Země Železa

http://images.wikia.com/naruto/images/8/82/LandofIron.png

Neutrální země tvořená horou zvanou Tři vlci, díky jejímu tvaru. Na rozdíl od ostatních zemí, zde nejsou shinobi, ale specializovaní vojáci, samurajové. Země má oproti ostatním jedinečnou kulturu a velice schopnou a silnou armádu. Posledním generálem Země Železa byl Mifune. Nyní zde několik skupin operuje proti sobě, vytváří aliance a usiluje o složení nového šógunátu. Země je vojensky velice schopná, leč politické roztržky oslabují jednotu samurajů, proto prvním úkolem nového šóguna bude sjednotit skupiny samurajů pod jedno velení.

https://www.youtube.com/watch?v=bl4Sw5qJBgE

Takeshi

Po několika dnech cesty na západ jsem konečně dorazil k hranicím Země Železa. Byla chladná, ale nádherná. Spousta hor a náhorních pěšinek, sem tam jehličnatý les, teď v létě louky plné květů různých barev, a to vše v zapadajícím slunci. Člověk by ani neřekl, že je to země chladnokrevných zabijáků a mistrů v kenjutsu.
Vyrazil jsem vpřed po kopcích a hledal známky civilizace. Mé nohy mě samy vedly k rodnému městu. K městu, kde ještě donedávna vládl Mifune. Když jsem ale odcházel, jedinou královnou byla anarchie.
Konečně jsem se dostal nad údolí, kterým se šlo až k Třem vlkům.
Bylo nádherné počasí. Jeden by málem zapomněl na strasti a hněv, který ho sem vedl. Já ale potřeboval radu. Neměl jsem již síly na udržení vnitřního míru. Byl jsem nerozhodný a rozčilený. A to pro samuraje není dobré. Je to jako když celý život plníte nádobu vodou a v polovině vezmete kladivo a rozbijete ji.

Město už bylo na dosah. Vešel jsem rozlámanou branou dovnitř a spokojeně jsem vydechl. Jsem doma...
Zamířil jsem k paláci a rozhlížel se kolem sebe. Moc lidí zde nezbylo a ti, kteří zde zůstali, neměli pranic společného s bývalou slávou Země samurajů.
Postavil jsem se před brány paláce a uklonil se strážím.
"Takeshi Kenpachi, věrný služebník Země Železa, potřebuje mluvit se šógunem. Ztratil jsem vnitřní mír a chci k němu zpět najít cestu..."
Čekal jsem v úkloně velice dlouho. Tak se dokazovala úcta a duševní síla. Stát několik hodin na slunci, dokud se šógun nerozhodne hosta přijmout. A ani poté se mu nedívat do očí, ale pouze na špičky bot.

Takeshi

Někoho by jeho železná vůle těšila, já však měl ale hlavu plnou jiných věcí. Když jsem ale uslyšel známý hlas, málem jsem hlavu zvedl. Nechtělo se mi věřit, že stále ještě žije!
"S-Sensei?" zeptal jsem se udiveným hlasem. Trochu si od mé poslední návštěvy polepšil.
"Gratuluji k novému místu, pane. Přišel jsem se poradit, ztratil jsem cestu a jen zde mi ji někdo pomůže najít..."

https://www.youtube.com/watch?v=6B4wePMUZjM

Takeshi

"Sensei-sama..." začal jsem. "Oni jsou...ta anarchie...ta neúcta, ke starším, k silnějším..." Nakonec jsem se ale uklidnil. Nadechl jsem se, zklidnil a začal od začátku.
"Jak víte, rozhodl jsem se nabídnout své síly světu shinobi. Chtěl jsem poznat jejich kulturu, jejich zvyky, přiblížit jim kulturu naši, sem tam se něco přiučit a sem tam dokázat, že jsme ještě stále rovnými soupeři.
A s čím jsem se setkal? Jedině Suna, které vládla loutka, byla jakžtakž disciplinovaná. A ta padla. Někdo ji proměnil v prach.
Došel jsem do Kumogakure. Na cvičišti jsem narazil na člověka, který otevřeně rozhlašoval, že jsme prodejná sebranka a vyhrožoval smrtí. Onu výhružku ani nemyslel vážně, protože ji nedokázal obhájit.
Vstoupil jsem do služeb Raikage-sama. Byla velice schopná, na ženu, leč její rozkazy byly zmatené a neúplné. TO mělo za následek, že nějací zrádci napadli její vesnici. Stál jsem mezi nimi a branou a nehodlal jsem je pustit. A kde byli "elitní shinobi"? Když jsem se probral, viděl jsem, jak stojí nad mrtvolami svých přátel a domlouvají se, že půjdou na zmrzlinu. Sensei-sama..."
Opovážil jsem se podívat se mu do očí, aby viděl na těch mých, že jsem opravdu v koncích.
"...oni...jak je možné, že jsme prohráli Velkou Válku? Vždyť oni jsou tak...tak zkažení!"
Uvědomil jsem si svou chybu a opět oči sklopil.
"Chci najít někoho silného a přijmout ho s respektem, leč už mi nezbývá moc vesnic...Poraďte, jakou cestu bych měl zvolit?"

