Cvičiště 2

Soshi

Otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale došlo mi, že nemám co říct. Takže jsem pusu zase zavřel. Takhle jsem tam chvíli klapal na prázdno jako ryba, až se nakonec mé tváře zhostil blažený výraz příchozí myšlenky.
"Myslím, že jedinou správnou odpověď dostanete, když položíte přímou otázku. A to nepůjde bez jeho přítomnosti..."
Jo, druhej problém je ten, že nevíme, kam šel a kdy se vrátí. Detail...

"Toho večera jsem se bála, že se mě chystá zabít, nebo alespoň unést. S odstupem času si začínám být jistější tím, že kdyby to byl jeho pravý záměr, nestojím tu a nepovídám si s tebou. Kdo ví. Možná opravdu netušil proč jsem mu ve vzteku vylila víno na obličej..." zarazila jsem se. Soshi o tomhle nevěděl. Tedy aspoň si myslím. Mé oči mi napovídaly už od samého začátku rozhovoru, jeho nezáludnost a upřímnost. Neviděl mě. V tomhle nelhal.
"Co se týče jeho přítomnosti, z toho už strach nemám. Ale kam šel? Jaké měl k tomu důvody?" povzdechla jsem si. Nač jsou mi mé oči, když nedokáží prohlédnout hádanku, jakou je Faito Dansaku?

Soshi

"Cože jste?" rozesmál jsem se, ztratil jsem rovnováhu a zahučel jsem pod hladinu. Za chvíli jsem vyplaval, ale voda mě zchladila.
"Slyšel jsem, že Mizukage je krvelačný bastard bez kapky smyslu pro humor. Snažil se to nějak řešit? A...nehcci Vás nijak shazovat, ale jako správný Dansaku věřím Vašim slovům - myslím, že kdyby chtěl, jste mrtvá nebo alespoň šílená. Sám vím, co naše genjutsu dokáže..."
Zamýslel jsem se. Třeba bych jí dokázal nějak pomoci. Chci jí nějak pomoci.
"Jestli se mi něco o otci donese, řeknu Vám o tom." řekl jsem nakonec.
"Přeci jen, teď budu do Kirigakure posílat hodně dopisů, tak třeba mi někdy někdo odepíše." usmál jsem se pobaveně nad svou vlastní naivitou. Shrábnou prachy a kdo ví, jestli půjdou na ten sirotčinec.

Jeho reakce byla doslova manifestací upřímnosti. Jak mě jen mohlo napadnout, že by někdo tak mladý a nezkažený, jako Soshi mohl intrikovat? Počkala jsem, až vyplave zpátky. Čím dříve se naučí udržet na vodní hladině navzdory emočním výkyvům, tím lépe. Nehodlám ho na tomto tréninku šetřit.
"Je silný. Nepochybuju o tom, že jsem naživu jen díky tomu, že si to tak přál. Připadám si jako jeho hračka a je to něco, přes co se nedokážu přenést. Ale jednoho dne se stanu silnějším než je on. Udělám pro to maximum. Zažije stejný pocit jako prožívám právě teď já." v očích se mi zablýsklo, ale jejich tvrdý výraz se během vteřiny změnil.
"Odpusť mi Soshi. Pořád mluvím jen o sobě a přitom ten kdo nejvíc strádá jsi ty sám." pravila jsem provinilým tónem a nehledě na to, že Soshi byl právě promáčený jako myš, jsem mu věnovala vřelé objetí.
"Děkuju ti. Slibuju, že jestli se o něm něco dozvím, ty budeš první, komu o tom řeknu. Dva páry očí jsou v hledání vždy ve výhodě." věnovala jsem mu povzbudivý úsměv.

