KANCELÁŘ RAIKAGE

Vešel jsem do budovy. Došel jsem až ke kanceláři Raikage. Chtěl jsem se ještě s Raikage rozloučit, než odejdu. Když jsem přišel ke kanceláři, všiml jsem si, že je tu docela dost lidí. Hlavně koho jsem si všiml byla ta dívka (Miki) no věděl jsem, že bych neměl šanci, tak jsem jen mávl rukou na pozdrav. Pak jsem se opřel o zeď a čekal až budu moci vejít. Sakra co když se Amegakure stalo to samé co Sunagakure? toho jsem se skutečně hodně bál a to tak moc, že jsem se chvilkama dokonce i klepal. Nechtěl jsem to, ale dávat na jevo. Svoji čelenku jsem si na čele narovnal a stále čekal.

Přišel jsem do ke kanceláři a ihned po příchodu do chodby před místností s Raikage jsem se zarazil. Bylo tu trochu více lidí, z kterých jsem znal jen Chishiho. No bezva, taková fronta se skutečně dá čekat jenom u Kage pomyslel jsem si a vzdychl. Mávl jsem Chishimu, kterého dneska vidím už asi po 3. a vzhledem k návalu a nedostatku místa si sednu bez optání na lavičku vedle té dívky. Mlčky přejíždím očima po všech přítomných a modlím se za rychlý postup při frontě.

Jednoho bych ještě skousla ale po tom co se to tu naplnilo jen osobami mužského pohlaví jsem rozladěně zatnula zuby a dál upřeně sledovala své prsty jak si hrají s prstýnkem. Normálně bych někam zmizela ale teď mě tu drželo něco silnějšího než byl můj strach. Ještě chvíli, jen se zeptám a hned vypadnu. Ujišťovala jsem sama sebe a vrátila si nezbedný pramínek vlasů za ucho. Potichu jsem si povzdechla a ani jednou své oči nezvedla a tentokrát už netrpělivě čekala.

'' Ah, na tohle nemám čas'' povzdychl jsem si. Podíval jsem se na Dina ''Dino, rozluč se za mě s Raikage. Musím jít zpět do Amegakure, zkontrolovat jestli se tam něco nestalo'' domluvím a zmizím (přesun)

Podíval jsem se na Chishiho a trochu zklamaně přikývl. "Jasně, vyřídim. Ať se to v Ame zlepší a snad se zase někdy potkáme." rozloučil jsem se s ním a pozoroval, jak pomalu mizí v chodbě. Podíval jsem se na dívku, jak si hraje s prstýnkem a nadzvedl jsem obočí. Zvláštní, asi se nudí jako my všichni ostatní, akorát že ona jediná ví, co by mohla dělat. Z nudy jsem zívl, ale nechtěl jsem se jen tak vzdát a tak jsem tam tak seděl na lavičce a čekal.

Pokusila jsem se v zájmu zvuku kroků za dveřmi odbourat veškerou únavu i stres z absolvovaného boje, starosti o Yunu a Kena, kteří na tom byli dnes se zraněními nejhůř (pokud nepočítám našeho milovaného vetřelce) a zadívala jsem se na chlapce před sebou s úsměvem. Upravená a s opláchnutým obličejem jsem se cítila mnohem lépe. Ještě mi po tváři stékala chladná kapka vody. Uvolněně jsem vydechla.
"To je milé," pousmála jsem se na něj a vytáhla jsem jeho složku.
"Ty se specializuješ na Taijutsu, že?"
Taijutsu mělo mnoho odvětví, tohle bylo ale to nejobecnější, co jsem mohla říct a co jsem potřebovala pro nápad, který mi v tu chvíli vytanul na mysli.
"Ještě tě neznám, přišel jsi k nám nedávno a proto bych si tě ráda vyzkoušela. Ale neboj se, nebude to s nikým cizím, dokonce tě ani nebude zkoušet shinobi," začala jsem tajemně. "Vyhledej Takeshiho Kenpachiho, měl by být v tréninkových místnostech. Je to samuraj, přišel sem ze Suny stejně jako ty."
To bylo vcelku jednoduché.
"Zatrénujte si a potom můžete oba přijít za mnou. Poprosím ho o analýzu tvých schopností a podle toho tě poté zařadím do týmu."
To bylo za mě vše.
"Nebo máš nějaké speciální přání?"

