NÁMĚSTÍ A ULICE

Rozesmála jsem se.
"A pomohl by ti trénink té těžké techniky? Někdo když se má na co soustředit... je klidnější..."
Nevěděla jsem, jestli je to jeho případ, ale byla to alespoň nějaká možnost, když už pohrdal mým týmem.
Chudáčci malí, určitě by se tak rádi prošli po horách!

"Atsuka zrovna mou žačku provádí po Želvím ostrově," usmála jsem se. "Vrátí se, tuším, až zítra. Ale můj žák by měl mít právě tréninkový souboj na cvičišti, jestli se tam chceš mrknout, až si půjčíš od mého klonu techniku."
Mezitím jsem znovu zívla.
"A já budu doufat, že už brzy bude moct zmizet, abych mohla jít konečně spát!"
Už toho na mě bylo opravdu moc.

Pousmála jsem se.
"Asi ze mě teď není příjemná společnice, raději se věnuj něčemu zábavnějšímu," dodala jsem k úsměvu.
Bylo na mě vidět, že jsem opravdu unavená, jinak bych nepohrdla jeho společností. Vstala jsem a všimla si, že vytahuje peněženku.
"Ale kdepak, zvu tě!" projevila jsem iniciativu. "Na počest tvého jmenování Jouninem, snad jsi nezapomněl?"
Zašla jsem zaplatit a pak už jsem si jen oblékla svůj plášť.
"Uvidíme se," rozloučila jsem se. "Sayonara."
A konečně jsem se mohla vydat do své vytoužené, pohodlné, milované postele se spoustou polštářů v pokoji plném tmy a snů...

//Přesun

Konečne som sa dostal z tej nemocnice. Čistý vzduch a prekrásne slnko. Konečne som bol vonku. Niektoré časti ulice som poznal pretože som cez ne utekal v afekte smrti.
Ľudí bolo vážne veľa, dokonca jeden do mňa surovo vrazil. Trochu som sa naštval tak som ho podkopol a on dopadol tým jeho špinavým rypákom na zem. Otočil som sa a následoval som Yunu. Chvála pánu Yuna poznala miesto s menším počtom populácie. Áno, vážne tu je nádherne. Povedal som a pravou rukou si nabral vodu a utrel si spotenú hruď. Nieje ti teplo s toľkým oblečením? Zasmial som sa a ukázal prstom na teba. Máte tu nejakú.. rieku? Išiel by som sa okúpať. Zamyslel som sa. Horúce pramene som nepoznal keďže u nás v Sune neboli, teda skôr som s nimi nikdy do kontaktu neprišiel. Keby sa dalo kľudne by som skočil aj do tej fontány.

"Zdá sa ti, že toto..." Ukázala som na tričko, ktorého predná časť bola tvorená z ocele ako chránič, a ktoré mi odhaľovalo štíhle brucho a potom na legíny po kolená. "...je veľa?" Nadvihla som jedno obočie a uškrnula som ho. Myslím, že som toho na sebe malo dosť a bolo mi príjemne - ani teplo, ani zima.
"Teraz?" Prekvapene som sa na naňho pozrela. "No, samozrejme, že máme, ale tak, sú strašne studené. Predsa len, žijeme neďaleko hôr." Pokrčila som ramenami. "Odporúčila by som skôr horké pramene."

Nechcem vyzerať ako úchyl alebo niečo také! Zasmial som sa a zahľadel som sa na jej predné brnenie. Dosť ma fascinovalo a tak som sa naň musel pozrieť z blízka. Pomaličky som dokráčal a prstom som ťukol do chrániča. Podľa jej slov by jej to nemalo vadiť, predsa to je "Jounin" ktorý nemá rád nič. Dokáže to veľa zniesť? Opýtal som sa a päsťou som jemne vrazil do chrániča. Potom som sa opäť ušklebil a vyplazil jazyk. H-Horké pramene? Čo to je? Opýtal som sa a poškrabal som sa na líci.

