Odlehlé pláně

pro **Seiji** Wed Sep 04, 2013 6:40 pm

First topic message reminder :

Odlehlé pláně - Stránka 8 Images?q=tbn:ANd9GcQ5UjebImvvi0Hh40j5HkrV-VAC6B_mPSbsql82gCloftlgcgN7qw

pro **Rino Hatake** Sun Aug 09, 2015 4:49 pm

Tak tohle zrovna nedopadlo tak, jak jsem si představoval. Netušil jsem, co má Hideo vlastně za lubem. Vylezl jsem ze země, nedaleko Akemi, oprášil jsem se od hlíny a hleděl do mlhy. Bylo mi jasné, že tam ani jeden z nich není. Pod zemí jsem totiž jako krtek mohl slyšet jejich kroky, nyní však už ne.

Nebyl jsem na sebe pyšný, ale on sám si vybral cestu podřízení a vzdal se. Nemínil jsem ho jít do vesnice zachraňovat, jako by to možná můj bratr vskutku udělal. Vybral si cestu bezdůvodného uvěznění do vězení. Já měl před sebou jiný cíl, daleko lepší. Potřeboval jsem zesílit a ve vesnici by mi to tak dobře nešlo, jako tomu bylo ve Světě!

Vytáhl jsem si cigaretu, načež se v mé pravé ruce zablýskal můj benziňák, zapálil jsem si, mrkl jsem na krásnou pozorovatelkyni svůdným pohledem a jakýmsi gestem jsem jí ukázal, že jestli chce jít se mnou, může. Měl jsem v plánu něco nalít do krku, pěkně mi z toho boje vyschlo.

// Přesun

pro **Akemi Kagayaki** Sun Aug 09, 2015 6:06 pm

Později se mlha pořádně roztáhla, že jsem je potom ztratila z dohledu. Viděla jsem několik záblesků Raitonu a zjistila jsem, že není moc fér bojovat dva proti jednomu. Chvíli jsem si říkala, jestli bych měla změnit směr toho útoku, aby to někoho nezasáhlo, přeci jen, všichni na sobě měli výzbroj shinobi z Konohy. Přes tu mlhu jsem to však nedokázala a když se rozležela, už tu nebyli. Chvíli jsem jen tak přemýšlela, co se asi mohlo stát. Ti dva zmizeli na lusk prstu a ten třetí tu stále byl, až na konec nejspíš taky odešel. Vytáhla jsem kus svitku a pera a začala psát. Vzkaz jsem potom namotala na orla a poslala ho do Kumo. Toto byla poněkud zvláštní situace. Celou dobu jsem nad tím přemýšlela, až jsem si vydedukovala zhruba tuto situaci. Jen jsem se pousmála, vzala si věci a taky odešla.

Přesun

pro **Sadao** Tue Aug 18, 2015 11:47 pm

Z Tsukigakure bol nutný presun, ale nezmohol som sa na viac, než na toto miesto. Práve tu sa moje telo znova "poskladalo" a ja som okamžite padol na koleno, v tejto chvíli pre radu dôvodov, medzi ktorými bolo vyčerpanie, bolesť a ďalšie veci, ktoré som si odniesol z boja. Do zeme som pred seba zapichol zbraň a zľahka som sa o ňu oprel, aspoň provizórna opierka, kým moje azúrové oči začali prechádzať po toľkých.. toľkých ranách. Veľmi dlhý čas som ani len nezažil takéto vyčerpanie a aktuálne som vedel, že sa toho musím i čím skôr zbaviť. Nebolo bezpečné sa svetom túlať v takomto stave a už vôbec to nebolo bezpečné pre mňa. Musel som sa zotaviť čo najrýchlejšie to šlo, avšak sám som nevlastnil žiadne techniky liečenia. Aktuálne som sa len zmohol na vytiahnutie obväzu, ktorým som si chcel zaviazať aspoň tie najhlbšie rany. Človek si ale mohol teraz vyberať, ktoré presne. Mierne deprimujúco som si povzdychol a sem tam prešiel zrakom po okolí. Mal som tu však výhľad na každú stranu, preto som sa neobával, že by som vynechal niekoho prítomnosť. A keby sa tak stane, to by bol ešte len pre mňa horor!

