KANCELÁŘ RAIKAGE

Rozesmála jsem se.
"A já jsem ráda, že to bereš jako poctu," pousmála jsem se. "Ale jak jsi správně řekla, nejsi s naší vesnice a jako člen týmu Raikage se s ní a s jejími zvyky musíš blíž seznámit."
Ale nejprve ji seznámíme s jejími týmovými kolegy...
Doufala jsem, že pochopí zařazení Atsuky a hlavně že mi ji Atsuka nějak nevystraší onou temnou chakrou. Už jsem ji sice necítila, ale pokud měla Miki předpoklady k tomu, aby byla senzibil, zachytit ji ještě mohla. Přece jen jí Kumogakure no Akuma měla mnoho. A to budu muset nějak vyřešit - až se k tomu skrze tu frontu dostanu.
"U nás ve vesnici je to trochu jiné než v jiných vesnicích a proto je náš tým neobvyklý. Raikage si nemusí brát studenty, pokud sám nechce, jelikož má vybraného partnera či partnerku pro boj. Vzájemně se doplňují a často spojují své techniky," začala jsem s vysvětlováním. "Mojí partnerkou je Atsuka," ukázala jsem na trošku strašidelnou dívku v rohu místnosti. "Ale zároveň mám i tým, do kterého kromě tebe patří zde přítomný Tobei Miyoshi."
Toť k tomu, koho potřebovala znát.
"Atsuka s námi na mise chodit nebude. Budeme sami. Na mise ve vesnici budu chodit s vámi, nebudete začínat ničím těžkým," přešla jsem k dalšímu tématu. "Tobei už mi například začal pomáhat v kanceláři, i to se počítá jako mise - a splněné mise potřebujete pro možnost účasti na Chuuninských zkouškách."
Chuuninské zkoušky ale ještě byly daleko, podstatná část cesty k nim začínala právě novými technikami, ať už vlastními či s dílny Kumogakure.
"Pokud zrovna nebudu moct, pošlu s vámi někoho z Chuuninů či Jouninů. Na mise mimo vesnici s vámi budou chodit Tokubetsu Jounini a výš."
Raději výš...
Ani jsem si nevšimla, kdy jsem si stihla zvyknout na myšlenku, že mám tým a kdy jsem se o ně začala být. Každopádně jsem se rozhodla, že s nimi budu posílat jen lidi, kterým zcela věřím.
"Zítra se zkusíme na cvičišti trochu seznámit, vyzkouším si vás a potom začneme trénovat základy. Mezitím bych ráda, kdyby ses podívala na jednu z našich významných památek, Kimi," pousmála jsem se. "Naši studenti tam chodí již na Akademii, je to něco jako povinná lekce historie i s přednáškou. Můžeš si vybrat, jestli poprosíme Tobeie nebo Atsuku, aby ti dělali doprovod ještě dnes večer nebo jestli půjdeme společně po tréninku."
Nechtěla jsem je tu držet a nudit v kanceláři, ale podívat se znovu na místo, kam jsem je plánovala vzít, by taky nebylo od věci. Samozřejmě jsem měla na mysli Želví ostrov, kompletní prohlídku od Muzea historie až po Vodopád pravdy. Do toho je samozřejmě obvykle vstup zakázán, ale je krásný. A samozřejmě je tu jako zpestření spousta exotické zvěře, kterou v Suně nenajdete. Tobei určitě věděl, o čem mluvím, výlety tam bývaly v posledním ročníku Akademie.
"V budoucnosti se potom zaměříme na učení nových technik a první jednoduché mise," vypnula jsem naučný mód uvnitř svého mozku a přepnula jsem do módu Raikage.
"Rozmysli se," pousmála jsem se. "Nemusíš spěchat. Vedle je volná místnost," kývla jsem k bližším dveřím.
Ne těm na chodbu, ale jiným, které kdysi vedly do kanceláře sekretářky, kterou jsem teď ale neměla. Nepotřebovala jsem ji. Začala jsem uvažovat, že jim z toho udělám něco na styl "dětského pokoje" pro shinobi v jejich věku.
Podle té fronty, Rin, to nevypadá, že nepotřebuješ sekretářku.
"A jestli dovolíte, drazí, vezmu si sem dalšího," pousmála jsem se. "Atsuka vám ukáže, kde je čaj... nebo káva, udělejte si pohodlí. Budu se vám věnovat, hned jak to tu dokončím."

