Diamantové skály

First topic message reminder :




 Diamtové skály jsou útočištěm a skladištěm klanu Kana. Jsou zde ale pasti, které chrání vstupy a vchody dovnitř. Diamantové skály jsou známé tím, že je lehké dostat se dovnitř, ale už těší dostat se ven, jakmile se člověk jednou v labyrintu skal ztratí už se z toho sám nedostane....

Založila jsem ruce v bok. Byl to jen výboj, předpokládala jsem, že by se mu vyhnul i Genin, natož Ken.
"Měli bychom zase zkusit zkombinovat naše techniky," navrhla jsem. "Ty nejsilnější, tohle vypadá jako tvrdší bariéra než ty krystaly, které jsme již rozbili."
Jiný nápad jsem neměla. Kuroi Kaminari a Ranton jsou věc, která se zkombinuje málokdy a tak jsme podle mého měli šanci na úspěch.

//Nedokončíme to už nějak? xD

Stěna byla probořena a vy jste mohli pokračovat dál. Úzká jeskynní chodba vás zavedla do menší otevřené "misky" v jejímž prostředku se nacházelo polorozbořené stavení. Bylo to tu cítit smrtí. Pokud by jste se rozhodli vejít dovnitř, uviděli by jste jasně růžové krystalické sochy a uvnitř jich byli mrtvoly a všude kolem se nacházelo nespočet věcí, většinou majetek klanu Kana. Vás ale mohla zajímat truhla pod sutinami.

Pohled na sochy mě svým způsobem okouzlil. Stejně tak byl ale mírně znechucující při představě, kdo to mohl být za života.
Klan Kana? Nebo jejich oběti?
Měla jsem chuť všechny ty sochy porozbíjet, když mi padl zrak na truhlu nedaleko.
"Tam," kývla jsem. "Řekla bych, že by nás mohla zajímat truhla spíš než harampádí kolem."
Opatrně jsem se k ní blížila, čekala jsem další pasti, ačkoli nemohl nikdo očekávat, že by se někteří dostali až sem, nechtěla jsem se nechat ukolébat předčasným vítězstvím.
Když jsem došla až k truhle, ještě jednou jsem ji opatrně prohlédla, pro jistotu stále připravená díky jemné bleskové síti kolem těla ve vteřině zmizet, kdyby se mi mělo po pokusu o otevření něco stát.

Zvedla jsem k němu pohled.
"Kde je pravá Rin se dozvím, až zmizím," pohodila jsem vlasy. "A to se mi ještě nechce."
Ale zřejmě mám někde něco důležitého na práci...
Naštěstí "to něco" nevyčerpalo moji chakru natolik, abych musela zmizet.
"Čím dříve to tu dokončíme, tím lépe."
Vůbec si ze soch či lépe řečeno mrtvol okolo nedělal těžkou hlavu.
Jak... Lehkomyslné!

"Až se ujistím, že jste v bezpečí doma u tatínků," odvětila jsem sladce. "A až získáme jistou relikvii, pro kterou tu jsme."
Nechtěla jsem se nechat vyprovokovat.
Pozdě, že by?
Docela se mi ta hra ale začínala líbit.

Pozvedla jsem obočí.
"Tím "jste," cukly mi koutky, "jsem měla samozřejmě na mysli tebe a tvého budoucího studenta."
Vcelku mě tato jeho reakce pobavila.
Alespoň něco pozitivního.

po otevření jste si mohli všimnout dvou věcí. Meče který měl na sobě modré a černé vzory  a druhý předmět byla další skříňka ta ale byla zamčená.

Bleskově jsem se převlékl a vyrazil za nima. Byl jsem trochu pozadu, ale dohled jsem na ně ještě měl, i když jsem je neslyšel. Po chvilce jsem je konečně dohnal. Všiml jsem si dvou předmětů. Ten meč byl skutečně moc pěkný. Začal jsem si představovat jak s ním v budoucnu šermuju, i když jsem věděl že o tom mohu skutečně jenom snít.
Otočil jsem se na ty dva. "Přišel jsem o něco?" zeptal jsem se. Bylo to možné, protože jsem se dlouhou dobu coural vzadu.

Bleskově jsem se převlékl a vyrazil za nima. Byl jsem trochu pozadu, ale dohled jsem na ně ještě měl, i když jsem je neslyšel. Po chvilce jsem je konečně dohnal. Všiml jsem si dvou předmětů. Ten meč byl skutečně moc pěkný. Začal jsem si představovat jak s ním v budoucnu šermuju, i když jsem věděl že o tom mohu skutečně jenom snít.
Otočil jsem se na ty dva. "Přišel jsem o něco?" zeptal jsem se. Bylo to možné, protože jsem se dlouhou dobu coural vzadu.

"Tak jo," povzdechla jsem. "Pomoc mi s tím, myslíš, že to utáhneme?"
Vytáhla jsem celou truhlu. Bylo mi jedno, co tam bylo zamčené, tady jsem to zkoumat nechtěla. Na to jsme měli ve vesnici specialisty.
"Ráda bych to vzala do vesnice takto. Jednou možností je, že to zvládneme ručně, druhou, že si vyrobíme provizorní nosítka."

