Jeskynní komplex

First topic message reminder :

Toto místo se nachází kdesi mimo Kirigakure a přesto dostatečně blízko. Vstup na vlastní nebezpečí. V blízkosti jeskynního komplexu neustále stráží jeden senzibil a čtyři Anbu. Vchod do jeskyně a celý její povrch je ozdoben pavučinou, která neslouží k dekorativním účelům, ale okamžitě informuje Hineho, obří pavoučici Amandu a dalších 50 - 100 tisíc nas***ých osminohých zvířátek, že dorazila svačinka.

Napřed vás čeká dlouhá cesta klikatou chodbičkou, jejíž stěny ani pod množstvím drobných tělíček nelze spatřit. Poté vás už jenom pár schodů dělí od srdce Hineho laboratoře.

Laboratoř:

Odtud vedou odbočky například do skladu, obývací místnosti a v neposlední řadě trochu zašlého archivu.

Knihovna:

Kdo bude mít odvahu, dostane se až do oddělení cel, oddělených výzkumů a podobných zařízení.

Pohovka:

Ale nevítaný host tam už zůstane do konce věků.

K nohám Kairi se dokutálela zkumavka, jejíž obsah byl vylitý kdesi na podlaze. O jakou látku se jednalo? Kdo ví. Evidentně to však nebylo nic jedovatého, neboť majitel ruky, jejíž pohyb zkumavku rozhýbal se v té nazelenalé tekutině právě válel. Jednalo se o smrtelně bledé individum, které mělo jakési černé šmouhy okolo očí. Vypadalo to, že se těžce zvedá na nohy. Dokonce se pokusil odpovědět na Kairino zavolání.
"Umm já jsem.. bhuee.." vyblekotal jsem ze sebe a rukama šátral po něčem, o co se můžu zapřít. V nohách jsem pociťoval solidní třesavku. Už nikdy nebudu jíst chakrové pilulky jako lentilky!

Jedna ruka se zapřela o desku stolu a druhá následovala. Bylo patrné, že nohama nenesu plnou váhu svého těla. K jejímu pískotu a pavoučímu pohybu jsem zůstal až podezřele apatický. Náhle jsem si uvědomil, že mé zarudlé oči s vydatnýma kruhama značícími vyčerpání se dívají do jiných očí.

Já jestli jsem chorý?

Náhle jsem procitl a mé zornice o velikosti špendlíkové hlavičky se na okamžik rozšířily a já zaostříl na dívku před sebou.
"Ale ne, jen jsem to přehnal s koksem a chakrovýma pilulema." zamumlal jsem a protřel si oči.

Hrábl jsem po nádobě, která se ohřívala nad hořákem. Byla zde jakási hnědá tekutina, ke které jsem přivoněl a zhluboka se napil. Káva. Mnohem lepší.
"Víš... jsou látky, které v malém množství člověku pomáhají. Léčí, dodávají sílu, nebo naopak uklidňují. Ale... nesmíš to s nimi přehnat." pravil jsem a do nádoby s kávou nasypal poměrně slušné množství cukru. Neobtěžoval jsem se s kostkami ani lžičkami. Sypal jsem to rovnou ze sáčku a poté důkladně promíchal.
"Nikdy nezačínej užívat takovéhle léky bez lékařského dozoru. Jsem na slovo vzatý odborník. Ale myslím si, že jsi přišla kvůli něčemu jinému ne? Posaď se, dej si sušenku."  kývl jsem směrem k pohodlnému křeslu a konferenčnímu stolku na němž stála miska se skořicovými sušenkami. Mimochodem to také byla má nová závislost. Ještě jsem se zastavil u lůžka Michiko a krátce zkontroloval její stav. Klidně oddechovala. Alespoň že tak. Ideální by bylo, kdyby vydržela při vědomí déle než pár minut, avšak zatím jsem neměl to potěšení si s ní příliš popovídat. Jaká vtipná situace.