Byla jsem zaneprázdněný člověk.
Ne, že by mi to tolik vadilo, vlastně je to příjemné!
Znovu jsem vstala, abych se protáhla a abych došla otevřít. Doufala jsem, že než sem vejde další, mí týmoví kolegové se přesunou do vedlejší místnosti, jinak by v kanceláři za chvíli nebylo hnutí. Vyšla jsem na chodbu a zadívala se po nových příchozích. Tak se mi zdálo, že se ta fronta zase rozšířila. Jediný, koho jsem si pamatovala, že tu zbyl, byl...
"Dino-kun, přišel jsi jen pro odměnu z mise?" zeptala jsem se ho hbitě. "Pokud ne, pojď dál, pokud ano, můžeš si pro ni skočit o patro níž, dám ti směnku."
Kývnutím jsem pozdravila Takeshiho a neznámého chlapce, který se tu mezi tím stihl objevit. Sanjiho jsem znovu nezdravila, jen o pár hodin dřív jsem ho měla v kanceláři.
Ten trénink zvládli rychle...

Kdyby ve mě zbyly nějaké emoce, tak bych se asi usmál. Tenhle přístup jsem akceptoval všemi deseti. Raikage se zmínila i o Chunninských zkouškách. Už jsem o nich slyšel dříve.
Chunninské zkoušky? Ještě před pár měsíci jsem studoval na akademii.. Ale času mám ještě dost. přemýšlím.
Prohrát na Chunninských zkouškách by bylo opravdu potupné. Něco takového jsem si nemohl dovolit, hned zítra musím začít s tréninkem.
Měl bych si zjistit pár informací o místních Geninech.. probleskne mi hlavou.
Moc dlouho nad zkouškami nedumám, Raikage nás vyzval k odchodu, tak jsem se zvedl ze židle a šel do vedlejší místnosti. Nechal jsem dveře otevřené, aby mohla projít i Miki. Miki..
Když zjistila, že se mnou bude v týmu, tak nevypadala zrovna šťastně.. Snad jí tolik nevadím, nerad bych jí byl na obtíž, vypadala celkem mile.. zamyslím se.
Usadil jsem se na jednu z židlí a zahleděl jsem se do stolu. Hrál jsem si se senbonem a předával si ho mezi prsty na jedné ruce. Vlastně mě celkem uklidňoval a alespoň jsem vypadal, že mám něco na práci a nemusel jsem se hloupě rozhlížet po místnosti. Tiše jsem doufal, že uslyším Atsuku alespoň promluvit. Nemám rád nekomunikativní shinobi, obzvlášť na misích.

Pozorně jsem jí poslouchala když mluvila o její partnerce zabloudila jsem k ní pohledem a pak se spokojeně vrátila k Raikage. Sledovat jí když mluvila bylo něco fantastického, během jejího proslovu jsem stihla obdivovat její vyjadřování a gesta. Budu jednou aspoň z půlky taková? Ze seznamování na cvičišti jsem měla tak "trochu" strach. Neměla jsem ještě možnost se nic pořádného naučit, sice jsem měla mít KG ale senseika za tu chvíli co mě měla mě ujistila, že se neprobudí dříve než po chuuninských zkouškách. A nebo taky vůbec.. Co se týkalo lekce historie zabloudila jsem pohledem opět k dívce. Bylo by fajn jít s ní ne? Ale já jsem chtěla ještě slyšet mluvit Raikage, v jejím podání by to mohlo být zajímavé ale na druhou stranu... Musím odpovědět teď? Nemusela jsem, Raikage vše zakončila a přijala dalšího. Mlčky jsem se na ní uculila, pak na Atsuku a s menší neochotou jsem šla za Tobeiem do té místnosti. Sedla jsem si a odvrátila hlavu pryč, pohledem jsem vyhledala jediný obrázek na zdi a začala ho zkoumat.

