Hlavní brána Kirigakure

First topic message reminder :


Kirigakure je zahalená mlze, tudíž ani brána není vidět. Najít Kirigakure je celkem těžké a většina lidí, kteří zde zatím nebyli, bloudí. V blízkém okolí jsou však shinobi, kteří cestu do vesnice hlídají, takže Vám můžou pomoct.
U brány je několik ANBU, kteří hlídají všechny, kdo přichází i odchází. Po několika hodinách se stráž vystřídá. Dále se tu střídají dva Jounini, kteří zapíší každého, kdo z vesnice odchází a právě přichází dovnitř. Samotřejmě jsou tu i dva medici, kteří jsou připraveni na vše.
Ti, kteří přicházejí do vesnice potřebují nějaké povolení či prohlášení od svého Kage, proč do vesnice přicházejí. Nemají-li ho, pobýt ve vesnici můžou až na základě rozhodnutí Mizukage.
Ti, kteří z vesnice odcházejí, musí mít povolení od Mizukage, že můžou opustit vesnici. Povolení předloží u brány.
Brána vesnice se uzavírá přesně ve 21:00. Poté už nikdo neodejde z vesnice ani se nedostane dovnitř. Výjimky pouze v případě nouze (napadení, válka, na příkaz Kage/Kageho)

Blížil jsem se zpátky na bojiště a pozorně sledoval stále probíhající souboj. Vypadalo to hodně nadějně. Všechno klapalo tak, jak to klapat mělo a načasování bylo super. Příšera byla pokořena a já si na malou chvíli, že už je konečně konec.
Jenže soupeř znovu povstal a byl připraven nám to vrátit. Teď se navíc zdálo, že má větší kontrolu. Stál jsem zrovna na pevnější skále, když začala zem praskat a všude se objevovala láva. Na bojišti začalo být pořádně teplo. Na chvíli jsem ztratil balanc, protože jsem něco takového prostě nečekal, ale naštěstí jsem se stihl srovnat a do kontaktu s lávou se nedostal.
Stále jsem byl od něj trochu více vzdálen, takže jsem si nachystal další kunai a byl připraven se dostat blíže. Bude teď ovládat asi všechny techniky, které ovládali mrtví. Najít nějakou slabinu bude těžké, ale bylo nás tu dost, takže jsem v nás věřil, že ho porazíme.

Faito

Už stačil jen krůček. Jen natáhnout ruku a byl by konec. Když jsem se ale díval na znovu se skládající příšeru, věděl jsem, že odpočinek je ještě daleko. Zahleděl jsem se na hradby. Část shinobi se už vrátila (měli jen lehké oděrky, šlo spíš o znovuzískání chakry).
"Ti, kteří ví, že jsou už na konci svých sil, se okamžitě stáhnou za hradby!" křikl jsem přes hučící lávu.
"Ti, kteří mají dostatek chakry a sil, snažte se potvoru udržet na místě. Já ji zaměstnám, aby se moc nehýbala!"
Tak zněl druhý rozkaz. Gestem jsem si zavolal nejvyšší šarži.
"Až mávnu, každý, kdo může, sešle Kirisame na tu obludu."
To by jí mohlo stačit. Já bych to měl přežít, i když normálního člověka by to asi usmrtilo.
Rozeběhl jsem se proti příšeře a snažil se ignorovat to horko. Jeden z výbuchů mě odmrštil celkem daleko, ale ustál jsem to, byť jsem málem spadl do lávy. Se Shibukim v ruce jsem začal různými údery dotírat na příšeru, aby měli ostatní čas si zamířit.

No fuj, co to sakra...? pomyslím si, když mě nahodí hromada humusu. To už mám ale jiné starosti, takže se rozeběhnu po jednom z pevnějších kusů země a odrazem se dostanu nahoru na Kisira, který překvapivě svižně odtančí z dosahu té pohromy. Jeho chitinový krunýř ho na chvíli ochrání, ale nakonec skončíme moc daleko na nějaký efektivní útok.

Amanda instinktivně uskočila dozadu, neboť měla s výbuchy různého druhu díky mému koníčku fůru zkušeností. To já dostal celkem solidní zásah. Teda ne od výbuchu, ale toho modrého fascinujícího humusu. Ozvalo se plesk. Nebo bych měl říct "ŽBLEPT". Ano, to byl ten správný zvuk. Zvuk vystihující odpornost, slizovitost, nechutnost, blemcavost i tyrkysovost v jednom.

