KANCELÁŘ RAIKAGE

Čekat, jestli Yuna a Yuu budou souhlasit by bylo v tuto chvíli plýtvání časem. Moji noví kolegové zareagovali pohotově, což mi vykouzlilo na tváři menší úsměv.
"Tedy jdeme," rozhodla jsem. "Půjdu středem vesnice, Katashi nalevo, Ken napravo. Musíme ho najít. Bude mít na sobě nemocniční oblečení, nebude to problém."
To byla naše výhoda. Lidé v šoku nepřemýšleli příliš jasně, možná si ani neuvědomil, jakým je cílem.
"Když na něj narazíte, dejte zbylým členům tohohle provizorního týmu vědět," dodala jsem, přičemž jsem z malé "tašky" u opasku vytáhla malá sluchátka/vysílačky.
Tak se dorozumíme. Stejně jako Geninové při jednoduchých misích, ale nic lepšího jsme narychlo hledat nemohli.
"Tady máte," podala jsem každému jedno.
Svoje jsem si připevnila na ucho, zkusila jsem, jestli mě uslyší mluvit. Vše se zdálo v pořádku a tak jsem se vzápětí vydala po schodech z kanceláře. Venku jsme se měli podle plánu rozdělit a já se rozběhla středem ulice.

//Přesun

Raikage nám podala vysílačku, kterou jsem si okamžitě připevnil na ucho a k tomu nám řekla zbytek informací o naší současné misi. "Hai, Raikage-sama" řekl jsem, jakmile nám řekla už vážně všechno, a stejně jako ona a Ken jsem vyzkoušel vysílačku. I ta má fungovala bez jakýchkoliv problémů, za což jsem byl samozřejmě rád. Když jsem vybíhal z budovy, přemýšlel jsem nad tím, jestli vážně k boji dojde, nebo se ten ninja vrátí bez problémů. Podle mých rozkazů jsem se vydal prohledávat levou stranu města.
-Přesun-

Byl to už nějaký pátek co jsem byl v této budově, tentokrát jsem už čekal na nějaké nové pokyny. Byl jsem přeci jen genin poměrně dlouhou dobu, ale nic zvláštního se za ty roky nedělo, spíš jako by se na mě zapomělo. Pokračoval jsem den co den normální prací jako ti co se shinobi nestali. Přesto jsem pokračoval dál skrz hlavní vchod do budovy kde jsem potkal pár zaměstnanců, kteří třídili nějaké knihy. Nechal jsem je pracovat dál a šel po schodech nahoru. V konečném patře jsem šel vpravo směrem ke kanceláři kde jsem zaklepal na dveře kanceláře a čekal na vyzvání.

Když jsem otevřel dveře tak prošla kolem děsivá aura, ale když jsem uviděl krásnou dívku sedící na stole jen v potrhaném plášti. Mé srdce se rozbušilo na poplach. Kolem mě se objevila taková zvláštní aura (Ero Power xD), která naprosto drtila tu její. Byl to takový vlastní mód kdy jsem ignoroval vše ostatní a zaměřoval se na to jedno. Začal jsem se protáčet jako zamilovanej a poblouzněnej, jak bylo vždy u mě zvykem, když jsem viděl nádhernou dívku. Protočil jsem se až k ní a chytil její ručku. Potáhl ji k sobě a řekl " My Lady "

Když odtahovala ručku svou, má ruka klesla níž. Přemýšlel jsem co říci, když ji zde vidím místo Raikage. Vstal jsem a uklonil jsem se. " Omlouvám se, že jsem se nepředstavil. Mé jméno je Kuroashi Sanji. Těší mě, že vás poznávám. " Pověděl jsem ji v krátkosti něco o sobě a pak se zeptal na něco jiného. " Vy jistě nejste Raikage-sama že? Můžete mi prosím povědět kde bych ji našel? " Milým hlasem jsem se ptal, aby se mě nezalekla. Pak jsem přemýšlel jak si to čekání zpříjemnit, když jsem zahlédl skříň kam si Raikage dávala nějaké jídlo.

" Hledám ji, kvůli dalším pokynům. Přišel jsem do vesnice trochu v pozdním věku takže jsem se stal geninem až nedávno. Vím, je to divné tady u vás, že někdo v mém věku je teprve genin, ale okolnosti jsem nemohl ovlivnit. " Sundal jsem si sako a přehodil ho přes její potrhaný plášť, jelikož tu byla prakticky nahá a musela ji být zima " Tohle by vás mělo zahřát " Ochotně jsem ji nabídl svoje sako s úsměvem a pak šel k té skříni. Otevřel jsem dvířka a našel několik ingrediencí a bombu na vaření, zřejmě si tu Raikage vařila sama. Připravil jsem si vše a začal připravovat ingredience. Připravoval jsem pro Atsuku teplou polévku, která ji zahřeje. S mými schopnostmi to trvalo jen mžik. Jakmile byla připravená polévka přinesl jse jí ho i s podnosem. Na podnosu měla lžíci s polévkou v hlubokém talíři. Dovolil jsem si přidat i nějaké výživné pečivo. Podnos jsem ji položil na její jemný klín a uklonil jsem se. " Nechte si chutnat " pověděl jsem s úsměvem.