pro **Nefrit** Tue Aug 18, 2015 11:53 pm

S Maerom sme cestovali smerom z Otogakure do Konohy a na koho sme nenarazili? No nebol to môj starý známy z tej prekliatej dediny, ktorá v podstate zničila Sora no Kuni? Takmer som o neho zakopla... a celkom komicky som sa pozerala na obväzy a jeho stav. Ako keby mu práve tie mali pomôcť. Toto predsa len nebola žiadna počítačováhra. Približovala som sa k nemu od jeho chrbta.
"Ty musíš chcieť strašne zomrieť..." Podpichla som ho a začala som okolo jeho "osobu" krúžiť, konštatujúc jeho stav. Viac by som zistila pri využívaní shousen no, zatiaľ som sa nechcela zbytočne trápiť. Prečo by aj? Práve tomuto tu som nedlhovala nič.

pro **Sadao** Wed Aug 19, 2015 12:01 am

Skutočnosť bola smutná, obväz mi bol vážne tak na dve veci, mohol som tak maximálne napúšťať obväz krvou a farbiť ho do červena, ak by som sa nudil. Nasledoval ďalší môj povzdych, s ktorým som podvihol pohľad nad seba a ostal som hľadieť týmto smerom. O Nefrit som vedel ešte skôr, než sa ku mne vôbec dostala, no počkal som si na to, kým sa sama ozve. Až potom som sa iba mierne pootočil, kým to bolo nutné, nakoľko okolo mňa začala krúžiť jak sup. Ako som o nej vedel? Tajomstvom bol iba nenápadný črep, ktorý odrážal svoje okolie a vznášal sa tesne nado mnou.
"Nikdy som tak po ničom netúžil," sucho a sarkasticky som prehovoril, pričom som odhodil od seba na červeno zafarbený obväz a pohľad som dvihol znova na Nefrit.
"Človek by nepovedal, že by ťa tu stretol. Ak pravda nemám len vidiny z vyčerpania," prehovoril som neutrálnym, aj keď počuteľne už trochu vyčerpaným tónom. Samozrejme, človek by tu nečakal ani mňa, ale to bol menší detail. Vedel by som to argumentovať bojom, ale to pre mňa boli zbytočné slová. Oveľa viac ma zaujímala prítomnosť osoby, ktorej schopnosti som.. dá sa povedať.. nutne potreboval. Stretlo ma šťastie, že sa tu objavila práve ona. Druhé šťastie som však musel mať pri inej veci..

pro **Nefrit** Wed Aug 19, 2015 12:06 am

Naznačila som Maerovi nech na chvíľku počká, no kto vie, možno som ho ani nechcela vyliečiť. Vyzeral naozaj ako dotrhaná hadra a ja som si len čupla k nemu a pichla som prstom do jednej z jeho rán na rameni. Teda.. ostala mi v tom asi polka prsta, kým som to z neho nevytiahla.
"Páni.. ty sa rozpadávaš." Povedala som uznanlivo a pochvalne som začala kývať hlavou na taký spokojný súhlas.
"Možno že som len vidina.. ľudia v núdzi mávajú vidiny toho, čo potrebujú najviac. teda poniektorý.. čo ty ? Máš vidinu toho, ako ti dávam po hube?" Spýtala som sa ho s ďalším šibalským úsmevom. Nevyzeralo to tak, že by som mala v pláne ho začať liečiť.

