KANCELÁŘ RAIKAGE

Vyšel jsem nahoru a počkal před kanceláří. Uvnitř byl někdo v ráží, byl jsem připravený zasáhnout, kdyby se něco dělo, zajímavé, že jak kazekage tak Raikage si jsou natolik jistí svou silou, že nepoužívají stráže ani bodyguardy...

KLON

Toho chlapce nikdo neučil. Vůbec nikdo. Proto byl teď tady. Proto byl teď nukenin.
"Myslíš si, že existuje shinobi, který nezažil smrt blízkého?" pozvedla jsem obočí. "Jsi ještě děcko, neznáš svět. Očekáváš pomoc a přitom mi nejsi schopný říct, co chceš."
Rozhodně jsem ho ale nehodlala nechat odejít. Tuhle vesnici jako nukenin neopustí. Mohla bych ho nechat jít. Ale to by ho nenaučilo, že vesnice se neopouští - pokud ji nechcete opustit navždy.
"Nebreč. Jsi shinobi."
Docela by se mi v tu chvíli hodilo, kdyby tu byli Katashi nebo Kaiji jako má osobní ochranka. Neměla jsem strach, že by mi tenhle kluk mohl něco udělat, ale kdyby tu takhle ruply nervy někomu staršímu a já nebyla připravená, mohl by to být problém. Alespoň jeden z nich by tu vždy měl být.
To si s nimi budu muset ještě vyřídit...

'' Je vidět, že vy nevíte skutečně nic! '' řeknu a otočím se. Přitom jsem šel pomalu ke dveřím. '' Tady jsem skončil, půjdu radši vlastní cestou.'' trochu jsem se jen pootočil a řekl '' Cestou pomsty'' poté už jsem šel pouze ke dveřím.

KLON

Postavila jsem se.
"Neodejdeš," pronesla jsem klidně. "Neuděláš už ani krok, pokud chceš zůstat naživu."
Povzdechla jsem.
"Já po letech nevím vůbec nic. Jen ty víš jako Chuunin všechno... Doufám, že s tebou Ame nebude zacházet příliš krutě."
Obešla jsem ho a s pohledem stále upřeným na něj, připravená se kdykoli bránit dřív, než by vůbec zkusil udělat pečetě a otevřela jsem. Přesně jak jsem tušila, Katashi i Kaiji si dávali volno.
Ochranka na baterky!
"Ah, Takeshi, dobrý den," pousmála jsem se. "Myslíš, že bys mohl našeho hosta doprovodit do vězení?"
Hbitě jsem využila jeho přítomnosti. A pro Kiliho jsem si v duchu připravila mírně nucené společnosti prospěšné práce v Kumogakure, než si pro něj jeho vesničtí kolegové přijdou.

'' Mě zrovna můžete zabít tak jako tak to Amegakure udělá. No aspoň je vidět, že jste bezcitná a je vidět, že jsem vám neměl vůbec nikdy věřit.'' řeknu a otočím se na ní a dám ruce od sebe a namířil na srdce. '' Tak to udělejte. Tak jako tak se to stane buď od vás nebo do Amekageho. Jen je mi líto, že nepomstím svého nejlepšího přítele, ale jen do toho.'' dodám a čekám až mě zabije.

KLON

"Dobrý den," pozdravila jsem Kena, aniž bych tušila, že se s mým pravým já rozešel teprve před malou chvílí.
Filiho sebevražedné gesto jsem ignorovala, ale odpověď dostat musel.
"Přišel jsi potřetí za krátkou dobu bez povolení do mé vesnice," začala jsem. "Vyčítáš mi, že nepomůžu a ani sis neřekl o pomoc. Jednáš bez povolení vůdce své vesnice a přitom se chováš jako jediný člověk, který ji může spasit."
Nebylo to pro něj dobré. Ani trochu.
"Na druhou stranu se chceš mstít někomu, koho ani neznáš za vraždu přítele, ale místo svojí vesnice k tomu chce využít moji."
A to tedy ne!
"A pak si myslíš, že tě hrdinské gesto alá 'Tak mě radši zabijte hned, protože stejně brzy umřu!' zachrání?"
Měla jsem toho spratka už plné zuby.
"Kdyby takhle jednal někdo z mé vesnice, už by nebyl jejím členem. U vůdce Amegakure se za tebe přimluvím, protože jsi nám nijak neublížil a ani nevěřím, že bys to měl v úmyslu, ale je to naposledy. Příště ti nebudu zachraňovat krk."
Za tenhle prohřešek si zasloužil mnohem horší trest. Jestli to neviděl, tak mu moje pomoc je k ničemu, protože stejně brzy zemře.