Pravdaže mi to nevadilo. "Hej, pomerne. Ochráni ma to aspoň pred obyčajnými zbraňami, pokiaľ by sa ma teda niekto pokúsil zabiť ako upíra, čiže prepichnutím srdca." Tak trochu mi to bolo zbytočné, pretože ma zároveň chránila aj moja hviezdna chakra, ktorá bola omnoho účinnejšou ochranou. No kto vie, možno raz mi ani tá nepomôže a onen chránič mi zachráni život.
Prekvapilo ma, že Natao nevedel, čo vlastne horké pramene sú. "No, je to niečo ako kúpalisko s termálnou vodou." Boli tam síce isté odlišnosti od kúpaliska, ale to on zisti potom sám.

Hmmm, termálne kúpalisko hovoríš? To znie zaujímavo. Povedal som a opäť som začal premýšľať. Predstavil som si seba ako plávem vo vrúcej vode.
Po chvíľke som sa ale zarazil a zo strachu sa chytil za ramená. A sú tie pramene.. hl-lboké?
Opýtal som sa s trochu hanblivým úsmevom. Nebol som najlepší plavec a taktiež som mal trochu strach z hlbokej vody.

Pohyboval se na ulici, a kde pak našel místo na ohlašení se Reině. Bylo to v uličce mimo lidí.

Zpráva pro Reinu:
Má paní dostal jsem se do Kumo.Omlouvám se ale jsem nezjistil zatím nic o Kumo. Budu pokračovat dál.


/Omlouvám se,  za mojí neaktivitu.

"Rozumím, má paní." A přerušil spojení a začal pozorovat lidi na ulici a snažil se něco vyčmuchat. Skrýval se mezi lidí co chodili ve skupinách. Když si něco chtěl koupit tak zjistil, že nemá žádný peníze. Povzdechl si a šel dál.

Dobre, to som rád. A.. sú aj nejaké kúpele kde sú spojené mužšké a ženské pramene? Alebo nejak blízko aby sa dalo rozprávať samozrejme! Povedal som s úsmevom a posadil sa na fontánu. A ako to teraz vlastne je s veľkými národmi shinobi? Ten rok či dva v tej ľadovej krajine mi vymazal komplet prehľad o politike a situácii v svete.Jediná vec ktorú sme mali v hlave bola pravdaže len a len misia. Cítil som vo vzduchu nepríjemnú atmosféru, akýsi inštinkt alebo ako to nazvať. Čo sa stalo za ten čas čo som tu nebol? Určite sa musela sila krajín posunúť o ďalší stupeň. Vždycky to tak bolo, bol som teda slabší ako ostatní chunníni? Aj keď som Chunnínske skúšky suverénne vyhral, musím sa stále zlepšovať a to aj spravím. Povedal som si odhodlane a usmial sa sám pre seba. Až teraz som si však všimol že po uliciach pobehovalo veľa strážcov. Pripomenulo mi to moju situáciu keď som utekal a oni sa ma snažili chytiť. Trošku som sa zamračil a chytil sa za zranenie ktoré som mal na ľavej časti brucha. Čo ti vlastne.. povedali o mne? Opýtal som sa a pozrel sa trošku zmäteným pohľadom na Yunu.

"No áno, sú tam aj spoločné pramene." Zamysleným pohľadom som sa zadívala niekam zaňho. Dávno som tam nebola síce, ale vedela som, že tam sú aj spoločné. "No, nijako extra sa to tu nezmenilo, mali sme tu ďalšiu veľkú shinobi vojnu. Ani po nej nemáme pokoj. Ddiny stoja tam, kde majú, okrem teda tej vašej, čo mi je ľúto, prežila som tam nejaký ten čas." Tvárila som sa vážne. "Inak to tu je všetko, ako bolo, len s trošku temnejším obdobím. Bojím sa o našu dedinu. Pozitívom je, že sila a počet Kmo shinobi rastie. Ako na tom sú ostatné dediny, neviem, dlho som Kumo neopustila." Pokrčila som ramenami, mala som možnosť ísť na misiu mimo Kumo, ale nešla som, keby sa náhodou niečo udialo. "Že si sa pomiatol. A že mám ako prvá možnosť rozprávať sa s tebou ako s normálnym človekom. Ostatné som si zistila sama zo spisov." Zaklamala som trošku, nemohla som mu rovno do očí povedať, že som s ním bola na príkaz Raikage, aby som zistila, či je vážne v poriadku. "Tak teda, ideme?" Postavila som sa pripravená zamieriť k horúcim prameňom.