Na chvíli jsem zůstal stát jako opařený. Ta věc mě doslova zastavila v pohybu. Chystal jsem se právě mrsknout otrávené kopí přímo do středu tyrkysového maglajzu, ovšem sotva jsem se napřáhl, žbleptlo mě to. Vypadal jsem jako věrohodná socha taťky šmouly. Když jsem se probral ze šoku, první co prozradilo že žiju, byly mé oči. Otevřel jsem je totiž. Socha tak nabyla doslova nový rozměr.
"No to bych si ublink." zaklel jsem a decentně z ramena sundal nejvýživnější nános maglajzu.



Naštěstí na mě zbylé hroudy tohoto velice mňamózního želé nelpěly dlouho. Částečně jsem za to vděčil i svému brnění.


Zajímalo by mě, oč se pokouší Michiko. Naposledy jsem ji cítil ve své pavučině...

Faito

Dostat se k příšeře už bylo prakticky nemožné. I přes veškeré překážky jsem se ale snažil dostat co nejblíž tomu ohromnému nechutnému masivu.
V jednu chvíli jsem ale byl nucen uhnout a jen tak tak jsem se vyhnul puklině v zemi. Dokonce jsem si o ni "roztavil" ruku. Sykl jsem a uhasil rukáv, který okamžitě vysokou teplotou zažhnul.
Uslyšel jsem zahřmění.
"Zpátky do krytů!" křikl jsem za sebe, ale nemyslím, že mě někdo přes syčící páru slyšel. Odvolal jsem Shibuki a vyndal jsem obyčejný kunai a strunu. Vyhlédl jsem si místo, které jsem potřeboval. Místo, ze kterého budu mít čistou ránu na příšeru. Místo, ze kterého ji budu moci trefit jedním skokem.
Nastala chvíle pravdy. Jedním shunshinem jsem se dostal na špičku stromu a odrazil jsem se proti příšeře. Snažil jsem se pomocí odrazů po jejích chapadlech dostat co nejblíž. Když už jsem ztrácel půdu pod nohama, naposledy jsem se odrazil a mrštil kunai k zemi.
Vzhledem k tomu, že v mém kabátu je přes několik desítek kunaiů, jsem jako velký kus kovu. A kov stačí jen uzemnit, aby se stal lákadlem pro hladové blesky. Veškerá energie z bouře se stočila na mé tělo. Blesky mnou projížděly a trhaly mě na kusy. Přísahal bych, že cítím grilované maso.
Vypadal jsem jako ohromný rasengan. Pokud to vyjde, prostřelím příšeru skrz naskrz za cenu vlastního života...

Celou tu dobu jsem se modlil, aby technika Edo Tensei měla stále ty účinky, o kterých jsem četl...

Naše situace začala být každou chvíli horší a horší. Dostat se teď k monstru nebyl zrovna nejlehčí úkol. Nejblíže k němu zrovna byli Faito a Gats, kteří na něho zaútočili.
Chtěl jsem jim nějak pomoct, ale nad námi se začaly objevovat mraky a vypadalo to i na blesky, takže suiton jsem nechtěl riskovat.
Pak ale Faito chtěl využít situace a blesky použít proti nepříteli. Z dálky to nevypadalo zrovna pěkně. Byl sice Edo tensei, ale kdo ví, jak daleko až může zajít? K Faitovi se ještě přidal Gats a vypadalo to, že útoky by mohly zabrat. To se však teprve uvidí...
Já mezitím alespoň vytáhl dva Hiraishin kunaie a hodil je směrem k monstru. Neletěly však přímo na něj, protože to by bylo zbytečné. Spíše měly vyplnit prostor, kam by mohl teoreticky uniknout před Faitovým a Gatsovým útokem, tím pádem bych se k němu mohl dostat blíže. Doufal jsem, že to ale už nebude potřeba.

Konečně jsem ze sebe setřásl nános modré rosolovité hmoty do takové míry, že jsem se začal sám sobě podobat. Mizukage si mezitím hrál na Pikachu a já užasle sledoval tuto vzácnou podívanou. Příšera dostávala celkem slušnou čočku. Po zralé úvaze jsem došel k názoru, že otrávené kopí není právě účinná alternativa pro mé způsoby působení poškození. Vzpomněl jsem si na kyselinu, jejíž zásoby jsem již doplnil, avšak byl tu drobný háček. Michiko. Pojal jsem závažné podezření, že je nablízku. Pouze jsem se podíval na Amandu a ta vyplivla na tyrkysový maglajz další dávku pavučiny, aby alespoň přispěla jejímu znehybnění. Momentálně jsem se nehnal do předních linií. Tušil jsem, že až to všechno skončí, bude mých sil potřeba na ošetření raněných.