Soshi

"Proč? Proč chce být jeden člověk silnější než ten druhý? Jako kdyby to byla jen dětská hra..."
Mikomi už můj výraz jednou viděla. Když jsem komentoval handrkování o děti Kisukeho Uchihy.
V některých věcech jsem měl prostě jasno. A bojoval jsem za to, v co jsem věřil.
"Víte... já pracuji v nemocnici. Jeden takový shinobi si usmyslí,ž e bude silnější. A já pak utěšuji děti, kterým nějaká nebezpečná technika roztrhala rodiče. Čistě proto, že si ten shinobi chtěl něco dokazovat."
Povzdechl jsem si.
"Alespoň, že u Vás si můžu být jistý, že nikoho nevinného nezraníte..."
Nakonec jsem nastřádal chakru do rukou a vyškrábal jsem se zpět na hladinu. A můj výraz se opět uklidnil.

"Nemyslím, že je to většinou otázka ega, či touha něco si dokázat. Jsme shinobi a kdykoliv jdeme na misi, počítáme s tím, že může přijít souboj na život a na smrt. Několikrát jsem zabila. Udělala jsem to proto, že jsem chránila to, co je pro mne důležité. Někdy proto, abych já sama nezemřela. Občas jsem neviděla jiné východisko ze svízelné situace." objasnila jsem Soshimu další kousek ze své minulosti a svůj pohled na celou problematiku systému ninjů. Možná se mu to nebude příliš líbit, ale z nějakého důvodu budu raději, když mě bude nesnášet za to co jsem, než aby si vytvořil iluzi o dokonalé Mikomi a později litoval.
"Chci být silnější, abych mohla dohlédnout na ty, kteří nemají dostatek sil, aby se sami ubránili. Chci ochránit Konohu, protože je to můj domov a nepřežila bych, kdyby se náhle stala pouhým záznamem v historických spisech. Záleží mi na mé rodině, která se nesčetněkrát stala cílem únosců a vrahů, dychtivých získat naše kekkei genkai." shrnula jsem své pocity do několika prostých vět. Děti se vzácnýma očima jsou s krutostí tohoto světa konfrontovány více než kdo jiný. Nejspíš i to byl důvod, proč mi přišel Soshi tak blízký.
"V neposlední řadě mám problém se svou hrdostí, kterou se snažím ochránit možná více, než je zdrávo." osvětlila jsem i skutečný důvod, proč si přeju Faita překonat. Překonám každého, kdo pošlape mou důstojnost.

Soshi

Usmál jsem se. "Dobře zvolená slova. Mnohem lepší, než: Chci být silnější než on, abych ho porazila a on uznal, že jsem lepší."
Nevím proč, měl jsem pocit, že by si s ní otec rozuměl. Škoda, že neměli ten luxus pořádně si popovídat.
To už ale náš rozhovor přerušil jiný Hyuuga.
Koketoval jsem s myšlenkou propadnout se do vody a prostě zmizet. Nicméně jsem tam zůstal stát.
"Zdá se, že našemu rozhovoru je konec..."

"Kdykoliv za mnou můžeš přijít, pokud budeš mít náladu na povídání." mrkla jsem na Soshiho. Těšilo mne, že můj důvod proč se stát silnější pochopil. Proč nemohl tak dobře naslouchat i Faito Dansaku? Proč je to takový nechápavý, zabedněný tupec? Pak už jsem obrátila svou pozornost k nově příchozímu.
"Ano, jsem to já. Mohu nějak pomoci?" zachovávala jsem si neutrální pohled i tón hlasu, i když mi neušla změna výrazu Hanabiiho. Copak je mé jméno důvodem pro to, aby byli kolem mně tak obezřetní?

Soshi

S úsměvem jsem kývl a pak už jsem ty dva nerušil. Zůstal jsem ale poblíž. Zkusil jsem se dokonce na vodě posadit. Pomalu....pomalu...ták
Nad tou troufalou prosbou toho Hyuugy jsem se musel pousmát.
Vždyť by mu stačil úplně obyčejný chuunin nebo jounin. Copak se kadý musí učit hned u toho nejlepšího? Základy vás naučí kdokoli a na nejsilnější techniky stejně moc lidí nemá...
Neříkal jsem ale nic a dál pozoroval, co na to Mikomi.

