Diamantové skály

 Diamtové skály jsou útočištěm a skladištěm klanu Kana. Jsou zde ale pasti, které chrání vstupy a vchody dovnitř. Diamantové skály jsou známé tím, že je lehké dostat se dovnitř, ale už těší dostat se ven, jakmile se člověk jednou v labyrintu skal ztratí už se z toho sám nedostane....

Běžel jsem hodně dlouho a myslel jsem že už zkolabuju. Najednou jsem uviděl dvě postavy:Tu ženu, která mi pomohla s nukeninem a muže, kterého jsem viděl u Raikageho. Z posledních sil jsem doběhl až k nim a vyčerpáný jsem se opřel o kolena a hluboko jsem dýchal.

Objevila jsem se s několika mrtvolami ve skalním doupěti. Vše bylo na svém místě, i když zde vládnul docela chaos potom, jak zde byl vede poslední válečný útok. Pohodila jsem je a nechala je v krystalu, aby tu zbytečně nesmrděly. Budu s nimi mít ještě nějaké plány a zase jsem se odklidila zpět do vesnice (přesun)

Přikývla jsem. Nejraději bych mlčela. Nejraději bych tu nebyla. Ale tohle byla má povinnost, důležitá povinnost.
"Ano, tohle je to místo."
Zadívala jsem se mu do očí.
Ale kde hledat dál?
Pak jsem se rozhlédla po okolí a hledala jakékoli vodítko. A přitom se zdálo, že je tu hrozné prázdno.

filler

rozhlížela jsi se a mohla si vidět pár skulin ve skalách a jeden vchod do vnitřku labyrintu.

"Tam," natáhla jsem ruku, abych Kenovi ukázala, co se mi podařilo objevit. "Vypadá to jako vchod, ale nejspíš jich tu bude víc. Nelíbí se mi vědět pouze o jednom."
Tohle bude opravdu nepříjemné.
"Připraven?"
...na vstup do jámy lvové?

Konečně jsem se vydýchal. Oni se mezitím zase někam vydali. Zdálo se mi jako by ani nevěděli že tu jsem. Rozeběhl jsem se za nima. Štvalo mě že mi všichni říkají jako genin. Už se nemůžu dočkat až budou chuuninský zkoušky!

Vůbec jsem se nebránila jeho touze jít si pro malér první. Alespoň uvidíme, co je tam za pasti. Ale Raikage-sama asi nebude nadšen, když se jeho syn vrátí domů trochu pocuchaný.
No, uvidíme, jak si poradí. Možná jsem jen zbytečná pesimistka.

Ze země přede mnou vylezla ještěrka.
Děje se snad něco?
Byl to tradiční posel zpráv v naší vesnici, to ano, ale nečekala jsem, že něco stihne ještě před začátkem mise.
"Pokračujte sami, nechám vám tu svůj klon. Tedy pokud se na to cítíte," prohodila jsem o pár vteřin později. "Já se musím vrátit. Nebo lépe řečeno musím opustit vesnici jako ochranka Kage."
Vytvořila jsem stínový klon, který jim pomůže bojovat a to klon s menším vylepšením. Vybuchující klon. Doufala jsem, že to bude k něčemu. Pak už jsem se s přáním štěstí Kenovi i tomu mladšímu chlapci rozběhla pryč.

//Přesun

Klon samozřejmě zamířil dovnitř za ním a za oblečení táhl i Genina, který byl na misi také. 
Ještě aby se tak misi vyhnul. To ne. Je to povinnost.
Ale klonu se to přemýšlelo, ten zemřít nemohl. Ostatní ano, tak by si možná na možné pasti pozor dávat mohli.

Chvíli mě klon táhl sebou. "V pořádku, dokážu jít sám." řekl jsem a vyvlíkl se tomu klonovi. Pak jsem následoval toho pána. Šel jsem mezi těma dvěma, kde jsem se cítil nejbezpečněji. Cestou jsem se díval všude po okolí.

skály se vám zdáli zprvu v pořádku, nijak nebezpečné. Mohli jste slyšet ozvěnu vlastních kroků, uličky se někdy rozšiřovali a někdy se zúžovali

"Hai" přikyvoval jsem na vše co říkal i když jsem ho moc neposlouchal. Cesta mě nijak obzvlášť nebavila. Začali mě celkem bolet nohy, ale nijak mě to nevadilo. Čekal jsem ale větší zábavu.

Přišli jste na menší rozcestí. Skály tu tvořili tři cesty napravo, nalevo a rovně. Pokud by jste se podívali výše zaregistrovali by jste, že se skály začínají lesknout. Cesta se začínala pokrývat pískem...

Rozhlédl jsem se. Přemýšlel jsem jaká cesta je asi nejlepší. Otočil jsem se na toho chlápka a řekl: "Co teď? Vybereme jednu cestu a tou půjdeme nebo se rozdělíme?" zeptal jsem se ho. Sám jsem si moc nevěděl rady. Lepší by bylo rozdělit se, akorát nejsme zrovna silní. Je tu jeden klon, kterého při jediné ráně zneškodníš a malý genin. Jediný kdo tu je opravdu silný, je ten chlápek. Ale možná bychom to zvládnout mohli.

Dostali sme sa na to menšie rozcestie. Chvíľu som rozmýšľal, čo bude lepšie.
"Nevidím tu žiadne stopy po niekom, preto by sme sa aj mohli rozdeliť. Môžu nás tu čakať len nástrahy. Myslím si, že by sme sa mohli rozdeliť, keď že tu nie sú stopy po nikom. Takže si musíme len dávať pozor. Ja idem strednou cestou."
Usmial som sa a spokojne si vykročil rovno, naďalej som si dával pozor na nejaké tie pasce.

Chvíli jsem se rozmýšlel a trochu váhal. Pak jsem přikývl. "Hai, já půjdu doprava." rozhodl jsem se. Doprava je vždycky lepší chodit. Hold pravá cesta je ta pravá.
Pomalu jsem se vydal cestou, která se nijak nelišila od té přechozí.

Jakmile jste ale vstoupili na písek začal se z každé strany cesty vynořovat ostrý krystal který se k vám rychle blížil a ve středu se měli krystalické hrany potkat.

Vylekal jsem se. Ze všech stran se vynořovali různé krystaly a hned mi bylo jasné, že se jen tak nezastaví. "Kso, co teď?!" bědoval jsem. Na přemýšlení nebyl čas. Rychle jsem se rozeběhl zpět na kamenitou cestu. Nevěděl jsem jestli to stihnu, ale v tu dobu to bylo jediné, co mě napadlo.

Bežel jsem cestou a krystaly se čím dál ke mě blížili. Najednou jsem zakopl a rozplácl se na zemi. Už jsem si myslel že je se mnou amen, ale pak mě něco napadlo. Úplně jsem zapomněl že tu techniku umim. "Shunshin no Jutsu!" řekl jsem a objevil se zpět na té kamenité cestě. Ten chlapík tam byl taky. "Kam teď?" zeptal jsem se ho. Všechny cesty byli uzavřeny těmi krystali.