KANCELÁŘ RAIKAGE

Užírá mě nuda. Po chvíli nudného sezení vstane Atsuka a oznámí Miki, že se jde převléct. Tato zpráva mě ani v nejmenším nepotěšila. Byl jsem rád, že Atsuka promluvila, ale být v místnosti sám s Miki, to je jako být na pohřbu. Po celou dobu nepromluvila jediné slovo. Poté přišla Atsuka a začala se znovu bavit s Miki. Už jsem tu nudu nevydržel, počkal jsem než Atsuka domluví a pak jsem vstal ze židle.
Kdyby mě hledala Raikage, tak ji sdělte, že se brzy vrátím. řeknu Atsuce a Miki.
Ve skutečnosti, tato slova patřila spíše Atsuce, byla Raikage velmi blízká. Aniž bych jim věnoval jediný pohled, vyjdu z místnosti. V kanceláři je to celkem narvané lidmi, ale nevěnuji jim žádnou zvláštní pozornost. Odkráčím i z kanceláře a mířím na chodbu, kde po schodech sejdu dolů až do přízemí, z kterého vyjdu hlavními dveřmi ven. Rozhlédnu se kolem.
Kde bych se asi nejlépe zabavil.. přemýšlím.
Zvolím směr k hlavní ulici Kumogakure. Tam vždy byla zábava, snad ji tam najdu i dnes.

Vešel jsem za Sanjim a hluboce se uklonil. Bylo tam tedy dost lidí, ale když nás přijala, asi už jsou ostatní na odchodu.

Když se Atsuka vrátila okamžitě jsem se na ní koukla a chvíli jen tak neskrytě a neomaleně čučela. To kimono co měla na sobě bylo úžasné a ještě víc bylo úžasné když ho měla na sobě Atsuka. "Em." Vymáčkla jsem ze sebe a trochu zrudla když jsem si uvědomila jak čučím. "No, ubytování nezní tak lákavě." Žbleptla jsem blbosti, postavila se a šla k ní. Pak jsem se ale zastavila, jednak protože byla ve dveřích ale hlavně protože tam vletěl nějaký cvok a začal Atsuce podlézat. Nejdřív jsem nadzvedla obočí, pak se na něj zamračila mlčky jsem čekala co bude dál. Tseh. Po dlouhé době jsem se na nějakého chlapce koukala déle než jen pár sekund ale to jen protože jsem se ho snažila dostat pohledem pryč.

Stoupnul jsem si do pozoru a ruku přiložil k hlavě jako na vojně. Musel jsem ji prostě zasalutovat, její přání bylo rozkaz. " Rozumím, hned jak to tady dokončím a přijde posel tak vám donesu vaše jídlo. " Potom jsem dal ruku dolů a otočil jsem se na Raikage. " Raikage-sama, vrátili jsme se z tréninku, čekáme na další pokyny. " Raikage byla taky žena, ale vůčí ní jsem se nechoval jako k Atsuce. Zřejmě to bylo i respektem vůči její pozici jako Raikage.

"Chm.." Odpověděla jsem jí na to ohledně ubytování lehce nepřítomně a dál čučela na toho otravu. Když na něj pak Atsuka promluvila lehce jsem nafoukla tváře a přesunula pohled konečně jinam. Další důvod proč jsem neměla kluky v lásce, byli otravní. Přesunula jsem tedy svůj pohled na podlahu a pak na svoje botky, které jsem zkoumala. Ne že by to bylo nějak extra zábavné ale co jiného dělat? Jejich rozhovor jsem ale slyšela a slyšela bych ho i kdybych nechtěla. Čhe.. Tenhle otrapa že mohl vařit pro Atsuku? Zvedla jsem k němu zase pohled ve chvíli kdy zasalutoval a pohrdavě si odfrkla. Když se pak otočil k Raikage, koukla jsem se na Atsuku a na její ruku. Přestala jsme se kabonit a s zářivým úsměvem jí přijala.
Rychlá změna nálady, která ale u mě byla na denním pořádku. "Můžeme?" Zeptala jsem se vesele a sledovala jí.