Po návratu z poslední mise mě čekal jeden významný úkol. Utratit odměnu. Celý den jsem proto pobíhala po obchodech a sháněla všechno možné i nemožné. Nakonec jsem si řekla že zkusím štěstí ještě s jedním projektem. Projekt SsU. Dojdu proto na cvičiště a usadím se kousek stranou. Je tu pár lidí, což mi naprosto vyhovuje. Vytáhnu z kapsy bloček, tužku a tak jak lidé okolo trénují, nakreslím si pár obrázků a začnu si dělat zápisky. Byla jsem především zvědavá na dva Hyuugy, kteří zrovna vedli jakýsi rozhovor. Než začnou, namaluji ještě jeden více méně umělecký obrázek chlapce, který sedí na hladině vody.

"Nemám mnoho žáků, takže zatím jsem ochotná pomoci každému, kdo o to poprosí." řekla jsem směrem k mladému Hyuugovi.
"Jak jsi na tom s ovládáním chakry?" položila jsem vcelku jednoduchou otázku a mimoděk se podívala na Soshiho, který se uvelebil na vodní hladině.

(Velice se omlouvám, nemůžu slíbit, že tu budu z důvodu nemoci. Snad mi bude brzy lépe.)

Soshi

Bedlivě jsem poslouchal, když ale promluvil Hanabii, zašklebil jsem se.
Aha, Byakugan, jasně, co jiného. To se mě asi netýká.
Vstal jsem, hluboce jsem se uklonil Mikomi, na Hanabiiho jsem se ani nepodíval, otoči jsem se na patách a došel jsem na břeh. Stejně byl čas na svačinu.
Vyndal jsem proto z batohu rýžové placky a hledal jsem nějaký placatý kámen a trochu dřeva, abych si je mohl opéct.
Cestou jsem se lehce usmál na dívku, co tam postávala.

Zaregistrovala jsem pohled toho kluka, co předtím jen tak seděl na vodě. Oplatím mu úsměv a pomalu k němu dojdu. Ahoj. Na, tohle je pro tebe. Z bloku vytrhnu papír a podám mu skicu jeho samého jak sedí na hladině. Jsem Kameko Shan. A ty jsi? Teda, vím že ty nejsi Kameko, myslím tím jak se jmenuješ. 

Soshi

Upřel jsem na Kameko zvídavý pohled. Odložil jsem dřevo, utřel si špinavé ruce do oblečení a pak jsem vzal obrázek. Špatné to rozhodně nebylo.
"Nejhezčí podobizna mě, co jsem kdy viděl..." řekl jsem s úsměvem. To, že je to první podobizna, kterou jsem kdy viděl, jsem samozřejmě už nedodal.
"Jsem Soshi. Máš zajímavý outfit, Kameko..." řekl jsem, pečlivě jsem složil papír, vyndal jsem z kabely knihu a papír do ní pečlivě založil. Pak jsem ji vrátil na místo a opět jsem začal sbírat nějaké větve. Ještě, že v posledních dnech nepršelo, oheň bude cobydup.

Outfit? O čem to...? Sakra! Ehm, no víš, tohle není normálně to v čem chodím. Jen jsem si na to tak zvykla že už to nevnímám... snažím se to zamluvit a rychle lusknu prsty, přičemž se "přivolání" zbroje zruší. Když se rozptýlí ta trocha kouře, stojím tam v černém tílku a volných kalhotách. Tohle je asi... lepší... zamyslím se. Pak se zvídavě zadívám na jeho konání a chvilku přemýšlím. Potřebuješ ten kámen rozehřát? 

Nakonec jsem se dostala na místo kde byl Soshi a povídal si s nějakou holkou. Přišla jsem k němu zezadu a chytla jej kolem ramen a pote řekla. “Jsme v tymu tak krátce a ty už mě podvádíš s jinou?” Snažila jsme se nesmát ale neslo to byla sem šťastna ze konečně jsem se cítila zase cela. I Soshi si mohl všimnout změny v mem výrazu i v tom jak jsem působila. Byla jsem proste šťastna. Nakonec mě napadla ještě jedna otázka. „Neviděl jsi náhodou Hokage? Říkala ze se nám ozve a už je to nějakou dobu co se neozvala.“ Nakonec jsme se od něj odlepila a vyčkávala na jeho odpověď.