Přemýšlela jsem. Nemohla jsem chtít po Geninovi, aby tohle nesl. To znamená, že jediná možnost jsme opravdu byli já a Ken.
Budiž...
"Půjdeš vpředu, já vzadu. A tvůj budoucí žák nám bude do poloviny cesty ke Kumogakure krýt záda a potom naopak půjde vepředu. Souhlas?"
Pokusila jsem se truhlu přemístit na "nosítka."

Kývl jsem. "Souhlasím." řekl jsem a vydal se za nimi. Cestou jsem si vyndal kunai a chvílemi chodil pozadu a prohlížel okolí, zda-li nás nikdo nesleduje.
/Přesun

Když jsme měli truhlu naloženou na nosítkách, za jejichž rychlé vytvoření jsem musela Kena pochválit, mohli jsme se konečně vydat na cestu domů.
Díky bohu...

//Přesun

cesta netrvala dlouho, diamatové skály na nás začaly už z dálky házet prasáka v odlescích slunce. Těšila jsem se až znovu okusím jejich nabíjecí sílu. Dag přistál na našem obvyklém místě a já z něj slezla. Dostal volno.  Sešla jsem schody a u jedné stěny jsem přiložila svou ruku. Po chvíli se stěna otevřela a já vstoupila dovnitř. Prostor předemnou byl plný zlatých diamantových a stříbrných trofejí a předmětů. Uličkou dál jsem prošla, kde byli vysklené vitríny. za nimi byli svitky s technikami míšené s historií, zápisků z misí i seznamy osob, které byly na čestné listině a doteď nebyly klanem Kana zabity. Začala jsem se nořit do vzpomínek. [i]Nebudu ničit tenhle svět, ale budu pokračovat v tom, co dělal můj otec, i když jsem ho nenáviděla.[i] Rozhodla jsem se a vzala do rukou archivní knihu. Sedla jsem si do velkého kamenného křesla a začala vyškrtávat osoby u kterých jsem věděla, že jsem mrtví. Bylo jich celkem dost buď zemřeli stářím, nebo v boji s někým jiným. Většinu jsem vlastně zabila já v minulém životě. Minulý život. Blesklo mi v hlavě. Podívala jsem se na své ruce. Byly bledé skoro šedé a popraskané. Sáhla jsem si i na svůj obličej. Povzdychla jsem si. Assasin mi umožnil nový život. Měla bych toho využít, ale nějak se mi nechtělo. Přemýšlela jsem a neustále se ve vzpomínkách vracela, kdo mě přinutil být tím, kým jsem dnes. Byli to převážně muži. Tsukiko byla mou jedinou kamarádkou, která mi rozuměla. Ženy nejsou tak tvrdé jak se zdá, ale když na to přijde jsou nelítostné. Už před smrtí jsem přemýšlela jaké by to bylo mít organizaci podobnou Akatsuki ale složenou ze samých žen.  Co by na to pánové řekli? usmála jsem se. myšlenka pěkná jen ji realizovat. Zaklapla jsem knihy a začala dělat to, co jsem vlastně Madarovi řekla. Trénovat. Sešla jsem kamenné schody do útrob skal a tam začala s tréninkem všech technik a obměňování jich kurai shoten.  

Po náročném dni jsem se vrátila z pět do horních pater. Nebyla jsem unavená. Proč taky. Nežiju. Jen jsem se chvíli hrabala v knihách. CHtělo to nový shouton. nové složení, nová formace. Našla jsem něco jako návod jak změnit strukturu krystalu ze  krychle a kvádru na jehlan. Trojúhelníkové složení krystalu bude odolnější vůči jiný nárazům a technikám, bude lépe držet při sobě. Neváhala jsem, chakry mám víc než dost a únava žádná. Šlo se na věc za tři dny se musím vrátit zpět do Otogakure. Večer když se setmělo a já rozsvítila pochodně zjistilajsem že v sídle něco chybí. Chybí truhla. truhla s Gureninou krví a mečem blesků. A věděla jsem kdo si pro meeč blesků musel přijít.


na druhý den ráno jsem se vydala zpět do otogakure.

/přesun/

Dorazil jsem spolu s Crystal do skal aji se Zacem, který ji nesl až do zasedací místnosti, zatemnil jsem místnost a nechal rozsvícené jen svíčky ( jak to míval Orochimaru ve skrýších ). Posadil jsem se do křesla a vzpomněl jsem si na ten tréning co tu probíhal s Reinou.Svoje kopí jsem si položil vedle sebe. " Děkuji moc Zacu můžeš jít" Zac jen přikývl a rozloučil se, poté zmizl " Můžete si už sundat pásku, ale daleko jí neodhoďte na cestě zpátky se bude hodit."

Opatrně jsem a pásku si sundala. Rozhlédla jsem se kolem. Bylo tu šero.
"Asi nemám hádat kde to jsme že ne?" optala jsem
"Kde je Reina?" i já byla trochu nervóníz

Hádat můžete, ale stejnak vám to neřeknu. Zatím se klidně posaďte Reina dojde snad brzo, i když je to ona tak nevím možná se tu aji prospíme" Jen jsem se pousmál a ukázal jí rukou na místo kde byla nějaká křesla a pohovka. Byli jsme v pokoji zařízeném jako obývák, přesněji to byl menší sál.

Šla jsem se posadit na pohovku. A čekala.
"Jaký spolu máte vy dva vztah?" nedalo mi to, opravdu ě to zajímalo. Moc podobní si nebyli. Čekala jsem že snad bratrance.