Mlčky jsem šla za Atsukou, nebo spíše vedle ní a na nikoho jiného už se nekoukla. Přemýšlela jsem nad tím kam vlastně jdeme a co se budu muset o tom místu naučit. Nakonec jsem usoudila, že je to fuk pokud budu mít tuhle společnost. Celou cestu jsem se usmívala jako sluníčko a v duchu si broukala jistou melodii.

Až po chvíli jsme si všiml nenápadné, i když velmi půvabné dívky, jejíž hlas byl onen povědomý. Ale až když odšešla, uvědomil jsem si, odkud ji znám.
Viděl jsem ji párkrát v Sunagakure no sato, v ulicích a uličkách. Měla nádherné oči a i ve svém mladém věku ladnost a hrdost gejši. Nebyla oprsklá jako všechna ostatní děvčata, spíše zamlklá, klidná, možná se trochu styděla. Nikdy jsem s ní nemluvil, ale třeba jí přijde vhod, že tu má krajana.

//Hluboce se všem omlouvám za neomluvenou absenci. Předání pravomocí nemohlo stačit na vyřešení Raikage. Správně bych tu stále neměla být, ale jelikož mám vypůjčený náhradní notebook (jakákoli technika v mých rukou zřejmě přitahuje potíže a tak jsem zase bez počítače), dovolím si vyřešit své záležitosti a budu doufat, že jsem vás jako Kage nezklamala a že až vyřeším školní záležitosti, budu moct stát zase po vašem boku den po dni, hodinu po hodině.

Potom, co jsem Kaijimu navrhla, že by mohl být mým osobním strážcem mu Atsuka jasně naznačila, že i slova, která zní jako návrh, mohou být příkazem. Líbil se mi. Měl vlastní povahu, divokou, zvláštní. Skoro bych řekla, že nepopsatelnou. Pro týmovou práci to ale bylo skutečně nevhodné, nemohla jsem ho nechat někoho ohrozit a pokud ano, bude lepší, když to budu já než mí lidé. Navíc měl šanci získat v tomto postavení zkušenosti pro pozdější osamělý boj, který zřejmě bude víc vyhovovat jeho povaze.
Zamířila jsem beze slova do vedlejší místnosti, abych našla papíry, které musel vyplnit, aby mohl oficiálně patřit do mé ochranky. Mezitím mi Atsuka trochu zavařila, když při odchodu pozvala dovnitř zbytek lidí.
Atsu-chan!

Rozhodně jsem nechtěla, aby Takeshi viděl někoho sedět v mém křesle jako kdyby mu patřilo. To příliš nepodporovalo autoritu Kage. Ačkoli pravda, neukázala jsem se dostatečně ráznou, když jsem ho nechala na mém místě tak dlouho. Atsuka zmizela dřív, než jsem se proti jejímu plánu mohla z vedlejší místnosti ohradit.
Hledáním papíru jsem strávila víc času, než jsem chtěla a tak když jsem se vrátila, stáli už všichni zde.
Tohle se... nepovedlo!
Hodila jsem papíry na stůj před Kaijiho.
"Tohle musíš vyplnit," pousmála jsem se.
Můj pohled ale mluvil za vše. Jediné slůvko odporu a poletí oknem. Nad neposlušností před cizinci se slitovat nemohu a navíc ani nechci.
"Vše je zde napsané. Později si ještě promluvíme a vše ti vysvětlím. Až to budeš mít sepsané, můžeš odejít... dveřmi, prosím," dodala jsem. "Nástup do služby příští týden, do té doby máš volno."

//Posunutí je, bohužel nutné. Nechci tě nyní zdržovat a aktivní znovu budu nejspíše až od neděle, kdy budu mít k dispozici denně notebook bývalé spolubydlící a pokusím se dohnat nynější neaktivitu.

