Cvičiště 2

"Mozna ano, nevim ceho se boji. Ale tak te to jejich vec." Po chvili Benjiro zminil i muj element byl jsem si vedom jakou paseku to muze udelat ale take ze to nebude bez rizika. "No tak je to pravda ale s nejvetsi pravdepodobnosti to bude platit pro obe strany. Vsak nekdy je treba revoluce a aby se nekdo postavil proti necemu co je nepripustne." Opravdu jsem si byl vedom rizika ale nebylo to nic co by me trapilo. Muj cil byl jasny. Pak se zeptal jak se u me projevoval.
"No rekneme ze projev ani nebyl vedel jsem o svem elementu uz po kratke dobe ukonceni akademie. A to za pomoci cakroveho listku. Ani mezi Hyuugy je normalni ze ma clen klanu element ale ja vazne vybocuji. Kazdy z hyuugu ovlada Fuuton. JA jsem diky svemu otci zdedil Raiton. Takze jsem takovy geneticky mix. Jsem jaky jsem a nestydim se za to ze vybocuju ze standartu klanu. Jednou mozna uvidi ze to ma sve vyhody." Byl to muj pohledna vec a vedel jsem ze Spojeni raitonu a nekterych technik muze oddalit na delsi dobu me odhaleni jakozto Hyuugy mezi ANBU. A zaroven proto jsem se rozhodl riskovat s vytvarenim technik.

PO casti benjirovych slovech se ozval vybuch. A Benjiro zpozornil. Ja jsem udelal to same a Aktivoval Byakugan  Mozna to bylo zbrkle ale no da se rict ze jsem videl co se stalo. Anizbych si to vubec uvedomil tak jsem videl o mnoho dal nez jsem si myslel. Budova rady byla dalo se rici v troskach.  Pri mem zjisteni jsem se rozhodl ze  jej budu nasledovat. Mel jsem tuseni ze  patrime do stejne skupiny. "Pockejte myslim ze louceni jeste pocka." Benjiro mohl poznad podle mych slov ze se me tato udalost vice mene tyka a mozna ze jsme ze stejnych jednotek.

Nasledoval jsem Benjira. A vudal se za nim smerem k zasedacce. NAtsuki zdrejmne ani nepostrehla nas odchod.
(Presun)

Už to boli asi dva dni, kedy som z tohto cvičiska v podstate neodišla. Samozrejme som necvičila 24-7, sama som mávala aj pauzi, či som si proste len čítala alebo kecala s niekým od kuchiyosenov žiab po nejakú radu.. či podobne. Každopádne som však stále mala nejakú cestu pred sebou. Rozhodne som ale bola na dobrej ceste. Dokázala som v rukách sformovať .. také tie druhotné verzie rasenganu, ktoré mali dostatočnú silu na odmrštenie pokojne aj dospelého človeka, no stále nie dosť veľkú koncentráciu, ktorá by túto silu nasmerovala do jedného miesta. Chcela som ísť ku Mikomi pre radu.. nevedela som však, čo by mi poradila. Predsa len sama túto techniku neovládala. Trocha som sa s tým však trápila. Ísť? Neísť? Kde by som ju vlastne našla? Nakoniec som sa rozhodla, že to dokončím sama za seba. Aspoň na seba budem môcť byť patrične hrdá! 
Znova som raz do rúk nakoncentrovala chakru, ktorá začala pripomínať modrú guľu. Musela som ju udržiavať dvoma rukami. 
Bola som si takmer istá, že sa mi to tento krát podarí. všetko išlo tak, ako malo no.. pri vypustení do neďalekého stromu, to znova malo len podradný efekt, pri ktorom sa v strome vytvorilo mnoho rýh v smere točenia mojej chakry. Pravdepodobne by to stále dokázalo niekoho poslať do bezvedomia pri priamom zásahu no.. meh. Chyba bola pri "vypustení" techniky, alebo som si to aspoň myslela. V momente, keď som Rasengan prechytila len do jednej ruky, jednoducho sa mi začal rozpadať.. musela som nad tým ešte nejaký čas zapracovať.


___

Po nejakom čase som sa rozhodla ísť "mimo" a dokončiť môj tréning.. no niekedy.
(presun)

Přišla jsem na cvičiště s úsměvem na rtech. Byla jsem odpočatá. Několik hodin kvalitního spánku ve vlastní posteli dokáže zázraky. Dopoledne jsem navštívila horké prameny a byla naladěná na tréninkovou notu lépe než kdy jindy. Jakpak si asi vede Natsuki?

