Diamantové skály

First topic message reminder :




 Diamtové skály jsou útočištěm a skladištěm klanu Kana. Jsou zde ale pasti, které chrání vstupy a vchody dovnitř. Diamantové skály jsou známé tím, že je lehké dostat se dovnitř, ale už těší dostat se ven, jakmile se člověk jednou v labyrintu skal ztratí už se z toho sám nedostane....

Naklonila jsem hlavu na stranu. Tedy můj klon.
"Nemůžeme ty krystaly rozbít spojenými technikami tvého blesku a mého Kuroi Kaminari, Kene?" navrhla jsem.
"Nejspíš se to nepodaří, ale pokud bude mít technika dostatečnou sílu, podařit by se to mohlo. A když nic nezkusíme, nic nezískáme."
Ačkoli by mohly znovu narůst... Hm.

Štvalo mě že mě zase ignorují. Alespoň něco vymysleli. Cítil jsem se mezi nima trochu k ničemu. Sedl jsem si na kámen nedaleko od nich a pozoroval, jak se zbavují krystalů. Moji pozornost upoutal ten chlápek a jeho schopnost Rantonu. Chvíli jsem se na něj díval. "On má Ranton jako já, akorát že ho mí ovládat." pomysel jsem si. Musím se ho potom na něco zeptat.

Pokud zkusíte spojit své síly a použijete na krystal blesky, krystaly se zničí a už nebudou v takové výšce a ostré, takže bude možné mezi nimi projít dál. Stále se nacházíte na křižovatce.

Můj klon použil Kuroi Kaminari a tak se nám povedlo vydobýt si cestu dál. K rozcestí. 
"Předpokládám, že tu nikdo není senzibil?"
Na tak křehkou manipulaci s chakrou jsem nikdy neměla talent a navíc se mi nelíbil ten stísněný prostor. Měla jsem z toho špatný pocit, nechtěla jsem, aby se jim něco stalo kvůli mé neschopnosti. 
"Kuchiyose no Jutsu," kousla jsem se do prstu, aniž bych čekala na odpověď a prstem zbarveným krví jsem přejela po tetování na zápěstí.
Přede mnou se objevili drobní hadi. Ještě nestihli vyrůst. Chtěla jsem, aby prozkoumali všechny možné cesty a vrátili se s informací, která nám řekne, která cesta by byla nejlepší nápad. Cokoli, jen jsem nechtěla, aby je napadlo naši skupinu rozdělit. 
"Nezbývá, než čekat," prohodila jsem do ticha. A otočila jsem se na nejmladšího z nás.
"Už máš senseie?" naklonila jsem hlavu s úsměvem na stranu.

Díval jsem se na hady jak mizí v chodbičkách. Po chvíli se mě ta paní na něco zeptala. Zakroutil jsem hlavou a řekl: "Ne, ještě nemám." Ani jsem nevěděl jestli nějakého chci, ale bylo by to fajn.

Hadi se vám vrátili v pořádku v celku a hlásili že cesty jsou volné všechny, což bylo samozřejmě divné. Ovšem kousek od každé cesty se začali skály zužovat natolik, že jste mohli projít jen bokem.

Zamračila jsem se, když se všichni mí hadi vrátili. 
"Tohle se mi nelíbí," podotkla jsem. "Potřebuji, abyste dorazili k cíli, tam, kam až můžeme dojít my."
Poslala jsem hady dál znovu. Mezitím jsem si všimla, kam občas ujede Kenovi pohled.
Ne, že by mi to nelichotilo, ale to jsou chlapi v tomhle období v říji? Nejdřív Hokage a teď syn Raikageho...
"Co by měl umět tvůj sensei, tedy co by ses od něj chtěl učit?" pousmála jsem se na chlapce. 
Tak dlouhé jméno... Pf.

Pozoroval jsem hady a pak se podíval na tu paní. Zamyslel jsem se. "No...byl bych rád kdyby uměl spostu Raitonových technik a taky pár taijutsu technik. A samozřejmě aby byl hodně silný. A třeba taky aby mě naučil zacházet s Fuuma Shurikenem. Ta zbraň se mi hodně líbí. V nejlepším případě, aby měl i Ranton." odpověděl jsem jí. Při poslední větě jsem se podíval na toho chlápka co tu byl s náma. Věděl jsem že on ho má, ale jako senseie sem si ho neuměl představit. V podstatě mi bylo vcelku jedno jakýho bych měl senseie.