" Ano. Útočím a bráním se pouze nohama. Nechci si zranit ruce abych nepřišel o možnost vařit krásným dívkám jako jste vy " Zalichotil jsem ji a Atsuse. " Já ho tedy vyhledám a povím mu váš vzkaz. " Zatím naschle." Uklonil jsem se, postavil rovně, otočil se a vydal se směrem pryč z kanceláře. Venku byla děsná fronta. " Tak si to tu užijte " uviděl jsem i nějakou mladou dívku jak se krčí na lavičce, nejspíš to bylo tím, že tu bylo tolik lidí, ale jistě se brzy dostane na řadu tak jsem šel dál. (přesun)

Přikývla jsem.
"Hodně štěstí při tréninku," dodala jsem ještě na rozloučenou.
Uklidila jsem spis. Bude trvat, než se vrátí, ale sama jsem byla zvědavá, jak rychle to zvládne. Nicméně to teď nebyla má starost, měla jsem tu dostatečnou frontu na to, abych se nemohla zabývat ničím jiným.
Pokud jsem si správně pamatovala, byl teď na řadě chlapce, kterého jsem zdravila při příchodu do kanceláře, se světlými vlasy a modrýma očima. Mladý, takže Genin nebo Chuunin. Přitáhla jsem si blíž krabici s příslušnými složkami a čekala, jak se mi představí, abych mohla vytáhnout tu jeho.

Pochopil jsem, že jsem přišel na řadu. Líně vstanu ze svého místa u zdi a dokráčím až před Raikage. Zavřu za sebou dveře, nerad bych byl rušen, a spustím svou řeč.
Jsem Tobei Miyoshi, Genin, moc toho zatím neumím. Podle svých schopností jsem usoudil, že bych měl nejvyšší výkon v týmu. A chtěl bych co nejdříve misi, nerad mrhám časem.
Po celou dobu se dívám Raikage přímo do očí. V ruce stále držím Senbon. Ani nevím proč ho tam vůbec držím, ale stal se z toho zvyk. V duchu doufám, že mi Raikage vyhoví, stát tuto frontu znovu se mi opravdu nechce.

Pozvedla jsem obočí, koutky úst mi cukly do úsměvu.
Energický, pěkné.
Rozhodně věděl, co chce, ale méně arogance by mu neuškodilo. Vytáhla jsem jeho složku a chvíli jsem v ní hledala potřebné informace. Výsledky z Akademie mi ale příliš nepomohly, byl prakticky nováček a ani jsem netušila, na co se bude specializovat. Žádný význačný klan, prostě se jednoho dne objevil před bránou, minulost nejasná. To mi trochu zjemnilo úsudek. A pak jsem konečně narazila na něco, co mi mohlo pomoci ho někam zařadit.
Speciální schopnost, ano?
Zadívala jsem se na něj a chvíli uvažovala, jestli ho dám Yuuovi, ale ten by na něj momentálně měl jen málo času. A z toho, že bych měla studenty já, by Atsuka asi moc radost neměla. Na druhou stranu mě začal zajímat. Podle papírů mu bylo v jedenáct a to se jiní sotva učí vyjadřovat.
"Dobře," přikývla jsem. "Budu tě učit sama."
Toť ke kapitole "Tým Raikage."
Zajímalo mě, co dělá s tím senbonem, ale rozhodla jsem se brát to jako "talisman." Každý má nějaký.
"A co se týká mise..." nemusela jsem se nad odpovědí příliš zamýšlet. "...Genini na mise sami nechodí. Můžu ti zadat jednodušší úkol ve vesnici nebo mi můžeš dnes pomoci v kanceláři, což bych mohla počítat za D-rankovou misi, když by ses snažil - a zítra si dáme úvodní souboj."
Vlastně bych pro něj v kanceláři měla využití. Rozhodně ano. Ale asi se mu nebude líbit.

Raikage chvíli uvažovala a nakonec se rozhodla, že mě bude učit sama. Nedal jsem na sobě nic znát, ale tato zpráva mě velmi potěšila.
Pracovat s Raikage hned po ukončení akademie? Nic lepšího jsem si přát nemohl.. pomyslím si.
Poté mi sdělila bližší informace o misi. To už mě tolik nepotěšilo.
Pomoc s papíry? Jsem ninja, né sekretářka.. probleskne mi hlavou.
Ale měla naprostou pravdu. Jít sám na misi mimo vesnici je pro Genina sebevražda. Pomoc v kanceláři rozhodně není špatný začátek.
Beru to, ale mám otázku ohledně toho úvodního souboje. S kým budu bojovat? zeptám se Raikage.
Zvolil jsem trochu uctivější tón než naposledy, ale i přesto byl důrazný a srozumitelný.
A ještě poslední otázka. Kdo je kromě mě ve vašem týmu? doložím za poslední otázku.
Tato informace mě opravdu zajímala. Rád bych si ho prohlédl ještě před misí.

