Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Já jsem se mezitím snažil vyhnout útokům té příšery zatímco si ostatní rozebrali protivníky. Naštěstí mě žádný z útoku netrefil, ale bylo to tak těsně, že kdybych si nedal pozor a uhnul o kousek dál tak mohlo být po mě. Konečně jsem doskákal k písečné pyramidě ze které jsem slyšel jakési vrtání což mi mohlo dojít, že se právě dostávali ven. Kryl jsem pyramidu před následujícími útoky a sledoval pečlivě své okolí, abych nedostal nečekaný zásah. By znamenalo, že se nedokážu ostarat ano o jednu věc.

Můj plán vyšel. Draci stěnu rozbili, ačkoliv jsme pod pískem ještě zůstali. Kashike nás však pomocí svého KG vytáhl ven. Když jsem to však venku viděla, nebyla jsem si jistá, jestli by nebylo lepší zůstat pod tím pískem. Chiméra, či co to bylo, útočila na Naokiho, který už tak tak držel na uzdě Rokubiho. Cítila jsem to uvnitř hrudi. A než jsem stačila mrknout, měl Naoki kolem těla plášť Bijuu.
,,To snad ne." zašeptala jsem. Neměla jsem teď čas Naokiho pečetit a vážně jsem se bála, aby z toho nebyla mela.
,,Musíš doufat, že to zvládnou." trhla jsem sebou. ,,Saiken není až tak hrozný, on mu neublíží." povzbuzoval mě Choumei.
,,Ale co ostatní kolem něj?" zeptala jsem se ještě, zatímco jsem třeštila oči na lávu.
,,Tak to už je jiná otázka." Tak takovou odpověď jsem slyšet nechtěla. Vzala jsem jednu Kashikeho paži kolem svých ramen a objala ho kolem pasu. Sice byl Kashike o dost těžší, než já sama, ale v této pozici jsem s ním mohla odskočit dostatečně daleko od lávy. Tam jsem ho nechala posadit a usmála se na něj. Proč má sakra Youton?! Sice nepatří výhradně do Kirigakure, ale...Proč? Rozhlédla jsem se kolem sebe a pohledem zůstala na Katarovi. Tohle KG patří jemu.. Láva moje draky samozřejmě pěkně roztála, avšak posloužili mi dobře. Horší bylo, že náš protivník kamsi zmizel.
Princezna Yuki mezitím využila toho, že Naoki zaútočil na Chiméru a rozeběhla se proti ní taky. Z jejích ocasů již na dálku začaly šlehat elektrické výboje, které měly Chiméře ublížit.

Kashike


Když jsem se trošku vzpamatoval, zjistil jsem že mě lady Mizukage poponesla do bezpečí. Ztěžka se postavím, vrták na ruce mi kazí balanc. Nechám ho odpadnout, stejně už je "vypotřebovaný" a znovu se chystám k boji. Zaujmu svou pozici vedle lady Mizukage. Děkuji vám madam, ale příště si se mnou nelamte hlavu. Pročesávám celé okolí sharinganem a snažím se najít soupeře dřív, než nás překvapí.

Usmála jsem se na Kashikeho znovu.
,,Když vím, že mohu někoho zachránit, udělám to, kdykoliv." odpověděla jsem mu. Pak už jsem se soustředila na své okolí. Nevěděla jsem, odkud se vynoří....Opravdu jsem to nevěděla...Všechno se odehrálo tak rychle. Zahlédla jsem ho jen na chviličku a zase zmizel. Pak znovu a zase byl pryč. A najednou byl blízko, přímo za mnou. Viděla jsem jen bílé světlo a pak tmu. Nic jsem neviděla. Instinktivně jsem od sebe Kashikeho silou odstrčila, takže útok zasáhl jen mě.
,,Omlouvám se, Hitomi, ale musíš to udělat." Mé tělo se během sekundy zhroutilo v křeči. Pečeť uvnitř mně pomalu praskala a já se najednou objevila ve vzduchu. Mé tělo zůstalo stejné, ovšem ze zad mi trčelo šest obrovských duhových křídel. Technika mě zranila, cítila jsem neúprosné pálení na zádech, nehledě na to, že mi to roztrhalo téměř celé kimono. Díky Nanabimu jsem ale také cítila, že se rána pozvolna uzdravuje.

