Cvičiště 2

Zvědavě jsem sledovala, co dělá. Správně přišel na to, jak ukončit techniku. A pak mě překvapil. Sharingan jsem ještě nikdy neviděla, ale věděla jsem, o co jde. Došlo mi, jaký má chlapec pro tuto techniku potenciál. Musel to vidět. Vrány se pohybovaly přesně tak, jak chtěl. S praxí se naučí to dělat i bez sharinganu, regulovat množství vran, jejich klonování, rychlé změny směrů a mnoho dalšího. Byl na dobré cestě.
"Skvělé, skvělé!" dovolila jsem si opakovanou pochvalu, i když jsem nevěděla, jestli mě mezi tím vším šustěním křídel mohl dobře slyšet.

Spokojeně jsem sledovala jeho experimenty. Byl lepší a lepší. Špatný pohyb ke konci nic neznamenal. Pro příště se poučí.
"Jde ti to dobře," pochválila jsem ho ještě jednou, když nastalo ticho a vrány se rozplynu v obláčcích kouře. "Líbí se mi, jak jsi dokázal využít svou přirozenou výhodu i pro trénink techniky, která s ní nesouvisí, šikula."
Přešlápla jsem na větvi a čekala na jeho další pokus.
"Pokračuj, ještě máš dostatek chakry," dodala jsem.
Sice jsem byla "jen" téměř "obyčejná" vrána, ale má poslední věta dávala jasně najevo, že jsem stejně jako Yaeko i senzibil.

Zatím se jeho vrány pohybovaly trochu rychleji a nemotorněji, než měly, ale jinak se mu dařilo je vést tam, kam chtěl.
"Zkus je nechat kroužit kolem stromu," dovolila si Yuna vrátit se na jeho rameno.
Teď už jí připadalo, že by tam mohla být relativně v bezpečí.
"Sanzengarasu no Jutsu se používá hlavně k oslepení nepřítele. To, aby kroužily kolem daného objektu je tedy základem," dodala jsem.
Později si může najít vlastní využití, jeho Kekkei Genkai mu k tomu dává prostor. Teď ale bylo na čase věnovat se již osvědčeným taktikám.

//Však mi pomalu začínají docházet! xD

Zatímco ostatní vrány se snažily nepřizabít se o větve, položil mi nečekanou otázku.
"Co bys o ní chtěl vědět?" poskočila jsem na jeho rameni.
Opravdu mě překvapil. Pokud byl její student, tak se již jistě seznámili. Leda, že by byla situace komplikovanější. Budu se na to muset Yaeko později zeptat, pokud to nedostanu z něj.

Zamyšleně jsem ho sledovala. Pokud jsem toho tedy se svýma vraníma korálkovýma očima byla schopná. Najednou jsem nevěděla, co říct, ačkoli tento stav u mě nebyl neobvyklý. Považovala jsem mluvení za zbytečné.
"Yaeko..." začala jsem nakonec. "Je velmi výjimečná. Nikdy jsem ji neviděla se zlobit, křičet nebo plakat. Proto jí vždy všichni měli rádi. A také je známá svou krásou. Kam přijde, tam se za ní muži i ženy otáčí."
To sice nerada komentovala, ale bezpochyby to byla pravda.
"Kdysi se jí někdo ptal, čím se v životě řídí, jestli má nějaké motto, větu pro život a ona odpověděla, že jde o to, co je pro ni důležité v pořadí: rodina, povinnost, čest. Pokud ji něco vystihuje, je to jistě tohle."
Konečně jsem se trochu rozpovídala.
"Jediné, co jí kdy byl někdo schopný vyčíst, je její samota," povzdechla. "Miluje děti a přitom je i skoro ve třiceti sama."
Na můj vkus měla nejvyšší čas. Já už byla dávno hrdá matka. Sice jsem nechápala, co ji na tom tak přitahuje, jelikož mě nejvíc potěšilo, když jsem se mláďat zbavila, ale pokud si to přála a věděla, jak na to, neměla nač čekat.