Když jsem vyřídila Kaijiho záležitosti, otočila jsem se k příchozím. Muže s maskou jsem nejprve nepoznala.
Moment, to je přece Fili...
Hlas mi napověděl. Jeho slova mě přimrazila na místo.
Super, tohle taky má být tajemství a on se prořekne před celou kanceláří!
V téhle chvíli to znamenalo příliš lidí na státní záležitosti. Jako kdyby ode mě čekal závažnou odpověď, nervózně přešlapoval na místě.
Maska shinobiho nedělá.
Ukázala jsem k vedlejší místnosti. Takové řešení ale podle něj zřejmě zabralo příliš času a tak se se mnou rozloučil a odešel.
Skvělé. Opravdu skvělé!
Nevěděla jsem, na čem jsem. Pokud byl Amekage mrtvý, byla Ame zničená? Nebo se jen stala nějaká nehoda? Nestačila jsem mu ani odpovědět na rozloučení a už byl pryč.
Baka!
Potřebovala jsem to vyřešit, ale copak jsem mohla poslat shinobi na místo, o kterém jsem nevěděla, co se tam děje, co od něj mohu čekat, jaké schopnosti na misi budou stačit?

Moje myšlenky přerušilo tiché "puf" a ještěrka na mém stole. Zatímco jsem četla odpověď z Kirigakure, zbytek mého týmu odešel. Jediný chlapec z něj mi utekl dřív, než jsem ho stihla požádat, aby slečny doprovodil. Budou tam ztracené, ani jedna tam nikdy nebyla. Doufala jsem, že chytnou průvodce.
Odpověď z Mlžné, kdysi krvavé, vesnice mi příliš na náladě nepřidala. Polovina světa byla ničena a druhá se před ním pro jistotu uzavírala. Na druhou stranu to byl vcelku moudrý postup, který bych mohla uplatnit též. Má vesnice byla ekonomicky zcela soběstačná, rozhodně bychom na tom byli po uzavření lépe než Kirigakure, též máme dobrou strategickou pozici v horách, ale na druhou stranu není naše vojenská síla taková, abychom se sami ubránili. Padly i další velké, významné vesnice.
Zastrčila jsem list do šuplíku, který jsem vzápětí uzamkla a konečně jsem se otočila k Takeshimu a Sanjimu.

"Omlouvám se, že jsem vás nechala čekat," uvítala jsem je. "Nastávají těžké časy."
Jako kdybych tím chtěla ospravedlnit, že mám strach z budoucnosti a v některých chvílích si s ní nevím rady. Chtěla jsem být lepší než v minulé válce. A tahle přitom začínala na mnohem vyšším levelu, než v jaký jsem "doufala" v těch nejhorších nočních můrách.
"Takeshi, jak hodnotíte Sanjiho schopnosti?" otázala jsem se.
Pokud potvrdí můj odhad, věděla jsem, kam ho zařadím.
"A jak se vám v naší vesnici líbí?"
Na tuhle odpověď jsem byla možná i víc zvědavá než na tu předchozí.

Hluboce jsem se uklonil.
"Nic se neděje, chápu, že máte hodně práce." řekl jsem s úsměvem.
"Vesnice je nádherná. Asi to neslýcháte často, ale opravdu vítám zdejší podnebí. Připomíná mi mou domovinu a navíc...dovedete si představit, jak mi muselo být v Suně..." zasmál jsem se a lehce si poklepal na zbroj. Uvědomil jsem si ale, že jsem byl moc neformální a proto jsem opět zvážněl a uklonil se.
"Omlouvám se, madam...Sanji je velmi dobrý v taijutsu, má vlastní styl, který jsem ještě jaktěživ neviděl. Nicméně myslím, že jeho tvrdohlavost mu nedává moc velkou budoucnost. Upřímně, pokud narazí na někoho, jako jsem já, v prvním souboji, zemře. A to si musí uvědomit sám, já ho to nenaučím, protože jsem jen poskok."
Poslední slovo jsem řekl, jako kdybych ho už používal tisíckrát. Jako kdyby mě učili k tomu, že jsem jen sluha a nic jiného a já tu identitu přijal.
"Navíc jeho chování vzhledem k Vaší zástupkyni je...nestandartní. Pokud mohu být upřímný, jestli chcete tuhle válku vyhrát, neměla byste se obklopovat dětmi..."
Musel jsem to říct, cítil jsem to tak a samuraj nikdy nelže. Nehodlal jsem ji zatěžovat nedostatečnou kvalitou zbraní ani rasovým útokem ze strany Filliho. Na to bylo dost času později.
Díval jsem se jí zpříma do očí a čekal, co řekne. Možná si budu hledat jinou vesnici...

