Cvičiště 2

Postavil jsem se a oprášil si kalhoty. S tím mým sluchem to jde z kopce. Zamumlal jsem a chvíli jsem přemýšlel. Fuu by mohla zůstat a hlídat koťata. Já bych šel k monumentům a Raiki do hradu. Souhlas? Rozhlédl jsem se po svých spolubojovnících.

Poslouchal jsem Katashiho návrh. Neměl jsem s ním žádný problém. "Dobře, no problem. Jenom nevím, jestli je Fuu dokáže všechny uhlídat." zavtípkoval jsem a zazubil se u toho. Nechtěl jsem ale mít nějaký problém a raději rychle dodal: "Ale určitě jo." Usmál jsem se a otočil se směrem k hradu.

Přikývl jsem a podíval se na Fuu. Když tak se zahřej koťaty. Usmál jsem se a vyběhl - směr monumenty. A proto jsem shinobi - abych lovil kočky.
//přesun

Vylekal jsem se Fuu a až mi seběhl mráz po zádech. "J-jasně už letim." řekl jsem a rozeběhl se směrem k hradu. Už mi pomalu začínala být zima.
/Přesun

Dorazil jsem na cvičiště, spolu s kotětem, které za naši cestu nabralo odvahu a začlo mi prozkoumávat horní polovinu těla. S povzdechem jsem ho podal Fuu do klína a chvíli zkoumal její polohu. Proč já musím být takový gentleman? Proč zrovna já? Povzdechl jsem si, sundal si vestu a podal jí ji. Na hrudi mi vyskočila husí kůže.

Přišel jsem k nim. Celkem mi to připadalo že jsem s tím byl hotový rychle. To kotě se pořád snažilo vyvlíknout z mých spárů, ale já ho pevně držel. Můj zrak se obrátil na Katashiho. Zdálo se mi to nebo byl polonahý? Úplně jsem vykulil nechápavě oči a radši se otočil jinak. Všiml jsem si, že jeho vestu drží Fuu a pak mi to vše bylo jasné. Radši jsem to dál neřešil, jako spoustu věci a s radostí podal kotě Fuu. Spíše polohodil. "Tak, myslím že to můžeme jít odevzdat." řekl jsem pyšně a oplácal si ještě ruce od práce.

Ignoroval jsem Fuuinu tendenci vrátit mi vestu a obrátil se k Raikimu. Skvělá práce. Je jich devět, takže...pro každého tři? Navrhl jsem a zvedl tři koťata, dvě do ruky a jedno, to odvážnější, za krk.

Vzal jsem si do rukou poslední tři koťata a naštěstí na mě zbylo to, které mě jako jediné mělo rádo. Spokojeně jsem se usmál. Ty ostatní mě zase začali škrábat, ale já jsem se to pokoušel nějak vydržet."Hai!" kývl jsem a následoval jsem Fuu.
/Přesun

S jemným pousmáním jsem vyrazil za Fuu a srovnal s ní krok. Ignoroval jsem pokusy koťat ze mě utéct a pevně je držel
//Přesun

Nakonec me kroky zamirily na druhe cviciste. Kde nebyla ani noha coz mi vcelku vyhovovalo. Oprel jsem se o jeden ze stromu ktery jsem mel za zady. Na tohle cviciste se vazalo spousty mych vzpominek a zaroven spousty ted jiz smutnych vzpominek. Na tomto cvicisti jsem zdrejme stravil nejvice casu. Pri tech vzpominkach jsem se sesunun po kkmeni stromu az na zem a posadil se pozorujici nebe a jen tak sledujici mraky. A vzpominal na sve zacatky at uz Genin nebo Chuunin. Zde kde jsem se setkal s prateli ktere jsem neochranil. Muj pohled nebyl nejak vyrazny spise hodne smutny az zoufaly. a kdyz tu nikdo nebyl tak mi to ani moc nevadilo.

