Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Náhle jsem ucítil jak všechny mé klony zmizely, což bylo dosti divné. Nemohli přece jen tak zmizet aniž by zahlédli nepřítele a bránili se. Přesto jsem si však dával pozor na nepřítele, pokud už odhalil mou pozici tak bude zle, ale i tak jsem byl schopnější než jen kloni. Hlídal jsem zároveň i bránu aby neprošel skrz. Přeci jen byla jen moje úloha jako ANBU nevpustit takové lidi di vesnice. Měl jsem ale zároveň starost o naší Mizukage když dal jasně najevo, že jde po ní.

Doběhla jsem k bráně v rekordním čase. Už z dálky byla vidět hustá mlha i krev všude kolem. Zblízka to vypadalo ještě hůř. Tolik mrtvých těl po zemi...Postavila jsem se na 10 metrů od nepřítele.
,,Co po mně chcete, že jste zmasakroval mou ANBU jednotku?" optala jsem se ho klidně. Tedy klidně jen s nadsázkou. Vřelo to ve mně, když viděla mé shinobi. Na zemi jsem si všimla krvavého vzkazu.
,,Co to je sakra za magora?!"
,,Kdo ví, dávej si ale pozor. Je z něj cítit pach mrtvých těl a krev." poradil Choumei. Já jen lehce přikývla.

Déšt vyvolaný technikou Kirisame pomalu ustával. Již uběhla nějaká ta chvíle od smrti Anbu jednotky a toho, kdy si Kataro uvědomil, že je zde na bojišti s Gatsem sám. Bez pomoci, ponechán osudu, který nikdy nedokážeme předpovědět. Následující chvíle by byla pro mnoho lidí nejděsivější v jejich životě, a však ne z důvodu nějakého fyzického poškození, které by je na neurčito poznamenalo, ale z důvodu psychického tlaku, kterému nyní Gats a Kataro byli vystaveni. Ten pocit úplného ticha, jako by zde nikdo nebyl, ale i přes to si jste vědomi toho, že zde Váš nepřítel pořád je. Ten pocit, když nevíte, kdo bude jeho další cíl. Když zde Mizukage nebyla, nebylo možné přesně určit zda-li se bude chystat zabít někoho dalšího. Ten stres, když víte že za sebou/před sebou máte mnoha mrtvých těl elitních shinobi Vaší vesnice, a že v mlze ve které se právě nacházíte se nejspíš pohybuje jejich vrah. Ty pochybnosti, které by se nejspíš zmocnily každého... "Budu se mu moci ubránit? Zvládnu ho vyřídit?" Tato nastalá situace byla k zešílení, a však nejeden speciálně vycvičený shinobi by takovému psychickému tlaku měl odolat, ale co když se jednalo o shinobiho ranku B (chunina)? Chunin byl relativně ještě nezkušený shinobi, i když věděl jak se má zacházet v průběhu boje, i když uměl pár nebezpečných technik... jenže toto je to vše co potřebujete, aby jste se ubránili fyzickým útokům, ale toto nebyl fyzický útok... Naštěstí k "uvolnění" této napjaté situace došlo okamžitě, když se zde objevila Mizukage se svým vstupním, krátkým proslovem. Mizukage si nemohla vybrat lepší okamžik, kdy se zde ukázat, protože když se zde objevila... tajuplná postava se vynořila ze své skrýše a byla odhodlaná postupovat dál. Kdo ví, co by se dál stalo, kdyby se zde neukázala? "To je dost, že jste přišla..." Promluvila směrem ke Mizukage, a však tak hlasitě, aby to slyšel zcela dobře kataro i Gats. Další kroky tajuplné postavy byly dosti předvídatelné. Přece jen co by jste čekali od někoho, kdo zde přišel zabít Mizukage? Že s ní pokecá na téme: Pro ji přišel zabít? "Kuchiyose no Jutsu!" zakřičela postava skládajíc pečetě...
Najednou se objevil ohromný kouř, který pokryl celou plochu Kirigakure no jutsu a ještě víc. Všichni si byli vědomi techniky, kterou postava použila, a to z důvodů, protože název techniky hlasitě zakřičela. Zbývala však jednuduchá otázka... co postava přivolala? Z kouře po chvíli šli zaslechnout další slova, ale již ne tak hlasité jako před tím: "Chimera no jutsu." Tu se najednou kouř rozplynul, a tím odhalil Kirigakure no Sato jejich dalšího nepřítele...
Před Mizukage, Katarem a Gatsem stála obrovská, nepopsatelně zohavená příšera... Všichni si museli být nyní vědomi toho, že opravdový boj začíná teprve nyní, nyní když tajuplná postava zahlédla svůj cíl a zamřeila se na něj.

