Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Nani!? můj paprsek byl už téměř u Assasina, mířila jsem mu přímo na srdce. Místo plánovaného zranění měl jen "škrábanec" podobný jako při zranění s Chidori. Dřevo, blesková síť, podivné svázání.
Cítila jsem, bolest! Nemohla jsem se hnout, má technika zmizela a zůstala jsem neschopna jakéhokoliv pohybu. Snesla jsem se pomalu na zem. "Co..Co je to za techniku!?!?" vykřikla jsem. Cítila jsem bolest, ale ne fyzickou, duševní.

Naše spolupráce byla výborná. Vyjekl jsem a v těle měl menší díru, když mnou paprsek prošel.
Zkroutil jsem tvář v bolestivý úsměv.
"To bys nebyla ty, kdybys mi nezpůsobila bolest," Pod námi se vytvořil znak klanu Senju, Takumi stála přímo uprostřed.
"Chceš ještě něco říct? Než budeš navždy zapečetěna?"

Ten boj..Kdybych se neshýbl a nebyl přimáčknutý k zemi, tak bych to asi schytal taky. Tátova slova k ní mi dodala odvahy.
Postavil jsem se.
"Já..Já chci něco říct," Vyšel jsem z naší malé skrýše a zahleděl se na svou matku, otce a strýce.
"Mami, co, to má..být?"

,,No, to se nám povedlo." pousmál jsem se, ale Assasina poranila ta střela. Musí to ustát. Zatím jsem měl štěstí, protože na mě útoky nemířily, takže jsem byl v klidu a díval se na ty dva a čekal, jestli nebude ještě nějaká ex-manželská hádka.

Celý boj jsem sledoval s otevřenou pusou. Takový boj jsem snad nikdy neviděl. Tolik síly měl každý přítomný Shinobi.
Podivil jsem se když Tobiru promluvil. Stoupl jsem si s ním a díval se na všechny přítomné. Hlavně na "tetičku" a čekal jsem co odpoví.

"Atsu-chan!" 
Myslela jsem, že ten paprsek se jí vyhne. Kdyby ji měl poranit, vzala bych ji vedle sebe.
"Proč sis stoupla té technice do cesty?! Mířila na mě, ne na tebe!"
Věděla jsem, že nemůže umřít, ale ten pohled byl příšerný! Stála ale tak daleko ode mě, když jsem bojovala, měnila jsem na střeše místa nejvhodnější k útoku, tak jak to bylo možné, že zrovna tentokrát se nechala zasáhnout?
"Musíš do nemocnice!"
Bylo mi v tu chvíli jedno, co se děje dole. Nenáviděla jsem se za to, že jsem si nedala větší pozor na osobu, která pro mě byla důležitá.

Znak klanu Senju? Chtěla jsem zvednout ruce a složit pečeť, ale nedařilo se. Ani vypustit ze svého těla čakru, která by mohla zkrystalizovat ty parchanty, nic!
"Co, co je sakra za techniku!" zakřičela jsem zoufale, ale v tom vylezl z kouta____________TOBIRU!
Vytřeštila jsem oči.
"Tobiru? Jsi to ty!?" byla jsem mrcha, ale nedokázala jsem se v tomto stavu podívat na svého jediného syna. I já jsem matka. Teď jak mu odpovědět?

"Tobiru, zasloužíš si vědět pravdu.." začala jsem ztěžka. "Vyrostl jsi, dospěl jsi. Zemřela jsem, aniž bych ti něco do budoucna dala, přišla jsem, abych se tvému otci pomstila, za to že mě zabil, ale, něco..něco jsem pochopila, před svou smrtí i teď, když jsem tě poprvé viděla. Utekla jsem z této vesnice, chtěla jsem pro tebe normální život, nechtěla jsem, aby ses stal Shinobim! Životy ninjů jsou těžké, já jsem byla obětí doby a stihlo mě prokletí žen z klanu Kana. Utekla jsem od tvého otce, protože jsem věděla, co udělá, až se narodíš. Bude chtít, abys byl Shinobi, který se dřív nebo později obětuje pro vesnici. To byl ten pravý důvod, odpusť mi, Assasine (Minato xD), Tobiru..Nechtěla jsem pro tebe život, ve kterém bys trpěl! Takový osud pro své jediné dítě? Nepřijatelné! Nejsme jen ninjové, jsme taky lidé!" zakřičela jsem a měla oči zalité slzami.
"I přes to, že jsem nukenin, který zabil nespočet lidí, milovala jsem tě, jako matka! Pamatuji si ten den, kdy ses narodil. Upsala jsem se Gatovi, plnila jsem pro něj mise, vraždila, vracela se k tobě domů, do našeho domku. Nosila jídlo, peníze, které jsem vydělala. Neměla jsem jinou možnost! Nechtěla jsem se vracet k muži, pro kterého je povinnost na prvním místě. Jednou jsem byla vyslána zabít jounina z Konohy doprovázejícího důležitou osobu, ta také stála na mém seznamu. Byl to tvůj otec, strhla se bitva, on vyhrál. Nemohla jsem ho zabít, i když jsem na něj měla vztek. Stejně jako teď. Chtěla jsem to udělat, toužila jsem po pomstě! Vzal mi život. Je to tvoje chyba, jenom tvoje!" řvala jsem teď na Assasina.

