KANCELÁŘ RAIKAGE

Vypadalo to, že past nesklapla. Do vězení nechtěl. Nebylo proč dál zatajovat.
"Musím přiznat, že se mi první možnost líbí víc," pousmála jsem se. "Takže bohužel, ale na výběr nemáš. Dokud to neprošetříme."
A pak tak jako tak zemře. Otevřela jsem dveře ve chvíli, kdy Ken chtěl zaklepat.
"Ah, hezký den," pousmála jsem se. "Jsi příliš unavený nebo by sis chtěl dopřát ještě výlet do vězení?"
Všimla jsem si, že je vyčerpaný. Ale musela jsem do nemocnice a on byl zkrátka zrovna po ruce. A někdo tam Reie doprovodit musel.

Pozvedla jsem obočí.
"Nemá prsty na pravé ruce," upozornila jsem ho.
Ten kluk nemohl udělat ani techniku. Navíc byl pravděpodobně ještě nižší hodnosti než Fili. Až mi bylo líto ho zabít, ale lítost nebyla na místě.
Vzala jsem si od Kena svitek, který mi přinesl a zase jsem ho uzamkla tam, kam patřil.
"Můžeš jít, odvedu ho tam sama," pousmála jsem se. "Odpočiň si, je to těžká technika."

Povzdechl si. "Ah… už zase…" A pak už jen čekal, až Rin ho odvede. Bylo to jedno i tak nekladl žádný odpor. Na to že měl jít to vězení nebo hůř byl klidný. Nebo měl strach a nedával to najevo? Nejspíš ani on sám neví. A začal o tom přemýšlet. Aby se zabavil, když jde tedy do toho vězení.

Zvláštní. Chvíli jsem za ním hleděla. Snad ta dnešní neosobnost byla jeho dlouhým a jistě velmi náročným tréninkem, ale i tak mi to bylo líto.
"Tak jdeme," otočila jsem se na Reie.
Pak jsem zamířila k vězení. Počkala jsem samozřejmě, až půjde přede mnou. Už jsem se nemohla dočkat, až se v nemocnici zeptám, co to všechno má znamenat.

//Přesun

Šel před Rin a nic zvláštního se nepokoušel prostě ťapal přední. A směrem do věznice.

/Přesun

Byl to můj první den v nové práci pro Raikage, tolik nervozity, očekávání a dychtivosti po co nejlepším pracovním výkonu mi projížděl celým tělem. Jemné mrazení v konečcích prstů při odemykání kanceláře, úžas v mých očích při pohledu na mé pracovní místo, ač to byl jen stůl s židlí. Čekala na mne již kupa papírů různého určení. Otřel jsem si jemné krůpěje potu z čela vzniklých nervozitou a dlouhou cestou nahoru do budovy Kage.
Ihned jsem tiše usedl a všechny možné formuláře si roztřídil na hromádky dle určení a priority na stole.
Neváhal jsem a s nervózním úsměvem na rtech se dal do práce.
Mé obavy nebyly na místě, po chvíli jsem si na práci zvykl a začal si ji užívat, ostatně jsem k tomu byl vychován.S narůstajícím sebevědomím mi šla práce čím dál tím rychleji od ruky a papíry z mého stolu po chvilce mizely.

Když jsem dorazila ke kanceláři, všimla jsem si dívky, která zrovna klepala. Zůstala jsem zaraženě sledovat její záda a rty se mi pomalu stahovaly do nevěřícného úsměvu. Dobře jsem věděla, kdo to je. Dobře jsem ji znala. Potichu, takřka po špičkách, jsem se k ní přikrádala, než jsem jí zezadu zakryla oči dlaněmi. Mlčela jsem. Mohla ale cítit pro mě typickou, těžkou ale příjemnou vůni, což jí neomylně prozradilo, kdo za ní stojí. Srdce mi prudce bušilo. Moje sestřička se totiž vrátila domů!

...

Přesně tak nás o pár vteřin později nachytal Ken.

