Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

"No, ještě jsi pořád neuklidil tu knihovnu," ušklíbl jsem se a v očích mi zablesklo.

Založil jsem si ruce na hrudi se spokojeným výrazem. Natáhl jsem si nohy na stole a začal pročítat ty nekonečně nudné zprávy z misích. Dohlížel jsem také na Mara, kdyby chtěl náhodou něco ukrást. Za to by ho čekal nepříjemný trest, sdílel by celu se svým strýcem Itamou ve vězení.

Došel jsem ke kanceláři a viděl, že mě Tobiru následuje. Z kanceláře jsem nic neslyšel, ale i tak jsem zkusil zaklepat a pak vstoupit. Assasin tam naštěstí byl a byl tu i Maro. ,,Zdravím. Tak jsme zpátky." počkal jsem, až vejde i Tobiru a dveře zavřel.

Vešel jsem za Seitem a viděl že je táta živ a zdráv. Utíkal jsem k němu a obejmul ho. "Jsem rád, že ses vrátil.." poodstoupil jsem a zhroutil se na stůl. Rány na zádech.

Zastavil jsem se před budovou, vůbec se mi nechtělo jít po schodech. To jsem vážně tak starý? Probleskl jsem hiraiashinem přímo za klona. Uviděl jsem zraněného Tobiru. Okamžitě a bez řečí jsem pohltil klona a začal léčit jeho záda. Vypadalo to ošklivě.

Díval jsem se, jak mu léčí záda a ucítil i ta svá, kde byly škrábance, ale to bylo to nejmenší. ,,Bude v pořádku?" ani jsem nepochyboval, že by nebyl, když ho léčí sám Assasin. ,,Každopádně mám to, pro co jsi mě poslal." vytáhl jsem zkumavku s černým okem a položil ji na stůl, kde bylo kousek místa.

Snad už to dokončil. Poodstoupil jsem a pořádně se podíval na to, co Seito přinesl a pak na otce. Neměl sharingan nebo se mi to jen zdálo.
"Cože?" opáčil jsem a sevřel ruku v pěst. Zase se nechal málem zabít.

S pohlcením svého klona na mě přešli jeho myšlenky a vzpomínky. Nebylo to zas až tak špatné. Henge bych skutečně mohl používat. "Arigatou Seito," pohlédl jsem na lahvičku a ušklíbl se. Tak už nebudu jednoočko?

Až teď jsem si všiml Mara. Dalšího z klanu Senju. Proč jen mám tolik bratranců?
"Takže ses nechal zase málem zabít?" nechtěl mi odpovědět a já nemínil zůstat bez odpovědi.

"Já umřel, abych tomu zabránil použil jsem sharingan." ušklíbl jsem se. "Zklidni hormon Tobiru," úšklebek zmizel a já se tvářil smrtelně vážně. "To rodiče se mají starat o své děti, je to má povinnost tě chránit a přitom klidně i život položím," zamračil jsem se.

,,Není zač." podíval jsem se na ty dva a pak ven z okna. Najednou někdo zaklepal na dveře. ,,No, já půjdu. Nebudu vás zbytečně zdržovat." mrkl jsem na všechny tři v kanceláři a pomalu vyšel na chodbu. Stála tam nějaká dívka, tak jsem jen kývl hlavou na pozdrav a šel pryč.(přesun)

Překvapil mě tón jeho hlasu. To bylo snad poprvé. "Hai," zklopil jsem hlavu. "Zklamal jsem, přišel jsem o tým."

Někdo klepal. Musí vydržet. "Tým? To mě mrzí Tobiru. Našim úkolem není zachránit každého, jsme ninjové, předpokládá se, že zemřeme v boji. Oni byli pravý Shinobi, zemřeli v boji jako Konohagakure Shinobi. Buď s nimi, měj je v srdci a jdi dál. Bojuj za ně." řekl jsem. "Ztráta každého člověka bolí, ale jejich vůle a vzpomínky nás posilňují a nutí jít dál." řekl jjsem a založil ruce na hrudi. "Tobiru, až vyřídím dalšího člověka, půjdeme spolu na Myoboku. Vstupte!"

Mírně jsem se zamračil. "Proč to chcete vědět?" pozvedl jsem zvědavě obočí. "Nemůžu jen tak pustit do archivu někoho cizího. A kdo vlastně jste a co tady děláte?" vůbec ji nepoznávám.

O téhle dívce jsem slyšel. Dřívější Assasin by ji zavřel do vězení, zabil, mučil, chtěl by získat její sílu, ale tenhle? Vstal jsem a přešel k ní. Dal jsem ji ruku na rameno a jemně stiskl. "Chceš se vrátit domů dítě?" usmál jsem se. "Chtěl jsem vědět, co se s tebou stalo, myslel jsem, že jsi mrtvá. Ti, co tě vyhnali, už tu vůbec nejsou...Byli potrestáni."

"Chápu tvůj úděl a nebudu ti bránit ve tvé cestě. Ne teď a tady. Každý člověk má svůj úděl a svou cestu. Jednou konečně najdeš tu svou." pustil jsem ji, obešel jsem stůl a posadil se.
"Je to Otogakure? Nebo Iwagakure?" Konoha má spoustu informací, možná bychom jí dokázali pomoci, ale s něčím takovým jako je pět draků nemáme žádnou zkušenost. "Možná by nějaká pečeť pomohla.."

"Čekal jsem to," ušklíbl jsem se. "Neuvězním tě, nejsi tady z nepřátelských důvodů. S Otogakure jsme jeden konflikt měli, nestojím o další," řekl jsem jasně. "Tobiru s tebou půjde do archivu, kde si můžeš zjistit, co jsi potřebovala, ale řeknu ti jedno. Ať je v tobě drak, bijuu nebo nějaká jiná stvůra, pořád budeš Konohagakure no shinobi. Pořád bude v tobě plápolat skrytá Ohnivá vůle, o které ještě ani nevíš.."