Když jsem se šel projít, tak okolo mě proběhla Hitomi. Podivil jsem se, proč tak spěchala, ale chtěl jsem to zjistit a běžel za ní. Když jsem za ní běžel, tak na zemi sem potkával těla. U každého jsem se zastavil, abych se ujistil, zda jsou opravdu mrtví. Kdyby ne, tak bych je rychle odvedl na ošetřovnu, ale když jsem se tak porozlížel po všech, tak nikdo nepřežil. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem se rozeběhl za Himi, abych se to dozvědel. S rukama zakrvácenýma od toho, jak jsem prohledával mrtvý, jsem doběhl k Hitomi. ,,Hitomi, co se to děje?" zeptal jsem se, hned na to jsem se zarazil, když jsem viděl na zemi nějaký nápis a navíc i jednu známou tvář. Ulekl jsem se, když jsem viděl, co se tu děje a hned se rozeběhl ke Gatsovi. Zeptal jsem se ho, jestli je v pořádku. Poté jsem se podíval na Mizukage. ,,Co mám dělat?" optal jsem se a koukl na záhadnou osobu

K cestě k braně jsme narazili na pár mrtvých kolegu. Byla jsem už zvykla vidět své pádle kolegy a soucítila jsem s rodinami padlých. Tet ale není čas na soucit ale na činy, které uchrání naší vesnici. Doběhli jsme k bráně a co první vidím. Vidím nepovedenou plastiku nějakého spíš nějakých zvířat dohromady. Zastavila jsem se za mizukage. "Rozkazy Mizugake?" řekla jsem a porozhlédla jsem se. Zmasakrované těla a věta napsanou krví.

Místo odpovědi vyvolal cosi odporně velkého. Nadšená jsem z toho fakt nebyla. Zafoukal vítr a rozevlál mi dlouhé kaštanové vlasy.
,,Slušností je odpovědět." ušklíbla jsem se. Kunaiem jsem se škrábla do dlaně a krví, která mi z ruky tekla, jsem si přejela přes pečetě, které jsem měla na druhé paži umístěné. Poskládala jsem pečetě a pomocí Kuchiyose no jutsu jsem vyvolala princeznu Yuki - pětiocasou lišku nabitou raitonem. Na nic se mě neptala, poznala, že zde hrozí nebezpečí. Postavila se naproti té velké věci.

,,Hlavně se nehrň dopředu, Naoki, nevíme, co všechno on udělá." odpověděla jsem Naokimu a zároveň i Hirin. Platilo to i pro ni.
,,Držte se dál a hlavně dávejte pozor." dodala jsem nakonec. Já se do ničeho taky hrnout nechtěla. Ne do té doby, dokud to nebude nutné.

Kashike

Přispěchám na bojiště hned za velitelkou a už se rozhlížím po situaci. Jedním skokem se postavím vedle velitelky, tak aby mě slyšela jasně a zřetelně. Udělám lady Mizukage živý štít. Řeknu to tak autoritativním hlasem, že bych se nedivil kdyby Hirin na chvilku přemýšlela kdo tu vlastně velí. Druhým skokem se zařadím vedle lady Mizukage. O dva kroky vzadu po její pravé straně, kde jí nikterak nepřekážím v boji, ale jsem dost blízko abych jí mohl chránit. S aktivním sharinganem, taseným mečem a kostěným štítem jsem nejlepší rytíř, jakého si každá dáma může přát.

Ihned jak jsem zahlédl se připravovat to obří monstrum k útoku se moje nohy pohnuly. Bylo na čase zaujmout své místo jako obránce Mizukage-sama. V mžiku jsem se pár metrů nad ostatními objevil, samozřejmě ve své masce. Během letu jsem jsem si poskládal pečetě. Zrovna v době kdy vystřelil jsem byl i já připraven na odrážející útok. Musel jsem však na takový útok použít něco silnějšího aby to aspoň odrazilo útok a nezasáhl ostatní. Posunul jsem si trochu masku abych mohl použít techniku. " Yōton: Yōkai no Jutsu " Ozvalo se z mých úst a vytvořil jsem obří lávový štít, který by měl vykrýt útok té příšery. Všichni shinobi podemnou byli krytí a tak je útok nemohl zasáhnout. Samozřejmě že až se paprsek srazí s takovým kusem lávy tak nastane výbuch, což může mít za následek můj prudký pád k ostatním dolů.