Z toho věčného čekání mi opět vyhládne. Dokonce mi i mírně zakručí v břiše. To bude asi z toho, že jsem nedojedl to svoje dango. Naštěstí mám v kapse pokaždé záložný plán a vytáhnu si malou sušenku, kterou mám pokaždé při ruce. Další štěstí je, že už přede mnou čeká jenom jeden člověk, což je ta holka vedle mě. S chutí se do své sušenky zakousnu a doufám, že fronta už bude rychlejší.

Nemůžu mu přece říct, že jsem se rozhodla pro tým právě teď!
"Není dlouho po zkouškách, týmy ještě nejsou kompletně rozdělené," dodala jsem. "Až vyřeším dlouhou frontu před svou kanceláří, projdu složky a rozdělím studenty do předběžných týmů, které budou mít učitelé z Akademie, protože je znají nejlépe, eventuelně upravit. Když do té doby ale zůstaneš tady, řekneš mi sám, pokud si budeš myslet, že bys s někým nevyšel."
Netvrdila jsem, že bych mu vyhověla s nápravou. Shinobi musí umět spolupracovat s každým ze své vesnice. Není sice nejlepší dávat do týmu hned od začátku kariéry dva soky, ale někdy se to naučit musí. V boji je pozdě učit se základy.
"Mohu ti ale představit svou týmovou partnerku," dodala jsem a ukázala k Atsuce. "Jako můj žák se s ní budeš střetávat často."
Každý věděl, že Raikage má partnera či partnerku, jednoduše někoho, kdo oplývá vyrovnanou silou nebo kdo s ním dokáže nejlépe spolupracovat. Atsuka a já jsem byli jako A a B.
"To je Atsuka," dodala jsem, když se přiblížila.
Měla na sobě stále roztrhaný plášť, stále sem tam pár kapek krve a stále z ní sálala nepříjemná chakra démona z Kumogakure no Sato. Atsuka, Kumogakure no Akuma, zde byla nechvalně známá, i když se na to již začínalo zapomínat. Její dnešní vzhled ale dojem mírumilovnosti, který získávala po mém boku, rozhodně nebudilo. Jashinistka.

Nechala jsem jim na seznámení jen několik vteřin, kdy jsem vzala pero a brk a začala jsem psát.
"Tenhle dopis přepíšeš pro každého Kage kromě Tsuchikageho. Jinak řečeno Hokagemu, Mizukagemu, Otokagemu, Tsukikage a Amekagemu, v šuplíku je vše pro pečeť naší vesnice, kterou každý list pečlivě uzamkneš před okolním světem a barevné stužky, podle kterých si můžeš zapamatovat, který list byl pro kterého Kage," vysvětlila jsem jeho úkol. "Potom s ním zaběhneš k rozhledně na kraji vesnice, v jejím spodním patře je mimo jiné chovná stanice našich ještěrek. Jsou tam i postroje, připevníš jim je k zádům, chovatel tě to naučí a každé dáš jeden dopis. Jsou v klecích podle toho, k jaké jsou naučené chodit vesnici, tak to nepopleť."
Tuhle záležitost jsem chtěla vyřídit už dávno. Nechávala jsem mu příliš času a to jsem ho ani neznala. Ale měl důležité Kekkei Genkai, poslední na světě, i jeho tělo by pro nás mohlo být důležité.
"Až se vrátíš, nečekej venku, rovnou zaklepej a vstup, ano?"
Poslední slova vyzněla jako otázka či jako výzva k dotazům, pokud něco nepochopil.

Drazí Kage,
jeden z mých Jouninů, Tatsuo Reigi, se dlouho nevrátil ze svých cest. Jde o muže lehce přes 20 let s blond vlasy a světlýma očima, údajně ovládá Raiton a přivolává vlky. Jeho schopnosti je nutno nepodceňovat, několik měsíců před svým odchodem strávil na vysoké pozici. Tímto listem Vás žádám o okamžitou zprávu, pokud jste jej v dohledné době viděli nebo pokud máte jakékoli informace o jeho aktuálním pobytu, popř. o jeho smrti.