Jistě, jistě, v Suně muselo být horko.
Konečně mi někdo v tom hektickém dni vyvolal na tváři úsměv, ale zvážněli jsme ve stejnou chvíli. Jeho slova na mě zapůsobila o to víc, že jsem si nedokázala udržet ve vesnici pořádek. Dokonalou ukázkou byl Tokubetsu v křesle za mnou. Problém byl, že v mém křesle. Sice to vypadalo, že jsem ho tam posadila sama vzhledem k papírům, které vyplňoval, ale kdyby někdo věděl, že prostě skočil oknem do kanceláře a já ho ještě nevyhodila...
Jsem příliš mírná.
Vážně jsem přikývla.
"Je to znepokojivé, ale dalo se to očekávat a opravdu oceňuji upřímnost," přikývla jsem.
Tenhle přístup válka potřebovala, pravda. Nemohla jsem ale Sanjimu vyčítat jeho chování vůči Atsuce z důvodu, že jinak mohla někoho i zabít. Cosi v něm, snad v povaze, ji uklidnilo a donutilo ji vrátit se kamsi do normálu, kde nikdy nebyla ani se mnou. Kdybych někdy odešla, nechám ho ji hlídat ne proto, že by byl dobrý shinobi, ale proto, že s ní dokázal udělat něco takového. Palčivě jsem si uvědomovala, že takhle jsem s ní poprvé nejednala ani já. Na druhou stranu to pro něj vzhledem k nepříteli může být opravdu zlé. Bylo jasné, že ho nemůžu posílat do akce.
"Ale mimochodem," dodala jsem nakonec. "Ať už je váš názor jakýkoli, ať to jakkoli souvisí s vaší výchovou, ten, kdo trénuje děti Kumogakure no Sato není ničím poskokem. Ve skutečnosti je přece starost o příští generaci tím nejzáslužnějším povoláním a i když přímo nepatříte pod naši vesnici, žijete zde a neměl byste shazovat vlastní autoritu ani přede mnou ani před nimi. Jste součástí našich životů a to je důležité."
Tahle zkouška nebyla jen Sanjiho, byla i jeho. A on prospěl. Tím se stal nedílnou součástí vesnice a slovo "poskok" ho v mých očích zbytečně shazovalo a to nemám u lidí, kteří jsou mými shinobi nebo jen žijí v mé vesnici vůbec ráda. Nemohla jsem říct, že mu po tak krátké době ve všem věřím, ale rozhodně jsem se rozhodla, že ve výcviku dám na jeho názory a že jsem ráda, že si za cíl své životní dráhy vybral mou vesnici.

"Sanji," otočila jsem se konečně k němu. "S tvým přístupem tě nemůžu pustit do boje, to oba víme. Ukázal jsi mi jen, že pokud by byla kunoichi z Iwy dostatečně krásná, měl bys rapidně sníženou šanci vyhrát. Tvůj posudek mě jen usvědčil v úmyslu, který jsem již měla. Nebudeš zařazený do předních linií ani a do armády tě nechám jít jen ve stavu nejvyšší nouze, zatím ji nepotřebujeme."
Potřebujeme, je válka. Ale ještě nemusíme povolat všechny a nechci vyvolávat paniku.
Možná je to špatný přístup...
"Zařadím tě do týmu jako kdyby žádná válka neexistovala, tvým nadřazeným Jouninem bude Yuu a tvým kolegou Dino, který je sice již Chuunin, ale měl by ti být věkově blíž než jiní Geninové."
To bylo jediné, co jsem mohla udělat.
"Pokud bude Yuu zrovna na misi, můžete se s Dinem připojit k tréninku mého týmu," dodala jsem.
Vlastně bych ho mohla rovnou poslat pro Tobeie...