(Místo hmyzího těla mám ale své lidské tělo)
,,Ale..." zamrkala jsem překvapeně. Tohle bylo poprvé, co jsem této síly, ačkoliv nedobrovolně, využila.
,,Jinak bych tě zachránit nemohl." omlouval se démon.
,,V pořádku, Choumeii. Alespoň se ukáže, jak silná mohu být." pousmála jsem se, i když trochu bolestně.
,,V této formě ale nevydržíme dlouho, tak buď opatrná. Další zásah by mohl být kritický." varoval mě ještě. Yosh! Tak to jdeme zkusit! Soustředila jsem sebe i chakru, stejně jako Choumei. Mávala jsem křídly čím dál rychleji, čímž se mi na konči křídel vytvářela energie která se postupně zformovala do bijuudamy. Nebyla sice silná, jako při plné proměně, ale silná byla. Bijuudamu jsem vypálila po nepříteli. Doufala jsem, že ostatní se tomu ale vyhnou.

Kashike


Sleduji celé dění jako ve zpomaleném filmu. K čemu mi je to oko, když nestíhám udržet krok? letí mi hlavou a pak už jen cítím jak do mě lady Mizukage strčí. Dopadnu na břicho a záblesk.... pak tam stojí lady Mizukage a bojuje s tím mužem. V tenhle moment už bych jí byl jen přítěží a motal se jí pod nohy, což nechci. Rychlým rozhlédnutím najdu jednoho z ninjů (Kataro) a rychle k němu doběhnu. Poď se mnou, něco jsem objevil! rozkážu mu autoritativně, jelikož momentálně je úplně buřt, že jsem tu hodností chuunin. Pak vyrazím podél těch vláken do lesa, doufaje že ten ninja jde se mnou a že tam najdu odpovědi.

Poskládal jsem několik pečetí když jsem sledoval okolní události, jako na zavolanou začal náš nepřítel vycházet zpoza lesa, přičemž já měl už své pečetě nachystané. Nevěděl však co na něj použiju, jelikož se předtím věnoval někomu jinému. Ale samozřejmě mohl mít své předpoklady vzhledem k tomu, že viděl mé Kekkei Genkai. Byl jsem v obranné pozici zatímco se Kashike zřejmě připravoval taktéž.

Kashike


Na ruce si připravím malý pěstní štítek. Jeho tvorba je však jen zástěrka pro zakrytí skutečné akce, která byla veskrze jednoduchá. Kawarimi no jutsu. Natáhnu ho na sebe, zkus mě krýt... syknu ke kolegovi a připravím se do obrané pozice s mečem namířeným přes ruku hrotem k nepříteli. Nejspíš mám jen jeden pokus, nesmím to pos...dělat.

Když jsem ucítil Bijuu damu, jak se vytváří od Hitomi, nemohl jsem uvěřit, že se proměnila, ale to nebylo to nejhorší. Jak Bijuu dama rostla, rostla ve mně nějaká jiná energie. Nevěděl jsem, co se děje. Když bijuu dama vybouchla, tak jsem dostal strašné křeče do břicha a vykřikl bolestí. Najednou se objevily dva další ocasy, takže už byly 3. Nechtěl jsem, aby mě to ovládlo. Začal jsem se s tím přetahovat, ale Rokubi byl silnější. Nebylo to však z toho, že by chěl ven, ale z toho, jak Hitomi udělala Bijuu damu, se ve mně něco probudilo a chtělo to ven. Zatnul jsem zuby, opravdu to bolelo a potom padl nakolena. Hlas jsem měl jako nějaké naštvané zvíře. ,,Jak se opovažuješ?! Jak můžeš něco takového udělat?!!!" zařval jsem na tu záhadnou osobu, když se rozeběhl proti kamarádům. Hned na to jsem se posadil, ocasy se postavily a všude létaly malinkaté bublinky. Nechtěl jsem použít tu sílu, co se vyvářela, chtěl jsem ji zastavit, ale nešlo to. Jenom jsem vykřikl na poslední chvíli na Kashikeho a Katara, aby utekli a potom už mi zbělaly oči a byl jsem někdo jiný. Hlava se mi vztyčila nahoru a otevřela se mi ústa. Ty kuličky se spojovaly v jednu velikou a já vědel, že je to skoro stejné, jako když to použila Hitomi. Hned jsem si pomyslel: 'Hitomi, omlouvám se, jestli někoho zraním, zabiju nebo že jsem ti dal slib, že ocasého démona nebudu používat. Opravdu se omlouvám.' Vypálil jsem proti nepříteli stejnou, i když o něco slabší, bijuu damu.

