NÁMĚSTÍ A ULICE

Dorazili jsme do centra a já konečně zvolnila. Už jsem v tom podniku nebyla léta, takže jsem hlavně doufala, že bude mít otevřeno. Kdysi jsem tam ale plnila misi, ještě jako Chuunin nebo spíš asistentka Raikageho. Musela jsem donést Reině do Everestovy kanceláře červené víno. A teď je to moje kancelář.
Ale víno mi nikdo nenosí.
Té myšlence jsem se musela v duchu smát. Jinak jsem mlčela, jen jsem občas po očku mrkla po Kenovi, jestli nepřeruší tíživé ticho.

Když začal mluvit, hrklo ve mě, ale ještě jsem to zvládala. Zatím. Čím víc mluvit, tím víc mě polévalo horko a cítila jsem, jak mi prudce buší srdce. Je to tady.
Zrada od kamarádky... to potěší, že?
Prudce jsem se zarazila.
"Proč myslíš, že jsi Jounin?" přešla jsem k jinému tématu.
Jouninem se člověk stává po absolvování S-rankové mise. On žádnou neměl. Tedy pokud to nebyla ona. Hleděla jsem do prázdna před sebe a snažila jsem nedat na sobě znát rozporuplné vnitřní rozpoložení.
"Jediná S-ranková mise v této době by znamenala poslat tě do centra zničené Suny. Jenže tyhle mise se plní samostatně. Kdyby tam byl někdo z těch, kteří zabili tisíce dobrých ninjů snad jedinou technikou..."
Nejspíš jsem se snažila se ospravedlnit. Neotočila jsem se k němu.
"Vystavit tě jen zdánlivému nebezpečí byla volba, za kterou bych se jako Kage měla stydět, ale kdybych před ní stála znovu, nerozhodla bych se jinak."
Zhluboka jsem se nadechla. Na jednu stranu mi to bylo skutečně líto. Na druhou jsem ho skutečně nechtěla ohrozit. Samotného. Bez posudku o jeho schopnostech ve vypjatých situacích.
"Omlouvám se."
Poslední slova už z mých úst vyšla prakticky bez emocí.

Aneb jak jsem již podruhé prozradila identitu Yuny. Jenže děti, kterým jsem to řekla prvně, zemřely, takže teď byl Ken jediný, kdo to věděl a jako člen speciálního týmu k tak choulostivé informaci vlastně přístup mít směl. Vděčně jsem se na něj usmála, když vtom jsem zahlédla známou tvář a z mého jednání vymizely přátelské emoce.
"Fili!" vykročila jsem rázně jeho směrem. "Tady už přestává platit přátelská zdvořilost. Chodíš si do mé vesnice jako na čaj o páté a ani mě neinformuješ."
Podle ležérního postoje se ani nechystal. A ještě si sem vodil přátele.
"Očekávám vysvětlení."
A popravdě i odměnu, ve formě informací.
Povzdechla jsem. Poznat ho nebyl tvrdý oříšek, měl naprosto atypickou masku, snad jedinou na světě, stejnou jako když mi naposledy vrazil bez klepání do kanceláře a pak odtamtud zase vystřelil jako namydlený blesk. Za to jsem se na něj stále velmi zlobila. Jedna drobná informace nestačí. Ne mně. A jak jsem věděla, že to byl on? Inu, hlas je čaroděj. Zvlášť, když si ho člověk nemění a na to já mám dobrou paměť. Na druhou stranu jsem se zlobila i za tohle. Host v mé vesnici a on se jen tak z legrace rozhodne nosit masku! Divila jsem se, že ho ještě nikdo nenapadl a nezabil.

Povzdechla jsem.
Tak ještě jednou...
"Kage Bunshin no Jutsu!"
Po několika pečetích a vteřinách tu stály vedle sebe dvě Rin. V nemocnici jsem si trochu odpočinula, takže mě technika ani příliš nevyčerpala, i když jsem samozřejmě měla chuť dělat spíš něco jiného než práci v kanceláři - a to něco byl spánek.

