Konoha nemocnice

"Zkus najít jejich chakru byli někde na cestě po vesnicích nebo se vrátili do Sory." odpověděla jsem mu a pak jsem vycházela ven
"Budu tady v Konoze někde pobíhat když tak mi pošli vzakz nebo tak." a odešla jsem z nemocnice (přesun)

Hmm najdi jejich cakru. Ja nejsem zadnej Senzibil. Proletelo mi hlavou
Nakonec jsem se vydal smerem k brane.
(Presun)

Zadívala jsem se ke dveřím, jen jaksi prázdným pohledem. Až hlas mi prozradil, o koho jde, pousmála jsem se.
"Rokuro-kun. Hezký den." 
Nikdo jiný tu nebyl, byla jsem vděčná za společnost. Rodiče i sestra byli zřejmě kdesi na misi, jinak jsem věřila, že by se objevili. Musela jsem čekat. Ve tmě. Když jsem skoro neviděla. Nu, ale nestěžovala jsem si. Povinnosti měly přednost.
"Jde to, ačkoli se můj zrak nezlepšil."

Zpozorněla jsem.
"Stalo se snad něco?"
Ke svému zraku jsem se již nevyjadřovala, znala jsem i Sakuřin postoj. A ten byl po několika dnech jasný. Byakugan poškozený není. Moje oční nervy ano. Za chvíli se ztratí i schopnost vidět jakž takž obrysy.

"Někdo by měl přijít," pokrčila jsem rameny. "Klan se o to musí zajímat, ačkoli teď ještě asi sčítají ztráty po předchozím boji. Dost to s námi otřáslo."
Měla jsem být lepší velitel...
"V podstatě nic?" pozvedla jsem obočí. "V podstatě nic nikdy neznamená, že se doopravdy nic nestane. Mám své starosti, to ano, ale ráda bych si to poslechla, pokud chceš vyprávět."

Trhla jsem sebou. Pevně jsem semkla rty.
"Jde s tím něco provést? Jistě vám mohou oči implantovat nové, technologie je pokročilá..." sklopila jsem slepé oči. "Já o svůj Byakugan přijít nemohu, i kdybych oslepla zcela."
Což se nesmí stát. Alespoň ty obrysy...
Ale to, co mi řekl, mě šokovalo. Na druhou stranu jsem se ale díky tomu necítila tam sama.
Dva významné klany a stejný osud, hm...

Pokrčila jsem rameny.
"Ještě nikdo nepřišel, nejspíše se dohadují o mém osudu. Tohle se ještě nestalo," dodala jsem. "Jistě mě zprostí role dědičky hlavy klanu, i když té druhé. Mohli by mě i zabít, ale Byakugan mám funkční, takže nevidím důvod..."
Klanová pravidla jsou přísná... Nebo je tak alespoň já vidím.

Rozesmála jsem se.
Jídlo! Typický chlap!
"Vlastně netuším," odvětila jsem. "Poslední dny ani nevnímám, co jím, takže si nemohu stěžovat."
Naklonila jsem hlavu na stranu.
"Mám pravidla ráda. Jsou potřeba, aby se udržel pořádek. Možná proto by mi ani nevadilo zemřít proto, že bych už nebyla potřebná, ale raději bych samozřejmě ještě žila!"

"Mám ráda pravidla," pokrčila jsem rameny. "Ale vlastně nevím proč. Byla jsem tak vychovaná a chápu to. Mám je ráda, protože když něco musíš dodržovat a víš, že je to správné, máš určité jistoty. Je to něco, co tě ochrání, když to potřebuješ a naučíš to dodržovat i ostatní."
Povzdechla jsem.
"A samozřejmě, čím vznikají všechny lidské neshody a rozepře? Nejsou i sousedské hádky jen porušením pravidel, která by měl člověk morálně na výši dodržovat? Hyuugové vždy měli pevná pravidla a proto je náš klan takový, jaký je, proto přežil tak dlouho a proto jsou vztahy v něm tak pevné."
I když mezi hlavní a vedlejší rodinou to bylo často napjaté, na začátku souhlasili všichni a úmysl byl dobrý.
"Za vším zlým je porušení pravidel. Kdyby lidé měli dostatek vůle, aby neporušovali pravidla, nebyl by všude unavující klid a mír?"
Pak se zeptal na jídlo. O jídelně jsem nevěděla, ale často jsem tu byla kvůli výpomoci. Byla jsem také medik.
"Automat je v prvním patře. Hned vedle výtahu, nemůžeš to minout, ačkoli doufám, že se ještě vrátíš, až si seženeš něco k jídlu, Rokuro-kun."

Já jsem došel do nemocnice a šel rovnou na recepci. ,,Sežeňte prosím Sakuru." pousmál jsem a bez dalších řečí si sedl na křeslo a čekal, až Sakura dorazí, protože po nemocnici se mi ji zrovna nahánět nechtělo.

Seděl jsem stále na lavičce, ale potřeboval jsem něco dalšího na práci a ne jen čekat. Vytvořil jsem tedy vodního klona, který se tu posadil za mě a čekal dále na Sakuru. Já se odebral z nemocnice pryč. Stejně to tu působí moc depresivně.(přesun)

Pousmála jsem se.
"Nevidím, co jsi koupil, takže nemohu soudit."
Achjo... Už nevidím ani jídlo. 
Bylo to vcelku ironické.

Zamířila jsem k Seitovi. Zrovna jsem za sebou měla jednu lehčí operaci, takže jsem nemohla přijít dřív. 
"Konichiwa," pozdravila jsem a usmála se a očekávala, že mi sdělí důvod své návštěvy.

Klon
Když jsem uviděl Sakuru, okamžitě jsem se zvedl ze židle a podíval se na ni. ,,Zdravím. Mám žádost od Hokageho a to, že máte sestavit a připravit lékařské týmy s blížící se válkou." lehce jsem se pousmál a čekal, jestli nebude něco chtít.

Mlsně jsem se oblízla.
"Hm, v nemocnici mě ještě nikdo nerozmazloval," rozesmála jsem se.
Čokoláda = afrodisiakum.
Při té myšlence jsem trochu zčervenala.
"Možná bych si kousek čokolády dala..."