Pozorně jsem poslouchal, snad mi neuniklo ani jediné slovo. Hleděl jsem do tváře ženy, kterou jsem obdivoval i nenáviděl. Nevěděl jsem co říct. "Víš, mamko," taky se mi zalily oči slzami. "Věděl jsem, kde jsi zemřela, kdo tě zabil, ale neznal jsem tvůj příběh. Nesnáším Kana, kvůli Reině, kvůli tomu, že je skoro každý nukenin. Shinobim jsem se ale stal ze své vůle, ne kvůli tátovi, Hokagemu! Mám rád život shinobi, i to nebezpečí, ale to není všechno. Od táty jsem se naučil jedno a to to, že jsme všichni rodina shinobi!" usmál jsem se a ukázal na čelenku. Možná je to jen blbá ideologie, která vymývá dětem jako jsme my mozek, ale já tomu věřím!

"Odpouštím ti, teď jsem pochopil, že má mamka je drsná nukeninka a můj taťka silný Hokage!

Poslouchal jsem jejich rozhovor. Nic jsem neříkal, nebyla to moje věc. Trochu jsem Tobirovi záviděl. On má rodiče kteří ho milují i když je každý na jiný straně.
Přemýšlel jsem, jestli bych neměl odejít. Stejně tu nemám co dělat. Ale podívaná tu byla dobrá, tak jsem se rozhodl ještě chvíli zůstat.

Možná že tady je zdroj všech problémů se ženami, který mám. Kush, Himi, Crystal..Už vím..
"Víš, opustit svůj lid, svou vesnici, je stejné jako opustit své dítě. Tys neměla domov, tvůj lid nepatří k vesnici, měla bys sama nejlépe vědět, jaké to je. Jak krušný život čeká ty bez domova, krom toho, je to tak, jak říkal Tobiru, jak říkávám já, jsme rodina Shinobi! I když já žiju a ty ne, nikdy se ti nemohu vyrovnat, nemám na svého syna čas, jsou věci, které mu můžeš říct jen ty. Máš pravdu," odmlčel jsem se a hleděl jsem přímo do jejích očích. Stále, stále to tam bylo, ten pocit, jako když jsem ji potkal poprvé.
"Je to má chyba, omlouvám se, nebyl jsem dobrým manželem, ani otcem, ale rád zemřu pro svého syna, pro svou vesnici! "mé odhodlání neznalo mezí.
"Miluji tě, vždy budeš mít v mém srdci místo, ale je načase jít dál...Konečně se posunout."

Hmm..zajímavé. Pozoroval jsem je při rozhovoru a neřekl ani slovo. Taky nebylo proč. Přeci jen já jsem ten na vedlejší koleji. Zůstal jsem však ostražitý, protože naše technika by měla být pomalu ve finální verzi.

Usmívala jsem se. Nevím proč, ale byla jsem šťastná.
"Assasine, to je první chvíle, kdy jsi mě udělal opravdu šťastnou. Jsi idiot!" zaječela jsem a pak otočila hlavou k Tobiru.
"Jsi můj syn, opravdu chceš, abych do tebe vložila svou důvěru? Jsi tak podobný svému otci, to jsem přesně chtěla, aby se nestalo, i když jsem v to podvědomě doufala. Dala jsem ti jméno po něm, doufala jsem, že tě mine prokletí klanu Kana a teď? Vidím, že tě opravdu minulo," už mě na tomto světě nic nedrželo. Osvítilo mě a mé tělo se začalo rozpadat na jednotlivé lístečky.
"Ještě než se rozloučíme, dovol mi, abych ti řekla to, co jsem nestihla a neudělala, když jsem byla na živu. Nebuď pořád vybíravý, jsi hubený! Jez, abys byl silný. Myj se, buď v teple, doufám, že máš přátelé, nepotřebuješ jich moc, stačí pár. Já je nikdy neměla. Uč se a procvičuj si techniky, ať si silný, ale když ti to nejde, nebuď smutný, každý je na něco dobrý. A existují tři zákazy ninjů, které jsem nikdy nedodržovala, peníze, nepij alkohol do svých dvaceti!" zvýšila jsem hlas a zatvářila se přísně.
"A třetí zákaz jsou ženy, jsem žena, nevím o tom moc. Nezapleť se s nějakou špatnou, hlavně ne s takovou, která bude jako já. Buď věrný sám sobě, nikdy nesejdi z cesty, nedělej tolik chyb jako já, jako tvoje hloupá matka, miluji tě...Promiň, za všechno, co jsem ti provedla, za to, že jsi nemohl vyrůstat v Listové se svým otcem..Je mi to líto, nezapomeň, že tě miluji a budu vždy s tebou..I s tebou ty pitomče!" samozřejmě že jsem myslela Assasina.
Zavřela jsem oči a hleděla na tmavé nebe, edo tensei se uvolnilo a má duše byla volná.