Přestala jsem zkoumat obrázek hned jakmile se opřela ve dveřích a přesunula pohled na ní. Značně jsem se uvolnila a usmívala se na ní. Byla zvláštní ale i kdyby byla jakákoliv nebála bych se jí. Byla to dívka a to mi stačilo. Po tom co řekla jsem lehce nadzvedla obočí a chvíli nad tím přemýšlela. "Atsuka-san? Mohla by jsi mě vzít pak na tu významnou památku prosím?" Rozhodla jsme se nakonec pro ní abych Raikage neodtrhávala od práce, pořád sem někdo lezl a pak by se jí toho nabalilo ještě víc. "Teda jestli máš čas. Byla bych ti vděčná." Dodala jsem a zvědavě jí sledovala.

Konečně jsem byl na řadě. Sušenku jsem si strčil do kapsy a vešel k Raikage. Tak přeci jen ta žena byla Raikage, jak jsem si myslel. "Dobrý den, Raikage-sama. Pro odměnu jsem si nepřišel, ani jsem nevěděl, že nějaká je." přiznal jsem a pokračoval: "Jenom jsem vás chtěl požádat o nějakou techniku, konkrétně nejlépe klonovací. Jakou-koli, akorát s opravdovými klony." požádal jsem ji a porozhlédl se po místnosti. Poté jsem ještě dodal: "A když už jsem tady, chtěl jsem se ještě zeptat, jestli nepotřebujete nějak pomoc. Mise nebo něco podobného."

Příjdu s maskou na tváři do budovy Raikage. Došel jsem až ke kanceláři, kde čekalo stále ještě pár lidí. Hm, Raikage má asi docela dost práce, ale tohle je docela důležité. pomyslím si. V té masce, mě nikdo moc nemohl poznat. (Maska je v podpisu)

Někdo tu zapomněl, že Raikage by se měla vyznat v tom, co dělá. Mohla jsem se otočit, když jsem si uvědomila, že je někdo v mé kanceláři... ale horší trest byl nechat ho napospas pozornosti Atsučiny zvláštní schopnosti.
Předbíhat se nemá, užij si to.
Na někom si své schopnosti vybít musela. Otočila jsem se, až když mi dal Dino najevo, že toho potřebuje probrat víc než jen jen vyzvednutí odměny. Nakonec jsem za námi zavřela dveře.

"Měl bys dávat pozor, co říkám," poznamenala jsem.
O odměně jsem mu i Filimu říkala, měli si pro ni přijít. Stála jsem v ulici hned vedle nich. Ale on mě zřejmě vůbec neposlouchal.
Nepozorný, to není dobré.
V ten moment jsem se vrátila ke svému stolu a jako kdybych Kaijiho neviděla, natáhla jsem se přes něj k boxu se složkami. Vytáhla jsem tu Dinovu.
Chuuunin, ale bez týmu.
Bývalý Raikage tu měl trochu nepořádek. Ale není divu, nebyl na věci papírování a jeho bývalá sekretářka byla opravdu mladinká, neměla zkušenost. Na mě bylo dát to i v zájmu jeho památky dohromady.
"Zopakuji, co jsem říkala v ulicích," začala jsem. "Vaši evakuaci obyvatel jsem nehledě na vesnici vzala jako D-rankovou misi. Je to malá odměna pod tvojí hodností, ale přece jen to odměna je."
...aby ses mě ale naučil poslouchat...
"Dám ti ještě jednu takhle nízko ohodnocenou misi," otočila jsem pohled k němu. "Genina na ní ale poslat nemohu, protože vyžaduje dovednost udržení se na stěně pomocí chakry."
To měl jako Chuunin umět.
"Nějaký vandal vylil zbytky malířských barev z římsy na hřbitově. Jak tě ale už mohlo napadnout, jen tak nezmizely, ale namalovaly nám cosi abstraktního na plochu několik metrů pod skálou," povzdechla jsem. "Zajdeš si na náměstí do obchodu pro něco, co by pomohlo ty barvy lehce odstranit a potom vše smyješ."
Není to lehká mise, ale je klasifikovaná jako D-rank. Každopádně už má za sebou jeden ještě lehčí D-rank, to se vyrovnává - a mise bude jednou potřebovat pro Jouninské zkoušky.
"Odměnou ti bude pro zvýšenou obtížnost mise i technika Kage Bunshin no Jutsu, B-rank."
Tím jsem odpověděla i na jeho druhou žádost.
"Otázky?"