Když jsem viděl, jak vyvolal tu bestii, tak jsem se zvedl a skočil k Mizukage, abych jí byl nablízku. Udělal jsem pečetě a vytáhl katanu, abych byl připravený na proti útok, ale když jsem vytáhl katanu před sebe, tak jsem dostal křeč do břicha, jako kdybych tu nestvůru odněkud znal. Bylo to nepříjemné, ale nemyslel jsem na to, jen jsem přemýšlel nad tím, jak ochránit Hitomi-chan‏.

Postupně se vedle mě objevovali další shinobi, kteří mi chtěli udělat lidský štít. Samozřejmě, tak je to od malička učili, že mají svého Kageho ochraňovat. Kage naoplátku nechce lidské štíty, já tedy určitě ne. Ochránila nás však láva, načež se ozval výbuch. Chránila jsem si oči, jakmile bylo trochu vidět, ukázala jsem Yuki, že má jít vpřed. Ta se rozeběhla a pokusila se příšeru srazit.
Mezitím se ke mně dostali další ANBU.
,,Odneste všechna mrtvá těla z dosahu té věci! Vy ostatní běžte dál od sebe. Zůstaňte na zemi, ukryjte se do skal, mezi stromy, tak, abyste byli krytí. Až vám dám znamení, použijete na něj techniky na dálku." nařídila jsem všem, co tu byli, mým shinobi i ANBU jednotkám. Trochu jsem o té nestvůře slyšela, nečekala jsem však, že se s ní někdy setkám. Ani jsem o to nestála. Kolem mě byli shinobi s různými elementy, což se mi hodilo. Měla bych tak zůstat téměř sama v otevřeném prostranství.
Poskládala jsem pečetě. ,,Kirigakure no Jutsu." šeptla jsem. Při bráně i za ní a v blízkém okolí se rozprostřela hustá mlha, ještě hustší, než byla do teď. Viditelnost pro nepřítele by měla být tedy horší. To mělo mým shinobi také poskytnou čas k tomu, aby se rozmístili a nějak jednali.

Kashike


Mezi vší tou palbou od obludy zaslechnu rachot, který do toho všeho tak nějak nepatří. Udělám 4 rychlé kroky vpřed a dostanu se před Mizukage s úmyslem jí chránit, neboť na úhyb už nezbývá čas. Zabodnu štít do země pod úhlem asi 30° a začnu pomocí dalších kostí tvořit. Výsledkem je silně zkosený štít, rozdělený v půlce hranou (dnes se tomu říká zkosený pancíř). Pomocí několika jednoduchých fyzikálních zákonů jsem tak vytvořil překážku, která odolá sebesilnějšímu nárazu nesourodé hmoty jako je voda nebo písek a sílu úderu rozloží do stran.

Hitomi to udělala dobře, věděl jsem,že tuhle techniku použije, tak jsem byl přichystaný na svůj útok. Pořád by mi to ale nestačilo vymrštit se. Když jsem viděl, jak použil vlnu písku, pousmál jsem se. ,,To bude stačit." dal jsem ruce k sobě a řekl jsem: ,,Ustupte všichni! Suiton Bakusui Shoha!" udělal jsem obří vlnu, na které jsem stál a mířil si cestu přímo k vlně písku. Když sme se střetli tak mě to vymrštilo přesně, jak jsem chtěl - až nad tu příšeru. Dopadl jsem jí přímo na záda, věděl jsem, že sebou začne házat, aby mě shodila, takže jsem rychle vytáhl katanu a zapích ji jí do zad. Držel jsem se co nejpevněji, co jsem mohl, a snažil jsem ji skolit s katanou, která šla hlouběji do zad. Šlo to ale ztěžka, protože příšera měla moc tvrdou kůži, tak jsem se snažil, abych ji aspoň zranil a čekal jsem, co udělají všichni, co bojují s tím dole. Bál jsem se o Hitomi, je skoro moje rodina a já ji musím ochránit za každou cenu, i kdybych musel umřít .