Smutně jsem pokýval hlavou.
"Ano, má ty sušenky moc ráda. Doufám, že co nevidět je zase ochutná. Pomáhala nám s obranou Kirigakure a trošku to přehnala."
Evidentně mi vůbec nedocházelo, jak Kairi tento dotaz myslela. Na okamžik jsem stiskl Michiko zápěstí a sledoval hodinky. Poté jsem věnoval Kairi tázavý pohled.
"Mám pocit, že jsi zabloudila. Nebo máš snad misi? Za branami Kirigakure? To se mi nezdá moc bezpečné."

Uslyšel jsem žďuchnutí. Hlava té mladé dívky naštěstí odpadla do měkkého polštáře, avšak jsem stále nechápal, co se stalo. Ta dnešní mládež. Nejspíš pořád civí na televizi dlouho do noci, pořádně to nespí a pak to takhle dopadá.

Přistoupil jsem k ní a povšiml si její bledé tváře. Dech i tep zůstával v normálu. Povzdechl jsem si a zvedl jí nohy do výšky. Podložil jsem je hromadou polštářů, abych ušetřil práci jejímu srdci, které zjevně nestíhalo dostatečně prokrvit mozek. Ty problémy s nízkým tlakem...

Došel jsem pro obklad a prsknul jí ho na hlavu. Kdyby teď dorazil třeba nedej bože Mizukage-sama, vypadalo by to tu jak v doupěti masového vraha, nebo přinejlepším úchyla. Posadil jsem se naproti Kairi a sledoval, kdy se ráčí probrat.

Věnoval jsem tomu mláděti vskutku nechápavý pohled. Avšak díky tomu co si mrmlala jsem si dal dvě a dvě dohromady. Nevěděl jsem, jestli se mám smát, nebo se cítit dotčený. Nakonec jsem se přece jen pobaveně usmál.
"Hine Kureta. Těší mě." pravil jsem a zadržoval smích. Celou dobu jsem zůstaval sedět a nevypadalo to, že mám v plánu vynaložit nějakou námahu na pohyb. Přece jen, ještě pár minut zpět jsem to byl já, kdo se tu válel po zemi.
"Abych rozptýlil tvé obavy, i kdybych byl nakrásně úchylák, který unáší holky, rozhodně bych se neskrýval pár metrů za Kirigakure a neupozorňoval na sebe vysokou koncentrací pavouků a pavučin. A to děvče je momentálně má pacientka, která při obraně Kirigakure vydala trochu více sil, než je zdrávo." dodal jsem na vysvětlenou, protože jsem měl dojem, že tentokrát to pískle snad poslouchá.

Michiko oddechovala, a byl jsem si jistý, že by ji situace, která se tu odehrála pobavila. Kairi si mohla všimnout, že přinejmenším na jejím obličeji jsou patrné známky jakéhosi zranění, které však nevypadalo čerstvě. Vidět byla zhruba polovina jejího obličeje, a jeho světlou barvu narušovala pouze malá šmouha na tváři. Pozůstatek z jejího boje v ohnivém pekle. Vzal jsem do ruky vlhčený ubrousek a stopy od sazí setřel. Její oblečení na tom bylo o poznání hůř a bílá yukata se proměnila téměř v popel a po příchodu do jeskyně už z ní mnoho nezbylo. Aktuálně tak Michiko ležela pod lehkou pokrývkou, zabalená alespoň do županu. Přece jen v jeskyni není právě teplo.
"Bude v pořádku, jen si musí odpočinout. A povíš mi, kampak jsi to vlastně měla namířeno? Nebo je to tajemství?"

"Můj ty smutku. Vypadá snad takový bohem zapomenutý jeskynní komplex jako banka?" upřímně jsem se tomu podivil. Lokl jsem si kávy a zapálil si cigáro.
"Nech mě hádat, máš prdlačku a ne lístek." pousmál jsem se. Zároveň jsem uvažoval nad tím, co si Kairi přeje ovládnout. Příjmení Utsushi jsem samozřejmě znal ještě z dob, kdy Kirigakure vedla Hitomi. Ani ona, ani ten její Utsushi amant neměli pochopení pro mé výzkumy. Jojo, užili jsme si spoustu legrace zejména s výbušninami.