Naokiho pěkně vzala moje proměna, očekávala jsem to, ale ne to, že ho to zane ještě více měnit.
,,Ne!" vykřikla jsem. Moje síla malinko vzrostla a pomalu se mi vytvořil i poslední ocas. Zůstávala jsem ale ve stejné formě, jen při všech ocasech. Viděla jsem v Naokim vztek, obrovskou sílu. Mezitím se Kataro s Kashikem připravovali k útoku. Zároveň na ně útočil i náš vrah. A co teď? Nevěděla jsem v tu chvíli, co mám dělat.
,,Uklidni se a hlavně jednej. Dlouho tuhle formu neudržíme." připomínal mi Choumei. Věděla jsem to, cítila jsem, jak jsem unavená. Snažila jsem se to ale nevnímat. Musela jsem zastavit Naokiho, jakkoliv. On ale začal vytvářet Bijuudamu. Udělala jsem první, co mě napadlo. Pomocí křídel jsem nabrala rychlost a mířila ke Katarovi a Kashikemu. Oba jsem popadla přesně ve chvíli, kdy k nám doletěla Bijuudama. Odletěli jsme dál, ačkoliv výbuch nás zastihl. Neustála jsem to. V tu chvíli síla Nanabiho zmizela a já jsem padla na kolena a zhluboka dýchala. Ohlédla jsem se na Naokiho. Musím použít pečeť, ale jak a kdy?!

Kashike


Na poslední chvíli nás lady Mizukage zachránila. Dost se to na ní podepsalo, takže se postavím mezi ní a útočníka připravený k její obraně. Rozkazy?! Vypadá trošku mimo sebe, takže doufám že jí má otázka vrátí zpátky do přítomnosti.

Nezabralo na něj vůbec nic. Už jsem byla zoufalá. Bijuu-forma mi nepomohla, bijuu dama nezabraly a techniky mých shinobi mu nic nedělaly, zatímco on používal jednu techniku za druhou. Nejhorší na tom bylo to, že používal jedno Kekkei Genkai za druhým. Nehledě na to, že kus dál je běsnící jinchuuriki, kterého momentálně nemohu zastavit a já jsem tak trochu indisponovaná.
Zatímco tvořil techniky a Kashike stál přede mnou, já se s námahou a vrávoráním postavila. Byla jsem však ve stavu, kdy jsem mohla použít tak jednu dvě silnější techniky. A já nutně potřebovala pečetit! Na přemýšlení ale čas nebyl, Kataro se začal chovat divně. Ten loutkař ho začal ovládat. Ne! Byla jsem neschopná, nedokázala jsem udělat vůbec nic. To mám být jako Mizukage?! Díky mé vyčerpanosti zmizela i princezna Yuki. Poskládala jsem pečetě, to se ale za mnou objevila loutka a kolem nás povstávali mrtví. Byl to totální chaos. Ztuhla jsem. Chtěla jsem uhnout, jednoduše to nešlo.
,,Gomenne..." zašeptala jsem. Křečovitě jsem zavřela jsem, když mě udeřil do žaludku. Vykašlala jsem krev. Několik setin sekund na to se přede mnou se objevila obrovská ledová zeď o tloušťce asi 5 metrů. To však bylo moje maximum. Měla jsem úplné minimum chakry. Stihla jsem to jen tak tak, v tu chvíli se aktivovala jeho technika. Taková zeď techniku nezastavila, pouze postačila na to, aby to neroztrhalo moje tělo na kousíčky. Projela mnou nepředstavitelná bolest, trhalo se mi oblečení, cítila jsem spálení lidské, mé vlastní, kůže. Odletěla jsem náporem techniky několik metrů dál. Zůstala jsem však ležet na zemi. Nemohla jsem se pohnout. Kairi, Daisuke...
Bylo samozřejmé, že přímý zásah takovou technikou nelze přežít. Selhala jsem jako přítelkyně, jako matka i jako vůdkyně. Nad Kirigakure se stáhla mračna, obloha byla ocelově šedivá. Postupně z ní začaly padat drobné vločky sněhu. Tak jako pokaždé, když zemře někdo z klanu Yamada...