S pozdravem a poděkováním,
Nanadaime Raikage, Kagayaki Rin

Raikage mi vše vysvětlila bez jediného zaváhání. Bylo zřetelně vidět, že ví co dělá. Byl jsem i spokojen s tím, že se mohu podílet na výběru a říct svůj názor. Poté mi představila svou partnerku. Vyzařovalo z ní něco zvláštního, něco, s čím jsem se rozhodně nechtěl setkat. Měla potrhaný oděv s kapkami krve. Ale pod všemi těmihle znaky zla to byla vcelku pohledná dívka. Něco jsem o ni zaslechl, ale nemůžu si momentálně vybavit, jestli to byla chvála nebo pomluva. Bez jakýchkoliv předsudků jsem před ni předstoupil.
Podruhé se snad představovat nemusím. Doufám že spolu nějak vyjdeme. řekl jsem Atsuce.
Byla zřejmě trochu zakřiknutá. Po celou dobu co jsem byl v kanceláři neřekla jediné slovo. Potom mi Raikage zadala mou první misi a podrobně vysvětlila všechny úkoly. Trochu mě to zklamalo. Poslíček je to poslední, co bych chtěl v budoucnu dělat. Ale stěžovat si u někoho, jako Raikage je velmi netaktní. Jsem Shinobi z Kumogakure a čeká se ode mě vysoká úroveň.
Asi to nějakou chvíli potrvá, moc rychle nepíšu. sdělím Raikage.
Byla to pravda, moc rychle jsem nepsal, ale na druhou stranu velmi úhledně a rovně. Vzal jsem originální dopis, volný papír, brk a kalamář s inkoustem, Namočil jsem brk do kalamáře a začal jsem psát. Nejdříve jsem dopis opsal pro Amekageho, poté na nové papíry pro Hokageho, Mizukage, Otokageho a nakonec i pro Tsukikageho. Měl jsem špatný pocit z toho, že se podepisuji cizím jménem. Po opsání posledního dopisu mě trochu bolela ruka, ale nic k nevydržení. Chvíli jsem počkal, než inkoust uschne, poté jsem každý list uzamknul pečetí Kumogakure a přidělal k nim stužky. Červená pro Hokageho, modrá pro Mizukageho, zelená pro Tsukikageho, šedá pro Otokageho a černá pro Amekageho. Vzal jsem je a odešel z místnosti, dveře jsem nechal otevřené. V druhé ruce jsem stále držel Senbon. Svižným krokem jsem opustil budovu a mířím rovnou k rozhledně.

Přesun.

Ještě zatímco psal, vstala jsem a zamířila ke dveřím, abych si do kanceláře zavolala někoho dalšího. Jeho jsem zatím nechala v klidu pracovat.
"Kdo je na řadě?" pousmála jsem se.
Na lavičce seděla drobná dívka, zřejmě Geninka. Napadlo mě, že pokud ji odhaduji správně, mohla bych si ji vzít do týmu. Správný tým měl tři žáky a učitele. Já ale měla týmovou partnerku, tudíž jsem si (alespoň prozatím) chtěla vzít jen dva studenty.
Ale uvidíme...
Kromě toho tu byl Dino momentálně zakousnutý do jakési sušenky. Vypadal, že se ještě nechystá vstoupit, z čehož jsem usoudila, že na řadě je právě mě neznámá dívka a přidržela jsem jí otevřené dveře do mé kanceláře spokojená s tím, že se mi to tu pomalu vyprazdňuje. Bylo mi nepříjemné nechávat své shinobi příliš dlouho čekat.

Čím déle jsem seděla v přítomnosti chlapce tím více jsem začínala být mrzutá a nabručená. Jakmile se ale ve dveřích objevila Raikage okamžitě jsem se uvolnila a spokojeně jsem vyskočila na nohy.
"Já prosím." Zanotovala jsem a vešla do kanceláře, kde byla další dívka což mi umožnilo být v pohodě. Navlékla jsem si prstýnek zpět na prst a spojila ruce za zády.
Od příchodu sem, jsem momentálně ze sebe hodlala vysoukat více než jednu větu což by se dalo považovat za úspěch.
"Miki Nygarashi ze Suny. Chtěla jsme se zeptat jestli ještě někdo nedorazil ze Suny." Sledovala jsem jí s neskrývanou nadějí a skoro až lačně čekala na kladnou odpověď.

Ach, to je ta, o které vyprávěli sekretářky, že se chodí ptát na svou babičku...
Vždy se až do dnešního dne strefila do doby, kdy jsem tu nebyla.
"Je mi to líto," povzdechla jsem. "Dorazili, ale tvá babička mezi nimi není."
Tohle jsem věděla jistě. Od její minulé návštěvy už nepřišli žádní civilisté, jen dva shinobi. Z toho jeden byl Genin a druhý ten, se kterým jsme bojovali v ulicích.
"Pokud se na to ale cítíš, jsem ochotná tě v případě, že se připojíš k jednomu z týmů, s jeho ostatními členy pustit prozkoumat vesnice blízko Sunagakure," dodala jsem.
Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, ale byla to alespoň nějaká naděje. Čekat na smutné zprávy se k životu kunoichi nehodí. Žít s nadějí je lepší a tu jí mohu poskytnout.