Postavila jsem se doprostřed plácku a začala s protahováním celého těla. Pohybovala jsem se pomalu, jako kdybych plavala v medu. Snažila jsem se nevnímat místy nepříjemné pnutí ve svalech a vyčistit si hlavu od negativních myšlenek. Avšak pořád mě pronásledoval můj slib, že se stanu jednoho dne silnější, než Faito Dansaku.

Mohla jsem si zcela jistě potvrdit, že můj byakugan nestagnoval. Co se týče bojového uplatnění, plní svou službu naprosto dokonale. Poslední dobou jsem nezaznamenala, že by se rozšířil jeho dosah, co se týká vzdálenosti, ale z nějakého důvodu jsem měla pocit, že dokáži číst v lidech, jako v knihách. Stránky jsou neúplné a potrhané. Písmo mnohdy špatně čitelné. Avšak pokud použiji svůj zrak na maximum, dokáži mnohé odhalit. Tak proč je Faito stále záhadou? Má kolem sebe snad nepropustnou bariéru, kterou ani mé oko neprohlédne? Může za to jeho genjutsu? Určitě jej na mne použil. Je jím pověstný. Oklamat mne s jeho pomocí, je pro něj jednodušší než dětská říkanka.


Musím to překonat. Vytrénuji své oči tak, aby je neoklamal nikdo na světě...

Soshi

Dorazil jsem na cvičiště. Cestou jsem přemýšlel, že bych si měl zajít pro nějaké mise. Nebo alespoň za vesničany, každý něco občas potřebuje. A pokud je kage zaměstnaná, pak bych měl nabídnout své služby alespoň prostřednictvím nějaké vývěsky nebo tak.
Už při příchodu mě ale myšlenky na mise opustily. Rudé vlasy velitelky policie se na slunci třpytily jako rubíny.
Byla vůbec na slavnostech? Říkala, že se tam sejdeme, ale ani jednou jsem ji neviděl.
"Dobré ráno, Mikomi-sama!" usmál jsem se a uklonil.

"Dobré ráno." usmála jsem se na Soshiho. Konečně osoba, která mne přivede na jiné myšlenky. Pokud tedy nedojde na téma genjutsu...

"Také jsi se vrátil ze slavností?" zapředla jsem téma k rozhovoru a trochu se pokárala. Takto se skutečně černých myšlenek nezbavím. Ale aspoň si ověřím, zda ten incident s vínem unikl jeho pozornosti či nikoliv.

Soshi

"Ano! Bylo to tam skvělé! Spousta jídla, zpěvu, tance, krásných a zajímavých lidí. A taky přátelských. Nikdy bych nevěřil, že v Kirigakure se dokážou lidé usmívat. Ale skoro hned se mě tam ujala mladá dívka a starší muž, kteří mě provedli a povídali si se mnou. Bylo to tam... prostě úžasné!"
Vychrlil jsem ze sebe. Snažil jsem se nemyslet na to špatné, co se stalo na konci.
"A vy? Užila jste si slavnosti? Nikde jsem Vás...asi přes ty davy... neviděl."

"Museli jsme se minout. Bylo zde opravdu mnoho lidí. Ale máš pravdu. Atmosféra v Kirigakure byla velmi přátelská. Doufám, že zvěsti o krvavé Mlžné a chladném chování místních shinobi zůstanou i nadále jenom kapitolou z minulosti. Doufám, že nás brzy bude čekat nějaká další slavnost. Byl to příjemný odpočinek." vyslovila jsem značně neskromné přání, na kterém jsem se bohužel nepodílela právě příkladným způsobem. I kdyby byl důvod cokoliv oslavovat, dvakrát si to rozmyslíte, pokud vám hrozí, že vám nevychovaný host zlije obličej vínem.

Nepřerušovala jsem oční kontakt, který jsem se Soshim navázala. Zdá se, že mluví pravdu. Mohu být jen ráda, že mě nezahlédl v nevhodný okamžik.