Dnešní den byl jako každý jiný, prostě a jednoduše obyčejný. Od rána jsem toho neměla moc na práci, takže jsem si řekla, že dnešní den strávím cvičením, a proto jsem se odebrala co nejdříve na cvičiště. Samozřejmě mě doprovázel můj nejvěrnější přítel, Murasaki. Celou cestu jsme šli vedle sebe a já většinu času měla svou pravou ruku položenou na jeho hlavě, vypadalo to jako bych si ho přivlastňovala i když už můj byl.
"Tak kdo tam bude první, co?" Zeptala jsem se vesele svého psa, který na mou otázku jen zavrčel a než jsem se nadála už běžel směrem k cvičišti. "To není fér," zabručela jsem za ním. Dále jsem neotálela, přece ho nenechám vyhrát, ne? Jednoduše jsem se rozeběhla za ním a i když by si každý mohl myslet, že nemám šanci toho velikého psa dohonit, všichni by se v tu chvíli mýlili. "Fajn vyhrál jsi," zahuhlám k němu udýchaně když se zastavíme kousek od lesa. Zprvu si nevšimnu, že zde nejsme sami, ovšem to by nebyl Murasaki. Ten totiž i hned začal vrčet a svýma očima probodávat jakého si kluka s modrými vlasy. "Přestaň," zavrčím k psíkovi a tím zabráním, aby se k Modrovlasému rozběhl. Murasaki, ač nerad, se vedle mě posadí, ovšem to nemění nic na tom, že chlapce probodává zlým pohledem. "Ahoj," brouknu k němu vesele, přesto pořád ještě udýchaně, a mávnu mu ještě na pozdrav. Co tady asi sám dělá?

Z mych myslenek me vyrusil nejaky mini pejsek. aPak zdrejmne jeho majitelka. Ktera na me promluvila. Automaticky jsem vystrelil na nohy a venoval ji hlubokou uklonu.
"Dobry den." Rekl jsem ale stale stal v uklone. Mozna zvyk nebyl jsem zrona v nejveselejsi nalate tak jsem tu chvili vyuzil na to abych se zase tvaril normalne. No snaha byla ale asi moc dobre to neslo. Nakonec jsem pomalu zvedl sve bile oci a poradne si ji prohledl. Nekdo zvrhlejsi by se ted asi pokusil zjistit co mad pod oblecenim ale ja takovy zvrhlik nebyl. nakonec jsem se zeptal.
"Jak se jmenujete?" Mohlo to znit jako vykani nebo mnozne cislo ale bylo to vykani.

Murasaki stále seděl vedle mě, ovšem jakmile se modrovlasý chlapec postavil, udělal to samé, jako by snad čekal, že na ně zaútočí což se naštěstí nestalo. "Nemusíš se uklánět," broukla jsem k němu vesele. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se přede mnou někdo uklonil. Modrovlasý byl sice mladší než já, ovšem jen o pár let a když jsem podle všeho byla hodností vyšší než on, nemusel se mi přece klanět ne? Přiváděl mě tím do rozpaků a kdybych můj obličej nebyl zrudlí utíkáním, asi bych se i rozpaky červenala.
Díky chlapcovým očím jsem poznala, že patří ke klanu Hyuuga. Byla tady sice ještě jedna možnost, a to že by byl slepý, i když v to jsem nevěřila. "Inuzuka Shisen a tohle je Murasaki," můj kamarádíček zavrčel jako by šlo o jakýsi pozdrav, ale z jeho postoje a to jak pozoroval Modrovlasého jistě o pozdrav nešlo. "A ty?" Zeptala jsem se vesele. Vůbec mi nepřišlo divné jak si mě předtím chlapec prohlížel. Vlastně jsem na to byla zvyklá od většiny lidí, ono dva červené tesáky, které jsem měla na tvářích neměl leckdo.
Vesele jsem pohodila hlavou díky čemuž se mi růžové vlasy dostali do obličeje. Dneska jsem si je totiž rozhodla nechat volně rozpuštěné, no možná to byla chyba když jsem se rozhodla strávit dnešní den tréninkem. Čelenku se znakem Konohy jsem měla přivázaný kousek pod ramenem a na sobě jsem měla modré tílko, přes to jouniskou vestu a k tomu černé kalhoty. Samozřejmě nechyběli ani černé boty, které mi sahali někam ke kolenům a pouzdra se ZVN.
"Co tady děláš takhle sám?" Zeptám se s menším úsměvem chlapce a položím svou levou dlaň Murasakimu na hlavu.