"Aha." Můj výraz se ale nijak neměnil, nechtěla jsem a nemohla si to přiznat. "Ona má špatný orientační smysl, to je v pohodě." Uchechtla jsme se a zhoupla se na patách. Kdo by si taky chtěl přiznat, že je bez rodiny?
Tým? Zatvářila jsme se lehce odmítavě a na chvíli zabloudila pohledem k podlaze.
"A v tom...týmu...budou chlapci?" Prohodila jsem otázku na kterou jsem znala odpověď a potichu si povzdechla. "Šla bych ráda." Dodala jsem a zvedla oči zase k ní.

Přijdu k budově Raikage a svižným krokem procházím chodby a vystupuji schodiště, až se konečně dostanu před dveře do kanceláře Raikage. Okouknu to kolem, fronta už se trochu vyprázdnila. Dlouho neotálím, zaklepu na dveře a vstoupím dovnitř. Raikage zrovna s někým mluví, nehodlám ji vyrušovat a bez jakéhokoliv sdělení si jdu sednout. Měla by to pochopit, přece jen mi přesně tohle nařídila. Když sedím, mám konečně dostatek času prohlédnout si nově příchozí.
Kunoichi? Jestli bude v týmu Raikage, tak budu jediný kluk co v týmu bude.. Chce mě snad Raikage postavit před něco takového? zamyslím se.
Není jednoduché být v týmu pouze s dívkami.

Než jsem stihla odpovědět, ozvalo se zaklepání na dveře. Ani jsem na něj nereagovala, věděla jsem, kdo vstoupí. Věnovala jsem svému novému studentovi úsměv. Byl rychlý. A líbilo se mi, že svou práci vykonal i svědomitě. Když jsem se mu předtím podívala přes rameno, všimla jsem si úhlednosti jeho písma. Nevědomky si tak podepsal odsouzení k mnoha, mnoha pracem v kanceláři. Ale nemusel se bát, že bych to neocenila. Jako D-ranková mise je to pro jeho hodnost dobře placená práce.

Přerušila jsem své myšlenky a vrátila se pohledem k Miki.
Zajímavý přístup...
"Obvykle (a to ve všech vesnicích) je na akademii větší množství dívek než chlapců. Proto se vytváří týmy, v nichž jsou žáky dva chlapci a jedna dívka," odpověděla jsem. "Ale mohu tě vzít do svého týmu, ve kterém se nesetkáš s nikým, kdo by nyní nebyl v této místnosti."
Jakmile jsem to řekla, uvědomila jsem si, že to není zcela pravda.
"Tedy kromě některých Jouninů, které s vámi budu posílat na delší mise," dodala jsem rychle. "Jako Raikage se vždy nemohu uvolnit."
Rozhodně jsem nemohla opouštět vesnici kvůli D a C-rankovým misím, které je nyní čekaly.

Ou.. Koukla jsem se na příchozího a zase na Raikage. Po tom co řekla jsme se koukla na dívku v místnosti, na Raikage a na něj, á pak zase na Raikage. Ou na druhou.
Ale musela jsem uznat, že to bylo lepší než být v týmu s dvěma chlapci.
"Počkat." Zmateně jsem se na ní koukla a došlo mi to až teď. "Ale, vy jste Raikage. Já jsem..ze Suny. Neměla by ta pocta patřit někomu z vaší vesnice?" Zamrkala jsem a pak zakroutila hlavou. "Teda, pokud jste si to po tom co jsem tu vyžbleptla nerozmyslela tak bych byla ráda."

Přidal jsem do kroku zatímco byl Takeshi za mnou. Když jsem ale přišel do kanceláře stále tu někdo byl. Čekal jsem na chodbě než se to tu prostřídá. Nerad jsem čekal, ale celkem jsem se těšil až znovu uvidím nádhernou Atsuku. Při tom čekání jsem si zatím zapálil dneska už svou druhou cigaretu abych zabil nějak čas.

DOšel jsem ke kanceláři Raikage. Posudek. Co bych tak mohl říci za posudek...
Zevnitř jsem uslyšel hlasy. Jeden patřil Raikage a pak tam bylo ještě pár dalších, ale jeden jako by mi byl povědomý... Jen jsem nevěděl odkud.