Soshi

Dívala se mi do očí. U Hyuugů je celkem oříšek sledovat, kam se dívají, neboť oči se jim skoro nepohybují a prý vidí i za roh, ale tak nějak jsem cítil, že se na mě dívá.
Nepřestával jsem se usmívat.
"Měli bychom je pozvat sem, do Konohy, na nějaké slavnosti. Určitě by přišli..." zvolal jsem.
Nakonec jsem však zmlknul. Notnou chvíli jsem mlčel a díval jsem se na ni. Lidé, tak moc zničení svou povinností, jsou tak nečitelní.
"Jsem rád, že jste si odpočala, Mikomi-sama..." řekl jsem upřímně.
"A co Vás čeká teď? Trénink? Nebo povinnosti?"

"Bohužel, Konohagakure zatím nemá důvod k oslavě. Což souvisí také s tím, že mě čeká mnoho povinností. Měl bys být opatrný a nikomu nedůvěřovat. Nikomu, rozumíš?" pravila jsem naléhavým tónem. Nepřátelé byli v našich řadách a policejní jednotky, které jsem měla na povel, byly v tuto chvíli pravděpodobně jedinými shinobi, kteří nepřetržitě monitorovali situaci ve vesnici a obzvlášť se zaměřili na černou ovci klanu Nara.

Kirigakure pod velením Faita dokázala počty Hakuei významně eliminovat. Avšak neměla jsem sebemenší tušení, kolik se jich nachází mezi námi. Bohužel ani o tom, kde se ukrývá jejich vůdce.

Soshi

Když začala Mikomi mluvit naléhavým tónem, zvážněl jsem. Docela mě zarazilo, že i někdo jako je ona dokáže být tak znepokojená. Přestával jsem vkládat do Konohy valné naděje.
"Nikomu?" řekl jsem a zadíval jsem se na ni.
"Už takhle věřím jen třem lidem. Hokage-sama, Yaeko-sama a Vám. Ale jestli Vás to uklidní, budu si dávat větší pozor..."
I přesto, že teď mi hrozí mnohem menší nebezpečí, po odstoupení mého otce.

"Bohužel, ruku do ohně nemohu dát ani za Yaeko, dokonce ani za Hokage-sama. Je mi to líto, že tě takhle znepokojuji. Správně bych ti neměla nic říkat. Nech si mé varování pro sebe. Nerada bych šířila paniku a je mi líto, že jsem se prořekla před tebou." rozhlédla jsem se kolem. Naštěstí nikdo nebyl v doslechu, ba ani v dohledu. Navíc jsme mluvili tlumeně, takže nebyl důvod, dělat si starosti.
"Každopádně, jsi tu kvůli tréninku?" změnila jsem téma, na něco více neutrálního.

Soshi

Měl jsem vážný výraz, ale už nebyl tak děsivý. Přikývl jsem.
"Budu na sebe dávat pozor..." řekl jsem nakonec.
Mému otci by se určitě líbila. Jestli se mu nelíbila Lady Otokage, tak jen proto, že byla málo...paranoidní. Málo se strachovala o svůj život. Ne jako on... a možná proto odešel. Ví to vůbec?
Chvíli jsem přemýšlel, a pak jsem se tak podivně usmál.
"Vlastně ano..." řekl jsem a zadíval jsem se MIkomi do očí.

Nic se kolem nás nezměnilo. Mikomi ale jistě bezpečně věděla, že je v genjutsu. Jednak proto, že jsem v tom nebyl ještě tak dobrý, jednak proto, že jsem mluvil, aniž by se mi hýbaly rty.
"Můj otec byl mocným mužem. Ještě na začátku slavností byl veselý, pak se v něm ale něco zlomilo. Viděl jsem, že se cítí být nejen zranitelný, ale i zraněný. A pak odešel... Kirigakure nemá vůdce. Chtěl jsem, abyste to věděla a byla připravena na následky. Protože všichni, kdo byli na slavnostech, to již vědí..."

Pak genjutsu zmizelo stejně rychle, jako se objevilo. Neuplynulo ani pár vteřin.
"Dnes ale nebudu trénovat genjutsu, chci si jít trochu zatrénovat s chakrou támhle na jezero..." řekl jsem, jakoby nic a pozoroval jsem ji. Není hloupá. Je to jedna z nejchytřejších lidí z Konohy, ne jako ostatní vysoce postavení shinobi. Ona si to přebere po svém.