Takeshi

Myslel jsem, že na jeho otázku odpověď už dávno znám. Ale stejně jsem se zarazil. Jsem opravdu připraven? Opravdu potřebuji znovu pomoci od mistra? Vypustil mne do světa právě proto, že jsem dokázal svou rozhodnost a samostatnost.
Ale také mě učil respektu ke starším. A já, byť jsem měl hrdosti sebevíc, jsem nikdy radu od staršího neodmítal. Rady jsou vzácné a jen málokdo je prodává zadarmo.
"Ano, jsem připraven..."

Takeshi

Odevzdal jsem všechny zbraně, sundal jsem zbroj a dal ji na stojan, odložil jsem i tradiční katanu. Tohle bylo jediné místo, kam si bojovník zbraně nebere. Žádné zbraně.

Velká síň se tolik nezměnila, možná zdi trochu zestárly a zašedly, ale to bylo vše. Byla z ní cítit aura klidu, bylo to takové magické epicentrum veškerého světa samurajů.

Postavil jsem se naproti mistrovi a nadechl se. Začal jsem provádět cviky, které mě naučil, když jsme byl ještě malý chlapec. Chaotické myšlenky se pomalu vytrácely a já se zaposlouchal do mistrova hlasu.

https://www.youtube.com/watch?v=TSaOCO10ZmM

Takeshi

Začal jsem se pomalu pohybovat. Pomalé kroky ne nepodobné starému učení tai-chi mi dodávaly jistotu, ruce pohybující se v prostoru kontrolovaly rovnováhu.
Oči jsem měl zavřené, protože jsem se připravoval na věci, které uvidím. Miloval jsem tuhle část cvičení. Ovšem při špatném provedení byl pevný bod v chaosu narušen a doprovázen neskutečnou duševní bolestí. Čím více lidí jednotlivec zabil, čím více špatností udělal, tím těžší bylo dostat se do oné klidové formy. Trochu se to podobalo senjutsu.
Uslyšel jsem kapku. V mých uších ale nezněla jako voda, ale jako malý, světle modrý krystal, který se při dopadu roztříštil na krystalky menší. Konečně jsem byl připraven.
Otevřel jsem oči a srdce se mi rozbušilo. Bylo nádherné vidět svět v úplně jiných barvách. Mé zorničky byly rozšířené a můj výraz byl naprosto mimo. Barvy totiž nebyly barvami, ale pocity - červená hřála, zelená zklidňovala, modrá byla hlubokým zamyšlením...
Tento způsob meditace je tím nejkrásnějším emočním zážitkem, kterého může kdy obyčejný smrtelník dosáhnout.
Mistr poznal, že jsem připraven.