Když jsem viděl, k čemu se Faito chystá, donutilo mě to k zamyšlení. Na první pohled jsem se zdál být mimo účinný dosah jakékoliv své techniky. Pak se ale pode mnou pohlo ohromné tělo a já si uvědomil, že momentálně stojím na něčem co by mohlo pomoct zrealizovat můj absolutně šílený plán. Na patě jsem se otočil a rozběhl se po štírovi směrem k jeho ocasu. Až řeknu, hodíš mě směrem na ten rosolovitý humus jak nejprudčeji umíš. Po těchto slovech se usadím na konci štírova ocasu a vytvořím si na ruce kostěný vrták. 


Přece nechci žít navždycky ne... uchechtnu se sám pro sebe. Teď! Cítím jak se pode mnou ohromné tělo napne a ocas mě prudce vymrští směrem na cíl. Nastavím před sebe vrták jako štít a díky vývrtu se začnu pomalu otáčet ve vzduchu. Udělat ze sebe projektil možná nebyl nejlepší nápad... bleskne mi hlavou a koutkem oka zahlédnu jiskřícího Faita ve vzduchu. Pokud to načasování vyjde, udělám do té bestie dostatečnou díru, aby Faitův zásah stejného místa byl fatální. A pokud to nevyjde, už se asi stejně dneska nedovím výsledek.

Faito

Zavřel jsem oči. Blesky trhaly mé tělo a pekly mě zaživa. Poprvé za celou existenci Edo Tensei jsem cítil bolest. Byla nesnesitelná. Nutila mě přemýšlet o tom, zda vůbec jsem pod vlivem zakázané techniky. Bolestí jsem křičel a pozoroval, jak mi odpadávají spečené kusy masa z těla.
A pak jsem ucítil náraz. Věděl jsem, že jsem zasáhl příšeru. Chakrový tlak polevil a já slyšel vřískot a ticho, které zde již dlouho nebylo.
Prázdnýma očima jsem sledoval blížící se lávové jezero, a nemohl jsem udělat nic, co by mě zastavilo před pádem do něj. Naposledy jsem se podíval na Kirigakure.
Dobrá práce... vy všichni jste dokázali, že na vás mám být právem pyšný. Nezáleží na síle protivníka, ani na jeho počtu. Odhodlání, to je to, co vyhrává bitvy. A vaše odhodlání nemá soupeře... Třeba vám to někdy řeknu...někdy...
To poslední, co mi před odchodem z hmotného světa prolétlo hlavou, byla myšlenka na to, že nikdy nezjistí, od koho byly ty růže...

Konečně jsme se dočkali. Sice to vypadalo, že se ještě příšera útokům vyhne, ale pak začala ztrácet kontrolu nad sebou. Tahle ztráta byla pro nás klíčová.
Faito a Kashike dokázali zkombinovat svoje útoky a zasadit tak finální úder. Vůbec celou bitvu byla tahle dvojice perfektně sehraná. Ovšem za svůj poslední útok měli zaplatit vysokou cenou...
Něco se však dalo dělat, alespoň z mojí strany. Možná to byla šťastná náhoda, nebo tomu možná chtěl osud, ale šlo o to, že Hiraishin kunaie, které jsem před chvíli hodil tím směrem, právě prolétávaly vedle Faita a Kashikeho. Bohužel oba letěly moc rychle, takže jsem musel rychle jednat. Když budu dostatečně rychlý, možná je stihnu vzít oba.
V další vteřině jsem se tedy probleskl ke Kashikemu a musel se hodně natáhnout, abych ho zachytil alespoň za ruku. To se mi podařilo a v dalším momentě jsem stál společně s Kashikem v bezpečí daleko od lávy.
Teď byl na řadě Faito, jenže můj kunai už byl skoro z dosahu. I tak jsem to ale musel zkusit. Teleportoval jsem se tedy k Faitovi a natahoval po něm ruku. Byl však už moc daleko a já začal cítit žár od lávy. Nebyla jiná možnost, než se stáhnout zpátky...
Když jsem tedy opět stál na pevné zemi, tak jsem se podíval zpátky na to místo a v mých očích byl smutek. Faito byl teď totiž namočený v lávě a navíc jeho tělem projel neskutečný proud. Bylo mi líto, že jsem nemohl udělat více. Doufal jsem, že alespoň Kashikeho se podařilo zachránit.