pro **Sadao** Wed Aug 19, 2015 12:14 am

Sledoval som pozorne, ako si ku mne čupla a podvihla ruku. Neočakával som, že by som teraz mal zazrieť liečivú žiaru, nie, práve naopak. Moje telo sa len ľahko mihlo, keď mi do jednej z rán strčila prst, akoby sa nechumelilo. Zľahka som prižmúril oči sledujúc ju, ale inak som zo seba nevydával väčšiu reakciu, hoc iný by možno už sykali a rýchlo sa za ranu chytali, ja som len posedával a s mierne privretými očami ju sledoval, čo tým chcela dosiahnuť.
"Nepochybujem o tom, že si videla už horšie kusy," usúdil som nahlas a nadvihol zľahka obočie. Keď prst vytiahla z rany, začalo z nej znova tiecť trochu viac krvi, ale.. no hold, čo sa dá robiť, mohol som to len ignorovať.
"Po hube? Nie, zatiaľ len vidím, ako sa so mnou zahrávaš," podotkol som a na moment som kukol znova do črepu, aby som zazrel na jej spoločníka. To som zrak hneď aj odvrátil a znova sa pozrel na Nefrit, ktorá zatiaľ nemala zjavne chuť pomôcť mi. Ani to ma neprekvapovalo, dnes sa už ani lístie zo stromu nehýbalo zadarmo.
"Keď už si tu, alebo keď už sa mi teda zdáš.. zaujímala by ma cena tvojich schopností. Ako sama vidíš," na chvíľu som prerušil, podvihol ruku a poukázal na seba, aj keď mi už bolo jasné, že si moje zranenia tak nejak zmapovala.
".. trochu nutne by som ich potreboval," dokončil som svoju vetu a ostal ju sledovať. Samozrejme to nebola len osoba, s ktorou sa tak ľahko dalo dohodnúť, ak sa teda nezmenila. No podľa mojich posledných skúseností, určite sa znova vynájde tak, ako by som to ani sám nečakal.

pro **Nefrit** Wed Aug 19, 2015 10:29 am

"Nah.. cena? Moje schopnosti sa nedajú kúpiť. Ale zapamätám si to a ty mi spravíš službičku, niekedy do budúcna." Zamrmlala som s úsmevom a on mohol pocítiť, ako mu celé telo.. ani nie stuhlo, no bol paralizovaný. Nezhomol sa k pohybu .. vôbec. Ruky som priložila k sebe no nechávala so medzi nimi priestor. V tom sa medzi nimi začala vytvárať kryhľa. na prvý pohľad ho mohlo zaraziť, lebo to vyzeralo podobne, ako istá kekkei touta. Nebolo to však tak úplne ono. Táto kryhľa zmenila tvar do gule a tá nás v momente obklopila. Z mojich prstov začali vychádzať nazelennané chakrové lanká a ja som zrazu Sadaovi, ako keby nič, oddelila ruku. Ani to však nepocítil. No taktiež sa nemohol ani pohnúť.

pro **Mareo Renjiro** Wed Aug 19, 2015 10:34 am

Cestou do Konohy jsme narazili na nějakého raněného bezdomovce. Chudáček. Byl tu tak sám. Opuštěný. Všichni jeho blízcí se na něj vysrali. Nejen že neměl dům a byl tu sám, ale dokonce byl raněný! Kdo mu to asi tak provedl? Nefrit zvažovala, že ho ošetří, i když zrovna zdvořile o to nepoprosil. Mě napadlo ale něco jiného. Něco efektivnějšího. Něco zákeřného. Je na čase začít můj plán a Reině napravit její pověst ve světě shinobi! Už to nebude jen ta zlá mrcha ale... to nechme na jindy. Sadao byl chlap, takže, z toho, co jsem se o vztahu mezi ženami a muži dozvěděl, by mělo stačit jen to, že si sundám část svého oděvu a bum!!! Sadao bude zase pevně stát na nohou! Nechal jsem je na chvíli si popovídat, a pak jsem začal jednat.

