Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Díky mapě a Hirin jsme šli po správných cestičkách. Dorazili jsme až ke Kirigakure no Sato kde jsme se zastavili. Čekali jsme až si nás někdo všimne, jelikož dál jsme projít nemohli. Doufala jsem, že se to vyřídí rychle, tady venku totiž celkem mrzlo. Zatím jsem nic neříkala, jen jsem čekala. Měla jsem zprávu a techniky pro Mizukageho. Chtěla jsem to vyřídit a opět utíkat domů. Těšila jsem se totiž co mě Hokage-sensei znova naučí.

Když stráže viděly, že s cizinkou přichází Hirin, byly o něco klidnější.
"Mizukage Vás přijme, ale budete muset nechat všechny zbraně zde a dostanete doprovod." řekl kapitán, který je přijal na překladišti.

Nebyla jsem vůbec proti, takové postupy jsem čekala. Přeci jen Kirigakure byla jedna z pěti velkých vesnic a mají své zabezpečení. Hirin jsem zároveň předala do rukou shinobi z Kiri. Ti věděli jak se o ni postarat a já šla odevzdat zatím svoje věci. Svitky které jsem měla v oblečení pro Mizukageho jsem si však nechávala. Všechny zbraně a pomůcky jsem však strážcům odevzdala. Upravila jsem si čelenku na krku, kterou jsem si nasadila cestou sem a čekala až se mě ujme ten jejich slibovaný doprovod, který mě zavede za jejich Mizukagem. Byla jsem zvědavá co je to za člověka. Zdali je takový jako je sensei.

Čtyři ANBu a jeden Oinin vzali Heiwu mezi sebe a odvedli ji do kanceláře.

//přesun

Konečně jsem mohla vyrazit do kanceláře a setkat se s Mizukagem ohledně předání zprávy a svitků, které jsem do té doby měla chránit. Následovala jsem ANBU, kteří šli do kanceláře. (přesun)

Když jsem přišla k bráně s Oininem šla jsem si vyzvednou své věci, které jsem si opět dala na svá místa. Teď už jen stačilo dojít zpět do vesnice. Moc jsem se těšila na trénink s hokagem, jaké techniky mě bude učit. " Mějte se " Rozloučila jsem se i když stále jsem byla celá rudá z toho incidentu a odešla sem. (přesun)

Dorazím k bráně a opřu se o zeď, čekajíce na své kolegy. V kožených věcech si připadám lehce nepatřičně, ale rychle si zvyknu.

I já jsem nakonec po krátké chvilce dorazil k bráně kde už čekal Kashike. Měl jsem své věci při sobě. Měl jsem taktéž kožené věci, které se mi váleli ve skříni už nějakej ten pátek co jsem je naposledy použil při misi. Kolem pasu jsem měl zavěšenou katanu. " Zdá se, že máme stejnej styl oblíkání " Okomentuju s úsměvem svůj příchod a stoupnu si poblíž něj. " Ještě počkáme na mého bratra, jistě brzy dorazí. " Nyní stačilo už jen počkat.

Je to tak běžné, že nikoho nenapadne pochybovat. Něco jsem ti vzal... řeknu a hodím po něm hrudní pancíř. Máš ten jed? optám se akorát kontrolně, protože jsem nepochyboval.

Dobehol som až k bráne. Už z diaľky mohli vidieť, že som pomerne zadýchaný. Nebol som žiadny vytrvalostný bežec a teraz som sa naozaj ponáhľal. Na posledných pár metrov som použil Shunshin a zjavil sa pred mojim tímom. V taške na pleciach mi hrkalo množstvo konzerv a podobných hlúpostí.
"Zdravím. Prepáčte, že meškám. Doma som narazil na posteľ ktorú som nevidel už týždeň a neodolal som..." Ruky som oprel o kolene, mierne som sa prihrbil a čakal čo bude ďalej.

Když mi hodil Kashike ten pancíř tak jsem si ho na sebe nasadil. Pak se však zeptal na jed a mě to při balení úplně vypadlo z hlavy. " Sakra! " Měl jsem na chvíli šok, ale rychle jsem se vzpamatoval. " Dej mi tři minuty a jsem zpět " Použil jsem shunshin a svou nejvyšší rychlost abych se dostal k nemocnici co nejdříve. Jak jsem na něj mohl jen zapomenout. (přesun)

Během chvíle jsem byl zase zpátky u brány a ukázal v tašce jed Kashikemu. " Tak nyní máme snad všechno " řekl jsem trochu udýchaně, protože jsem běžel takovej sprint jako kdyby mi za zadkem jel vlak. Podal jsem jsem mu je a čekal co řekne i když o mé neschopnosti už věděl své když jsem na to během chvilky zapoměl, ale svou chybu jsem ihned napravil v rekordním čase.

Lehce se usměju nad jeho zděšením a úprkem zpět. Když se vrátí, můj úsměv tam je pořád. To chce klid, netlačí nás čas. Začínal jsem si pomalu dělat obrázek o svých nových parťácích a i když by si mysleli opak, byl vcelku pozitivní. Ano, oba byli trošku lajdáci, ale na takové je pak v boji někdy i větší spoleh. Jsou flexibilnější. Ještě jedna věc na konec pánové... nemá někdo z vás náhodou KG?

Vydýchal jsem se a odpověděl. " Samozřejmě že jo. Jsme z klanu Terumi. U nás se dědí hned dvě Kekkei Genkai. Nač to potřebuješ vědět? " Zeptám se zvědavě Kashikeho. Tento druh informací by měl mít i žák na akademii. Každý ví, že klan Terumi má výjmečně dvě Kekkei Genkai. Já jsem byl na cestu připraven jen jsem čekal až dořešíme věci u brány. Byl jsem zvědav zdali úspěšně splníme tak nebezpečnou misi.

