Konoha nemocnice

Nastavila jsem ruku, párkrát jí zahýbala, aby byly vidět žíly. Obvykle bych zavřela oči, neměla jsem ten pohled ráda, i když pocit mi ani tak nevadil a krev také ne. Takhle jsem ale stejně nic neviděla, takže jsem se dál zaobírala zíráním do prázdna skrze Sakuru. 
"O podobném případu neexistují žádné záznamy, že?"
Nelíbilo se mi být pokusným králíčkem jenom proto, že mému klanu se tohle nestávalo.
Ale proč tedy mě?!

Odebrala jsem krev a uklidila vše, co jsem potřebovala.
"Žádné, o kterých bych věděla," promluvila jsem po chvíli, když jsem musela zareagovat na její otázku. "Ráda bych i proto k případu přizvala kolegu a Hokageho, pokud ti to nebude vadit."

"Dobrá," kývla jsem. "Nějak se s tím smířím."
Zvedla jsem k ní nevidoucí pohled a sledovala její pohled.
"Mám se zatím vrátit domů nebo mě budeš potřebovat tady?"
Obvykle bych nabídla pomoc, ale bez očí jsem i jako medik byla na nic.

Nevěděla jsem, jestli mám být s její odpovědí spokojená nebo ne. Vypadala smířeně a přesto jako kdyby neměla daleko k slzám.
"Necháme si tě tady, alespoň na dva dny," dodala jsem rychle. "Domů se ani nevracej, nemocniční oblečení se tu najde."
A bylo to. Uklizeno. Připraveno. 
"Počkej tu chvíli, zařídím ti ubytování a pošlu pro kolegu." 
Po těchto slovech jsem za sebou zavřela dveře ošetřovny a šla ji zapsat na jeden z pokojů. Také jsem požádala jednu sestřičku, aby šla někoho najít, pokud možno co nejrychleji.

Zůstala jsem v pokoji sama. Přesvědčilo mě o tom bouchnutí dveří. Nelíbilo se mi, že tu budu muset zůstat. Ne, že bych nemocnice nesnášela, ale až tak v lásce jsem je neměla. Pevně jsem semkla rty. 
To bude dobré, Shijin. To zvládneš.
Musela jsem to zvládnout. Byla jsem přece generál, i kdyby to mělo být naposled. Něco jako tohle pro mě musela být hračka. Poslušně jsem čekala, až se Sakura vrátí.

Otevřela jsem dveře.
"Shijin, pokoj máš připravený," pousmála jsem se.
Neviděla to, ale to nevadí. Pomáhalo mi to mluvit povzbudivě.
"Mohu tě do něj odvést na křesle, aby zatím nikdo nepoznal, že... jsi indisponovaná... jestli chceš."

Zvedla jsem k ní hlavu a poslouchala.
"To je v pořádku," ztěžka jsem se zvedla. "Já to zvládnu, když mi budeš říkat, kam mám jít a zařídíš, aby nikdo nepřekážel."
Hlavně schody mi dělají starosti...
"A když se vyhneš cestě do patra bez výtahu."
Když tu byla, mluvila jsem překvapivě klidně.

Hyuugovská hrdost...
Chytila jsem ji za ruku, aby došla ke dveřím bez problémů. Pak jsem jí zhruba vysvětlila cestu. Rovně k výtahu a ve druhém patře půjdeme rovně, po třech krocích vpravo a pak až jí řeknu, že už jsme blízko, tak si napočítá zase tři kroky a zastaví, abych mohla otevřít. Zdánlivě na to nebylo nic těžkého, ale jevilo se to jako nepříjemné dobrodružství.
Otevřela jsem jí dveře a sledovala, jak vyšla na chodbu.
"Tak tedy pojďme, nejprve k výtahu."
Tohle bych nechtěla zažít...

Šla jsem tak, jak mi řekla. Díky obrysům před sebou jsem se snad dokázala i obvykle tvářit, ale obávala jsem se, že nepozdravím někoho známého a to mě prozradí. Musela jsem se všemi smysly spolehnout na Sakuru.
Ksó!
Nakonec jsme ale k určenému pokoji došly bez problémů. Po třech krocích a pokynu jsem se zastavila a čekala.
Budu tam vlastně sama?

Dovedla jsem Shijin až k posteli.
"Kdybys cokoli potřebovala, zazvoň," pousmála jsem se. "Zvonek je na stolku. Nebudu mít noční službu, ale hned ráno se na tebe přijdu podívat, jestli se to nezlepší."
Potom, co jsem tohle slíbila, jsem se rozloučila a odešla. Přišlo mi hloupé jí přát pěkné sny nebo tak něco zrovna v dnešní den a tak zrovna tohle jsem vynechala. V lékařském pokoji jsem se převlékla a šla jsem domů. Nemohla jsem to ale pustit z hlavy.

//Přesun

"Hai, děkuji," znovu jsem jen mechanicky kývla. "Dobrou noc."
Neměla jsem jí, co říct. Nic víc neexistovalo. Ještě dlouho jsem měla otevřené oči, i když ve tmě už jsem neviděla vůbec nic. Ani obrysy. Všechno bylo pryč. Ale takhle to bylo každou noc, takže to vlastně uklidňovalo, ale nechtěla jsem, aby to tak bylo nejen každou noc, ale i každý den. Ta myšlenka mi dlouho bránila ve spánku, tedy do doby, kdy mě přemohla únava a já usnula.