Zaslechla jsem slova Atsuky. V té chvíli mi došlo, že ona o Želvím ostrovu není, hory Kumogakure nikdy neopustila a zpopularizoval se v době, kdy jsem já byla mimo službu. Učebnice také v ruce neměla. Doufala jsem, že jim Tobei vysvětlí, co jsem měla na mysli, tj. že je tamní prostředí naší vlastní verzí Lesa Smrti z Konohagakaru no Sato, tj. že se tam konají Chuuninské zkoušky, že je zde úžasný pohled na exotickou ostrovní přírodu, především a světoznámý Vodopád pravdy, ke kterému má ale veřejnost jen omezený přístup a nakonec že žádný shinobi z Akademie nevynechal lekce v tamním Muzeu historie.

"Ou, aha" řekl jsem, jakmile jsem zjistil, že za tu evakuaci nějaká odměna byla. Slyšel jsem, že nám to vezme jako D-rankovou misi, ale nějak mě nenapadlo, že za to bude odměna.  Pozorně jsem poslouchal instrukce mé další mise. Neznělo to nijak těžce. Ještě větší inspiraci ve mně vzbudila odměna. Přikývl jsem. "Rozumím. Žádné otázky nemám." odpověděl jsem a přišel ke dveřím.
Než jsem však odešel, naposledy jsem se otočil. "Málem bych zapomněl. Mám vám vyřídit, že Chishi, tedy Fili, odešel z vesnice. Šel zkontrolovat Ame a nevím jestli se ještě vrátí. Mám vám vzkázat, že se s vámi loučí." vyřídil jsem to, co mi Chishi před odchodem vzkázal. Poté už jsem vyšel z kanceláře a namířil si to na náměstí.
/Přesun

"Děkuji za vyřízení, hodně štěstí s misí," rozloučila jsem se.
Tohle by bylo...
Tentokrát jsem si nevolala nikoho dalšího a jen jsem se otočila ke svému stolu, stále s Dinovou složkou v rukou.
"A tvoje jméno, hodnost?" zeptala jsem se toho nezdvořáka, který měl kosu nebezpečně blízko mým oknům. "Požadavky?"
Zatím jsem se usmívala. Jako kdyby mi vůbec nevadilo, že si sem přišel oknem a sedí na mé židli.
Ale znáte to... Čím sladší úsměv, tím nebezpečnější žena.
Venku byli ještě Takeshi se Sanjim, ale rozhodla jsem se je nechat ještě chvíli čekat. Rozhodně jsem před lidmi, kteří jsou ve vesnici noví, nechtěla vypadat, že nezvládám své vlastní lidi. A tak by si to pako rozvalené v mém křesle vysvětlit mohli, bohužel.
Raději nejdřív vyřídím tohle. Ale ať si mě nepřeje!