"A kdy jsi ten lísteček viděla naposledy? Možná bychom ho našli." snažil jsem se tomu stvoření dodat trochu naděje.
"Bylo na něm něco zvláštního? Přibližná velikost?" kladl jsem další otázky. Nejsem žádný Hyuuga s Byakuganem, avšak možná by mé metody na tento účel bohatě postačily.

"No... to se ještě uvidí." zamumlal jsem. Odmlčel jsem se, pohodlně se usadil v křesle a přestal se hýbat. Možná to působilo dojmem, že jsem duchem nepřítomný, což mohla být částečně pravda. Pohled jsem měl upřený do prázdna, jako kdybych o něčem intezivně přemýšlel. Pavouci, kteří se necházeli v blízkém okolí jeskyně se začali pohybovat směrem ke Kirigakure. Díky jejich počtu nebyl problém důkladně okolí prohledat, i když opět padala mlha. Mé vědomí bylo chvíli s tímto, chvíli s oním pavoukem. Skoro jsem měl pocit, že jsem rozprostřený na poměrně velké ploše. Jeden z pavouků slaňoval ze stromu a dole pod ním se cosi bělalo.

Vem to. A všechno tomu podobné.

Jiný pavouček kráčel po mechu a mezi kameny také objevil cosi papírového. Naložil si tu věc na hřbět a připevnil ji vláknem.

Vrátil jsem se s vědomím do své mozkovny. Celé pátrání mi nezabralo déle než dvě minuty.
"Asi jsem skončil." konstatoval jsem výsledek svého počínaní. Nezbývalo mi, než počkat až jistí osminozí výtečníci dorazí.

Můj pohled opět nabyl slabomyslný výraz. Ta holka vždycky třepne něco, co mě dokonale vodrovná. Víc jak exnutá placka vodky.
"Neasi. Já jsem víla Amálka." pravil jsem naprosto vážným tónem. Podíval jsem se směrem k východu z jeskyně. Chodbou začali přicházet pavouci. Šli pěkně v řadě za sebou. Každý nesl maličký papírek. Dva z nich i papírové kapesníky. No co, oni v tom takovej rozdíl nevidí.

Pavoučkové vylezli na stůl a zůstali stát. Bylo jich tu přesně patnáct. Pousmál jsem se. Jeden z nich nesl papírek, na němž jsem z fleku přečetl: mléko, dva rohlíky, lepidlo na zuby.
"Vyber si potvůrku." pobídl jsem Kairi.

Nechal jsem Kairi ať si hraje s barevným papírkem a prohlížel si zbytek. Nakonec jsem našel něco, co se zdálo být tím, co mohla ztratit.
"Myslím, že tohle je ono." položil jsem na stůl poměrně cenný lísteček.
"Ne, nejsem víla. Jsem vědec. Ale protože rád testuji jedy, výbušniny a nejzvláštnější chemické patoky, tak jsem raději mimo vesnici. Ono ani pavouci by se netěšili velké popularitě." dodal jsem na vysvětlenou.

Pavouček ohnul nožku a zkoumavě pozoroval prst před sebou. Jednu ze svých končetin použil na průzkum a dotkl se prstu. Pak se rozhodl jít dál a vlézt Kairi na ruku. Konec konců, byl to pro něj povědomý tvar, avšak patřil někomu jinému než mé vědátorské maličkosti.
"Jsou to úžasní tvorečkové. Jejich pavučiny jsou silnější než ocelová lanka. Dokáží pevně spoutat i toho nejsilnějšího shinobi. Ale využívám je i na léčení. A ano, mají tě rádi. Nezaútočí, pokud jim nedám pokyn, nebo příkaz nevpouštět nikoho do jeskyně." byla to skutečně pravda. Budu muset zapracovat na bezpečnostních opatřeních, až se zase uráčím navštívit říši snů a tripových zážitků.