Takeshi

"Byl jsem v jejich službách, ne v jejich moci..." řekl jsem a můj hlas mi, stejně jako ten mistrův, zněl jako drnkání tisíce strun. Já mu ale rozuměl.
"...vše se změnilo až se Sunagakure no sato. Když jsem viděl, že vesnice může být pohřbena v písku během několika vteřin..."
Nadechl jsem se a chvíli dech zadržel, neboť barvy se pomalu tříštily. Nechtěl jsem z rovnováhy vypadnout, leč mluvení bylo velice náročným úkolem v tomto stavu.
"...sám jsem vylezl z písku až po několika hodinách. Neviděl jsem mrtvé, ale cítil jsem je, slyšel jejich duše, jak naříkají...Měl jsem strach..."
Konečně! Tohle byla ta žába sedící na prameni. Tohle byla ta věc, která otravovala můj tok myšlenek a emocí a bouřila klidné vody vyrovnanosti. Strach. Něco, co je samurajovi odpíráno po celý ten dlouhý čas tréninku. Strach ale nezaniká, jen čeká v záhybech duše a pak se v jeden moment objeví.
"Nevěděl jsem, co mám dělat. Utíkal jsem tak daleko, jak to jen šlo, a když jsme nemohl utíkat, pochodoval jsem ještě dál. Až Kumogakure no sato mě zastavila.
Strach je hrozným bičem, mistře..."

Takeshi

"Můj jediný pán stojí přede mnou živý a zdravý..." řekl jsem zcela vážně. Býval to můj otec. Když zemřel, byl to můj sensei. Vždy to byl někdo, koho jsem mohl respektovat.
"Vydat se mezi shinobi se statusem rónina nebo bez něj, to je jedno. Všichni ve mě vidí jen chyby našich otců. Jsme podle nich jen stroje na zabíjení a menina, která má být vyhubena. A jestli si mám vybrat, raději chci mít místo, kam se vrátit, kdybych udělal nějakou velkou chybu. Nebo kdyby se shinobi rozhodli, že už nás nepotřebují..."
Tím jsem dal jasně najevo, po čem toužím. Chci pomoci nějaké vesnici, ale moc jich už nezbývá. Shinobi se vraždí mezi sebou jako by v nich nebyla už ni kapka citu.

Takeshi

"Slyšel jsem věci o Otogakure no sato. Spousta shinobi v ní nalezla svobodu, protože Otokage přijímá i nukeniny pod svá ochranná křídla. Z Otogakure vyšla spousta zlého a usilovat tam o vyrovnání vah spravedlnosti by se rovnalo vytesání svého jména do náhrobního kamene..." řekl jsem. Otogakure byla vesnicí vyhnanců a uprchlíků. Pokud bych se měl stát róninem, volil bych tuto vesnici.
"Na druhou stranu mám pocit, že Konoze už za chvíli nebude stačit pouze země Ohně. Před několika měsíci prý vzala do děržavy Amegakure a její území. Myslím, že v Konoze bude mnoho bezpráví na úkor slavných, bohatých a vlivných. Myslím, že Konoha je místo, kde bych mohl šířit naši kulturu a pomáhat k lepšímu životu."

Takeshi

"Mistře, sám jste mě učil, že rovnováha se hledá a najde jen zřídka, většinou ji musíme vytvořit. A Pokud je Konoha tak chaotická, jak říkáte, pak by možná nebyla zcela zavrženíhodná..."
na chvíli jsem se odmlčel a zapřemýšlel nad Kirigakure. Je pravda, že se o ní poslední dobou hodně mluví.
"Povězte mi, co o Kirigakure víte..."

Takeshi

"Pokud je Mizukage tak zásadový, jak říkáte, pak si ve vesnici zachová klid a řád i beze mne. Byť to bude rovnováha vystavěná na slzách a krvi některých lidí..."
Pak jsem se odmlčel. Mistr mi dal veškeré indicie a vytyčil cíle, ke kterým se mohu vydat. Rozmýšlel jsem se dlouho, až jsem konečně otevřel oči.
"Otogakure no sato. Pokud selžu i tam, pak se budu muset vrátit zpět k prvním krůčkům a začít znovu celý můj život..."
Klekl jsem na zem a uklonil se až k zemi.
"Děkuji, sensei-sama. Byl jste mi mistrem v mém raném mládí a jste mým světlem v temnotě nerozhodnosti. Nezklamu Vás."

Takeshi

Zajímavé, že přání, kterým se loučili samurajové, zůstávalo vždy bez díků. Počkal jsem tedy v tichosti, až sensei domluví a odejde, pak jsem konečně zvedl hlavu, vstal jsem, oblékl se a odešel. Stavil jsem se ještě v klanovém sídle a vzal nový praporec. Smutné, že zde bylo tolik prachu, na druhou stranu naše sídlo ještě pořád stálo, touž moc klanů říci nemohlo. Snad se sem jednou vrátím...

//přesun