Pořád jsem se na ní usmívala a spokojená s tím, že mě bude doprovázet právě Atsuka jsem naklonila hlavu na stranu a sledovala jí. Až teď jsem se koukla na její oblečení když se zmínila o tom, že se chce upravit. "Já myslím, že ti to sluší i tak, ale ráda počkám." Ujistila jsem jí a pořád jsem se po dlouhé době usmívala jako sluníčko. Od toho dne kdy byla Suna zničená jsem se utápěla v depresi ale momentálně jsem na všechny problémy, které s tím byly spojeny zapomněla. Být v týmu s Raikage a ještě k tomu mě tu provede někdo sympatický, co víc si přát?

Pozvedla jsem obočí. Byl vcelku klidný a mě to vzhledem k jeho podivuhodnému nástupu neskutečně iritovalo.
"Dobře," opřela jsem se dlaněmi o stůl.
"Zdá se, že se ti u mě v kanceláři líbí..."
Udělala jsem to rozhodnutí během minuty.
"V tom případě ti dám možnost trávit tu spoustu času."
Blesklo mi v očích.
"Gratuluji, právě ses stal členem mé osobní ochranky."
Byla jsem zvědavá na jeho reakci. Nevypadal na někoho, kdo by rád stál před dveřmi a hlídal, nudil se na jednom místě, nemohl opustit jednu jedinou budovu...

Sakra, proč tu vlastně čekám?! Tohle je důležité! zakřičím si v hlavě a vejdu do kanceláře. ''Raikage sama, omlouvám se, že vás takto ruším, ale Amkage je mrtví ! ''
Řeknu a kleknu si. Na sobě jsem měl stále masku takže mě asi úplně nepoznala. '' Chtěl jsem, aby jste to věděla jako jeden z Kage.'' dodám a čekám na reakci.

Na stole u Raikage se objevila ještěrka se vzkazem z Kirigakure:

Vážená Raikage.
Pokud bude v okolí mé vesnice chycen shinobi, a vyjde najevo, že je to Tatsuo Reigi, bude uvězněn a vyslechnut. Vám bude zaslán vzkaz a onoho shinobiho Vám vrátíme pouze na Vaši osobní žádost. To se týká všech shinobi chycených v okolí naší vesnice.
Ještě bych Vás rád upozornil, že naše vesnice je separována a zavřena jakémukoli kontaktu. Snad to pochopíte.
S pozdravem,
Hachidaime mizukage
Faito Dansaku

Sledovala jsem její reakci a trochu se vyděsila když schovala obličej do dlaní. Řekla jsem něco špatně? Zmateně jsem zamrkala a skoro ani nedýchala jak jsem čekala na to co udělá teď. Když ale promluvila ucítila jsem horko ve tvářích pro změnu já a s úlevou, že jsem jí nějak neurazila se na ní usmála. "Um, počkám tu." Ujistila jsem jí a když odešla zaměřila jsme se zase na obrázek na který jsem se stále usmívala. Později jsem si začala prohlížet znova celou místnost a skončila na chvíli pohledem u mého nového týmového partnera na kterého jsme se taky chvíli křenila, než mi to došlo. Cukla jsem pohledem pryč a s potichým povzdechnutím čekala.

Hm vypadá to, že tady nikdo nepomůže. pomyslím si když jsem nedosáhl žádné odpovědi. Zmiznu pryč /přesun

Když jsem uviděl Atsuku v kimonu jak stojí u dveří a volá nás uvnitř objevil se mi na tváři úsměv. Začal jsem se protáčet až k Atsuce až jsem se dostal až k ní a jakoby skoro zamilovaným hlasem jsem začal říkat. " Atsuka-swaaaaan. Moc rád vás zase vidím. Jste dokonce krásnější než posledně. " Ostatní si pravděpodobně mysleli, že jsem nějaký cvok nebo šílenec po takovém výstupu. Mě to však bylo absolutně jedno, svůj zrak jsem upínal momentálně jen na Atsuku.