''Já nechci zachránit já to myslí vážně. Klidně na vás i zaútočím ,aby jste viděla, že to myslím vážně. A nechci, aby jste se přimlouvala. Nechci zachránit krk chci jen pomstít přítele! Je vidět, že vy nic nepochopíte!'' zakřičím na ni zlověstně. '' Jestli si myslíte, že když mě dají do vězení , že mě zachráníte tak to jste na omylu! Tak jako tak až bych se odtamtud dostal tak opustím vesnici a půjdu pomstít svého přítele! '' opět zakřičím a sundám si masku. '' Děláme se mi zle když vidím, že nevíte co je to PŘÍTEL. Asi jste skutečně nikdy nějaké přátelé neměla. '' dodám, ale už smutně.

Takeshi

Na lady Raikage jsem pouze kývl, i když mladý pán, ze kterého se později vyklubal onen "rasista" ze cvičiště, toho měl ještě hodně na srdci. Když ale roztáhl ruce od sebe a v odevzdaném gestu se "vrhl vstříc smrti", začala se mi vařit krev v žilách. Tasil jsem katanu a vrazil mu ji zezadu mezi žebra. Věděl jsem, že nezemře, anatomii člověka jsem znal velice dobře, zbraň prošla tělem bez vážnějšího poškození cév a žil, nicméně jedna plíce byla probodnuta skrz naskrz. Medici by s tím neměli mít problém.

"Jaké to je? Jaké to je vědět, že jedinou větou zahazuješ svůj život? Doufám, že ti chutná v ústech vlastní krev a užíváš si hučení v hlavě. Za chvíli ztratíš vědomí a jakmile katanu vytáhnu, vykrvácíš. Teď si ale užij tu ohromnou bolest, která projíždí každým tvým svalem, pořádně se nadechni, protože za chvíli už toho nebudeš schopen a utopíš se ve vlastní krvi...Myslíš, že smrt přijde rychle a bezbolestně? Jaké je to chcípat jako pes, pomalu, zdlouhavě, v agónii?"
Udělal jsem krok k němu a lehce pootočil katanu, takže jsme natrhl další svalstvo a aktivoval tak další centra bolesti.
"Pamatuj, že jediná důležitá věc, kterou máme, je život, a když ho dáš v dnešním světě takhle v šanc, vždy ti ho někdo vezme...Teď ti položím otázku a položím ji jen jednou, takže se rozmysli s odpovědí: Chceš žít dál?"

Pouze jsem zaskučel bolestí a vykašlával krev. ''A.......měl....bych?'' zeptám se. Bylo mi to už docela jedno. ''K...když... nedokážeš....pomstít.....ani....přítele. Tak jsi k ničemu.'' domluvím. '' A život....život není jediná důležitá věc! '' dodám a vykašlu další krev.

Takeshi

"Ano, přítel se nejlépe mstí bezradným gestem a prosbou o smrt..." řekl jsem.
"Řekni, co je stejně důležité jako život? Když nežiješ, zrácíš vše, naopak to neplatí a nikdy platit nebude. A jestli máš na mysli lásku, zklamu tě. Ani ztráta milované osoby není tak strašná, abys ji povyšoval nad život..."
Ruka stále pevně držela jílec, mé srdce křičelo, abych dal tomu spratkovi zavyučenou, mé oči ale vyhledali Raikage. Nemusle jsem říkat nic, muselo jí být jasné, že čekám na gesto, které uukončí život tohoto chlapce.

"Později, Ken-kun," pousmála jsem se.
"Můžeš jít zatím do kanceláře a počkat, než vyřešíme tuhle maličkost - nebude to trvat dlouho," kývla jsem na přítele a ukázala směrem ke dveřím.