Jedna Rin se připojila k Filimu a s rukama založenýma na hrudi čekala na jeho odpověď.

Druhá, ta pravá, konečně zamířila s Kenem k vytoužené večeři. Brzy se před námi objevil vývěsní štít mé oblíbené restaurace. Přece jen tu ještě stála!
"Dobrý večer," pozdravila jsem při vstupu.
Do nosu mě zasáhla vůně mnoha druhů jídel a koření a na tváři se mi objevil spokojený úsměv.
"Nevím, jak ty," zazubila jsem se na Kena. "...ale já mám hlad jako vlk!"
Došla jsem k jednomu ze stolů, které byly v rohu a zabrala si pro sebe jedno místo. Brzy nám přinesli dvě menu a já mlsně rozmýšlela, co si dát.

Podíval jsem se na Raikage. ''Takže jste mě poznala...hm.'' řeknu a sundám si masku.Bylo určitě poznat, že jsem se změnil a to už z tonu hlasu. '' Mám pro vás špatnou novinu.'' dívám se přímo na ni a masku mam v ruce. '' Náš Amekage je mrtví.'' dodám.



/promin za zpoždění, ale trochu problémy no
PS: Vše co říkám, je takovým zlostným tonem. Úplně celá moje postava, se změnila v přesný opak než co byla předtím.

Můj klon se na Filiho díval trochu překvapeně. 
"To už jsi mi říkal v kanceláři, ale tahle informace nestačí a asi bychom ji neměli probírat venku, nemyslíš?" povzdechla jsem.
Opravdu. Tohle nemuseli a neměli všichni slyšet. Navíc jsem potřebovala znát podrobnosti, vědět, kdo ještě o tom ví, kdo teď vládne Ame... Bylo toho spoustu. 

Podíval jsem se na Raikage. '' Je jedno, kde to probíráme. Chci se vás zeptat, jestli u vás ve vesnici nebyl někdo podezřelí.'' zeptám se a nandám si masku, aby nebyl vidět ten smutek.

Pozvedla jsem obočí. Ten chlapec se dostal na vyšší pozici, než jakou mohl se svou hodností zvládat. Bylo mi to líto. Diplomacie mu zřejmě byla cizí, důležité věci projednával jen tak na ulici.
"Podezříváš z toho mou vesnici?" zeptala jsem se po chvíli uvažování.
Neviděla jsem jiný důvod, proč by se mě teď ptal na podezřelé lidí u nás, na druhém konci světa - obrazně řečeno.
"Bylo by vhodnější mě informace o stavu vesnice, novém velení..."
A o účelu cesty sem. Určitě mi nepřišli jen položit jednu otázku, kvůli tomu se dlouhé výlety prostě nepodnikají a to už vůbec ne v době ohrožení rodné vesnice.


Zamýšlený pohled se změnil na vážný. Že by chtěl tuhle techniku... to mě opravdu nenapadlo. Byly tu jiné, extrémně silné. Tahle byla nejsilnější z nich. A zároveň nejnebezpečnější. Na to, jak byl zabit třetí se přišlo až při válce, kdy byl oživ. A mě to teď ve společnosti vzpomínky na Yunin posudek děsilo.
"Víš, jak zemřel třetí?" zeptala jsem se místo vyjádření, jestli mu svitek dám či ne.
Nehledě na to, že na tuhle techniku se budu muset zeptat klanu než mu ji dám. Je pro ně příliš cenná, povolení potřebuji. Nemyslela jsem si, že by povolil v odhodlání, prakticky jsem už počítala s tím, že se ji začne učit, ale rizika jsem zmínit musela. Proto předchozí otázka.

''Nepodezírám vaší vesnici. Pouze se ptám, jestli se tu nestalo něco podezřelého.'' Zalžu. ''A můžeme to tedy projednat jinde.'' dodám skrze masku. Hm je, ale také pravda, že Kumo z toho vyloučit nemohu. Ale to by snad Raikage nikdy nedopustila. pomyslím si a sleduji ji skrze masku.

// Mě ty problémy s počítačem nedají a nedají pokoj! Včera večer jsem dojela na intr, dneska postuju.


