Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

 "Ne, to jsem vědět nechtěl, ale Vaše informace se Itachimu jistě budou hodit. Jsem si jistý, že Vás brzy v Kirigakure vyhledá," uklonil jsem se Faitovi. Ještě jsem měl spoustu práce a musel jsem připravit jednotky a domluvit strategii s mediky.

Faito

"To je skvělá zpráva..." řekl jsem spokojeně. "Než odejdu, opravdu nestojíte o nějakou pomoc?"

 "Děkuji, už tady máme pomocníky ze Suny a je to primárně problém Konohy. Nemůžeme se pořád spoléhat na pomoc. Mám však na vás menší prosbu.." vytáhl jsem z kapsy zvláštní značku na malém papírku. "Vzkažte prosím Hitomi, ať si tu značku připevní na tělo, bude vědět o co se jedná." ano, také to má co dělat s mou novou super nadupanou technikou.

Faito

"Jistě..." řekl jsem a značku trčil do kabátu. "Děkuji za váš čas, myslím, že mě tu ještě párkrát uvidíte. A pozdravujte slečnu Mikomi."
Pak jsem se uklonil a odešel.

//přesun

Zaklepala jsem na dveře kanceláře. Na čele se mi perlil pot, ale jinak jsem byla v pořádku. Díky Tobiruovým technikám jsem ani neminula tolik chakry. Během čekání na výzvu ke vstupu jsem se vydýchala a uklidnila dech.

Když Faito odešel vstal jsem a otevřel dveře. Potřeboval jsem průvan a nezdržovat se klepáním. "Pojďte dovnitř všichni," zavelel jsem a vyčkával až to provedou.

Před kancelář dorazil další člověk. Měl dlouhé vlasy, to mi připomínalo jednoho, kdo mi kdysi pomohl. Ale to byl ANBU. Zatím jsem tomu nepřikládala žádnou důležitost, jen jsem místo pozdravu jemně sklonila hlavu. Pokud to je on, poznám to později podle hlasu.
"Dobrý den," mírně jsem se uklonila.
Ani v těžkých časech jsem na to nezapomněla.
"Hokages-sama, obávám se, že sokola, kterého pro nás poslali, usmažila katonová technika. Doručili jsme smlouvu, dokončili misi a okamžitě jsme se vrátili. Ani jeden nemáme ani škrábnutí, váš syn tu není jen proto, že se rozhodl zůstat u brány s vaším bratrem."
To bylo vše, co jsem měla na srdci ohledně mise.
"Avšak obávám se, že nemám žádné informace o aktuální situace kromě rychlého shrnutí od Seita-san."

Přišel jsem do místnosti, dveře byly otevřené, tak jsem vešel. Nic jsem neříkal, jen čekal a poslouchal.

Takže tu byli všichni, kromě Naota a Mikomi. Rozhodl jsem se začít jednat.
"Geninové pomůžete postavit provizorní stany za branou. Boj se přesune před Konohu. Nevpustíme je dovnitř. Shijin, tvůj otec a tvá sestra se ještě nevrátili z mise. Jsem si jist, že se brzo vrátí, ale ty jsi teď momentální vůdce klanu, víš co máš tedy dělat. Allii buď připraven, až se objeví společně se mnou a Tobiru se pokusíme přivolat starou známou barigádu sanninů. Doufám, že si pamatuješ tuto starou taktiku, díky které Konoha zvítězila v minulých válkách. Nepřátel je přes 400, víme, že jejich vůdce ovládá pět kekkei genkai, Yoton, Jinton, Sakin, Ranton a Bakuton. Je to velmi výrazná osobnost. Také si dávejte pozor na Samuraje. Tvoří podstatnou část jeho armády. Je možnost, že se opět zapojí jednotky Iwy."mluvil jsem rychle, ale zřetelně. Byl čas jednat.