Kashike


Celou dobu sleduji nepřítele a najednou je lady Mizukage mrtvá? Ani sharingan nepomůže, když na to příjde. Celou mou myslí otřásla myšlenka na selhání. Nicméně to už proběhlo a já se tím nemohl dál zaobírat. Jedním krokem jsem u Katara, kterému přetnu ovládací vlákno. Pomocí sharinganu se pak začnu zaměřovat na jednotlivé mrtvoly, které mi překáží v cestě. Vždycky jen uhnu útoku a sekem přeruším kontakt s loutkářem. Tímhle způsobem si razím cestu až k němu. Poď a bojuj jako chlap... ucedím mezi zuby, zatímco se napřahuju k seku.

Když jsem se ohlédl, bylo pozdě. ,,Hitomi leží na zemi, to není pravda, to neni možný, to prostě nejdéé!" křičel jsem tak silně, že se trhaly stromy, že i ty chakrový vlákna, co držely mrvoly nad zemí se potrhaly a okolo mě se objevilo obrovské mračno, které mě spoutávalo. ,,Hitomi, ne, nesmíš umřít!" okolo Hitomiina těla se objevily bublinky, které se spojovaly v jednu velkou, ale nebyla to tak obyčejná bublinka, ale byla to bublina zakrvácená - mojí krví. Bylo toho na mě příliš. Ta bublina ji měla ochránit před vším. Poté jsem se otočil na toho týpka. ,,Co jsi tím dokázal, co?" optal jsem se a rozeběhl proti se němu. Těsně před ním jsem bouchl obrovskou silou do země a okolo nás se udělal obrovský kráter. Byl jsem naštvaný, ale vzal jsem kunai a bodl si ho do ramene. ,,Odejdi Rokubi, nechci tvou sílu." zničeho nic se ze mě ztratila chakra bijju a já odskočil k zakrvácené bublině. Padl jsem na kolena a flusal krev. Sáhl jsem na bublinu a ta praskla. Podíval jsem se na Hitomi a řekl: ,,Bude to v pořádku Hime, jenom se nehýbej." potom jsem zakřičel na někoho, kdo umí léčit a potom jsem zase vyflusl krev. Síla mi docházela, nevěděl jsem, co dál. Klekl jsem si vedle Hitomi a chytil ji za ruku. Ještě než jsem skončil v bezvědomí, tak ode mě odlétly 4 bublinky, které přistály na Hitomi a ty rány, z kterých tekla krev, trochu ucpaly, aby nám Hitomi nevykrvácela. Pohladil jsem ji po pramínku vlasů a padal jsem na záda. Zůstal jsem ležet vedle mrtvé Hitomi. Skončil jsem v bezvědomí a doufal, že někdo nám přiběhne na pomoc. Prostě jsem odmítal uvěřit, že Hitomi umřela.

