Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Usmála jsem se, když Daisukeho zahlédla. Zároveň jsem znejistila. Tohle je téměř druhý týden, co jsme se neviděli.
,,Ahoj." nechala jsem se obejmout i políbit. Srdce mi bušilo a já byla...rozpačitá. ,,Chystám se na Sněm Kage do Sora no Kuni. Chtěla jsem, abyste spolu s Meizem," ukázala jsem na červenovláska. ,,se mnou jako můj doprovod." vysvětlila jsem mu.

Podíval jsem se letmo na Meiza a pousmál se. "Výborně, tak vyrazíme okamžitě.. ať nemeškáme." Chytil jsem ji za ruku a vyrazil s ní směrem k přepravišti do Sora no Kuni a následně jsme se vydali přepravou na místo. (-přesun-)

Konečně jsme se blížili k bráně Kiri. Ta byla již dostavěná a vypadala jako ta původní, to mě potěšilo. Trochu jsem se pousmála a začala se kroutit, aby mě Daisuke pustil na zem. Chtěla jsem to dojít pěšky. Alespoň jsem se na to tedy cítila, že už můžu jakž takž chodit sama. Ani jeden z nás za celou cestu nepromluvil, já to nakonec nevydržela.
,,Malinko úsměvu, hoši." sama jsem se pokusila o menší úsměv. ,,Prosím.." dodala jsem šeptem.
,,Berme to jako motivaci. Máme co dělat, aby se toto znovu neopakovalo." zkusila jsem je povzbudit. Nevěděla jsem, jak to bude působit na ně, každopádně mě má vlastní slova neuspokojila. Bylo mi hrozně, jak fyzicky, tak psychicky.

Nehodlal jsem Hitomi pustit i přesto, jak se snažila vykroutit. "Tak kampak vyrazíme my Himi?" zamyslel jsem se nad možnostmi. Nejdříve mě lákalo odnést Hitomi do nemocnice, jelikož jsem chtěl, aby byla na sto procent v pořádku, jenomže jsem tušil, jak se jí tam nebude líbit a tak jsem radši zkusil něco rychle vymyslet. "Co takhle do baru ?.."

Povzdychla jsem si, když mě Daisuke nepustil. ,,Já to ale sama zvládnu." namítla jsem, zatímco jsem sledovala Meizův ochod. V tuhle chvíli jsme nemohli být jen tak veselí. Při Daisukeho otázce jsem zadoufala, ať mě neodnese do nemocnice. Tam by mi stejně moc nepomohli. Tudíž jsem byla ráda, když navrhl bar. Alkohol se mě sice netýká, ale proč ne?
,,Dobře tedy. Můžeme tam." přikývla jsem a rovnou jsme se tam i vydali. (Přesun)

Prošel jsem bránou pryč.(přesun)

Přiběhl jsem k bráně a čekal jsem na Totsukiho, on má totiž povolení k cestování. I když jsem čekal jen chvíli, všiml jsem si krásy naší nové brány. Vypadala líp než ta stará, nové je vždycky lepší. V duchu jsem se zasmál. No ale ještě není úplně hotová. Sledoval jsem ANBU kteří seděli v budce u brány a propichovali mě pohledem. Jen jsem na ně vyplázl jazyk a sledoval jsem jejich reakce. Vytáhl jsem si svůj elixír mládí, trochu jsem se napil a zase jsem ho schoval.

Přišel jsem krátce po Akiovi. Kývnul jsem na stráže a ti nás pustili. Vytáhl jsem z kapsy mapu a podíval se kde leží Takigakure. "Tudy" řekl jsem a ukázal jsem tím směrem. Vydal jsem se tím směrem a cestou se už začínal rozhlížet jestli nás nikdo nesleduje.

Když jsme se dostali za stráže, protáhl jsem se a nasával ten čerstvej vzduch mimo vesnici. Kouknul jsem na mapu co mi ukazoval Totsuki a pomalu jsem si sundával obvaz z pravé ruky. Ještě pořád je docela popálená. Kousl jsem se do palce "Kuchyiose no Jutsu". 
Najednou před námi stála mladá hezká dívka o dvě hlavy nižší než já. "Ahoj Niichan" roztomile se na mě usmála a zvědavě si prohlížela Totsukiho.
"To je Totsuki-san" sklonil jsem se k ní a ukázal na něj. "Soro-chan, potřebujeme abys nás vzala sem" prst jsem zapíchl na tečku na mapě. Sora si to prohlédla a jenom kývla. Ve chvíli *Puf* a změnila se na gryfa. Naskočil jsem na ní a pobídl jsem rukou Totsukiho ať si taky naskočí.