Když jsem se ráno vzbudila, Sakura tu ještě nebyla. Viděla jsem rozmazaně a nezdálo se mi to o moc lepší než předtím.
Ale třeba...
Zavrtěla jsem hlavou a pokusila jsem se nedávat si plané naděje. Bylo jen třeba to překonat. Mé oči nyní byly k ničemu a kvůli Byakuganu jsem se jich nemohla jen tak zbavit, to by o něj musel prvně přijít někdo jiný.
Mít Byakugan... Nebo vidět?
Jen z myšlenky na tuto otázku mě zamrazilo.

Maličký had se plazil jak nejrychleji mohl. Podle výrazného pachu jejího šamponu, který se nápadně podobal psímu se dostával blíž a blíž.
"Ssssaaakuroo, Kagové jsssou na kaši..V Sssora no kuni..rychlee"

Zrovna jsem míchala lék pro Shijin, byla to náročná noc, kdy jsem přemýšlela, co bych mohla pro ni udělat. Když v tom přišel Hokageho posel. Lahvička spadla na zem a roztříštila se.
"Cože?" to byla jediná věc, na kterou jsem se zmohla. Rychle hledat tým by bylo pomalé a Kagové nemusejí mít žádný čas!
Zamračila jsem se. Jedním pohybem sundala plášť.
"Dobře, jdu tam!" otevřela jsem okno a vyskočila z něj. Nebyl čas na formálnosti.
přesun

Přišli jsme s Assasinem do nemocnice došla jsem rovnou k recepci.
"Mohla bych si někde ošetřit rány v nějaké volné ordinaci nebo někde kde je volno?" žena se zamyslela a podala mi klíče od ordinace hned za rohem v přízemí.
Kývla jsem na Assasina a šli jsme přímo tam. Vzala jsem si nějaké náčiní a u zrcadla si začala napuštěným polštářkem dezinfekcí ošetřovat rány.
"Chceš něco na bolest?" zeptala jsem se ho

Šel jsem za ní a pořád si držel bok. Vyhrnul jsem si tričko a pořádně se podíval na ránu, která tam byla. Byla rudá, čerstvě zahojená. Nepříjemně pálela.
"Já..můžu si to vyléčit, ale skončím mimo na pěkně dlouho, protože ta technika je takový..šok pro tělo, vyčerpává polovinu čakry, proto ji dokážu použít jen dvakrát za den."

"Ale no tak." nechala jsem své ošetřování ošetřováním a přišla k němu. Cestou jsem načerpala další chakru takže jsem mu začala bok zase léčit. Položila jsem mu ruku na bok a i když se stalo co se stalo, byl to pro mě jako příjemný bonus.

Pořád mě to bolelo, teď to působilo dost chladivě. Určitě to chce také zavázat. Tady byla ta rána nejhlubší, přece jenom, ze mě byl cedník.
Pohlédl jsem Crystal do očí mé tváře se jemně zabarvily nachovou. Byla tak krásná a roztomilá. Nechal jsem si to zavázat a užíval jsem si dotyk její jemných rukou. 
"Nechám tě tady, přijdu se na tebe podívat," zamával jsem a byl na odchodu. přesun

Dorazil jsem do nemocnice nakonec jsem se zeptal na Crystal. Popsal jsem ji jak vypada a nakonec zaklepal na ordinaci a cekal az me pozve.

"Ano? Dál!" řekla jsem a vrhla jsem se na ošetření svých šrámů.

Vesel jsem dovnitr. Hluboce se uklonil.
"Zdravim Crystal-sama jsem rad ze jste vporadku."
I kdyz to bylo o fous ale nakonec jsme prezily.

"Také jsem ráda. Ale ostatní....přišli jsme o celou vesnici. Jsi nějak zraněný?" zeptala jsem se ho

"Dokud jste nazivu vi a par Shinobi z vesnice, Vesnice stale existuje v nasich srdcich. Nikdo Nam ji nevezme. A Navic vesnici jde obnovit. Suna,Konoha, Kiri Vsechny vesnice byly zniceny ale opet se postavily na nohy."
Byla to pravda my jsme byly nazivu, coz znamenalo ze Sora neni mrtva. "No myslym ze mam par zlomenych zeber a par skrabancu. Ale nic vazneho kvuli cemu bych musel lezet v nemocnici." Usmival jsem se jak mesicek na hnoji. "No Crystal-Sama myslyte ze by mi Hokage-sama zapujcil nejake techniky?"
Preci jen hokageho znala lepe nez ja takze by to mozna mohla vedet nebo tusit zdali mi vyhovy.

"Nevím budeš se ho muset zeptat." přistoupila jsem k němu a začala mu to léčit.
"Obávám se, že Soru už neobnovíme. Viděl jsi jak dopadla nic z ní nezůstalo. Ryuu, sežeď Yoshimiho a Sasukeho máš misi." řekla jsem mu, ptořebovala jsem je všechny dostat k sobě, aby jsme vyřešili jak budem pokračovat.

"Hai." Leceni bylo prijemne az na jeden fakt a to ze jsem byl v boji celkem levy.
"No doufam ze se to vyskytne bez problemu. Nejsem zrovna expert na boj. uvidime tedy a mate poneti kdy by mohly byt?"