Kataro nemohl vědět, že já studoval akademii v Oto a ne tady, nicméně teď mě měl zjevně za blbce. Dobrá, v tom případě nikdo nesmí vidět tvé KG a přežít, jinak by to prozradilo vesnici... odpovím mu prostě a vyrazím skrz bránu. Tak pojďte hoši... nebo chcete žít navěky? 

Pousmál jsem se na ten závěr. " Heh, tenhle pokřik jsem už někde slyšel. Tak tedy vyrážíme " Jak už dal Kashike povel tak jsme vyrazili od brány směrem do Iwagakure. Museli jsme však vymyslet jak se nechat najmout aniž bychom způsobili podezření (přesun)

Pri rozhovore som bol primerane ticho. Predsa len som najslabší článok tímu. Pri zmienke o Kekkei Genkai som len uznanlivo kývol hlavou na znak súhlasu. V boji som sa nezameriaval len na svoje KG, takže to bola pre mňa jednoduchá úloha. Ako posledný formácie som nasledoval svojich kolegov smerom von z vesnice.

Mlha. Mlha. Mlha. A když ujdete další tři kilometry, opět mlha. Pro někoho jako jsem já, to nebylo zase takové neštěstí, nicméně dezorientující a přinejmenším otravné to jistě bylo také. Člověk by málem zakopl o vlastní nohy. Naštěstí jsem brzy narazila na shinobi z Kirigakure, kteří evidentně nenávaděli zbloudilé duše poprvé. Pokud se dá majitel byakuganu považovat za zbloudilého. Pousmála jsem se při vzpomínce, že jsem kdysi zabloudění v konožských uličkách použila jako výmluvu pro své opoždění. Bůhví proč, žádný z mých studentů tomu doposud neuvěřil.

Konečně jsem stanula před samotnou bránou Mlžné. Byla to už velmi dlouhá doba, kdy jsem se tu objevila. Těžko říct, co všechno se tu změnilo. Více mlhy? Rozhodně. Co má být tohle? To tu předtím stálo? Co ty hradby? Nespletla jsem se? Přítomnost bariér však naznačovala, že jsem správně. Tetsuya měl pravdu. Skoro by stálo za to udělat si výlet do každé z vesnic a nakonec vybrat tu nejvíce paranoidní.

Nechala jsem byakugan odpočívat. Ostatně nepřála jsem si být obviněná ze špehování. Vyrazila jsem přímo k bráně.

Karavan zde po večerech nebylo mnoho. Část jich také přestala jezdit kvůli "nové politice" na překladišti. Když Mikomi došla k bráně, zařadila se asi za tři lidi, kteří byli velice rychle odbaveni díky "propustkám".
Mikomi byla ale zastavena Oininem vykonávajícím službu.
"Přejete si, slečno?" zeptal se, jak nejpřívětivěji uměl, nicméně na něm byla vidět únava z poslední šichty.

A je to tady. Nedělala jsem si marné naděje, že průchod bude jednoduchý.
"Přála bych si vstoupit do vesnice. Jdu navštívit svého přítele." pousmála jsem se na evidentně znuděného a utahaného shinobi. To, že se jedná spíš o známého, který mi v současné situaci může oplatit ono "speciální zacházení" jsem si pochopitelně nechala pro sebe. Alespoň jsem se tu nezjevila uprostřed poplachu a za velmi podezřelých okolností. Mohla bych zůstat na svobodě.
"Je s tím velký problém?" zatvářila jsem se naoko překvapeně.

"Záleží na tom, kdo je onen přítel, slečno. Je nám líto, ale Mizukage-sama vydal striktní příkazy a vyhlášky o tom, kdo smí a kdo nesmí projít..." řekl shinobi.
"Není problém doprovodit Vás do vesnice, ale bylo by mnohem jednodušší, kdybyste nám řekla trochu víc."

Povzdechla jsem si. Nicméně jsem chápala jejich opatrnost. Ten Mizukage bude zcela určitě nějaký zapšklý a podezíravý dědek, který si bez ochranky netroufne ani vykonat potřebu.
"Jistě, je to Faito Dansaku. Mám odevzdat svou skromnou sbírku zbraní?" začala jsem se šacovat, abych měla tuhle zdlouhavou formalitu za sebou.

Cítila jsi, jak si tě všichni prohlíží. Velice pozorně a velice podezíravě.
"Faito Dansaku je již několik měsíců Mizukagem. Zavedeme Vás za ním..." řekl Oinin a na to přikvačil další, podobně vypadající a 4 ANBu. Opravdu nehodlali nic riskovat. Stejně jako při každém silném shinobi před branou. Obestoupili tě a jeden z nich vzal tvé zbraně.
Vyrazili jste nejkratší cestou do kanceláře Mizukageho.

//přesun

Na okamžik jsem se cítila, jako bych právě oznámila, že jdu vyhladit celou vesnici. Takové byly jejich pohledy. Záhy se mi dostalo překvapivého vysvětlení.

Nevěřícně jsem koukala na ten doprovod. Cítila jsem se spíš jako kus dobytka, který je odváděn na porážku. V duchu jsem si stihla vynadat za to, do čeho jsem se to namočila a ve stejné vteřině se začala ujišťovat, že je to bude dobré. Jedno mi bylo ale jasné. Vědět pravdu, vůbec se sem nehrnu.

Přesun