Nakonec jsem se tedy vzprimil a nakonec jsem tedy trochu uvolnil. "Omlouvam se je to proste zvyk." Rekl jsem a sledoval psa jak si me prohlizi asi sem se mu moc nelibyl ale tak to se stava. Nakonec zaznelo jeji jmeno ktere jsem si hodlal zapamatovat jelikoz jsem nekdy myval problem si neci jmeno zapamatovat. "Me jmeno je Hikaru Hyuuga. Shisen-sama, Murasaki. Rad vas poznavam." Byla hodne hezka celkem az roztomila na svuj vek hadal jsem ze je neco starsi nez ja ale nejak mi to nevadilo a urcite mela vissi hodnost nez ja. No ja taky tomu moc nedal za posledni rok a pul urcite ne. Nakonec zaznela otazka kterou jsem uz neslysel hodne dlouho.
" Vite Shisen-sama puvodni zamer byl trenovat a mit mensi pohovor s mym Summonem. Ale nejak kdyz jsem se sem dostal na me dolehly stare vzpominky."
Coz byla pravda zamer byl ale proste neco mi chybelo a to jsem se pokousel najit ve svych vzpominkach. A Jeji otazka mi pripomela taky jednu vzpominku kde zacalo me pratelstvi s mym tymem ale vse bylo pryc.

"Já nejsem zvyklá na to, že se mi lidi klaní," zamumlám k němu co s nejmilejším úsměvem a pokrčím nad tím rameny. Pokud na to byl zvyklí, proč ne, ale rozhodně jsem byla ráda když se zas narovnal. "A příště se nemusíš omlouvat," mávla jsem nad tím rukou a opět se pousmála.
"Nás taky těší, Hikaru," můj pohled se přitom na chvíli stočil k mému psímu společníkovi, který vycenil zuby, podle všeho pěkně ostré. Já nad tím jen protočila očima v sloup a Murasakiho pohladila. Byl už hold takový ochranitelský.
Když jsme tak poslouchala toho chlapce, vzpomněla jsem si na svého kamaráda, který zemřel při zkouškách. Z mého přemýšlení o něm mě vytrhl až psík, který do mě šťouchl hlavou, a proto jsem ho jen znovu pohladila a usmála se. "Já jsem sem vlastně přišla také trénovat," prohodím poté dívajíc se na Hikaru. Chtěla jsem v nejbližší době vyjít na nějaké mise, a zdálo se mi že jsem s Murim vyšla ze cviku. Dlouho jsme moc věcí nedělali, protože při poslední misi se můj psí společník zranil takže jsme oba čekali na to až se vyléčí. "Můžeme si zatrénovat spolu," prohodím po chvíli s nakloněnou hlavou na stranu. Mé vlasy mi opět spadnou do obličeje, ale jedním pohybem ruky je jednoduše odstrčím, čekajíc na chlapcovu odpověď. Sice se to moc Murasakimu nelíbilo, jak mi zdělil svým vrčením, ale alespoň jsem nemusela trénovat jen s ním samotným.

Oba jsme zde byly za stejnym cilem takze proc ne mirne jsem se usmal a nakonec odskocil o nekolik metru dal. "Prijmam" Rekl jsem a s temito slovy poskladal jednoduchou pecet se kterou se aktivoval Byakugan kolem mych oci vyskakali zilky a muj zrak se rozestrel.

Nakonec jsem se postavil do bojoveho postaveni a cekal na utok.