"Dobrý den, Ken-kun," vzala jsem na vědomí jeho přítomnost.
Sestřička předtím upoutala veškerou mou pozornost, neviděla jsem ji... to bude nejmíň devět měsíců! 
"Změnilo se hodně, nee-san," povzdechla jsem. "Je válka. Ale to z cest určitě víš."
Pak jsem otevřela kancelář.
"Počkáš chvíli vedle, prosím?" potřebovala jsem něco vyřídit s Kenem. 
Měla jsem pro něj misi. Misi, která potřebuje být vyřízena opravdu rychle.

Když jsem vešla do kanceláře, spatřila jsem někoho za stolem. Najednou tu totiž byly stoly dva. Sestřičku jsem nasměrovala do nové vedlejší místnosti, Kena vyzvala, aby se posadil. 
"Tori-kun, že?" zeptala jsem se ho.
Můj nový asistent. Ne-shinobi, ale perfektní úředník. Nejlepší ze všech.
"My se seznámíme později," šibalsky jsem na něj mrkla. 
Měla jsem z příchodu sestry takovou radost, že jsem jen a jen zářila.

Nejprve jsem se věnovala Kenovi. 
"Mám pro tebe misi, pokud se vrátíš do služby. Potřebuji, aby byla vyřízena hned a rychle. Bez odkladu," prohlásila jsem. "Proto je to první mise speciálního týmu."
Pokud nepůjde, nevadí. Ale hodil by se mi opak.

Pokrčila jsem rameny.
"Měly jsme složitý vztah," dodala jsem. "Dvě slečny, do kterých rodiče vkládají příliš velké naděje. Já se stala asistentkou Raikageho a šla na to přes slova. Ona se rozhodla cestovat. Viděla jsem ji naposledy před devíti měsíci."
Složitý vztah. Z mých slov ale bylo znát, jak moc ji zbožňuji, jak jsem na ni hrdá. Trochu smutku z toho, že ji nevídám.
"Snad s ní konečně budu moct strávit tolik času, kolik bych chtěla."
Na chvíli jsem se zasněně zadívala do okna, než jsem pohodila vlasy a rozhodla se vrátit se k misi.

"Půjdeš sám, je to velmi... intimní," začala jsem. "Chytili jsme špeha, který se infiltroval do naší vesnice. Lehce prozradil, že je z Konohy. Nanadaime Hokage je ale můj dlouholetý přítel, nevidím důvod, proč by mi přestal věřit, vždy jsme spolu jednali na rovinu a často jsme si navzájem zachránili krk."
Zamyšleně jsem si namotala na prst pramen vlasů.
"Nebudou žádné písemné vzkazy, jen jeden ústní, se kterým půjdeš rovnou za Assasinem Senju," nic víc jsem nechtěla. "Nebo za jeho bratrem."
Abychom zjistili, kdo je špiónem, potřebovali jsme jedinou věc.
"Požádáš je o laskavost, ale o tom, že špion tvrdí, že je z jejich vesnice, se nezmíníš. Chci si... půjčit... někoho z klanu Yamanaka nebo jiného odborníka na čtení mysli. Tak dobré lidi jako oni nemáme a nemůžeme si dovolit tomu chlapci omylem ublížit, dokud nezjistíme, odkud je."
Konoha asi pravdou nebude.
"Dám ti jen plné prohlášení o tom, že můžeš jednat v zájmu Kumogakure jak uznáš za vhodné. Ale nemyslím si, že za to budou něco chtít, může to pomoct i jim..."
Pokud by šlo o někoho z organizace, která zničila Sunu.
"Podělíme se s nimi o informace a posílíme naše přátelství. Tvým druhým úkolem pak bude doprovodit senzibila z Listové k nám a zase zpátky do jeho vesnice. Předpokládám, že to nebude někdo zrovna zaměřený na boj."
Tázavě jsem se na něj zadívala, jestli má nějaké otázky. Bývala bych byla opravdu ráda, kdyby vyrazil co nejdříve. Nemohla jsem je nechávat ve vězení dlouho čekat. Byl to risk. Někdo si pro ně mohl přijít. To Ken určitě chápal. Měli jsme ve vězení nášlapnou minu a jen jsme tiše chodili okolo ní, odhadovali, kde přesně je a doufali v přežití. Zatím jsem začala psát prohlášení o jeho diplomatických pravomocech pro tuto misi.