Po té explozi jsem se absolutně nemohl pohnout. Spíš mě něco přidržovalo a cítil jsem jak se mé tělo hýbalo bez mého vědomí, proti mé vlastní vůli. Viděl jsem padat své spojence jednoho za druhým. Když nakonec padla Mizukage tak se něco ve mě jakoby zlomilo. Světlo a temnota si v něm prohodily strany. Dokonce mu spadla v ten moment maska z tváře a z úst mu začala vycházet páry a měl takový až vražedný pohled, jakoby přišel absolutně o rozum. V tu chvíli mu přesekl chakrová vlákna Kashike, který na něj i promluvil. Ta slova už ale nebyl schopen slyšet. V tu samou chvíli totiž doslova vystartoval jako raketa proti jeho nepříteli. Pečetě měl už dávno připraven, vody zde bylo až až. " Suiton: Suiryūdan no Jutsu " Zatímco ho kryl vodní drak, který převzal i jeho vztek tak mířil ke skutečnému loutkaři a chtěl ho svou fyzickou silou praštit tak moc, že z Katara vyzařovala až moc temná aura. Drak byl těsně u Katara aby vykryl útoky. Vlastně ho dokonce obklopoval

Kashike


Promáchnu skrz kouřový oblak a můj pohled padne na svitek. Místo abych ho nějak řešil, ustoupím a snažím se si vyčistit hlavu. Chakru mám prakticky na nule, tak tak že se držím na nohou. Pohlédnu na Katara a začnu vydávat rozkazy, protože někdo tomu tady musí dát řád. Začněte stahovat raněné za bránu. Až budou v bezpečí, začnou se odnášet mrtví, dřív ne. Ty... ukážu na Katara... se postaráš o to, že Anbu okolo brány vytvoří a udrží bezpečnou oblast. Nevíme jestli se vrátí. Pak začnu ustupovat zpět k místům nejtěžších bojů ze začátku. Uchopím jednoho mladíka, kterému něco přelámalo nohu a začnu ho přemisťovat za bránu.

Moje vědomí si nevědělo rady v momentální situaci, jelikož jsem byl jaksi na hranici zhroucení, ale když zmizel nějakým způsobem můj vztek zmizel až potom, co jsem udeřil do země abych vypustil svůj vztek. Poslechnul jsem Kashikeho a začal u brány shromažďovat ANBU, kteří se zde teprve scházeli. " Jdete pozdě, už je po všem. Selhali jsme. Zajistěte bránu a nikoho cizího nevpouštějte. " Dal jsem zas já své rozkazy, ale po tomhle jsem nevěděl co dělat. Nesmírně jsem zklamal jako ANBU, ne jako ANBU ale spíš jako shinobi či člověk, který neochránil ani jedinou věc. Má vůle byla zlomena, a proto mne čekala nejasná budoucnost, která mohla něco v budoucnu změnit, včetně mé osobnosti.

Kashike

Položím toho mladíka, které jsem odnášel a s taseným mečem se rozejdu proti tomu neznámému. Už ani krok! zavolám na něj. Okamžitě si klekněte na zem, ruce za hlavu a identifikujte se. Když dojdu až k němu, promluvím k němu polohlasem: Všichni tu mají nervy na pochodu, udělejte co vám říkám, nebo se už asi domů nevrátíte... Stojím proti němu s taseným mečem a náladou pod psa, opravdu asi nevypadám jako někdo, kdo utrousí další přátelské slovo.

ANBU mi hlásili příchod další osoby vypadající na ANBU z jiné vesnice. Byl jsem zaražen, ale neopouštěl jsem svoji pozici, jelikož za mnou byli stále ranění, které odnášeli z bojiště. Nespouštěl jsem z toho ANBU pohled a čekal zda se o něco pokusí. Každopádně pokud nás přišel dorazit nebo zneuctít mrtvé tak si podepíše ortel smrti.

Kashike


Zůstanu stát před ním a nehnu ani brvou. Rozumím vaší ztrátě i všemu, co mi tu povídáte. Ale musíte pochopit, že v současné situaci těžko rozlišíme jestli pro nás představujete hrozbu nebo pomoc. Co mě přesvědčí o tom, abych vám věřil?