V přesné podobě Reiny jsem se nacházel už od doby, co jsme opustili Oto. Nevěděl jsem, jestli Sada s Reinou někdy přišel do styku, a proto jsem nic neříkal. Mohl bych se nechtěně prozradit. Necítil jsem se divně. Bral jsem to tak, že dělám pro Sadaa laskavost, i když... Reina v podobě ET rozhodně nebyla přitažlivá. Mělo by to však stačit k Sadaově náhlému uzdravení. Současně s tím se však do práce pustila i Nefrit a začala Sadaa doopravdy léčit.

pro **Sadao** Wed Aug 19, 2015 1:23 pm

Službička do budúcna.. hm, isteže bola jej cena takáto. Nijak som to už viac nekomentoval, dá sa povedať, že som možno rátal s akoukoľvek praktikou, pretože Nefrit som poznal práve ako niekoho, kto nie je zrovna.. obvyklý človek, no nedá sa povedať, že by ma predsa len neprekvapila. Ešte prv som ale znova nazrel do črepu a prezrel si osobu, ktorá ju sprevádzala. Reina? Toto stretnutie svojou, i keď falošnou prítomnosťou určite robila zaujímavejším, no vec, ktorú sama spravila s vlastným odevom som ani len nevnímal. Moje srdce bolo už dávno chladné a ani pohľad na tieto veci so mnou nijak nehli, o to viac, keď to ešte bola chodiaca mŕtvola. Očami som sa plne presunul zase k Nefrit, u ktorej som sledoval chakrové lanka. V momente, keď mi ale oddelila ruku, sa moje zrenice rozšírili od prekvapenia a inak bez možnosti pohybu som len sledoval, čo sa to vôbec deje. Ako som vravel i čakal, neobvyklé metódy..

pro **Nefrit** Wed Aug 19, 2015 1:34 pm

Očkom som kukla po Maerovi, ktorý začal v Reininom tele vyvádzať noo to bola celkom sranda. Škoda že edo tensei príliš ľudí nepriťahovalo aj keď.. na jednu stranu.. meh. Chytila som Sadaovu ruku a začala som si s ňou pohadzovať vo vzduchu. On pri tom naozaj mohol cítiť, ako sa jej dotýkam, ako keby ju mal stále napojenú na telo.
"Hmm.. zoznámim ťa.. s voľnou modifikáciou ľudí." Zazubila som sa a násladna som ju nechala vo vzduchu znášať. Začala som čarovať prstami ako nejaký bábkar a on si mohol uvedomiť, že tieto zeleé chakrové lanká prenikajú a rozštvrťujú jeho telo. Neostala som však pri štvrtinkách .. doslova by sa dal Sadao považovať za rozpadnutého na kocky. Vlastne som si to naozaj užívala, bola sranda mať niekoho takto v moci.
"Ale dosť.. načase ťa znova spojiť. " Kocky sa začali spájať tak ako sa spájali a lankami som začala tento krát zošívať jeho rany, odďelovať vśetky veci ktoré jeho telo nemalo v sebe mať.. vrátane piesku a on pri tom takmer nič nepociťoval.
O chvíľku bol už znova poskladaný v podstate bez jediného škrabanca. Mne po tvári tiekla kvapka potu.. no.. naozaj to bolo náročné prevedenie, keďže sa touto technikou oveľa ľahšie zabíjalo než liečilo.

pro **Sadao** Wed Aug 19, 2015 1:48 pm

Okay, dívať sa na vlastnú ruku v tých jej, sledovať, ako si ju pohadzuje a pritom to stále cítiť.. to ešte šlo brať bez väčšej reakcie. Nervozita do mňa ale vstúpila vtedy, keď sa moje telo doslova začalo skladať z oddelených kociek. Neviem, či mi chcela len ukázať, ako zaujímavá je tá jej technika alebo sa proste len zabávala, no chvíľu som mal pocit, že som poprosil o pomoc zlú osobu. Aj keď od takej povahy, akou bola ona, by sa hádam i pomoc nemala očakávať spôsobom, že to spraví hneď a vec je vybavená. Práve som si to totiž potvrdil a moje myslenie sa vrátil odo kľudu až vtedy, keď vyslovila svoju ďalšiu vetu. V tichosti som si vydýchol a tentoraz som už sledoval, ako sa nielen moje telo nazad spojilo, ale začalo tiež strácať svoje rany. Zbavila ma i špiny a piesku v nich a následne každý jeden zošila lankami, až som pred ňou znova stál celý. Očami som si prezrel jej prácu a následne pohľad upol práve na ňu.
"Som ti zaviazaný, Nefrit. Keď to budeš potrebovať, vyhľadaj ma, svoje dlhy vždy platím," po stručnom, i keď nevyslovenom poďakovaní som vypichol zo zeme zbraň, ešte raz sa pozrel na Nefrit a s pohľadom na ňu som sa znova nechal rozpadnúť na malé črepy, ktoré sa následne z tohto miesta rozfúkli preč. Potreboval som teraz len počkať, čo ma čaká. Šlo po mne opäť dosť ľudí a mohol som len hádať, kto prvý sa odhodlá vyhľadať ma..