Sklonil jsem hlavu a smutným hlasem a výrazem jsem řekl " Raikage-sama " Byl jsem dost zklamaný a z toho co pověděla smutný, z toho posudku od Takashiho dokonce naštvaný. Avšak jsem to neřešil moc. Ale bojů jsem se chtěl účastnit. Postavil jsem se rovně " Jde vidět, že ještě mi ještě nevěříte aby jste mě poslala do boje. Ale vy jste tu Raikage, takže vás nemohu obcházet. " Řekl jsem jaksi uraženě, jelikož mě to trochu zasáhlo. Být s nějakýma chlapama v týmu? Jen mi budou překážet. Takhle nezesílím. Budu muset najít způsob, kterým přesvědčím Raikage aby přehodnotila její posudek. Jakmile se odtud dostan začnu trénovat. Stopnul jsem si rovně a dodal. " Ještě něco ode mě potřebujete? Pokud ano tak řekněte a já to splním. "

Autorita...  pomyslel jsem si. ...to slovo už jsem slyšel tolikrát. Musíte si věřit, nesmíte se shazovat, jste jedni z nás... A pak vždy přijde někdo, kdo našemu lidu připomene jeho rány a jeho bolest. Jednou jedinkrát jsme chtěli být rovni. A jak jsme dopadli. Teď patří země Železa nějakému floutkovi, co ani samuraje nezná a jen profituje na našich technikách a zvycích.
Ještě jednou jsem se uklonil. "Děkuji, madam. Vaše laskavost je pro mě až přílišná. S hlubokou pokorou bych ji rád využil. Rád bych se setkal s onou slečnou ze Suny. Párkrát jsem ji viděl a myslím, že by pro ni bylo dobré setkat se se známou tváří. Myslíte, že to můžete zařídit?" zeptal jsem se, vyčkal na odpověď a nakonec ještě položil poslední dotaz:
"Bude to vše, nebo si budete ještě neco přát, Raikage-sama?"

"Ano, ještě něco," pousmála jsem se. "Prý jsi tvrdohlavý, ano? To znamená, že víš, co chceš a to je dobré."
Povzdechla jsem.
"Neber si mé rozhodnutí zle. Pokud budeš schopný dobře fungovat v týmu, budeš moct bojovat i v armádě. V některých vesnicích proto týmovou práci preferují. My ne, vždy jsme měli větší šance ve dvoučlenných týmech tvořených lidmi, kteří k sobě pasovali silou i povahou nebo se naopak dobře doplňovali, ale zastávám názor, že aby člověk zvládl tohle, musí se naučit bojovat v klasickém tří až čtyřčlenném týmu. A tedy spolupracovat s kýmkoli, nejen s tím, koho má rád, jinak ohrožuje svou vesnici. Když splníš mé očekávání, nebudu mít nic proti tvému zapojení do bojů, to je mé konečné stanovisko."
Doufala jsem, že jsem se rozhodla správně.
"A mimochodem, tvůj sensei je zrovna pryč, ale mám pocit, že můj žák nemá zrovna nic na práci," šibalsky jsem na něj mrkla. "Když s tím bude souhlasit, můžeš si zkusit pro změnu tréninkový souboj s někým se stejnou hodností. Jmenuje se Tobei, viděl jsi ho - před chvílí odešel a bude určitě ještě někde poblíž v centru vesnice."
To už z mé strany bylo vše a tak jsem se otočila k Takeshimu.

Ach ano, Miki!
"Miky Nygarashi," vyslovila jsem její jméno. "Vzala jsem si ji do svého týmu, takže to bude velmi jednoduché. Pokud chcete, najdete ji teď s Atsukou na Želvím ostrově, určitě by byly rády za společnost."
Prošla jsem několik papírů na stole.
"Prohlídka v Muzeu historie naší vesnice začíná za hodinu a půl, pokud vyrazíte příští lodí, mohl byste to stihnout," zamyslela jsem se. "Určitě si to nenechají ujít. Miky jsem tam poslala právě proto, že je to skvělá příležitost, jak se naučit o Kumogakure to, co by měl vědět každý náš obyvatel i shinobi. Právě pro shinobi je proto vstup neplacený, totéž bude platit i pro vás."
Určitě by byl pro slečny zajímavou společností a navíc by to bylo vhodné i pro mě, pokud jsem chtěla, aby co nejdříve pochopil naši mentalitu. Každá vesnice je jiná a to se odvíjí i od její historie. Procházka muzeem se zkušeným průvodcem je pro toto pochopení lepší než cokoli jiného a navíc by to splnilo jeho přání Miky potkat.