Yuna ho probodla korálkovýma očima.
"To se budeš muset zeptat jí."
Dala mu skutečně upřímnou odpověď. Ona to nechápala. Znala Yaeko dobře a věděla, že když něco chce, neostýchá se. Důvod, proč tedy ještě nemá děti, které určitě chce, jí byl záhadou. Když si vrána všimla, že nedává pozor na trénink, zobáčkem ho zatahala za pramen vlasů, aby se to uvědomil. Nic mu ale nevyčítala. Šlo mu to totiž skutečně skvěle.

Došla jsem k názoru, že je schopný přejít k dalšímu kroku.
"Dobrá."
Skoro se zdálo, že jsem nasadila zlomyslný tón.
"Musíš se naučit ještě jednu věc, než ti nebude k úplné dokonalosti scházet nic víc než čas," blesklo mi v korálkových očích. "Útočit na lidi."
To zřejmě znamenalo, že mám v plánu ho nechat najít někoho úplně cizího a bez varování na něj zaútočit. Tohle jsem Yaeko nikdy nenavrhla. Neměla na to povahu. Ale zdálo se mi, že tenhle chlapec podivné výzvy uvítá. A o to rychleji se zlepší, když si jeho "nepřítel" bude myslet, že na něho skutečně někdo útočí a nebude to považovat za pouhý tréninkový souboj. I v vrány mají právo na šílené nápady.

Už iba, ako som počul ten jej tón hlasu nabehli mi zimomriavky. No ten jej nápad, ktorý dala nebol zlý, len som potreboval zistiť, na koho presne zaútočiť, predsa len výzvy som mal vážne rád. "To mám, akože na niekoho zaútočiť? Ale na koho?" Opýtal som sa jej a to znamenalo, že by bolo dobré, ak by mi ukázala toho, na koho mám zaútočiť.

Přikývla jsem.
"Někoho ti najdu."
Pak jsem se doslova bizarně skutálela z jeho ramene a dopadla na zem. Když se chci předvádět, umím i cirkusácké kousky. Od země jsem se jen lehce odrazila a zamířila jsem hledat vhodnou oběť. Chakru lidí, na které jsme narazili, jsem přitom přeměřovala s tou Kenovou, abych vybrala někoho naprosto vhodného.

//Přesun

Došel jsem na jedno cvičiště, kde údajně nikdo nebyl. To jsem potřeboval. Nemám rád, když se na mě někdo dívá při tréninku. Původně jsem chtěl jít na cvičiště 1, ale tam bylo moc lidí.
Došel jsem na rozléhlé místo, kde se mi bude dobře trénovat. Přemýšlel jsem, jakou technikou začnu první. Nakonec jsem si vybral Shunshin, neboť je rankově lehčí a už ho trochu znám. Kage Bunshin jsem dal prozatím stranou.