~Presun~

pro **Nefrit** Sat Aug 22, 2015 4:25 pm

Povzdychla som si. Čo som si o ňom mala myslieť? Je mi zaviazaný bla bla. Bolo mi to ukradnuté samozrejme že som od neho niekedy potrebovala službu ale kedy ? No kto vie. Vedela som pribliŽne o jeho schopnostiach a celkom ma tešilo že aspoň on vie o mojej existencii.
"Ideme hm?" Mrkla som na Reinu-Marea a následne som sa vydala do konohy.

(presun konoha)

pro **Akemi Kagayaki** Sun Sep 27, 2015 8:42 pm

Raiton: Shin'ne (S-rank)

Dorazila jsem z Tsuki přímo sem. Tady se mé cesty linuly přímo do Kumo. Byla to ještě dlouhá cesta. Tyto odlehlé pláně jsem měla víc než v lásce. Polovina mých technik tu způsobila nepředstavitelné škody, ale zároveň byly téměř neviditelné. Jednoduše ideální místo pro další tréning, který měl opět započnout, právě tady. Vybrala jsem si místečko u jednoho z těch největších a nejstarších stromů. Celou dobu jsem přemýšlela nad Kumo. Jestli tam zůstat, nebo ne. Moje myšlenky byly jenom u tohoto rozhodnutí. Byla jsem zmatená a musela se nějak odreagovat. Odreagovat novou technikou byl snad ten nejsnažší způsob, nebo spíš nejideálnější. Sedla jsem si k tomu stromu a vytáhla z kapsy svitek. Nebyl zelený, jako většina svitků u mě v plášti. Tento byl červený, s menší pečetí. Chvíli jsem se na něj jenom tak letmo dívala, než jsem se odhodlala pečeť odtrhnout a svitek otevřít. Měla jsem jeden jediný pokus tuto techniku provést správně. Opět jsem riskovala svůj život, ale vždy to stálo za to. Nemohla jsem teď povolit, ne, když jsem se dostala už takto daleko. Svitek byl dlouhý, sama jsem ho psala několik měsíců. Vždy to mělo své následky. Technika Raiton: Shin'ne, byla další technikou, kterou jsem sama vytvořila. Dávala pryč co nejvíc negativních účinků, které by mě mohly postihnout, až jsem to po několikati měsícech dokázala, ale stále plně nezkusila. Vždy jsem měla strach začít s učením smrtící techniky, bylo to pokaždé náročné, někdy až příliš. Četla jsem si ho, znovu a znovu a přemýšlela. Po tomto tréningu totiž příjdu do Kumo v opravdu špatném stavu, ale proč bych jinak odcházela? Musela jsem to udělat, teď nebo nikdy. Měla jsem tu možnost, tak jsem jí hodlala využít. V případě, kdy bych použila svou formu v Raiton no Chimera, by mi to šlo rozhodně snáz. Proto jsem přivřela oči a stoupla si do bojové pozice.