Vzal jsem tedy podnos zpět a dal ho do přenosné ledničky, aby si ho mohla vzít později. " Tak tedy si můžete vzít později, když nyní nemáte hlad " Řekl jsem opět mile a přemýšlel jsem co bych zde ještě mohl udělat. Rozhlížel jsem se po místnosti jako bych něco hledal. No nakonec jsem šel k polootevřenmu oknu kde jsem vytáhl z krabičky jednu cigaretu, kterou jsem si vložil do úst. Z náprsní kapsy jsem vytáhl zapalovač, kterým jsem si zapálil cigaretu. Potáhnul jsem si a kouř vyfouknul z úst směrem ven z okna. Zapalovač jsem schoval zase do náprsní kapsy, stejně jako krabičku jsem také schoval.

Pomalým krokem dojdu ze svého desavadního domu až před budovu Raikageho. Je to velká budova postavena ve skále. Přes schodiště vejdu dovnitř a jdu rovnou k Raikagemu. Snažím se zapamatovat si každičký detail, přecejen, jdu si pro svou první misi. V ruce jako obvykle držím Senbon, pro každý případ. Dojdu až ke dveřím kanceláře Raikageho, které jsou otevřené. Slyším zevnitř nějaké hlasy, tak přijdu až před dveře a nakouknu do místnosti. Jsou tam dva lidé. Jeden vypadá jako Genin a to druhé je holka. Vypadá sympaticky, ale nemá na sobě oblek Raikageho. Tohle měl být slavný okamžik.. Měl jsem dostat svou první misi.. A místo toho tu budu muset čekat.. postěžuji si v hlavě. Sednu si ke stěně na druhé straně a sklopím hlavu. Nebudu přece nikoho rušit.

Musela jsem vypadat strhaně, minimálně podle účesu. Do schodů mě obvyklým rychlým tempem hnala jen starost o Atsuku. A nejen o ni. Medici se totiž v centru neobjevili proto, že by slyšeli o vetřelci, se kterým jsme právě bojovali, ale proto, že od budovy Kage až tam nacházeli všechny v bezvědomí - a to od Geninů až po Jouniny. Chakra se ale nezdála tak silná jako byla, když jsme se s Atsukou poprvé setkaly. A to bylo jediné štěstí. Někteří dokonce vydrželi vzhůru.
"Hezký den," pokusila jsem se usmát na chlapce, který seděl před kanceláří.
Zarazilo mě, že není mezi "padlými" vlivem Atsučiny omračující chakry. Kupodivu zde ale byla slabší než její doznívající zbytky v ulicích.
Co se to...?
Ani jsem nedokončila myšlenku, když jsem zaslechla hlas z mé kanceláře. Dva hlasy. Ustrašenější k mému údivu zněl jako Atsučin, i když takový... zvláštní.
Vyspělejší?
Postavila jsem se do dveří a zůstala na ten výjev zírat.
"Co to proboha provádíš s mojí kanceláří?!"
Neměla jsem ponětí, kde se tu vzalo jídlo, dokonce jsem ani neměla ponětí, kde se tu vzala ta skříň. Nejspíš to byla jedna z těch od bývalého Raikage, kterou sem přinesli.
A kde vzal talíř? A koření? A co je vůbec zač?
Nejvíce mě ale zajímalo, co provedl Atsuce.
"Ven," prohlásila jsem rázně, doplnila slova výmluvným gestem a uvolnila mu dveře.
Pohled, který se mi z nového úhlu naskytl, mě málem poslal do mdlob. Bez možnosti pochyb to byla Atsuka, ale měla na sobě potrhaný hnědý plášť, sálala kolem ní temná chakra umlčená přítomností toho... šílence... a navíc jsem dokázala zaostřit i na drobné kapky krve. A pak mi došla jiná věc.
Atsu-chan...
Nezmohla jsem se na jediné slovo. Má schovanka dospěla. Během jediného dne. Dle krve za to někdo musel zaplatit životem a já doufala, že byla dost moudrá, aby si vybrala někoho vhodného.
Tohle mi měla říct...
Nevěděla jsem, jestli se mračit nebo smát nebo prostě vzít Atsuku do sídla a jít se po náročné S-rankové technice vyspat domů, odložit řešení všech problémů... Ačkoli to ale byl krásný sen, byla jsem vždy Kage s nadměrným smyslem po povinnost a ten mi radil, že musím zůstat tady a zpracovat, co se nahromadilo za pouhých pár hodin nepřítomnosti.

Byl jsem opravdu zklamaný když po té vší péči jsem byl bezlítostně vyhozen ven. Vypadala vyčerpaně takže jsem raději nic neříkal. Vyšel jsem ven z kanceláře a zavřel za sebou. Opřel jsem se o zeď vedle dveří a vyčkával až to tam tedy vyřeší i když mě po tomhle nebude vidět zrovna v dobrém světle pokud ji to Atsuka nevysvětlí. Potáhnul jsem si znovu cigaretu a vydechnul. Přemýšlel jsem o tom co se bude následně dít.