Když mou výzvu přijal, mé rty se zkroutili do dalšího úsměvu. Počkala jsem až aktivuje Baykugan. Tedy vlastně jsem přemýšlela co udělám jako první. Nakonec jsem trochu poodstoupila od svého zvířecího společníka a složila jsem jednoduchou pečeť. "Shikyaku no Jutsu," zamumlala jsem a v mých očích se zableskl náznak pobavení. Hned na to jsme se přikrčila k zemi. Kolem mě začala proudit chakra, také se mi prodloužili nehty a špičáky a zvětšili se mi zorničky takže jsem v tu chvíli mohla vypadat jako nezkrocené zvíře.
Tuhle techniku jsem měla ráda, protože byla strašně podobná Shunsin no Jutsu, tedy technice problesknutí, kterou jsem taky uměla. Ovšem tahle ta byla podle mě o hodně lepší(a nejen díky tomu, že jí uměli jen lidé z mého klanu), protože díky prodlouženým nehtům jsem mohla způsobit různá zranění, rozhodně větší než jen v technice problesknutí.
Než se Hikaru nadál, už jsem nebyla na místě kousek od Murasakiho, nýbrž za zády modrovlasého, ovšem ne s tím, že bych na něho chtěla zaútočit, jen jsem ho chtěla zprvu zmást.

Kdyz se zjevila zamnou udela jsem jednouche pecete ktere nemohla videt bylo to totiz jen na Kawarimi no Jutsu. Ne ze bych ji podcenoval ale ja byl spise defenzivni bojovnik nez utocny. Spise jsem mapoval styl jejiho utoku nebyl to boj ale jen trenink. Tudis jsem si mohl dovolit to nebrat smrtelne vazne. Ale to mi taky davalo dost volneho prostoru.

Chvíli poté co jsem se objevila za jeho zády, jsem se několika dalšími kroky ocitla před ním tentokrát už jsem v ruce držela kunai, kterým jsem na něho samozřejmě i hned zaútočila. Věděla jsem, že díky byakuganu vidí 360 stupňů, takže jsem ho potřebovala co nejvíce zmást. Jakmile jsem na něho zaútočila, tak jsem rychle odskočila zpět a postavila se jednoduše vedle Murasakiho, čekajíc jak mi můj útok oplatí Hikaru.

Byla rychla oneco malo rychlejsi nez ja. Jeji utok me jenom skrabl. Coz bylo stesti. tak fajn rozehrali jsme se. Rozbehl jsem se smerem k ni ale kdyz jsem byl par metru od ni a Murasakiho vypustil jsenm na ni a nej Hakke Kūshō (prázdná dlaň)
Pocital jsem stim ze se tomu vyhne a kdyby ne prece jen to nebyla technika ktera by ji mohla nejak vazne zranit tedy za predpokladu ze nemela nejake vaznejsi otevrene rany.

Hikaru se mému útoku nevyhnul, čímž mě trochu překvapil. Sice jsem díky Shikyaku byla o hodně rychlejší, ale i přesto jsem si myslela, že se tomu vyhne. Naštěstí jsem ho kunaiem jen škrábla a neudělala jsem mu žádné vážnější zranění.
Když se k nám modrovlasý chlapec rozeběhl, oba dva jsme se připravili k protiútoku a když na nás použil Hakke Kuushou, pokusili jsme se tomu vyhnout. Naštěstí Murasaki zareagoval dříve, takže se oné technice vyhnul na rozdíl ode mě. I přesto, že jsem pořád používala techniku Shikyaku no Jutsu, nestihla jsem se vyhnout takže mě jeho technika odhodila. Naštěstí, ale můj psík stihl zareagovat rychle znova a po pár metrech jsem narazila do jeho boku čímž mě zastavil. Postavila jsem se a ušklíbla jsem se. Měla jsem pár odřenin na dlaních, ale nic hrozného.
"Juujin Bunshin!" Vykřikla jsem a Murasaki za mnou se i hned změnil na mě. Vypadal úplně přesně jako já. Jakmile jsme oba dva byli připraveni oba dva jsme zaútočili na jednou a z různých stran.