Když se svět kolem mě točil, zavřel jsem oči a dal si chvilku na to, abych přemýšlel co dál. Zastavit tuhle šílenost bylo prakticky mimo mé síly, stala se ze mě střela. Nic víc. Střela která nakonec zasáhla cíl a hned jak jsem proletěl skrz, slyšel jsem pekelnou ránu jak na to samé místo dopadl Faito nabitý blesky. Teď už přijde jen dopad bůh ví kam, lámané kosti a tma. No a pak se svět kolem mě jakoby zastavil. Nebo jsem se zastavil já? Cítil jsem jen letmý dotyk na ruce a pak nic. Otevřu oči a sesunu se na kolena. Od žaludku mám brutální pocit na zvracení, ale naštěstí nemám moc co zvracet. A navíc jsem prakticky na nule s chakrou. Rozhlížím se kolem sebe nepřítomnýma očima a hledám původce té záchrany. Vedle mě stojí jeden z Konožanů, tak se rychle pokusím vyškrábat na nohy. Díky... řeknu mu polohlasem a snažím se trochu zorientovat.

//Bitva skončila. Všichnis i můžete napsat misi ranku S za obranu vesnice, a ti, co bojovali s rosolem,, si můžou napsat misi rank A.

Rozejděte se do svých domovů, mise napíšu snad o víkendu.

Jestliže jsem se doposud celkem ulejval, tak teď nastal pravý opak tohoto stavu. Nestvůra se konečně poroučela na onen svět, avšak stále jsme neměli vyhráno. Alespoň ne do té doby, dokud zůstávali lidé v nebezpečí. Omluvil jsem se Kashikemu i Faitovi, neboť jsem měl víru, že si s nepříznivou situací poradí. Já sám vystřelil pavučinu na blízkou skalku a prudce se k ní přitáhl. V letu jsem popadl bezvládné tělo Michiko a poté ji opatrně položil na zem. Přistál jsem kousíček od Yoko.

Vytáhl jsem jakousi skleněnou lahvičku plnou prášků a nasypal si je do pusy. Poté co jsem je zbaštil jako lentilky jsem se dal do samotného léčení bezvládného těla pod sebou. Michiko toho udělala pro mě... ne, pro nás... tolik... Co jí vedlo zajít tak daleko pro lidi, kteří jsou pro ni cizí? Včetně mě samotného? Co jsem jí nabídl kromě souboje, který ji přivedl do tak zuboženého stavu, ne nepodobného tomuto?

Ostatní lidé si mohli povšimnout, že pár pavouků se spojilo s mou maličkostí pomocí vláken, která jsem uvolňoval z dlaní. Měla nazelenalou barvu. Jeden pavouček (záměrně jsem vybral takového maličkého a celkem roztomilého) přilezl Yoko na hrudník. Mohla cítit, že do ní skrze drobné osminohé tělíčko proudí chakra a menší odřeniny a modřiny se začaly vytrácet.
"Sice nejsem přímo patolog, ale pokud něco vím, pak že žádný mrtvý neumírá dvakrát." Věnoval jsem posmutnělý pohled místu, kde se naposledy nacházel náš Mizukage. Doufal jsem, že se opět od někud vyloupne, pravděpodobně ve velmi špatné náladě.
"Odpočívej a zkus mu důvěřovat. Nerozčiluj se. Lež klidně, nevrť se. Nerad bych do tebe cpal silná anestetika. Rozumíš mi, viď." optal jsem se Yoko, jejíž příšerka, kterou schovávala ve svém nitru trošku chytla rapl.
"Hrňte to sem!" zvolal jsem. Nebylo pochyb, že mám na mysli raněné. Kousek od nás se objevil Seito a odložil tu zřízeného Kashikeho. I k němu jsem vyslal pavouka, který se na něm usadil a předával jeho zubožené tělesné schránce trochu léčivé síly. Největší starosti mi ovšem dělala Michiko. Zdejší shinobi byli sice vysílení a bojem pošramocení, avšak patřili mezi silné a zdravé jedince, kteří se už z mnoha podobných bitev zotavili. Mladá členka Hakuei však oplývala tělesnou schránkou, jejíž fungování bylo pro mne stále částečnou záhadou.

Na hrudníku se mi objevil malý pavouček a začal do mě pumpovat chakru. Otočím se abych se podíval odkud se tu vzal a pak vykročím po pavučině směrem k Hinemu. Díky brachu. Náhodou u sebe nemáš nějaké pilulky na doplnění chakry a trochu alkoholu co? optám se spíše řečnicky, protože je mi jasné, že ani profesionální dealer toho u sebe nemá tolik co obvykle Hine.