Když jsem k dorazil k bráně, kam jsem měl namířeno, octl jsem se v mlze. Mlha pro mě nebyla nic nevšedního, spíše naopak. Když jsem si v brzké chvíli uvědomil, co se vlastně děje, vydal jsem rozkazy několika shinobi, kteří přišli za mnou. Netušil jsem zatím, kde se skrývala Himi, protože tou dobou už písek přešel přes jejich kryt. "Okamžitě tu chci příkop, kterej Kiri ještě nezažila! Nesmí se to dostat k bráně!." snažil jsem se identifikovat podstatu vlny, která se k nám blížila, ale jediné co jsem dokázal rychle usoudit bylo to, že ať je to cokoliv, musí to být zákonitě dost těžké, když se to dokázalo zformovat a tak jsme nemohl vymyslet lepší věc, než nechat věc propadnout pod svou výšku.

Na rozkaz Daisukeho jsme složili pečetě a pomocí dotonu jsme během pár okamžiků 'ponořili' širokou část země do hloubky dostačující výšce blížící se vlny, která se do ní následně téměř celá ponořila. Jen malá část zůstala nad povrchem a zasáhla jednoho z nás, který se snažil do poslední chvíle prohloubit co nejvíce tento umělý příkop.

Ta odporná věc se vznesla do vzduchu a ten magor na nás házel zlatý písek.
,,No výborně." šeptla jsem. To už se ale přede mě postavil Kashike s jeho kostěným štítem. Pousmála jsem se. Naoki se do toho vrhl po hlavě, jako vždy. Nápad měl dobrý, jen jsem se bála reakce té věci. To už byl ale písek u nás. Přivřela jsem oči. Kashikeho štít nás ubránil, v tu chvíli se ale otřásla země a já nevěděla proč. Přidržela jsem Kashikeho za záda, aby třes se štítem vydržel. Pak mě něco napadlo. Už když jsem vytvořila mlhu, tak jsem si všimla, že on se řídí spíše podle smyslů, než zrakem, tudíž nám mlha byla k ničemu. Techniku jsem zrušila, ovšem hustá mlha, kterou Kiri má i obvykle, zůstala. Ta postačila, aby ostatní shinobi zůstali ukrytí. O Kashikeho kostěný štít jsem se řízla, abych vyvolala svou milovanou zbraň.
,Kashike? Budeš mi i nadále dělat štít a poběžíme k němu, ano? Zbytek už necháš na mně." usmála jsem se a počkala, jak odpoví.
,,Zahráváš si." ozvalo se někde uvnitř mně.
,,Já vím, ale moc na výběr nemám." odpověděla jsem.
,,Jak myslíš. Mimochodem, ten otřes způsobily rozkazy tvého milovaného." ušklíbl se Choumei a já se pouze pousmála.

Kashike


Chvilku se pokouším vyhrabat z písku, ale jde mi to jak psovi pastva. Podaří se mi pořádně vysvobodit jen ruce. V tu chvíli zaslechnu větu protivníka a tak bleskově namířím obě ruce tím směrem. Vypálím 10 kostěných kulek, než nás obklopí znovu písek. Otočím se na Mizukage a na tváři mám pochmurný úsměv. První je nejhorší, druhý stojí za nic... poslední boj je nejlepší z celé řady... šeptnu si pro sebe průpovídku vojenských mazáků. Jsem s vámi lady Mizukage. Připravím si znovu štít z kosti a čekám, až lady prorazí tu bariéru.

Zahalil nás písek. Nic jsem neviděla. Byla tam tma, věděla jsem ale, že Kashike je v pořádku. Zvlášť, když na mě promluvil. Cítila jsem, jak na nás dopadá více a více písku.
,,Kso!" upustila jsem svou zbraň, ta zmizela, jako kdyby to bylo Kuchiyose no jutsu. Poskládala jsem na rychlo pečetě. Nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo, doufala jsem, že nám to prorazí cestu, abychom unikli. Zaslechla jsem, co po mně chtěl, ale já nechtěla využít síly Nanabiho. Nikdy jsem pomocí něho nebojovala, i když...mi už zachránil život.
,,Zvládneme to, jsem si tím jistá." povzbudila jsem Kashikeho.
,,Hyouton: Souryuu Boufuusetsu!" vykřikla jsem. Z dlaní mi vylétli dva draci, kteří měli sílu na to, aby pískem prorazili, načež se spojili v obrovské tornádo plné síly a hněvu. Ostatní na povrchu si s tím musejí poradit. Já však doufala, že tornádo z části písek rozmetá, abychom se dostali ven. Přeci jen, slabé rozhodně nebylo.