Sedl jsem si na zem, otevřel svitek a začal předčítat, co taková technika obnáší. Stačila k tomu jen jedna ruční poečeť, což se hodilo. Asi pět minut jsem pročítal svitek, pro jistotu si vše z toho opakoval a nakonec jsem svitek zaklapl a byl připraven to zkusit na vlastní kůži. Stoupl jsem si a udělal ruční pečet berana. Soustředil jsem veškerou svou chakru a vyhlídl si místo, kam by se chtěl dostat. Rozhodl jsem se na vrchol jednoho ze sloupů.
"Shunshin no Jutsu!" zvolal jsem, ale nic se nestalo. Nasadil jsem naštvaný výraz a zavolal znova: "Shunshin no Jutsu!!!". Zase nic. Takhle by to asi nešlo.
Ve svitku se píše, že je Shunshin něco jako rychlé přeběhnutí na jinou pozici. Takže se asi běhá. Tentokrát jsem tedy soustředil chakru do nohou. Jsem celkem rychlý, takže když to trochu vypiluji, mám šanci.
Soustředil jsem tedy chakru do nohou a vybral si stejné místo.
"Shunshin no Jutsu!" vykřikl jsem a rozeběhl se na kůl. Dobrá, asi to vypadlo pěkně pošahaně, neboť v tom nebyl jediný náznak Shunshinu a já akorát vypadal jako největší magor. Zamyslel jsem se. Vždycky, když někdo tuto techniku používá, tak se objeví malý bílý oblak. Zkusil jsem vypilovat nejprve toto.
"Shunshin no Jutsu!" vykřkl jsem s maximálním soustředěním na oblak.  Nic se nědělo. Chvíli jsem nepovoloval a najednou se kolem mě objevil opravdu bílý oblak. Byl jsem ale tak překvapen, že jsem nestihl zareagovat a dostat se na kůl. Chvíli jsem vyjeveně civěl do prázdna a pak potřepal hlavou.
"To by šlo. Ještě zlepšit reflexi a rychlost." zamumlal jsem pro sebe. Připravil jsem si nohy a cvičně se rozeběhl proti kůlu. Metr před ním jsem se odrazil a před dopadem na vršek kůlu jsem se elegantně otočil a dopadl na dolní končetiny. Usmál jsem se a seskočil opět dolů. Toto jsem zopakoval ještě třikrát, dokud jsem si nebyl jist, že by to stačilo.
Soustředil jsem chakru, cílové místo, reflexy a rychlost a zvolal jsem: "Shunshin no Jutsu!". Chvíli na to se objevil mráček. To bylo moje znamení k rozeběhu a já se plnou parou vydal na kůl. Běžel jsem, jak mi nohy stačily a když jsem se dostal na kůl, uvědomil jsem si, že to bylo pořád moc pomalé a nepřítel by si mě všiml bez problémů. Ušklíbl jsem se. A taky musím vypilovat ten příchod mraku. Pořád je moc pomalý. Skočil jsem zpátky na svoje místo a zhluboka se nadechl.
"Shunshin no Jutsu!" zavolal jsem. Mrak měl opět pár sekundové zpoždění, ale jakmile se zjevil, rozeběhl jsem se tak rychle, že by to nepřítel nezaregistroval. A tak to má být. Při dopadu na kůl jsem radostně zvolal: "Yosh!" a zazubil se. Akorát ten mrak mě pořád štval. Při boji by určitě nepřátelé dostali záchvat smíchu, kdyby to viděli.
Tentokrát jsem zůstal stát na kůlu a opět vytvořil ruční pečeť. Nezvolal jsem Shunshin no Jutsu, už jsem ho řekl tolikrát, že to zatím stačilo. Musel jsem vylepšit ten mrak.
Oblak se objevil opět pozdě, tak jsem to zkušel znova a znova. Ze začátku se objevoval pořád ve stejnou dobu, ale pak jsem pociťoval sekundové zrychlení. Pomalu se to zrychlovalo, až se konečně opět po vyslovení Jutsu. Věděl jsem, že teď to půjde.
"Shunshin no Jutsu!" zařval jsem a bleskurychle se i s obláčkem objevil na druhé straně cvičiště. Je to mnohem lepší, než ty hrozné přesuny se strejdou. Nemotá se mi ani trochu hlava a já se hlasitě zasmál radostí. Zvládl jsem to.
Začal jsem se přesouvat z místa na místo po celém cvičišti, až jsem si řekl dost. Musí mi zbýt ještě nějaká chakra na Kage Bunshin. Teď se vrhnem na něj.


