Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Nori - Rokubi no Jinchuuriki

Všiml si lístku na poslední chvíli, ale uhnul se mu. V tu chvíli se objevili 2 kloni, kteří se se nou promíchli. Jistě, byli to obyčejní Bunshini, ale potřebovala pouze získat čas. Nechtěla jsem bojovat, na to jsem byla moc zbabělá. Navíc proti němu jsem neměla šanci. Tušila jsem v něm něc víc, než prozatím ukázal. S mýma dvěma kopiema jsem si stoupla vedle sebe na místo, kde se před chvílí ozval výbuch. Těsně po něm tu byl totiž chvíli prach, takže nebylo pořádně vidět. Tím jsem ho mola trochu zmátnou, která jsem já. Já stála na kraji, abych se dostala co nejrychleji do vesnice. Do ruky jsme si vzali katany, které jsme měly na zádech a počkaly. Bála jsem se cokoliv udělat. Že já tě neposlechla, mami, a nešla na květinářku. Bylo by mi lépe....

Nori - Rokubi no Jinchuuriki

Když začal dělat ten odporný zvuk, projel mnou mráz. A znovu, a znovu. Bylo to fakt hnusné. Navíc mě to děsilo. Nemohla jsem však jen tak uhnout nebo utéct, byla bych jako snadný lidský, živý terč. Rozhodla jsem pro hop nebo trop. Vyslala jsem oba Bunshiny přímo protiněmu zatímco já vytvořila pečetě na Katon: Ryuuka no Jutsu. Ze svých úst jse mvydechla jakýsi ohnivý provaz, který se táhl na jedno místo, kde se oheň shromáždil. Doufala jsem, že to bude alespoň moment překvapení. Kloni před technikou uhnuli do stran, aby je oheŇ nezasáhl a dál mířili na Sadaa se svými kaanami. Byl to zoufalý pokus, ale...Za pokus nic nedáš.

Nori - Rokubi no Jinchuuriki

Jak jsem očekávala, bylo to k ničemu. Vyhnul se tak snadno a mně docházely nápady. Nikdy jsem nebojovala proti někomu takovému. Hodnost Chuunina jsem získala také jen náhodou a to díky...Rokubimu.
,,Chceš mou sílu?" ozval se v tu chvíli.
,,Ne!" odpověděla jsem mu rázně. Nechtěla jsem jeho sílu, i když by mi zachránila život. Prostě jsem si vzala do rukou katanu a počkala na fyzický útok.

Nori - Rokubi no Jinchuuriki

Když jsem viděla, jak mě zablokoval, bliklo mi hlavou, že je konec. K tomuhle jsem byla předurčena? Stát se schránkou, schovávat se před lidmi a nic neumět? Nashromáždila jsem veškerou svou svou chakru do jednoho jediného útoku. Proudila mi do katany, se kterou jsem šla naproti Sadaovo zbrani. Naše zbraně se střetly. Tak jsem jeho ránu pomocí chakry zastavila. ZAčínala jsem cítit, jak do mě proudí chakra Rokubiho. Využila jsem toho a katanu si podržela jen jednou rukou. Druhou jsem si vytáhla kunai, který jsem mu do paže zabodla. To byl můj poslední útok. V tu chvíli se do mě zapíchly střepy, které na mě letěly z boku z obou stran. Vyjekla jsem bolestí a spadla na kolena. To už na mě ale dopadly střepy, které padaly shora. Než se tak stalo, pousmála jsem se. Bolest už jsem skoro necítila. Jen jak mi přestává tepat srdce a plíce se na posledy nadechly...

Jakmile její tělo ochablo, pečeť, která mě poutala v ní, zmizela. Já se dostal na svobodu. Konečně. Sice bylo fajn mít kamarádku, ale svoboda je svoboda.

Objevil jsem se ve své plné velikosti a švihal ocasami na všechny strany, čímž jsem ničil všechno kolem. Ještě že toho zatím tolik nebylo. Ovšem mou velikost (xD) nemohl nikdo přehlédnout.