"Dobře. Jdi. Věřím, že v tom budeš dobrý." rozpačitě jsem se usmála. To, co jsem slyšela v jeho genjutsu, mne dokonale zmátlo. Mělo mi to dojít už dávno. Mohla jsem to poznat z jeho očí. Byla jsem zahleděná až příliš do sebe? Je to jen další důkaz toho, že mé oči nejsou dokonalé? Někdy dokážu být navzdory svému kekkei genkai až uboze slepá.

Proč na mne útočil? Proč už nejsem dávno mrtvá? O co mu vlastně jde? Kam šel a proč?

Tenkrát jsem se bála o svůj život víc, než kdykoliv jindy. Beznadějnější se mi zdála jen vzpomínka na vězení v Otogakure.

Mám důvod pořád se bát? Odešel z vesnice, aby zabránil konfliktu mezi Kirigakure a Konohou? Jsem jeho cílem? Nebo jsem jen hloupá naivka, která si připisuje zbytečně významnou roli? Pravděpodobně jsem byla jenom hračkou, která vyšla vstříc jakékoliv jeho náladě.

Nechala jsem Soshiho, ať se věnuje tréninku na jezeře. Usadila jsem se na zem a svůj pohled upřela na trávu. Jediné o co jsem se pokoušela, bylo vyhnat z hlavy černé a hloupé myšlenky.

Soshi

Párkrát jsem se prošel po vodě, ale všiml jsem si, že MIkomi sedí a netrénuje. Pomalu jsem tedy došel zpět ke břehu a po něm až k ní.
"Co se děje?" zeptal jsem se. Někdo by se zeptal, zda se něco neděje, ale já pracuju v nemocnici. Poznám, když někoho něco trápí nebo se snaží pobrat všechny informace?

Otočila jsem se za hlasem. Znovu jsem věnovala Soshimu upřený pohled do očí. Myslím, že po čase si na to zvykne. Mnoho lidí je z byakuganu zmatených, ale přesto mám dojem, že lidé, kteří se mnou tráví čas déle, vědí kam se dívám.
"Znám ho. Stručně řečeno jsme se trochu nepohodli. Oba dva jsme lidé, kterým je těžké porozumět." pravila jsem a povstala. Přešla jsem na vodní hladinu, abych zde jen tak neseděla. Zíráním do prázdna ještě žádný shinobi svého rivala nepřekonal.

Soshi

Vešel jsem za Mikomi na vodní hladinu. Poněkud nejistěji, než kapitánka policie.
"A porozuměli jste jeden druhému? Někdy je těžké říct, co se nám honí hlavou. Někdy to říct nemůžeme, nesmíme."
Zkoumavě jsem se dotýkal jednou špičkou hladiny a dělal na ní kroužky. Pomáhalo mi to zahánět zlé myšlenky a myslet v kritických situacích.
"Těžko si porozumí dva tygři, kteří mají přikázáno zabít jeden druhého...ne doslova, samozřejmě.
Jak ho znáte? Byli jste přáteli?"

Chvíli jsem jen zamyšleně stála na vodní hladině a hleděla do prázdna. Soshi mi pokládal otázky, na které jsem sama těžko hledala odpověď.
"Myslela jsem, že jsme si porozuměli. Ale hodně jsem se spletla. Ráda bych řekla, že jsme byli přátelé, avšak nevím jak to vidí on." pokrčila jsem rameny, jako by vůbec nešlo o citlivé téma.

Soshi

"Co vlastně udělaaAAAAH!" chtěl jsem položit otázku, ale nohy se mi začaly bořit pod vodu a já ztratil rovnováhu. Rychle jsem vyrovnal chakru a pokračoval jsem v otázce.
"Co udělal, že o něm máte tak smíšené pocity?"

Tentokrát nemohlo být pochyb o tom, že se na mé tváři objevil vážně pobavený úsměv. Částečně za to mohl Soshi, částečně mé vzpomínky.
"Co udělal? Bylo toho hodně. Představil se mi jako nukenin a osobní stráž Reiny Kany. Chytil mě do genjutsu. Poslal mi růže a nádherné šaty. Na večírku se dobře bavil s mým úhlavním nepřítelem. A nakonec na mne zaútočil. Velice rozporuplná osobnost. Co si o tom všem mám asi myslet?" zeptala jsem se Soshiho, jako kdyby snad to nebožátko mohlo znát odpověď. Jistě že ne. Jen mě zajímalo, zda bude také tak zmatený, jako já.