Nádhera, když příšera na mě vrhla kouli, pousmál jsem se. ,,Když už se tomu nemohu vyhnout, alespoň at se tomu zasměji." Než mě to však zasáhlo, tak jsem udělal rychle pečetě, pak jsem ucítil ránu a letěl jsem dolů střemhlav. Jakmile jsem dopadl na zem, tak jsem vyflusl krev a koukl se kde je Hitomi. Viděl jsem, že je pod nějakou obrovskou stavbou. ,,Co se to děje?" z ničeho nic se objevil vír, bylo to od Himi, ale já sem se nemohl pořádně hnout. Ležel jsem tam na zemi a koukal se, co se děje. Potom z čista jasna mě bodlo v břiše a uslyšel jsem hlas: ,,Tak co, chlapče, už to vzdáváš?" Hned jsem si pomyslel, kdo to byl. ,,Byla to moje předtucha? Nebo Rokubi?" ptal jsem se sám sebe. ,,Já se nevzdám! Nikdy!" odpověděl jsem mu a zase bylo ticho. Zatnul jsem zuby a postavil se. Katanu jsem dal za záda a pousmál jsem se. ,,To vůbec nebolelo." řekl jsem a koukl znova na Himi, jestli je v pořádku. Když jsem jí zahlédl v tom písku, usmál jsem se. Byla v pořádku. Otočil jsem se zpátky na příšeru a přemýšlel, co se bude dít dál .

Kashike


Pohlédnu na skoro zneškodněnou pyramidu. Tak fajn, vypadnem odtud... řeknu si pro sebe. Tessenka no Mai: Hana! Na ruce se mi vytvoří velký kostěný vrták, který má dostatečnou penetraci na rozbití stěny pyramidy. Jeden úder a jsme venku. Tam se o vrták opřu a chytám dech, jelikož tato technika je na mě trochu náročná.

Otočil jsem se na Hitomi a ujistil se, jestli je v pořádku a když jsem vykřikl na Kashikeho, aby se o ni postaral, že se postarám o tu příšeru, tak se vedle mě ozvala rána a já letěl vzduchem. ,,Co to bylo?" Když jsem dopadl na zem, tak jsem se rozklepal. Z ničeho nic se přede mnou objevila příšera a já nevěděl, co mám dělat. Když byla asi 4 metry ode mě, viděl jsem, že se jí neco leskne v hubě a pak to po mně letělo. Než mě to zasáhlo, tak se ozval ve mně hlas. ,,Naoki, opravdu chceš  tady umřít? Protože já tu ještě zemřít nehodlám, chlapče. Ber to ode mě jako dar, ano?" Z ničeho nic jsem cítil úlevu, jako kdybych zesílil. ,,Rokubi, cos mi to udělal?" Nemohl jsem se hnout, protože jsem měl křeč a hned na to jsem to schytal asi 3 energetickými koulemi. Když mě koule zasáhly, tak se okolo mě ojevil kouř a z toho kouře se objevilo malinkaté červené světlo. Potom se ozval výbuch a já sem měl okolo sebe plášt ocasého démona, naštěstí však jen jeden ocas, tak jsem to mohl jakž takž ovládat. Rozeběhl jsem se proti příšeře takovou rychlostí, že jsem trhal za sebou kusy země a když jsem byl už před příšerou, tak jsem jí dal pěstí takovou silou, že odletěla ode mě 50 metrů a tam se zkácela jak pytel brambor. Pousmál jsem se, když jsem jí vrazil. Bylo to tak pěkné, nadherný pocit z toho, jaká je to síla. Zase jsem si klekl a koukl na Hitomi, jestli je v pořádku, ale hned na to jsem se ohlédl na příšeru, jsetli vstane nebo ne, ale určitě jsem jí něco udělal takovou sílou, co sem dal do té pěsti. To, jak okolo mě popraskala zem, tohle jsem ze sebe vytáhl poprvé a líbilo se mi to. Přimouřil jsem oči a čekal, co se bude dít dál.