"Nebylo to tak jednoduché," pronesla jsem konečně odpověď. "Raikage by dál žil, kdyby tuhle techniku ovládl při její plné rychlosti. Ve skutečnosti se omylem zabil sám."
To nemohl vědět. Tajilo se to.
"Není mnoho lidí, kteří by to věděli. Přece jen Kage, který spáchal takovou nedobrovolnou sebevraždu není nejlepší vizitkou."
Dokonce ani když bojoval proti tisícům bojovníků sám. 
"Když používáš tuto techniku, kombinuješ ji s tou největší rychlostí bleskového brnění," dovysvětlila jsem. "Tím pádem stačí v té rychlosti neodhadnout pohyb loktu a probodneš si vlastní srdce ani nebudeš vědět jak."
Pozorně jsem se na něj dívala.
"Podstoupíš to riziko?"


Pozvedla jsem obočí. Jistě, že mě podezíral. Viděla jsem to na něm, alespoň mi to tak přišlo. 
"Pojďme do kanceláře," dodala jsem po chvíli. 
To bude nejjednodušší a nejbezpečnější.
"A tam mi můžeš rovnou říct, co od mojí vesnice očekáváš, když mi sděluješ tuto informaci... A kdo je aktuálním vůdcem vesnice," dodala jsem, co mi vrtalo hlavou.
Mohl poslat zprávu. Bylo by to logické. Zadumaná jsem v jeho doprovodu zamířila ke kanceláři.

//Přesun

Šel jsem za ní. (přesun)

Vychutnávala jsem si své onigiri a poslouchala jeho slova. Měl pravdu, věděla jsem, že jeho postoj nezměním.
"Ber to jako možnost učit se z chyb jiných," umně jsem zakouzlila varování do vzdělávací lekce. "Opovaž se tím způsobem zemřít!"
Vážný tón se po poslední větě z mého hlasu vytratil.
"Tu techniku ti dám. Nebo lépe řečeno můj klon v kanclu," usklibla jsem se.
Věděla jsem kde jsou, protože mi bylo jasné, že ani já ani mé druhé já bychom důležité věci neprojednávali někde na ulici.
"Chutná?" obrátila jsem jen o pár vteřin později téma k jídlu.

Pokrčila jsem rameny.
"Zatím si nejsem jistá, další ještě neprošli zkouškou," vysvětlila jsem. "Ale zatím s vámi na mise budu posílat tu slečnu z nemocnice."
Nechtěla jsem prozrazovat její jméno, pokud mu ho neřekne sama. I když jsem na druhou stranu nevěděla, jestli mu ho už neřekla.
"A popravdě uvažuji, že k vám přidělím toho chlapce ze Suny, pokud se vzpamatuje," dodala jsem nejistě. "Má neskutečné schopnosti."
I když hlavní bylo, jestli s tím Ken bude souhlasit. Ve speciálním týmu nesměli být lidé, kteří by si šli po krku.

Pokrčila jsem rameny.
"Samozřejmě musí projít zkouškou," dodala jsem. "A zpočátku si ho pojistíme nějakým tvým výbušným lístkem nebo nějakou pečetí."
Budeme se muset po nějaké poohlédnout...
"Pořád je tu ale naděje, že si tě vůbec nebude pamatovat," dodala jsem.
To by bylo úplně nejlepší. A spolu s dalšími pozitivními faktory by nám to zajistilo silného bojovníka. Dojedla jsem a spokojeně jsem se protáhla a zívla.
"Mám pocit, že jsem nespala už roky!"

Zamračila jsem se. To nebylo dobré. Musí se s tím vypořádat s tím, ale trochu mu pomoct mohu.
"Kousek od vesnice jsou prý bylinky, které pomáhají spánku, když si z nich uděláš čaj," pousmála jsem se. "Mohla bych pro ně poslat svůj tým. Stejně jistě budeme potřebovat nové zásoby a byla by to možnost osvěžit si chůzi pro horách - nebo je to naučit."
Rozesmála jsem se nad další myšlenkou. "Klidně ti je i půjčím, když budou chtít."