Odlehlé pláně - Stránka 8 Latest?cb=20140824090509

Jako první krůček k výuce jsem použila svou techniku. Raiton no Chimera Technika, která byla mým esem v každém souboji. Dokázala jsem manipulovat s blesky v okolí i ze svého vlastního zdroje, který tato technika poskytovala. Měla jsem nad sebou kontrolu. Tuto techniku jsem cvičila už nějaký ten pátek a proto ze mě z třetiny spadl strach z techniky Raiton Shin'ne, avšak spousta ho ve mě ještě zbyla. Zem kolem mě začala praskat a kůra toho velkého starého stromu se začala pomalu loupat. Musela jsem se uklidnit a proto jsem nechala mé myšlenky plynout tím správným směrem. V rychlosti jsem opět skoukla celý svitek s technikou a ruční pečetě si vtloukala do hlavy, abych neudělala ani jednu chybu. Cítila jsem, jak mou pravou rukou začíná proudit několik bleskových tyčinek, bleskových hadů a vlastně zdroj energie, který by dokázal rozpohybovat chod dvou vesnic zároveň. Doufala jsem, že nikdo nebude v mé blízkosti, protože kdyby byl, jeho život skončí v pár sekundách mého tréningu a doufala jsem, že i já neskončím na popel. Začala jsem s RP na techniku Raiton: Shin'ne. Bylo to poměrně namáhavé seskládat. Už po dvou pečetích jsem cítila, jak zdroj Raitonovu v mém těle začíná reagovat a bylo těžší a těžší se udržet na nohou. Tlak podemnou mě začal pomalu ale jistě zvedat. Ruční pečetě jsem opakovala několikrát po sobě, že moje nohy se už nedotýkaly samotné země. Jako kdybych levitovala přímo nad ní. Ode mě se linula poměrně silná tlaková vlna. Dělat toto na moři, dost možné, že způsobím menší tsunami. Celou dobu, až do chvíle, kdy jsem necítila největší vzrůst energie v mé pravé paži, jsem tyto ruční pečetě opakovala několikrát po sobě. Menší záchvět bolesti mě popadl ve chvíli, kdy jsem otevřela oči, ze kterých lítalo několik jiskřiček Raitonu.

Odlehlé pláně - Stránka 8 Tumblr_lmh7s5JoCf1qb55te

"Raiton: Shin'ne!" Křikla jsem směrem na ten velký strom. V tu chvíli jsem opět padla nohama na zem, veškerá energie, která mě před chvíli obklopovala se nahromadila do mé paže, kterou jsem namířila na strom. Výsledek byl úžasný, ale nebyl zdaleka takový, aby dokázala někoho zničit. Cítila jsem jak mě opouští síla v nohou. Moje technika Raiton no Chimera byla stále aktivní, jen kolem mě už nekroužily blesky. Musela jsem se po tom chvilku zastavit, než jsem zase ucítila nápor energie v mém těle a opět se dostala do normální formace. Věděla jsem, že na poprvé to neprojde. Výsledek byl ten, že strom, kterého neúplná technika Raiton: Shin'ne zasáhla, vytvořila v jeho kmenu obří díru a on spadl na zem. Stejně tak pár stromů za ním byly namaděru. Normální člověk by už z tohoto měl radost, já ale ne. Dokázala jsem dedukovat věci, dokonce i sama ze sebe a věděla jsem, že toto je až příliš pod mé vlastní možnosti. Jediné plus co na tom bylo to, že jsem byla v tomto Raitonovém modu a moje ruka byla pouze mírně popálená, ale neudělala žádné větší škody. Tak představte si, v tuto chvíli jsem musela kontrolovat několik věcí. Z techniky Raiton no Chimera jsem musela kontrolovat blesky kolem mě a blesky v mém těle, které mířily na svaly, srdce a další orgány a všechny je vést tím správným směrem. Do toho se soustředit, aby všechno šlo do mé pravé paže, která v tu chvíli mohla klidně upadnout, pokud bych to neměla pod kontrolou. Následně všechnu tuto energii naráz vypustit a myslet na to, aby moje zranění bylo co nejmenší a já mohla pokračovat dál ve svém tréningu. Bylo to pro mě opravdu namáhavé. Tady totiž nešlo jenom jednou o život, ale rovnou několikrát. Malé kousíčky Raitonu v mém těle a několik kusů Raitonových praprsků v okolí a další věci, ani se to nedalo popsat, na co všechno musím být opatrná. Taková kontrola nad sebe samou by dělala problém i mnichovi po 30-ti leté koncentraci vlastní chakry, v meditaci. Tady jsem ale nemohla umřít, nebo zklamat a vrátit se do vesnice bez dalšího esa. Udělat si takovou hanbu? Ani kdybych se už vrátit nemusela. Buď se vrátím s kladným výsledkem, nebo se nevrátím už vůbec. Toto byla má vůle, můj cíl a zároveň celoživotní risk, který jsem musela absolvovat.