Z hadů se vrátila zpět jen polovina. ty co se rozprchli na pravou a levou stranu se nevrátili i co se plazili rovně ano. Buď se ještě nevrátili nebo se jim něco stalo. Každopádně si nebyli jisti jestli prolezete úzkými cestičkami ve skalách. Podle všeho cesta rovně vedla k jezeru

"Inu, tak to by byl pro tebe Ken ideální sensei, že?" ušklíbla jsem se. 
Pak jsem si všimla jeho znuděného pohledu a teatrálně jsem povzdechla. Typická trpělivost shinobi byla zřejmě v nedohlednu.
"Dobrá, dobrá," zavrčela jsem. "Půjdeme cestou rovně k jezeru. Jestli hadi objeví lepší cestu, vrátí se."
Nesnáším bludiště!
Kdybych mohla, nejraději bych to tam vyhodila do vzduchu, nelíbilo se mi tam. Přesto jsem se vydala cestou, která se zdála schůdná.
Co tam asi najdeme?

Zadíval jsem se do země. "No, možná." odpověděl jsem té paní. Nebylo to tak akutní mít zrovna jeho.
Pak pormluvil on. Poslouchal jsem ho. "To je dobrý. Spokojil bych se i s jiným. Není to tak důležité mít zrovna vás." řekl jsem a stoupl si z kamene. Protáhl jsem se a vydal se s ostatními do jedné z cest.

Dorazili jste k jezeru. Bylo obklopené skalami které vydávali světýlka. Slunce se odráželo od diamantů. Byl tu klid a pokud jste se dobře rozhlédly spatřili by jste ve třech skalách tři otvory, které mohli tvořit možná jeskyně

Promnula jsem si spánky. 
Ksakru. 
Vůbec mě to tu nebavilo, ale i když já byla jen klon, stejně to nechávali na mě. Znovu jsem tedy přivolala své hady a znovu jsem je poslala napřed, aby se podívali, která cesta je správná.
"Měli s námi poslat senzibila," zavrčela jsem.

Došli jsme k jezeru. Rozhlédl jsem se kolem. Bylo to tu celkem pěkné. Rozhodně to bylo mnohem hezčí než to rozcestí.
Pak se mě zase na něco zeptali. "No, já jsem Yamamoto. Vím, je to celkem dlouhé jméno, ale já nemůžu za to jak mě rodiče pojemnovali." představil jsem se a usmál se na ně. Mě se to jméno i líbilo. Příjmení jsem neříkal, protože to není zas tak důležíté.
Ta paní zase vypustila hady a mi jsme zase čekali. Ten chlápek navrhl dobrý nápad. Líbilo se mi to. "S tím souhlasím!" řekl jsem nadšeně a sundal si bleskově ze sebe třičko, kalhoty, boty, výbavu a ochranou čelenku a skočil jsem za ním do vody šipku. Chvílemi jsem plaval po zádech, chvílemi se potápěl. Prostě jsem si užíval.

Tentokrát se nevrátili všichni hadi ale jen dva s tím, že jeskyně úplně napravo je zapečetěná, ale za ní je hodně energie, takže by se tam mohl nacházet meč blesků

Můj klon dostal tik.
"Vy! Oba dva! Navrhnu Raikagemu, ať ti Ken začne dělat senseie, Yamamoto-kun. A budete spolu plnit ty nejotravnější mise, dokud se nenaučíte trpělivosti!"
Oni šli do neznámé vody a ještě k tomu v místě, kde kdysi žila Reina. 
"Před těmi skalami se bojovalo a umíralo! Vůbec vás nepoznamenala válka jen proto, že nevíte, kolik může být na dně toho jezera kostí a kolikrát jeho voda mohla zrudnou krví!"
Na chvíli jsem ztratila své sebeovládání a zamířila k bariéře, za kterou mělo být větší množství energie.
"Kuroi Kaminari!" zaječela jsem v patřičnou chvíli, abych si vybila vztek a pečeť zničila. 
Možná bych také měla být trpělivější, ale...

jen co Rin použila jutsu to se okamžitě od bariéry odrazila a mířila na Kena. Bude to chtít větší sílu, rozbít bariéru

Lekl jsem se řevu Rin a trochu jsem cukl. "To není akutní. Nepotřebuju zrovna jeho a zrovna teď." vymluvil jsem se.

Nechtěl jsem nikomu dělat problémy.
Při představě že pod námi můžou být mrtvoly se mi udělalo trochu špatně. "Mr-mrtvoly?!" vykoktal jsem a zezelenal. Rychle jsem vystartoval z vody ven a začal se utírat svým trikem. Rozhodně nechci být timi chcíplotinami infikovanej.