Že som sa pomiatol? Ahahah. Zasmial som sa a postavil sa.
Ovládla ma pomsta a beznádej, snažil som sa otvoriť slepé oči ktoré nič nevideli. Nevidím síce úplne čisto, no dokážem rozoznať čo je reálne a čo nie. Vravel som pričom som sa hral s čiernym pieskom ktorý mi prekĺzal cez prsty. Povedz, poznala si niekoho kto ovládal "piesok"? Každý kto ho ovláda dopadne zle. Zasmial som sa trošku a následoval Yunu k horúcim prameňom.

Došla jsem do ulic. Procházela jsem jimi, proplétala se, ale brzy jsem se ztratila. A pak se to stalo - v jedné z temnějších uliček jsem narazila na Reie.
"Hej, tebe znám!" ozvala jsem se a zamířila jsem k němu.
Musel si mě z Kumo velmi dobře pamatovat. Především tedy můj křik. Já se ale divila, že ho pustili a nechali ho tu jen tak pobíhat. Zamyšleně jsem přimhouřila oči. Pokud je od nás, tak nám dělá ostudu.
Proč má pořád čelenku Amegakure?
Pokud ho nechal Otokage-sama žít, tak by to mělo znamenat, že patří k nám. Ale to neznamená, že by se můj přístup k němu změnil. Byl to mizerný ninja s divným prahem bolesti. Jako kdyby vůbec necítil, že mu řežou prsty, to jsem si pamatovala úplně živě.
Možná je nějak postižený nebo tak něco.

"Huh? Kdo mě zná?" Ohlídnul se za hlasem. A uviděl to samou dívku, jak ho málem přizabila. "Hm… kde jsem jí jen viděl." Chvilku přemýšlel a pak se mu rozsvítilo. Jak jsi na to vzpomněl tak ho trochu zabolela ještě ruka, ale snažil se nic nedat najevo.  "Ah.. to jsi ty. Co pak? Někdo mě hledá? Řekl nepříjemným hlasem jelikož nemněl moc dobrou náladu. Jeho dobrá nálada bylo zkažená tím, že nemá peníze.  A jestli ho někdo hledá tak by poslouchal, když ne tak má smůlu. A poslední větou co mu vypadla z úst se jí jen snažil odehnat. "Nebo si chceš se mnou vyjít na rande?"

Zůstala jsem na něj zírat jako na zjevení, než se na mé tváři objevil mírně znechucený pohled. A to, prosím, mírně řečeno!

"Nejde tu o hledání," pronesla jsem, když jsem se vzpamatovala z toho šoku. "Jde tu o nacházení. Našla jsem tě někde, kde bych tě nečekala. A tak se ptám, co tu někdo jako ty dělá a jak někdo jako ty přežil schůzku s Mareem?"
Pozvedla jsem obočí. Jak ho vůbec mohlo napadnout, že bych s ním chtěla jít na rande. K zemi ho položil jenom můj křik. Byl pro mě neužitečný, zbytečný a neměla jsem ho ráda. A navíc neměl prsty na jedné ruce. Vlastně to z něj dělalo shinobiho jen tak na půl. Nemohl dělat pečetě, nemohl bojovat s mečem. Proč by mu Otokage-sama tak důvěřoval, aby ho poslal sem? Možná jsem se měla věnovat jen své misi, ale tohle jsem musela zjistit!

Kouknul se na ní a povzdechl.  "Tebe se taky nezbavím co?" Pronesl v duchu a pak z něho vypadla věta. "Co tu dělám?  To je jednoduchý přišel jsem s jedním shinobim za Raikage a já se nějakou zahádou ztratil.  Ohledně s Mareem no řekněme, že mě tam někdo ještě potřeboval a on mě musel zatím pustit." Pak se na chvilku zamyslel a taky se na něco zeptal. A co tu vlastně děláš ty a pokud jsi tu ty tak i Mareo že ano? Ikdyž měl špatnou náladu tak jo to zajímalo.