(Boj bude pokračovat zítra, takže se nikdo do ničeho ještě nepouštějte!...Děkuji za pochopení ^^)

Seděla jsem na verandě v sídle Utsushi, když jsem uviděla něco, co mě vyděsilo. Ačkoliv to bylo až za branou, velikost Šestiocasého se prostě přehlídnout nedala. Kso...
,,Daisuke!" křikla jsem na svého snoubence a kousla se do rtu, abych pomocí krve mohla vyvolat princeznu Yuki.
,,Omlouvám se, Hime-sama, ale opět potřebuji Vaši pomoc." poklonila jsem se jí a ukázala na Rokubiho, který byl v dáli. Yuki si povzdychla a lehla si, abych na ni mohla vylézt. Jakmile jsem se na jejím hřbetě usadila, Yuk se rozeběhla k Rokubimu. Rokubi byl až za branou tudíž částečně mimo dosah vesnice, což bylo úplně ideální. Už tam s ním několik shinobi bojovalo. Ovšem několik z nich už taky bylo mrtvých. Seskočila jsem ladne Yukiina hřbetu a rozhlédla se kolem. Zahlédla jsem Nori, téměř rozsekanou a celou propíchanou. Zamračila jsem se. Tohle určitě neudělal Rokubi. Více jsem rozmýšlet nemohla, musela jsem uskakovat stromům a kamenům, které sem tam poletovaly, když Rokubi švihnul všemi ocasy.

Dorazil jsem a seskočil přímo vedle Mizukage. " Mizukage-sama. Co nevidět ve vesnici zavládne panika. Jak je možné, že se Rokubi dostal tak daleko aniž by to naši senzibilové zjistili? " K čertu s celým senzibilijským týmem, který nedokáže zaměřit něco tak obrovského.

Doběhla jsem ke Mizukage a ke Katarovi."Zdravím" na zdvořilosti asi není čas vytáhla jsem solničku pak jsem se podívala na Rokubiho a zase na solničku."Hmm málo soli mám na něho" řekla jsem si v duchu

Faito

Doběhl jsem k bráně a uviděl Hitomi, jednoho z Oininů, který byl na schůzi, a pár shinobi. Doběhl jsem k Hitomi. "ANBu jednotky a armáda e rozmisťuje na pozice, mají z úkol střílet jen přímo a nesmí ohrozit naše životy. Stavět bariéru nemá moc cenu, evakuace lidí by teď byla spíš nebezpečná. Nějaký plán?"

Potom co mě Hitomi zalarmovala, jsem se vydal na místo dění. "No super, další Bijuu.. jako bych toho už tak neměl dost." řekl jsem si spíše pro sebe a sáhl po Kubikiri. Nebyl jsem zrovna nadšený z toho, že už mám zase bojovat s Bijuu, ale někdo to dělat musel.

Brzy po mně se zde seběhlo více lidí. Všechny jsem ve spěchu pozdravila.
,,Rokubi se sem dostal proto, že jeho Jinchuuriki byla zabita." ukázala jsem na mrtvou černovlásku opodál. ,,Nejspíš tu bojovala a pár senzibilů už padlo." zašklebila jsem se a uskočila dalšímu balvanu.
,,Výborně, Faito." pokývala jsem hlavou. ,,I když slabé střely mu nic moc neudělají, ale..." zbystřila jsem solničku. ,,Když na něj nasypeme hromadu soli o velikosti větší budovy, možná by to šlo." zasmála jsem se.
,,Rokubi je dál od vesnice, to je ideální. Tuhle pozici musíme udržet za každou cenu." zamračila jsem se. Opět jsem bojovala s Rokubim, jako před lety.
,,Rokubi je je částečně z vody, byl by dobrý Raiton, pokud ho někdo z vás má." naklonila jsem hlavu na stranu. ,,Nebo doton." napadlo mě ještě.

Faito

"Sama víš, jak na tom jsem. Budu tě bránit za každou cenu, ale genjutsu nefunguje a taijutsu až v posledním případě. Nech mě organizovat obranu a kdyby něco, zavolej."
Zajímavé, jak ve stresových situacích Hitomi tykám jako za starých časů.

Rokubi neustále útočil a my museli zabránit dalšímu prolévání krví. Když Mizukage dodala, že na něj suiton nefunguje tak jsem dodal " A co takhle láva? Mohl bych nad ním vytvořit lávovej poklop a někdo z vás by ho mohl schladit čímž by stvrdnul a Rokubi by dostal pořádně po hlavě. Mohlo by to fungovat. " Čekal jsem až mi k tomu dá Mizukage svolení.

Sledoval jsem ty lidičky pod sebou. Byli tak maličcí oproti mně.
,,Neříkejte mi, že mě chcete zastrašit solí?!" vysmál jsem se jim a vyplivl na ně svou oblíbenou kyselinu, přičemž jsem opět švihl všemi ocasy najednou, abych způsobil menší zemětřesení.

"Když se s částečně z vody co takhle ho vypařit?" řekla jsem tak aby mě neslyšel "Hele jestli máš lepší nápad jak tě zastavit tak prosím ráda si ho vyslechnu" řekla jsem dost nahlas aby mě slyšel."No pochybuji že nám bude chtít pomáhat aby se zas vrátil do člověka." když vypustil kyselinu uskočila jsem do bezpečné vzdálenosti přičemž jsem upustila solničku do kyseliny."No super tet jí budu muset zaplatit" řekla jsem si pro sebe pak jsem upadla přitom zemětřesení ale ihned jsem se postavila na nohy.

