Konoha nemocnice

Doběhl jsem do nemocnice. Hledal jsem Sakuru. Vždycky je všude vidět a najednou nikde... Povzdechnu si a vyšlu Chiyo, aby se ji vydala hledat.

Poděkovala jsem a čokoládu jsem si samozřejmě vzala.
Mňam!
Jeho poznámku o červenání jsem se snažila nevnímat, ale samozřejmě mi velice lichotila a zčervenala jsem ještě víc.
"To... Já jen..." hledala jsem způsob, jak to ospravedlnit. 
Povzdechla jsem a vzdala to. Omluva neexistovala.
"Nejíst čokoládu, protože jsi ANBU?" změnila jsem raději rychle téma. "Kvůli tomu, že je sladce povzbudivá nebo kvůli tomu, že ji mnozí považují za afrodisiakum?"

No Medici se me ujaly i pres moje hlasite nesouhlasy ktere se snad rozlehaly celou nemocnici. Jako napriklad. "To nic neni sakraaaaaa , dejtemi neco na doplneni cakry. A ja pujdu domu!!!!!!!!" Nebyt toho ze sem se nemohl hybat a par zlomenych zeber tak jsem uz byl v cudu.

Jen jsem poslouchala a užívala jsem si společnost.
Možná naposledy.
Pak mě rozesmála jeho poslední věta.
"Uchiha dělá ochranku klanu Hyuuga?" zopakovala jsem. "To je milé, děkuji!"
Podívala jsem se z okna. Prázdnějším pohledem než dřív. Ani jsem si nevšimla, kdy přišel další zlom. Nyní jsem již neviděla řádně ani obrysy, pouze rozmazané skvrny. 
Co když ztratím i Byakugan?

Nejakym zazrakem jsem tam usnul. Nakonec jsem se probral ani nevim jak dlouho tomu bylo ale pripadal jsem si jako by to byly tydny. Nejak sem se stihl oblict a pak hezky oknem ven. Ne ze bych mel neco proti dverim ale zabranil jsem tak nejakym slovnim stretnutim s medikky. Byl jsme na prizemi tak ze nejak to obtizne nebylo. No myslym ze ti medici ani prekvapeni nebude. Asi se spise budou divit ze tu jeste jsem. Kdyz jsem lezl pres oknno zrvna vesla sestricka s leky. No byla trosku vyjukana nez zacala Kricet. "Vrat se ty maly....." Nakonec si jen povzdechla a vratila se ke svym povinostem.

Pousmála jsem se.
"Pro někoho, kdo je bez očí k ničemu?" nadhodila jsem. "Ne, to opravdu není..."
Nějak jsem nevěděla, co víc k tomu říct. Nikdo za mnou nepřišel. Nikdo z klanu, o to šlo. Jestli se ale stále rozhodovalo o mém osudu, dopadne to určitě špatně.
"Ještě jednou děkuji, že jsi přišel..."

"Arigato," vyklouzla jsem z postele. 
"Ksó, vůbec nevidím..."
Vytvořila jsem jednoduchou pečeť, abych si "posvítila" na svět. A nic se nestalo.
Nande?
"Byakugan!"
A nic se nestalo. A v té chvíli se mi zhroutil svět.
"Na chvíli mě omluv, Rokuro-kun," pronesla jsem mechanicky a zamířila jsem pryč. Opírala jsem se o stěnu, dlaní hledala cestu. Nemělo to cenu. Daleko bych nedošla.
"Rokuro-kun? Když tě naposledy o něco, co zůstane za zdmi tohoto pokoje, požádám, splníš to, ať to bude cokoli? Budeš ochotný přísahat?"

Zamračila jsem se.
"Nejprve, prosím, přísahej," podotkla jsem vážně. "Mohu si říct komukoli z klanu a poslechne mě, ale žádám tebe. Je to akt důvěry."
Ani nevím, proč jsem vlastně byla s ním, kdykoli jsem byla v nesnázích. Teď jsem to ale napravit nemohla. Teď jsem již byla jen přítěž.

Nadhodila jsem menší úsměv.
"Půjč mi svou katanu."
Přísahal...
"A odejdi."

"Poslední trénink," odvětila jsem bez rozmyslu. "Než ztratím i poslední zbytky zraku."
Lhářko!
"Arigato, Rokuro-kun, můj klan ti to, kolikrát jsi mi pomohl, nikdy nezapomene."
Čekala jsem, až odejde.

"To je ovšem porušení přísahy," pokrčila jsem rameny. 
"Kdybych se chtěla zabít, tak skočím z okna a nebudu tu špinit podlahu."
Co víc mu mám říct? 
Takhle jsem se loučit nechtěla. Na mé tváři přetrvával vážný, ale spokojený úsměv.

Sen Sarutobi

Neodpovedal som a to z jediného dôvodu. Bol som nadmieru prekvapený jej reakciou, ktorú sprevádzalo naozaj podivuhodné ticho. Ak som od niekoho nečakal takúto odpoveď, práve od nej. Nebola citlivá, úplný opak melancholika, zabudla na svoje city aby som ja nemusel a len teraz ma napadalo koľko toho pre mňa obetovala a ja som za celý život ani raz sa jej poriadne nepoďakoval. Len som robil hlúposti, nedával som na seba pozor a prirábal jej vrásky na čele, mojou trúfalosťou spochybniť jej lásku voči mne. Práve v tento moment som sa nadmieru hanbil, ako som dokázal jej doslova takto ubližovať. Po minútach ktoré sa mi pred očami a v mysli vliekli ako hodiny a roky, doslova mi behajúc všetky problémy ktoré som svojou nešikovnosťou spôsobil. Nedalo mi to, po chvíľke premýšľania som prudko otvoril oči a pomaly sa posadil. Hadičky ktoré viedli z môjho tela sa hlasito odtrhovali a doslova vyšklbávali časti kože a dokonca aj malú časť mäsa na mojom tele, na tvári som ale neprejavil jediný zrak bolesti. Mienil som sa posadiť, nech by to ma hoc stálo aj život, podarilo sa mi za cenu okamžitého ľahkého krvácania a ohromnej bolesti ktorú som vďaka naozaj nadmieru obrovskému prahu bolesti, ignoroval. Chvíľu som sedel a sledoval ako kyslík doteraz vedúci do môjho nosu tvoril vetrík na paplóne, väčšina infúzií sa rozlievala na podlahe alebo obliečke. Ja som ale v tej chvíli objímal sestru, objatím ktoré hovorilo za všetko. Prepáč..

Sen Sarutobi

A práve v momente keď som ju znova po tak dlhej dobe objímal, konečne som pociťoval vytúžený pokoj v srdci a následne aj rovnako citeľne známy oheň v srdci ktorý mi podľa všetkého dokázala rozfúkať naozaj len ona. Netrvalo dlho a odstrčil som ju, naozaj len jemne, aby som ju dostal od postele a napriek zdravotnému stavu som pokračoval vo svojej bolestnej ceste, a pokúšal sa postaviť. Nové a nové hadičky trhali sa z môjho tela a môj stále nie príliš dobrý zdravotný stav sa len zhoršoval. Napriek tomu som stál, hrdo a vzpriamene predo mnou, bez nejakého vyrušenia sledoval jej oči a čakal. Čakal či vo mne ešte nájde to večné dieťa prischnuté na jej krku, alebo konečne pocíti že sa blížim k vytúženej dospelosti. Jedno bolo jasné, Anbu ma dokážu zmeniť ale nie úplne a ja naveky ostanem dieťaťom v srdci.