Tohle byla dojemná chvilka pro naši rodinu. Nenáviděná žena, matka. Je to hloupost? Ne, není!
"Mami," stál jsem tam a přijímal vše, co mi tato žena dala. Teď, kdy konečně otevřela oči.
"I když jsi drsná, nikdy nebudu jako ty, budu jíst, mám přátelé, i když jich moc není, určitě by se ti líbili," Shijin-sensei, Hikaru, Lucy, Raiki, Killunia
"Alkohol jsem ochutnal a už ho nikdy nebudu pít. A ženy? Co je to?" zasmál jsem se. Na to jsem až velký perverzák.
"Mám tě rád mami," vzhlédl jsem směrem k měsíci.

Cesty Shinobi jsou nevyzpytatelné. Netušil jsem, co se stane, že se doopravdy uvolní, ani co v ní je. Byl jsem vážně špatný manžel. Ušklíbl jsem se a přešel k Tobirovi. Naše pečetící technika neměla smysl, když se dokázala sama odpoutat, to jsou tajemství a slabiny Edo tensei.
Položil jsem ruku na rameno svého syna.
"Takumi, z Tobira vyrostl pravý syn svého otce a své matky, jsem na něj pyšný."věřil jsem tomu, že to slyšela, i když tady nebyla.

Celé som to sledoval, ku koncu to už ani ako súboj nevyzeralo, skôr ako nejaké šialené rodinné stretnutie s kopou alkoholu. Smial som sa nad svojimi myšlienkami a ďalej som sledoval situáciu. Tak takto sa dá zrušiť Edo Tensei. Pomyslel som si. Dúfam, že nikdy neprivolajú mojich rodičov. To by ma asi porazilo, nie len preto, že to boli veľmi silný shinobi, no aj preto, lebo som sa s nimi nechcel stretnúť, bol by som ešte smutnejší a v živote by som sa s tym úplne nezmieril. To sa mi asi nepodarí, no na 90% to už hotové je. Asi by som mal isť trénovať. Povedal som si skôr sam pre seba, keďže nikto v mojej priamej blízkosti neboli. Nechcelo sa mi nikde ísť, tak som tu iba sedel a pod maskou priblblo čumel, keďže som bol zamyslený.

Když Assasin vystoupil, tak naše technika už dále neměla smysl. Poodstoupil jsem pár kroků dozadu a jen je sledoval. Takumi už byla pomalu pryč, tak jsem zvedl hlavu a sledoval, za jak dlouho povolí i ta bariéra nahoře.

Lepší výhled! Ona chtěla mít lepší výhled a proto se málem nechala zabít! 
Odevzdaně jsem povzdechla a ještě na chvíli jsem k sobě Atsuku přitiskla. Pak jsem zamířila k Hokagemu. Teď nebyla nejvhodnější chvíle na mou druhou otázku. Doposlouchala jsem si, co říkala Takumi, ale předstírala jsem, že tam nejsem. Tohle nebyla chvíle pro diváky. Možná i proto jsem tam stála jako socha a trochu jsem se zamračila na Killunii, když promluvila. Vzápětí jsem však trhla hlavou směrem k Hokagemu zvědavá, jak bude na přerušení takové chvíle reagovat. Sem tam jsem si také pohledem paranoidně hlídala Atsuku.

S Killunii přišlo něco, co jsem si v zápalu boje neuvědomil, moje zkrvavená rána. Zkroutil jsem obličej a bolestivě se usmál.
"Jasně, jděte do kanceláře, napřed," sklopil jsem hlavu a soustředil čakru. Tohle zranění nevyléčím, musím použít...Napřímil jsem se.
Orochimaru Ryuu no Kawarimi no jutsu "Blééaa!" Vysoukal jsem se ze své kůže, pokrytý slizem a bez zranění.

Pomalu jsem si dosel k budove kancelare a nakonec sel do kanclu. A sedl jsem si ke stene na lavicku.

"No V Podstrate ano." Moje mysl byla. A telo to dozene. Akorat jsem vypustil ten detail ze jsem vzal roha z nemocnice. Nejhorsi zraneni byla zahojena. Zbytek se vstreba sam.
"A Ty mi nerikej ze jsi mela starost." Tak nejak jsem se uchichtl. Nejak jsem si nemyslel ze by se o me bala.