Ve chvíli, kdy jsem cítila, že mě opět naplňuje Raiton no Chimera, jsem mohla pokračovat dál. Přivřela jsem oči a v podvědomí viděla každý paprsek Raitonu v mém těle a v okolí. Dokázala jsem se soustředit na víc věcí najednou, byla jsem za to na sebe pyšná. Já tě překonám... Řekla jsem si v duchu s mírným úšklebkem. Tentokrát to bylo o něco jiné. Moje ruční pečetě už byly přesnější a zase o něco rychlejší než v prvním pokusu. Moc jsem jich však už neměla. Moje chakra taky začala pomalu opadávat. Takový nápor energie bych jen tak v boji momentálně nezvládla a odpadla bych po prvním takovémto kroku, tím jsem si byla jistá. Teď ale bylo mrimární to, abych dokázala alespoň techniku Raiton: Shin'ne dostat do své pravé podoby, o to, jak to budu zvládat během boje, se budu zabívat až...během boje. Logické. Znovu a znovu jsem se začala mírně vznášet nad zemí. Cítila jsem mnohem víc energie a proto to pro mě bylo čím dál tím víc těší. Kdybych udělala chybu, mohly by se stát dvě věci. Buď to mě to celé zniší, nebo se proměním na samotný zdroj Raitonu, bez vědomí, bez jména, pouze velká lidská Raitonová koule, která nikdy nezmizí, pokud jí někdo nezapečetí. Té druhé jsem se popravdě bála a víc a proto jsem na sebe začala být v tomto trošku víc opatrnější.

To co jsem ale v tu chvíli pocítila mě čím dál tím víc děšilo. Moje oči zčernaly, včetně bělma a moje vlasy začaly plně bílé svítit. Dalo by se to přirovnat už k čistému zdroji energie. Začalo mě to pohlcovat? To jsem netušila, stále jsem měla vědomí na svém místě, věděla jsem kdo jsem, co tady dělám, proč tady vůbec jsem. Byl to pouze plný výkon mé techniky. Teprve teď jsem si mohla být jistá, že je toto pro mě poslední možnost využít techniku Raiton: Shin'ne. Celou dobu jsem se snažila držet, okolí kolem mě bylo ale naprosto vygumované. Tráva byla na 500 metrů ode mě pryč a zbyla jen hlína. Moje nohy a celé tělo opět levitovalo nad samotnou zemí. Moje oči už nebyly ani tak moc lidské a co hůř, na mé hlavě se začaly tvořit Raitonové rohy? Netušila jsem co to je, stalo se mi to proprvé. Svitek podemnou vylítl do vzduchu a proletěl přímo kolem mého obličeje. Moje smysly byly znásobněné a proto jsem to dokázala v tak rychlém přeletu jenom letmo zkouknout. Teď nebo nikdy, Rin...Jednou tě překonám. Je mi jedno kdy, jestli teď, nebo až za několik let, ale udělám to, to přísahám. Ochráním své blízké... Veškerá energie, která kolem mě a ve mně zplanula namířila na mou pravou ruku. Cítila jsem obrovský tlak, začala jsem se třepat a co víc, moje ruka...necítila jsem jí. Byla tam? To se nejspíš dozvím až po tom. Moje oči zazářily obrovkou várkou blesků, světla a energie. Pokud byl někdo poblíž, já pro něj momentálně byla víc zářící než samotné slunce. Svou paži jsem natáhla daleko od sebe, na jednu z největších skal asi 500 metrů ode mě. Prosím...ať se to povede. Mírně jsem se sama pro sebe pousmála. Měla jsem pocit, že mě ten nápor energie, chakry, tlaku a samotné techniky roztrhá, nebo pohltí, chtěla jsem ale vidět ten výsledek. Ještě dnes jsem musela odejít do Kumo. Noc bych nejspíš jen tak nepřežila. Doufala jsem, že v Kumo budou mít v nemocnici místo. Jinak jsem si rovnou mohla objednat svůj náhrobek. Musela jsme se této myšlence i napříč mé situaci usmát. Vše se stále kupilo do mé pravé paže, až jsem na konec přestala tak zářit, horniny kolem mě pomalu začaly padat dolů a přišlo to.