Jakmile jsem vyřídila Kenovi misi, přišla na řadu vytoužená schůzka se sestřičkou.
I když je hloupé nazývat setkání se sourozencem schůzkou...
V duchu jsem si za to vynadala, než vešla do místnosti a znovu se mi rozzářila tvář. Prohlížela si Toriho. Podobně jako předtím já, nejspíš na nás obě udělal dobrý dojem. Byla jsem z jeho přítomnosti částečně nesvá a částečně mi vůbec nevadila. Netušila jsem, co si o něm mám myslet. Znervózňovalo mě, že není shinobim. A přitom mě to k němu zvláštním způsobem přitahovalo, protože to měl být první ne-shinobi, se kterým se budu často setkávat, který mi bude dělat společnost. A to byla opravdu zvláštní myšlenka. Jak bude mluvit? Bude si se mnou rozumět? Nebo jsou ne-shinobi tak přízemní, jak se říká? To jsem zavrhla. Kdyby byl přízemní, nemohl by být nejlepší mezi svými.
Ačkoli teď jsme "jeho" my.
Konečně se posadila a promluvila.
"Mám drzý kávovar?" neodolala jsem jemnému popíchnutí, než jsem zase zvážněla.
Přispěla k tomu její čelenka na stole. Nechám jí vystavit novou. To si mohla být jistá.
"Víš, já na něj páku mám..." povzdechla jsem. "Jenže je to malá, nevinná holka, která sem přišla s ním a já raději začnu diplomatickým řešením, než abych ji mučila a potom zjistila, že to mohlo být vyřešeno jinak."
Neměla bych výčitky. Znala mě. Pro dobro vesnice cokoli. Dokonce i mučit dítě bez výčitek. Možná proto jsem na další z jejích otázek jen zavrtěla hlavou. Nikoho nemám.
"Ken je skutečně dobrý přítel. Vynahrazuje mi sourozence, když jsi na cestách," povzdechla jsem. "Ale tím spíš musím v jeho přítomnosti uvažovat nad tím, kdy se vrátíš a jestli jsi v pořádku."
Ach, ten můj ochranitelský přístup k rodině.
K menší části rodiny.

Rozesmála jsem se.
"Půjdu ráda. Ale když zůstaneme ještě tak hodinku nebo dvě tady, tak by se mohl vrátit Ken z Konohagakure a já nechci mít ty lidi ve vězení děle, než je nutné," dodala jsem. "Nevadilo by ti počkat?"
Tori zřejmě taky ještě nebyl hotov. Bylo by milé poznat navíc někoho nového. Nebyla jsem si jistá, jestli si tak normální věc vůbec mohu dovolit.
"A nebo mohu jednoduše vytvořit klon," dodala jsem.
To vypadalo nejnadějněji.
Její konverzace s kávovarem byla neskutečná. I když jsem ji vnímala jen jednostranně. Mám prostě výjimečnou sestru.

Dorazil som pred budovu Raikageho, kde som vyšplhal na tie schody. Tieto zabijácke schody sú snáď všade. Netrvalo dlho a dostal som sa pred dvere kancelárie, na ktoré som zaklopal. Pre istotu som skontroloval, či mám u seba ten zvitok od Hokageho. Našťastie som ho mal, Bol by to veľký problém, ak by som ho nemal.

Zarazila jsem se.
"To je zvláštní, je příliš brzy, aby byl zpátky... a v tuhle dobu nejsou úřední hodiny, takže nikdo z Kumo by sem nešel," zamyšleně jsem se zadívala na sestru a potom na dveře, než jsem pozvala čekajícího dovnitř.
"Dále!"
Nechme se překvapit.

Schody schody schody...Ken a jeho nový kamarád z Kumo nás dovedli až sem. Naštěstí žádná fronta, to není jak u táty, vidíš. Takhle to má být. S vítězoslavným úsměvem jsme vešli dovnitř.
"Dobrý den, Raikage-sama," uklonil jsem se hluboce a čekal, co řekne Ken.