Sedl jsem si ke kůlu na zem a opřel se o něj. Roztáhl jsem svitek s Kage Bunshin technikou. To nebude tak těžké, neboť jsou v něm základy normálního Bunshinu a to zvládám. Uspokojuje mě pocit, že tento svitek někdy držel i samotný Naruto-sama. Pročítal jsem ho trochu hbitě, ale důležité věci jsem si z toho zafixoval. Po pár minutách čtení jsem se zvedl a protáhl. Jde se na to.
Postavil jsem se před jeden kůl a nepřátelsky se na něj podíval. Soustředil jsem chakru podobně jako u Bunshinu, akorát ve větším množství a pak zavolal:
"Kage Bunshin no Jutsu!" Kolem se objevili klonové, akorát že bez stínu a z toho jsem vlastně poznal, že to jsou ti typičtí k ničemu. Vzdychl jsem. Klonové zmizeli a já to rozhodl zkusit znovu. Zkusil jsem si vzpomenut na to, co bylo psáno ve svitku.
"Kage Bunshin no Jutsu!" vykřikl jsem a opět se objevili normální klonové. Po čele mi vyskočili žíly. Zkoušel jsem to znovu a znovu, ale pořád to byli ti normální. Nakonec jsem toho měl plný zuby a praštil hlavou do kůlu.
"Co dělám špatně?!" postěžoval jsem si. Podíval jsem se na svitek s Kage bunshinem. Možná bych si ho měl přečíst znovu a pořádněji. Chvíli jsem se přemlouval a nakonec si k němu sedl znovu. Přečetl jsem si ho tentokrát stejně pořádně jako Shunshin. Skutečně. Něco jsem udělal špatně a nyní jsem pochopil proč. Špatně jsem soustředil chakru.
Rychle jsem se vyzdvihl na nohy a zvolal: "Kage Bunshin no Jutsu!" Objevilo se asi pět klonů, ale bez stínů. BEZ STÍNŮ. Dostal jsem tik do očí. To snad nemyslíte vážně. Už jsem se neudržel a rozeběhl se naštvaně proti jednomu. Chtěl jsem mu vrazit pěstí, ale on mi uhnul. Překvapeně jsem se na něj podíval. Klon se proti mně rozeběhl a praštil mě, stejně jako já chtěl předtím jeho. Nečekal jsem to a spadl jsem na zem. Rozsvítilo se mi. Oni jsou skuteční, akorát jsem udělal někde chybu a nemají stíny. Vyskočil jsem na nohy a na všechny hodil shurikeny. Ty je strefily a klonové zmizeli. Soustředil jsem chakru trochu lépe než předtím a zkusil to znova.
"Kage Bunshin no Jutsu!" zařval jsem a kolem mě se objevilo dalších pět klonů. Nikdo neměl stín. Naštvaně jsem se ušklíbl a zkusil jsem to znova. Tentokrát se objevilo dalších pět klonů, z toho měli dva stín. Super. Zkusil jsem to do třetice všeho dobrého a objevilo se 5 klonů a všichni byli ti praví, stínoví.
"Super! Bezva! Bomba! Prostě úžasný!" zajásal jsem a podíval se s úšklebkem na klony. Vytáhl jsem svůj Hiraishin shuriken od strejdy a zvolal proti klonům: "Do střehu!" Rozeběhl jsem se proti nim a oni proti mně. Měli menší přesilu, ale nikdo nemá na originál.
Pár z nich jsem zničil pomocí Hiraishinu, další kopanci a pěstmi. Jelikož byli dost tupý, útočili i na sebe a to způsobilo, že se zničili sami. Nakonec jsem zůstal sám. Rozhlédl jsem se kolem, jestli někdo nezbyl a já nakonec vítězně vyskočil. Hlasitě jsem zajásal a pak dvěma skoky šikovně vyskočil na jeden z kůlů.
Sedl jsem si na něj a pozoroval krajinu. Konoha je krásná. Rozhodl jsem se, že tu ještě chvíli pobudu.

Přišel jsem na cvičiště s úsměvem na tváři a pomalu si obvazoval ruce, abych se při tréninku tolik neporanil. Chvilku jsem protahoval své ztuhlé tělo a vychutnával si čerstvý vzduch, který mě obepínal. Když jsem dokončil rozcvičku, začal jsem se soustředit a aktivoval Byakugan. Prohlédl jsem si okolí, jestli se nikde nic neděje, nebo jestli mě nikdo nesleduje a poté jsem přešel ke kládě, která měla nahrazovat tréninkového panáka. Uštědřil jsem jí pár přesně mířených ran a završil to kopem z otočky, přičemž odletěl kus dřeva kamsi do dálky. Nasměroval jsem svoji chakru do nohou, odrazil se od té klády a dopadl na hladinu řeky. Chvilku jsem tam jen tak postával a poté jsem udělal pár pomalých krůčků. Nějakou dobu jsem si procvičoval chůzi po vodě a pak přešel zpět na pevnou zem. Udělal jsem několik kliků, dřepů, sedo-lehů, sklapovaček a zakončil to polským boxem (boxováním do prázdna). Když už jsem cítil že mě svaly dostatečně bolí, zopakoval jsem si několik úderů do dřevěné klády a poté se posadil pod jeden strom. Fajn, to by pro dnešek mohlo stačit. Pomyslel jsem a složil ruce za hlavou.