Oceňovala jsem, že odešel bez řečí a okamžitě jsem za sebou zabouchla dveře. Nyní jsem už nemusela zachovávat dekorum. Bez starosti o své oblečení, kterou jsem obvykle projevovala, jsem ji k sobě pevně přitiskla.
"Atsu-chan, co jsi to vyváděla?"
Rozcuchala jsem jí vlasy.
"Měla jsi mi nejdřív říct, nebránila bych ti."
Naopak bych se jí pokusila pomoci, vybrat nejvhodnější oběť. A nemuselo tomu bývalo padnout za oběť tolik nevinných.
Budeme muset udělat něco s její chakrou...
"S papíry raději ne," rozesmála jsem se. "Raději s cestou domů a se spánkem, měla jsem náročný den."
Ještě ale zbývalo vyřešit několik věcí.
"O tvém dnešním dnu si ale promluvíme doma, v klidu a soukromí," sjela jsem ji spokojeným pohledem s nádechem mateřského citu od hlavy až k patě. "Máme za dveřmi frontu. Kdo byl ten chlapec, kterého jsem právě vyhodila?"
Nakrčila jsem nos.
"...A kdo tu kouřil?" zamířila jsem k oknu, abych jej otevřela.
V tom spěchu jsem si nestihla všimnout cigarety, kterou měl v ruce. V jeho vlastním zájmu by měl její životní dráhu ukončit dřív, než vejde do kanceláře.

Pozvedla jsem obočí.
"Tak kouření v mé kanceláři se bude muset odnaučit," poznamenala jsem prostě a zamířila jsem ke dveřím.
To, co o něm říkala Atsuka znělo vlastně hezky. Já jsem se oproti tomu před ním zrovna pěkně neuvedla. Ale kouření mu i tak neprojde.
Věnovala jsem si ještě chvíli drahocenného času, abych se upravila před zrcadlem, zkrotila rozcuchané vlasy a tak dále.
"Pojď dál," otevřela jsem dveře a vrátila jsem se ke svému stolu, abych se za něj posadila.
Přišlo mi, že ten příjemný pocit (sedět na své milované židli), jsem nezažila už rok. Klid ale jistě dlouho nevydrží. Nějak jsem to tušila, i když jsem ještě nevěděla, co bude chtít.

Do místnosti před Raikageho kanceláří vstoupí rychlým krokem nějaká žena. Podle jejich jistých kroků usoudím, že je to Raikage. Hezký den. popřeju ji, ale neusměju se.
Nesmál jsem se od mého vyhazovu ze sirotčince, proč zase začínat? Vejde do své kanceláře a okamžitě vyhodí Genina, jenž tam momentálně byl. Proč to udělala? Udělal ji něco? kladu si otázky v hlavě. Jestli se takhle zachová i ke mně, asi budu muset dezertovat. Aspoň se to tu konečně rozhýbe.. pomyslím si. Ten druhý Genin si sednul naproti mně. Měl v ruce cigaretu a ten kouř sahal až ke mně. Kývnu na něj na pozdrav. Chvíli poté ho Raikage zavolá zpátky. Celkem se mi ulevilo, z toho kouře se mi nedělalo vůbec dobře. Pokračuji v sezení a v ruce pořád drřím Senbon.

Než jsem odešel znovu do kanceláře tak jsem tipnul cigaretu a odhodil směrem ven z postranního okna chodby. Pozdravil jsem toho kdo na mě kýval a šel dovnitř. Zavřel jsem za sebou dveře a narovnal jsem se, měl jsem co do činění s dámou. Kdybych měl klobouk tak bych dokonce smeknul a tak jsem se jen uklonil. " Těší mě. Mé jméno je Kuroashi Sanji. Splním vše co vám na očích uvidím " Usmál jsem se, ale pořád byl okouzlen krásou obou dívek. Nezáleželo na tom jaký mají titul, dívka je prostě dívka. Tentokrát jsem však s Mizukage začal trochu jemněji abych nedostal kopanec z otočky kvůli blízkému kontaktu.

Rozpačitě jsem se zastavila před kanceláří a hrála si s prstýnkem. Nemohla jsem se nějak shodnout na tom co se ve vesnici stalo ale nevypadalo to co se stalo nám. Potichu jsem si povzdechla a sedla si na lavičku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tu už někdo je. Mlčky jsem upřela své modré oči na zavřené dveře a trpělivě čekala i když mi to v přítomnosti chlapce nebylo dvakrát příjemné. Mezitím jsem nechtěně zase vzpomínala na obrazy ze zničené Suny, mého domova kde mělo být bezpečno a nakonec jsem své oči sklopila. Sledovala jsem prstýnek v mých rukou se kterým jsem si hrála a snažila se ignorovat fakt, že tu nejsem sama..