Bylo to něco, co jsem viděla snad poprvé. Obrovský nápor energie z jediné mé končetiny. Pravé ruky Moje vlasy opět dopadly na má ramena, mé oči opět byly ty lidské a jako kdyby se nic nestalo. Všechno přestalo, na dvě vteřiny snad. Potom to přišlo. Moje ruka jako jediná zazářila tou obří energií, chakrou, Raitonem, vším co jsem mohla využít bylo právě v této končetině. Najednou se směrem mé natažené ruky objevil obří proud energie, vypadalo to jako obrovská roura. Měla 500 metrů na dálku a takových 50 metrů na šířku. Cokoliv co se vyskytlo uprostřed této techniky už neexistovalo, ani pozůstatky nebyly. Viděla jsem jenom v dály skálu, která jako kdyby zmizela z povrchu zemského, jako kdyby tam ani nikdy nestála. Další věc, které jsem si všimla a byla jsem z ní nadšená byly blesky vyčnívající z té obří roury energie. Díky technice Raiton no Chimera, jsem je mohla ovládat svou vůlí. Ty narážely do okolních skal, které začaly drtit na malé kamínky. Během chviličky se z tohoto území stala pláň ničeho. Už to tak před tím bylo, ale teď doslova. Cesta po které lidé chodily zmizela. Bylo tu několik kráterů, jako kdybyc se vesmír pomátl a začaly padat meteority. Nikdy jsem nic takového necítila. Po této technice jsem opět padla na zem, konkrétně na kolena. Pravou ruku jsem stále měla, ale vypadala šíleně. Takové popálení by se nemusela snad ani zahojit. Moje zásoba chakry byla v mínusu. Energii jsem měla možná tak na pomalou chůzi směrem k Tsuki. Můj plášť už neexistoval, stejně jako svitek s technkou, kterou jsem sepsala. Moje oblečení bylo protrhané, moje kůže z větší části spálená a moje vědomí bylo na malé nitce, která se chtěla co minutu přetrhnout a já padla na zem. Kdybych to ale udělala, nepřežila bych noc. Tím jsem si byla jistá. Proto jsem se snažila co nejdřív dostat do Kumo. Musela jsem. Pokud bych to neudělala, moje šance na přežití je zcela nulová. Mohla jsem si dovolit omdlít až v Kumo, tam jsem si byla jistá, že si mě snad hned někdo všimne. Počítala jsem s tím, že se nemocnice stane na nějaký ten měsíc mým novým domovem a že už docela dlouho nikam nepůjdu, ale byla jsem spokojená. Technika kterou jsem se chtěla naučit byla vykonána reálně. Něco tak krásného jsem už dlouho neviděla. Měla jsem z toho dobrý pocit, až na pár vyjímek. Byla jsem na sebe hrdá, někdo to nemůže pochopit, ale techniky pro mě byly život. Stát se kunoichi, která ovládne nejvíce technik a všechny elementární podstaty...to byl můj sen. Někdo má skvělé Kekkei Genkai, Doujutsu, Taijutsu...já se stanu vším, i kdybych kvůli tomu měla umřít. Toto byla má vůle, která nikdy nepohasne, nějaká Konoha ani na tuto vůli, svou ohnivou vůlí nemá.

Přesun-Kumo

OD=27.9.2015......DO=26.10.2015

pro Sponsored content

Odlehlé pláně

Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně

Re: Odlehlé pláně