Přikývla jsem.
"Věřím, že se sestra a otec vrátí brzy a že mého vedení nebude třeba, ale ještě před jejich návratem se pustím do příprav. Ano, vím, co mám dělat."
Takže bude zase válka. Zase budou stany před Konohou. Ale tentokrát nedovolíme, aby vůli jediného z nás srazili k zemi, aby rozbili jediný dům. Nesmí to být stejně bolestivá válka jako ta předchozí, ačkoli to je asi jen krutá a naivní idea. Nesplnitelná idea. Každá válka bolí stejně jako bude tato. Naštěstí se zdálo, že v ní nebude účinkovat tolik shinobi, ačkoli Kekkei Genkai proti nám stojí mnoho.
Yoton, Jinton, Sakin, Ranton a Bakuton...
Ten muž se jevil neporazitelný.
"Pokud je to vše, půjdu ke svému klanu."

"Hai, můžeš jít..Rokuro, budeme také potřebovat podporu Raitonu a Katonu, buď připraven a dej dohromady menší jednotku s Raitonem proti případným jednotkám z Iwagakure. Yosh...Nějaké další otázky?" prohlédl jsem si je a čekal.

Poslední dnešní úklona, se kterou místo pozdravu jsem se vytratila z kanceláře, byla možná hlubší než ostatní.
Co bude dál?
Neměla jsem ráda nejistoty a válka určitě nejistá byla.

//Přesun

Rukjo
Vtrhla jsem do kanceláře na zdvořilostí nebyl čas pokud je válečný stav
"Hokage-sama,je to pravda bude válka?Kde je moje místo když jsem gennin?Vím ,že v bojí vám nemůžu moct ,spíš bych tam překážela,ale chci pomoct." můj usměvavý vyraz zmizel a tvářívala jsem se vážně a odhodlaně.

Předtím než jsem se vydal na bojiště jsem zahlédl malou dívku.
"Rukjo, tvé místo s ostatními geniny je u monumentů. Neschovávejte se, ale sledujte jak bojují shinobi z Konohy! Sledujte a učte se o Ohnivé vůli, která ochrání tuto vesnici a rozpráší nepřátele! Sledujte nás, budoucí generace, která povede tento svět, až my tady nebudeme." touto řečí jsem ji odpověděl a odešel z kanceláře.

Rukjo
Hai,Hokage-sama Hokage odešel pryč.V duchu jsem si řekla"hodně štěstí." a odešla jsem do monumentů (přesun)

To, kam nás Hokage poslal mě velice naštvalo. Už nenechám nikoho zemřít, už jsem dostatečně silný na to, abych ochránil lidi před smrtí.
"Nebudu se schovávat, nejsem slabý a rozhodně bych nepřekážel! Nenechám venku lidi umírát bez toho, abych se je alespoň pokusil zachránit! Této války se zúčastním, i kdybych měl zemřít!"
Doufám, že Hokage můj projev pochopil. Nechci aby se opakovala situace z mého krvavého dětství. Už se nebudu schovávat. Odcházím z kanceláře.

Pomalym krokem jsem dosel k budove a pak jsem premyslel co vubec reknu. NakonecJsem cestou po schodech premyslel jak to vysvetlym. Nakonec jsem jen zaklepal na dvere a cekal az budu vyzvan ke vstupu.

Odemkl jsem kancelář a po několika dnech vstoupil. Raiki za mnou. Ne, že jsem nechtěl tomu klukovi dopřát hady, ale problém byl jinde. Had je předzvěstí zla, ten, kdo má hady, ovládne ho velká touha po moci. Nemohu dopustit, aby někdo udělal stejnou chybu jako já. Touha po moci...jak tenká hranice je od cesty nenávisti.. Uviděl jsem i Hikaru, tak jsem ho vyzval ke vstupu. Sedl jsem si do křesla.

Vstoupil jsem spolecne s Hokagem do kancelare. Uklonil ale v uklone jsem zustal a zacal mluvit.
"Omlouvam se Hokage-Sama. Za muj vystup na Bojisti. Vim ze na to neni omluva ale spise reknu proc jsem byl ochoten udelat co jsem chtel. Uz mi dochazi sily celit tomu kvuli cemu zemreli mi pratele. Kvuli miru, kvuli ochrane ohnive zeme a porad se nekdo objevuje kdo to chce nicit. A nejvice me nici to ze se vzdy dostanu do Situace kdy nic nezmuzu." Bylo zdrejme vse co jsem mel na srdci.