Pomalu už mi začalo připadat, že tu jsem už dost dlouho. Ono se to nezdá, když člověk sedí na jednom kůlu a pozoruje oblohu. Tuším, že se tu mihl nějaký kluk, ale moc jsem ho neřešil.
Šikovným skokem jsem seskočil z kůlu a rozhodl se trochu projít Konohu a najít místo, kde se něco děje. Tady chcípl pes. A to ne ten můj

/Přesun

*Noc, ticho, tma, jediné čo je počut sú výkriky chlapca ktorý buší do tréningových pandrlákov a cvičí si na nich svoje údery a kopy* "ruky si drž u hlavy, vždy sa súperovy pozeraj do očí, jednu ruku maj vždy nachystanú, pokúšaj sa o prekvapivý útok" *tieto vety si prehráva v hlave a pokračuje v neúnavnom tréningu*

Prechádza nočnými ulicami, nevedeno prečo, vôbec sa nebojí. Možno je už zvyknutá po častom prežívaní mimo domu, a možno je jej už všetko jedno. Pripadá si tak trochu ako bezdomovec. Jasné, tam niekde na ubytovni dostala akýsi byt. Vlastne v ňom ešte nebola, ale hlavne, že kľúče od neho má kdesi v ruksaku.. Ak ich tam teda dala. V nemocnici sa naležala už dosť a nemá chuť zdochývať zase na posteli. Aspoň najblžšiu dobu určite nie. Ako tak prechádza nočnými uicami a sleduje svoj tiež presúvajúci sa z predu o zaddu kvôi noččným lampám, dôjde až k akému si ohraničenémi pristranstvu. Celkom určite nevie určiť, čo to je, všimne si však chlapca, ktorý snáď až premotivovane /vzhľadom na túto nočnú hodinu) do čohosi búši. Len podľa výkrikov dokáže určiť, že je to naozaj chlapec, keďže ho v tej tme ani poriadne nevidí. Potichy sa teda presunie bližšie, ale nejde k nemu. Prechádza dookola, našľapuje nečujne, avšak priveľmi sa neschováva, aby si chlpec, ak si ju náhodou všimne, nemyslel, že ho špehuje. Keď prejde tak 20 metrov, zasane a posadí sa na peň a vystrie trošku boľavé nohy. Cíti pulzovanie v otlaakoch, ešte hmatateľné následky cesty do konohy. Medzi ňou a chlapcom je len voľný priestor, žiadne stromy nebránia vo výhľade, len tá tma. Vidí len siluetu a počuje neutíchajúci krik.

"Čo to?" *Pomyslí si* BYAKUGAN! *Aktivuje si byakugan a všimne si prítomnosť daľšej chakry, s úsmevom na perách vyskočí na figurínu a saltom na stromy, skáče zo stromu na strom pomedzi halúzky a keď je kúsok od nej pomaly zlezie dolu, dáva si pozor aby neurobil hluk, pomaly postupuje k nej zo zadu, keď je dostatočne blízko, jemne jej štúchne do chrbta* Prečo tu sliediš? *Spýta sa jej už s vypnutým byakuganom*

*Zmätene pozerá na dievča, prečo nedokončila vetu, hovorí si sám pre seba. Ktovie čo je zač, tak či onak ak by zaútočila zkopnem ju, áno! Presne to urobím, alebo nie? cítim pochybnosti, nechcem jej ublížiť a zjavne ani ona mne, celá sa trasie, kto to je, čo je zač, pokladám si tieto otázky a premýšlam ako ďalej* Ale ja čo? *Spýtam sa nechápavo a očakávam kladnú odpoveď*

Ako ninja si musím precvičovať plíženie a získavanie prekvapivého útoku, myslel som si že keď sa dostanem za teba tak získam moment prekvapnia a asi som ho aj získal *Pousmeje sa a pomyslí si, buď má problém s rastom alebo je rovnako stará ako ja, tak či onak dám si na ňu pozor* Sme na cvičisku, chodím sem trénovať svoje údery *Podá jej ruku* Hideaki *Povie s úsmevom*