,,Dobře." přikývla jsem, když Faito kus odstoupil. Podívala jsem se na Katara.
,,To by šlo, ale..." nestihla jsem dopovědět, protože Rokubi začal plivat svou pověstnou kyselinu, přičemž způsobil otřesy země. Dost blbá kombinace na soustředění se. Na rychlo jsem vytvořila pečetě.
,,Suiton: Suijinheki!" vytvořila jsem před námi všemi vodní stěnu. Dotkla jsem se jí rukou a stěna zledovatěla. Kyselinu sice nevydržela, ale nás to alespoň nezasáhlo.
,,Mohlo by ho to omráčit. Alespoň. Mohla bych do něj vpustit raiton, i to by mohlo zabrat." přemýšlela jsem nahlas. Mí shinobi zatím stříleli do Rokubiho z kuší a Rokubiho to čím dál více rozčilovalo.

Spal jsem v sídle a slyšel jsem, jak Hitomi-sama zakřičela na Daisukeho. Řekl jsem si, že bych se tam mohl jít podívat. Doběhl jsem na terasu, tak tam nikdo nebyl, ale řekl jsem si: Co je to tu pořád za povyk? "Hmm." podíval jsem se směrem k bráně. "Hmm, tak tomu říkám krasavec." vzal jsem katanu na záda a rozeběhnul jsem se k bráně. ,,Tak jdeme na to!" doběhl jsem k místu a viděl jsem Mizukage, Daisukeho, doběhl jsem knim a a z ničeho nic se přede mnou objevila ledová stěna. "Hm to znám. Oh, to je od Hitomi-san. Zdravím, jak to tu vypadá?" mezitím jsem udělal pečetě a usmál jsem se. "Mno tak to je skvělý!" vykulil jsem oči z toho, co jsem viděl. "To je Rokubi a přímo přede mnou. Mno tak to si užiju!"

" Mno tak já teda jdu, někdo kdo umí dobře ovládat suiton mi pomozte. " Vyskočil jsem hodně vysoko a vytvořil pečetě " Youton: Yokai no Jutsu " . Na Rokubiho velikost jsem musel spotřebovat podstatně větší množstí chakry aby ho to mohlo pokrýt. Zatímco láva padala na celého Rokubiho z nebe já jsem trochu poodstoupil k Mizukage a lapal po takové technice dech a doufal jsem, že ostatní splní svou část plánu. " Tak to někdo pokropte tou vodou " Stále jsem lapal po dechu.

Faito

"Když použiješ pořádnou dávku lávy a někdo ji prudce schladí, můžeme ho zalít do sopečného skla jako do betonu." řekl jsem Katarovi ještě než jsme se odloučili a vyběhl jsem na hradby. "Připevnit výbušné lístky, trefujte chapadla v momentě, kdy s nimi chce praštit o zem, nebo hlavu." zakřičel jsem. Mlha naštěstí díky chakře Rokubiho pomalu opadala, takže jsme mohli pořádně pálit z balist.

,,Tak se zase setkáváme, Mizukage." pozdravil jsem, když jsem si všiml ženy s ledem. Nashromáždilo se tam dost lidí. Neustále se do mě střílelo a bušilo. Já máchal ocasy, jenomže jsem měl na sobě cosi výbušného a to mě bolelo a moc se mi to nelíbilo.
,,To je dost nefér!" zařval jsem. Otevřel jsem pusu a vypálil po nich malou verzi Bijuu damy. Jenomže v tu chvíli mé tělo obalila láva.To mě bolelo ještě víc. Zařval jsem, jak to jen šlo.

Naštěstí jsme před malou Bijuu damou uskočili. Stihli jsme to. Už už jsem chtěla vytvořit pečetě pro Suishouha, když Kataro obalil Rokubiho tělo lávou. Cosi uvntitř mě mě ale zastavilo.
,,Kataro, zruš tu techniku! Hned!" křikla jsem po něm. Nebylo to nahněvané, ale zdůraznila jsem to. Možná za to mohlo, když mě pozdravil. Moc dobře jsem si pamatovala, jak jsem Rokubiho pečetila do Toshihira. Jak jsme s ním bojovali. Poté když jsem ho pečetila do Yuuki. A teď je tu přede mnou zase. Jenomže teď to bylo jiné. Věděla jsem, co to je být Jinchuuriki. A také jsem věděla, že se s Bijuu dá vycházet. Čekala jsem tedy, až Kataro techniku zruší. Byla jsem si jistá, že se nic nestane.