"Hai, děkuji mnohokrát, Raikage-sama." řekl jsem. "Víte, kde mě najdete."
Ještě jednou jsem se hluboce uklonil, pousmál a odešel směr přístav.

//přesun

" Jo vy myslíte toho co si neustále hraje s jehlicí. No pokusím se tedy, snad později změníte názor. " Takže budu muset hledat nějakýho podivína, ale jestli pro mě přijde posel Atsuky tak na něj kašlu a půjdu za ní jak jsem slíbil. Já sliby plním. Ale Raikage poslechnu aby se neřeklo, že zanedbávám její slova. Uklonil jsem se elegantně " Tak já tedy odcházím " rozloučil jsem se a odešel. (přesun)

Sanji nevypadal zrovna nadšeně. Tiše jsem povzdechla.
Jinak to nejde. Nechci mít na svědomí jeho smrt.
"Na shledanou," rozloučila jsem se s oběma a chvíli po jejich odchodu už jsem zamykala kancelář, abych zamířila do nemocnice.
Tam se měl nacházet můj klon a mě vyčerpávalo nechávat tuto techniku neustále aktivní, zvlášť, když jsem po boji musela řešit ještě tolik vedlejších záležitostí. Lhala bych, kdybych řekla, že mě to nenaplňuje. Naplňuje, ale zároveň mám někdy pocit, že je to na mě příliš těžké břímě. Po smrti Kenova otce tu ale nikdo vhodnější nebyl.
Ach, nebuď sebestředná, Rin!

//Přesun

Odemkla jsem Filimu a sobě svou kancelář.
Asi se opravdu pořádně nevyspím, ne a ne!
I když klonu to mohlo být jedno. Posadila jsem se za svůj stůl, opřela se o něj lokty a dlaněmi jsem si podepřela bradu. Nemluvila jsem. Čekala jsem, že Fili zodpoví mé otázky z ulice a byla jsem na tuto odpověď zvědavá.

Přišel jsem hned za Raikage s maskou na tváři. '' Vesnici nějakou dobu povede Akeshi Kamigami. A po vás chci jen, aby jste mi řekla jestli se tu nedělo v poslední době něco podezřelého. " domluvím a sleduji ji skrze masku.

Povzdechla jsem.
"Jak hloupý by musel vůdce vesnice být, aby poslal Chuunina v době ohrožení přes půlku kontinentu kvůli otázce, jestli se neděje něco podezřelého?"
Znělo to vážně, snad až posmutněle. Pokud se ho Amekage nechtěl jen zbavit, tak existovaly pouze dvě vysvětlení.
"Buď mě podezíráte nebo po mě chcete víc a já chci znát pravdu."
Další povzdech.
"Nesnaž se mi tvrdit, že jste poslali posly do všech vesnic. Kvůli tomuhle..."
Nezlehčovala jsem smrt vůdce, ale otázku na podezřelost. Všechno to získávalo na směšnosti.

'' Po pravdě jsem šel sám.'' příjdu blíž k ní. '' Amekage o tom ani neví. Jdu na vlastní pěst.'' dodám a sleduji ji. '' A na moji otázku jste mi neodpověděla!'' dodám.

KLON

"I kdyby ano," neudržela jsem klidné gesto a rozhodila jsem rukama. "Nesouviselo by to s vesnicí daleko, v jiné zemi!"
Můj přístup se změnil, zchladl.
"Pokud jsi opustil vesnici bez dovolení, stal se z tebe nukenin," dodala jsem.
Už jsem se zdaleka neusmívala.
"Uvědomuješ si vůbec následky svého jednání?!"

'' Uvědomuji. A vy se schválně zamyslete!! Kdyby vám zemřel přítel co by jste udělala?! Jen by jste seděla na zadku a čekala až dopadnou toho kdo ho zabil ?! '' zeptám se. Že jsem sem vůbec lezl tady pomoc nezískám. pomyslím si a sleduji Raikage. Za maskou už mi tekly slzy nechtěl jsem na ní být zlí, ale bylo to jako kdybych se neovládal ta zlost vycházela sama.