Celá událost se totiž odehrávala na chodbě, kam jsem Filiho odvedla, aby ho mohl Takeshi vzít do vězení. A nebo podle jeho aktuálního chování spíše do pekel. Ve chvíli, kdy jsem se rozmýšlela nad správným řešením hádanky dorazil Kaiji. A zřejmě se dobře bavil.
"Á, má ochranka se uráčila objevit," ušklíbla jsem se.
Pozdě.
"Co myslíš, Kaiji, zaslouží si nukenin, který nebezpečně moc touží po pomstě, žít a být deportován zpět do vlastní vesnice, abychom s ní utužili vztahy... nebo bychom se ho měli raději zbavit, v čemž nám nic nebrání, protože o své cestě nikomu neřekl?"
Zálibně jsem sledovala katanu vyčnívající z Filiho těla. Bylo to mistrovské seknutí, vskutku mistrovské. Byla jsem ráda, že jsem měla Takeshiho na své straně, i když nebýt jeho gesta, neváhala bych to řešit diplomatickou cestou. Ale trestat ho za to nebudu. Ten chlapec ho o to sám požádal. A jeho život to zatím neohrozilo.
Jen můj nápad s jeho zapojením do špinavých potřebných prací ve vesnici tím asi padá...


"Co je důležitější než život?" pozvedla jsem obočí po Filiho poslední větě ještě než mi Kaiji stačil odpovědět. "Bez života není nic. A nic je méně než něco. Nic je prosté nic."
Nejspíš si ale ani nezasloužil mou reakci. Každé slovo vůči němu byl zatím jen zbytečný výkřik do tmy.

'' Ale......'' podíval jsem se na Raikage. ''Máte pravdu'' řeknu smutně a vykašlu krev. Kso, ale já nechci zpět do vesnice. pomyslím si. ''C...co s...emnou uděláte?'' zeptám se a opět vykašlu krev.

Kaijiho odpověď jsem čekala. Svým způsobem byla navíc pravda, co říkal. I když to mohl vyjádřit méně morbidním způsobem.
"Jak mám vědět, že nebudeš představovat nebezpečí pro mou vesnici?" pozvedla jsem obočí. "Mám pro tebe několik otázek, bude to jako hra. Když vyhraješ, naši medici tě vyléčí a budeš moct svobodně odejít nebo se stát shinobim mojí vesnice, protože jako nukenin bys to moc daleko nedotáhl. Ale když prohraješ..." pokrčila jsem rameny.
"A odpovídej upřímně."
Svým způsobem jsem již byla rozhodnutá, co s ním bude, tak jako tak. 

Ale to on nevěděl. Možná jsem se chtěla přesvědčit, že neudělám chybu.
"První otázka: Jaká je aktuální vojenská a ekonomická síla Amegakure no Sato? Druhá otázka: Přišel někdo s tebou do naší vesnice?" pousmála jsem se. "Třetí otázka: Kam půjdeš a co uděláš, až tě pustíme?"
Jako kdybych už se rozhodla, že ho pustím. Usmívala jsem se velmi mile. Snad mě obměkčila jeho poslední slova a úcta k životu. A nebo jsem lhala a chtěla jsem informace, než ho nechám zabít. Kdo ví?

'' Amegakure.... je.... na dně. Snaží.... se tam.... vše dát dopořádku. Shinobi z naší vesnice ...no ....není jich zrovna moc. '' odpověděl jsem na první otázku. '' Semnou.........přišel jen...člověk....který mi slíbil...že mi pomůže....jmenuje se.... Rei Casius'' odpovím na druhou otázku. ''Nevím....kam půjdu...nemám kam jít......do...vesnice...se vráti....nemohu. A jak....jsem právě...zjistil...nemám na to....pomstít přítele.....takže.. nemůžu dělat nic...'' odpovím na třetí otázku. Na všechny otázky jsem odpovídal pravdivě. Po chvilce jsem vykašlal další krev.

Takeshi

Konečně se začalo něco dít a onen mladík přestal kňourat.
"Dochází nám čas, Raikage-sama..." řekl jsem jen a byl připraven Filliho chytit, kdyby padal.

"Děkuji ti za upřímné odpovědi," ještě jednou jsem se na něj mile usmála.
Ale Kumogakure nebyla milá vesnice. A nikdy nebude.
"Ale víš toho o naší vesnici příliš, chodil jsi sem jako na procházku. A tohle není žádné rekreační centrum... Zabít."
Poslední slovo znělo po vcelku jemném, milém tónu hlasu v předchozích větách pevně a rozhodně. Bylo mi ho líto. Ale Kaiji měl pravdu. Byla by škoda přestat.
"My jsme bleskoví ninjové, Fili. Nejsme zlí. Jsme jen děti blesku a tak budeme jednat."
To mluvilo za vše. V Konoze by přežil. I jinde by možná přežil. Ale tady ne. A já hodlala z pádu Amegakure dostat, co jen se dalo. Tady se jedná rychle a neochvějně. Rozhodování možná nebylo zrovna krátké. Ale rozhodnutí bylo o to pevnější.