/přesun

Otočil jsem se zpátky na Akia. Viděl jsem tam obrovského gryfa. Trochu jsem se vylekal. "To je ta Sora?!" zeptal jsem se trochu vyděšeně. Čekal jsem někoho trochu jiného. Když jsem se vzpamatoval, pozdravil jsem jí a řekl: "Rád tě poznávám." Chvíli jsem váhal jestli mám na ni naskočit. Nakonec jsem si na ni vylezl a doufal, že nás unese.

Příjdu k bráně pozdravím je a projdu.
/přesun

Nemusela som vyťahovať nič. Aj bez misie som mala voľný prístup do dediny, či naopak. V rukách som už držala čiernu pásku, ktorú som si zaviazala okolo očí. Po ceste som si ešte niekoľko krát skontrolovala vybavenie, po čom som konečne opustila zem vody.
(presun)

Než jsem stihl něco namítnout, byl pryč. Vzdychl jsem. Ten kluk mě jednou přivede na chudobu.
Chvíli jsem tam nehybně stál a pak se pomalým krokem vydal do kanceláře Mizukage odevzdat dokumenty.

Konečně jsem měla bránu Kirigakure na dohled.
No konečně!
Přešla jsem ze svého šnečího módu do rychlejší chůze abych byla v Kiri co nejdříve. Brána se přibližovala a přibližovala. Nakonec jsem se zastavila a celou si jí pořádně prohlídla.
Wooow..
Zírala bych tam asi dlouho kdyby na mě nečučela stráž. Prokázala jsme se jako členka Tsuki a vešla do vesnice.
Tak nejdřív za Mizukage a pak si to tu projdu.

Nori - Rokubi no Jinchuuriki

U brány jsem strážím ukázala povolení od zástupce Mizukageho, že odcházím pryč. Měla jsem namířeno do jakési zapadlé vesničky pomoci a tu jsem měla najít podle mapky. No jo, ale to bych musela mít nějaký orientační smysl, ušklíbla jsem se. Roztáhla jsem mapku a zadívala se do ní. Šla jsem po cestě pořád rovně. Nedošla jsem však daleko, do něčeho jsem narazila a udělala krůček zpět a upadla rovnou na zadek.
,,Kso, kdo to sem tak blbě postavil?!" zanadávala jsem a třela si bolavé pozadí. Pak mě napadlo zvednout hlavu, abych se podívala, o čeho jsem to narazila uprostřed cest. Když jsem zahlédla postavu v plášti, zčervenala jsem studem.
,,O-omlouvám se. Nechtěla jsem do Vás narazit." vykoktala jsem a postavila se.

Nori - Rokubi No Jinchuuriki

Moc se mi nelíbilo, že se na mě jen díval. Neudělal ani krok, nepohnul svalem v obličeji v ú šklebek ani úsměv. Začínala jsem mít tušení, že to jsem nenarazila na správnou osobu. Tak, a co teď? Mysli, Nori. Zamrkala jsem a nespouštěla ho z očí. Už vím, prostě půjdu dál. Sebrala jsem mapu, uklonila jsem se mu a na sucho polkla. Pak jsem se pohla vpřed a hodlala kolem něj projít. Když jsem byla v jeho těsné blízkosti, projel mnou mráz. Dívala jsem se ale před sebe a sklonila hlavu, abych se mu nemusela dívat do tak pronikavých očí. Doufala jsem, že mě nechá projít..

Nori - Rokubi no Jinchuuriki

Jelikož jsem se snažila ho nevnímat a strašně si přála, ať mě nechá být, nevšimla jsem si, že na mě letí meč. To jsem pocítila až když zacítila bolest na ruce. Instinktivně jsem uskočila od něj a podívala se na svou ruku, která štípala a tekl z ní slabý pramínek krve.
,,Co ode mě chcete?! Za to, že jsem do Vás narazila, jsem se přece omluvila." prskla jsem a zamračila se. ZAtím jsem nic nedělala, dokud jsem neznala jeho schopnosti. Bála jsem se ale pořádně...

Nori - Rokubi no Jinchuuriki

Mračila jsem se na něj pořád dál. Nic moc nedělal, prostě jen stál a civěl na mě jako na zjevení. Co to má sakra zase být? Nějaká zkouška či co?...Vyskočila jsem na strom, který byl opodál, a z té výšky jsem na něj hodila 10 kunaiů. Díky mlze, která tu byla jsem věděla, že mám malou výhodu. On určitě z Kiri nebyl, teda...Alespoň jsem v to doufala. Právě díky tomu jsem doufala, že výbušné lístky, které byly na některých kunaích připevněny, nespatří hned. Mezitím jsem poskládala pečetě.