Soshi

Kameko se ve chvíli změnila. Slyšel jsem o technikách přivolávání, ale čekal jsem normální zbroj. Tohle bylo něco extra.
"Ani ne, snažím se rozdělat oheň, abych si ohřál tuhle placku..." řekl jsem, když mě cosi objalo okolo ramen.
"Jo, taky jsem byl několik dní na slavnostech, ale toho sis jistě všimla..." řekl jsem, možná až trošku moc kysele. Na můj vkus se o mě zajímalo nějak moc lidí. Povzdechl jsem si.
"Promiň. Ne, neviděl jsem Hokage. Zkus se poptat nějakých jouninů nebo senzibilů."
Začal jsem skládat dřevo do ohniště a následně jsem an něj položil kámen tak, aby tvořil hezkou "pánvičku".

Když se na něj vrhne ta holka, obočí se mi povytáhne v tázavém výrazu. Hele, to... nechci být nějak neomalená, ale já toho roztomilého klučinu viděla první. Takhle na něj skákat se přinejmenším nesluší. Na tváři jsem měla pohoršený a přirozeně žárlivý výraz. Já ho viděla první... já mu namalovala obrázek... táhni hledat svojí hokage ty... ty... vrrrrrrrrrrr

Když Kameko zmínila ze ho viděla první. Tak mě něco napadlo, ale nechtěla jsem byt moc zla. „Tak ze prve kopretinko. Mé jméno je Yuki Ōkami a za druhé Soshi je můj Týmový partak. Tudíž jsem jenom zjišťovala jestli neví kde se nachází náš Sensei. A za druhé já ho viděla drive.“ Přeci jenom jsem si male rýpnutí nemohla odpustit. Přeci jenom jsi jej přivlastňovat nebylo správné. Takže jsme cekala další z těch žárlivých nebo vražedných pohledu. Tedy pokud se nestane něco závaznějšího.

Kopre... no já ti dám. Už už jsem se chystala, že s tou holkou zatřepu, když v tom jsem si uvědomila jednu podstatnou věc. Říkala jsi týmový parťák? A kdepak máte třetího, smím li se ptát? Jen pro pořádek, jsem Kameko Shan, vnučka mistra Ioa. Jistě jsi o něm slyšela... vyrábíme kunaie, shurikeny a prakticky všechny ostatní zbraně v Konoze. Takže tvůj příměr s kopretinkou fakt nebyl na místě.

Kameko byla dotčena mým přirovnáním ke kopretince. To šlo poznat.
„ Ano, už jsem si myslela ze mě vymenil. No třetího nemáme, zatím. A Co jsi myslela ze je to snad můj kluk? Bez urážky Soshi není můj typ.“ Doufala jsem ze si to Soshi nevezme moc osobně. Když Kameko zmínila její jméno prohrábla jsem si vlasy a pak jenom dodala. „Promiň, ale tohle Jméno mi nic neříká. Nechce po mě někdo, abych se snad naučila znát všechny informace klany a významné občany z konohy za pouhých pět let. Nebo ano? Ano jak jsem naznačila já odtud nepocházím.“ Řekla jsem Kameko jelikož jsme cekala ze by se tato otázka mohla objevit.

Soshi

Jeden by řekl, že když se o něj hádají dvě holky, bude to příjemné. Ale nebylo. Ani za mák. Vlastně, pro jejich rivalitu jsem byl neviditelný a nepodstatný. Proto jsem se rychle oklepal, a zatím, co se ty dvě slepičky hádaly, já jsem vzal do ruky klacíky a začal jsem je třít o sebe. Zopakovat si základy přežití nikdy není od věci. Stejně jako ty dvě, jsem je i já okázale ignoroval.