Takeshi

Bez jakékoli známky překvapení či citu jsem z Filliho vytáhl katanu, chytil ho a pomalu ho složil na zem.
"Nechť tě země přijme a předci ti odpustí..." řekl jsem.
Pak jsem jedním máchnutím očistil katanu, jednou ji přetřel rukavicí a vátil do pochvy.
"Nepříjemná věc tihle naivní a pomstychtiví mladíci. Skončí dřív než začnou..."

Sklonila jsem se k mrtvole a sebrala jsem mu čelenku. Měla jsem s ní své plány.
"Takeshi, mohl byste prosím najít toho chlapce, Reie Casia, co tu byl s Filim?" zeptala jsem se, i když to byl spíš rozhlas. "Nejspíš bude někde v centru, bude mít čelenku z Ame. Když ho nenajdete, uvědomte prosím Jouniny o tom, že ho mají najít a pokud ho nebudou moct nenápadně zabít, ať ho přivedou ke mě. Chuuniny u brány informujte, že z vesnice nesmí odejít žádný cizí shinobi, pokud nebude mít mé povolení."
Musíme z toho vyjít s čistým štítem. Alespoň částečně.
"A samozřejmě mi přijďte říct, jak jste dopadl, dávám vám na jeho nalezení dva dny, pak se musí zapojit všichni."

Překvapeně jsem se zadívala na Kaijiho.
Opravdu?
Nepovažovala jsem ale za nutné mu na to odpovědět. Zdálo se mi to jako provokace.
"Jako ochranka se tu nudíš, že ano?" naklonila jsem místo toho hlavu mírně na stranu s jasnou otázkou. "To je důvod, proč chodíš do práce pozdě."
Ale na druhou stranu to nebylo o tolik, i když pokud by tu nebyl jen můj klon a někdo mě napadl, měla bych tu raději někoho, kdo by mě jistil.
"Občas ti to zpestřím misí, neměj strach. Zrovna teď pro tebe jednu mám."
A budu doufat, že nebude sebevražedná.
"Nejdřív ale sežeň v budově někoho, kdo uklidí tenhle nepořádek... tělo uložte do márnice v nemocnici. Postarej se o to, aby vás při cestě nikdo neviděl a aby nikdo nezjistil, o koho šlo."
Hlídat jsem ho nenechávala. Že ho dáme do márnice by nikdo nepotřeboval. Ale ještě se to tělo mohlo hodit, ještě ano. S tím ostatně bude souviset i Kaijiho mise.
"O misi ti řeknu víc, až se vrátíš a ujistíš mě o splnění tohoto úkolu."
Byla jsem s tím rychle hotová, když mě přerušily kroky.
Před někým asi tuhle smrt nezatajíme...
Každopádně už Fili neměl čelenku, takže pokud ho někdo neznal, nemohl jeho původ odhadnout. A naši shinobi jsou snad dostatečně loajální.

Stráž přivedla do místnosti mladšího chlapce. Bez zbraní a s čelenkou Suny. Tohle byla slušná komplikace.
Bude se k nám muset rychle přidat a rychle si získat důvěru, jestli nechce umřít...
Tohle prostě cizinec neměl vidět. Na druhou stranu... Takeshi byl také stále tak trochu cizincem. Mohl chlapce znát. I když vypadal velmi mladý a samuraj všechny Geniny znát nemůže.
"Dobrý den," pousmála jsem se nehledě na to, že jsem právě byla rozkročená nad mrtvolou v louži její krve.
Zůstala jsem tak od chvíle, kdy jsem mu brala čelenku.
"Omlouvám se za tak nevhodnou chvíli pro uvítání. Posaď se a chvíli počkej, ještě něco vyřídím a hned tě přijmu."
Zamířila jsem do kanceláře a zavřela jsem za sebou dveře. Teď byl čas věnovat se Kenovi, který tam na mě už čekal.

"Takže jakou techniku potřebuješ?" nadhodila jsem otázku.
Nemohl nepostřehnout mrtvolu za otevřenými dveřmi. Nemohl neslyšet, o čem jsme mluvili. Snažila jsem se z jeho výrazu odhadnout jeho názor.