Konoha nemocnice

Sakuru jsem nikde nenašla, takže jsem se chtě nechtě rozhodla nechat informace na později, i když jsem nepochybovala, že pokud se už vrátila, zvládne ji Airis informovat sama. Já si každopádně potřebovala nutně odpočinout. Sice jsem ani nebojovala a ani neléčila, ale na skrývání sebe i své chakry jsem vyplýtvala dostatek sil na to, aby se mi teď chtělo spát. V kanceláři již musel být Kentaro a tak jsem se rozhodla zachovat se velice nezodpovědně a strávit následující noc v pohodlí domova, abych se ráno mohla vrátit k práci čilá a odpočatá.

//Přesun

V Konoze jsem se probudil přesně podle plánu - v márnici.
Dnes přivedli nová těla z bojů, vydával jsem se za Shinobiho z Konohy a měl speciální jed, který utlumil mé životní funkce a zastavil srdce na chvíli, byl jsem vlastně mrtvý. Teď jsem vstal a začal plnit svou misi.
Prohledával jsem nemocnici a hledal oddělení, kde se učili medici. Našel jsem nějaké dveře a otevřel je pomocí výbušniny. Nedalo se. Měl jsem několik minut na to, abych našel co hledám a utekl. Vstoupil jsem do jakési knihovny. Uslyšel jsem hluk na chodbě a slyšel nějaké kroky všude okolo. Sluch jsem měl opravdu dobrý.
"Chikatsu Saisei no jutsu?" pohlédl jsem na název jakési techniky na kterou jsem narazil v šuplíku. Už jsem slyšel dokonce i hlasy. Můj čas vypršel. Uschoval jsem techniku do brašny a vytáhl granát. Odjistil jsem je a hodil na chodbu. Vybouchl a všude bylo plno dýmu. To byla jen dýmovnice.
"Yokai no jutsu!" vystřelil jsem youton na zeď na konci chodby a utekl ven.
Přesun

Policisté


Hyuugové měli zrovna službu v nemocnici. Na svých stanovištích si zrovna povídali o nejnovějších filmech, když se ozval výbuch. Začali s pátráním, díky Byakuganu to bylo snazší, místo toho našli lávu. Jeden Hyuuga vyskočil z okna a sledoval ho. Druhý Hyuuga se rozhodl napsat zprávu Hokagemu, byl to už druhý podivný útok na Konohu v průběhu několika dnů. Zprávu ve které bylo vše vysvětlené i popis útočníka vyslal po jestřábovi.

Zrazu sa mi tu nahrnuli dvaja ľudia. Jedneho som poznala, mala som mu predať jednu správu a tú ženu som v živote nevidela. Nebola som práve šťastná všetkými informáciami, ktoré som dostala. Len som kývla hlavou. "Za pár dní sa objavia naši medici v Kumogakure no Sato." Potom som predala list Rokurovi od jednej známej a znova som sa posadila. "Dovidenia" Povedala som pri odchode a dala sa do papierovania ohľadom tých jednotiek a po chvíli začala vydávať rozkazy.

https://www.youtube.com/watch?v=nJ4acnwsESM

Soshi

"...a tak se malý bílý drak začal opět usmívat... Konec." zavřel jsem knížku a usmál jsem se na malou holčičku.
"A co bylo dál?" vykulila očka, ale hned jako by se lekla a schovala se za peřinu.
"No... nevím. Ale vím, že když se usmívá člověk, najde si mnoho přátel, a s úsměvem přečká i ty nejtěžší strasti." usmál jsem se na ni. Věděl jsem, že je ještě malá, že to nechápe, že si to vezme k srdci a snad už nikdy nezjistí, že jsem jí lhal.
Holčička se usmála.
"A teď si dáme prášek, co ty na to?" zeptal jsem se a podal jí skleničku s medicínou a kalíšek s léky.
"Mmmm, a musím?" zakabonila se.
"Chutnají jako grep. A já nesnáším grep!"
"Ale prosím tě, sama víš, že to není pravda, jen mě zlobíš..." zasmál jsem se a rozhlédl jsem se okolo.
Když jsem viděl, že tu nikdo není, spiklenecky jsem na ni mrkl a zašeptal jsem:
"Uděláme dohodu. Já ti ukážu toho draka a ty pak budeš tenhle týden brát prášky bez protestů, dobře?"
To jí očividně vyrazilo dech. Kývla, ale to už ji mé oči vtáhly do světa iluzí.
Do světa, ze kterého z knížky vyletěl malý bílý drak a rozlétl se po místnosti. Z nosu mu šlehaly růžové plameny a jeho srst se třpytila v zapadajícím slunci. Když přistál u holčičky, zabořila mu ruce do huňatých chlupů a láskyplně ho objala.
Pak ale drak opět vzlétl, udělal poslední otočku a vrátil se zpět do knihy.
"To...to...to bylo úžasný!" zvolala holčička a prášky v ní zmizely jako by měsíc nejedla.
"Tak, a teď už musím za jinými. Těm taky dlužím pohádku. Promiň, že jsem tu dlouho nebyl... Dobrou noc a sladké sny, maličká..." řekl jsem a vyšel na chodbu Na tváři jsem měl spokojený úsměv plný štěstí a v myšlenkách rozzářená očka malého, nebohého děvčátka, kterému se dnes jistě bude zdát o bílém drakovi...


//přesun

Poděkovala jsem drakovi za svezení. Nutno říct, že způsobilo trochu pozdvižení. Ne každý sem přijede s kimonem na cáry, na 'dopravním prostředku' Hokage a to ještě nevěděli, že plášť, který jsem měla, je také její. V nemocnici jsem se prvně sháněla po Airis nebo po Sakuře, které už jsem znala, ale nakonec jsem se spokojila s jedním z neznámých mediků. Přece nebudu kapacity jako byly ty dvě rušit kvůli takovým banalitám.
Dostalo se mi ošetření všech řezných ran. Písek si prý najde přirozenou cestu, jak mě sám sebe zbavit, z čehož jsem byla, cynicky vzato, skutečně nadšená. Máloco jsem brala jako tak zostudující jako tuhle diagnózu.
Nakonec jsem zde musela počkat na výsledky obvyklých, standardních vyšetření - krevní obraz a podobně. Nevadilo mi to, alespoň jsem si mohla odpočinout. Nejdřív jsem si ale musela zaskočit domů pro oblečení. Netrvalo mi to dlouho. Pak jsem se posadila na jedno z řady sedadel a vyčkávala. Naštěstí jsem neměla sebemenší důvod předpokládat, že by něco bylo v nepořádku.

Všechno v pořádku. Mohla jsem jít domů. Přesto jsem tu strávilas víc času, než jsem plánovala a stihla jsem si odpočinout. Ještě se doma na pár hodin prospím a vyrazím zjistit, co se stalo s Nataem. Byla jsem zvědavá. A pokud ho chytili (jiná možnost kromě jeho smrti tu ani nebyla), chtěla jsem ho vyslýchat. Doufala jsem, že s takovým přáním Hokage nebude mít problém.

// Přesun

Z údolí jsem se přemístil rovnou sem. Dopadl jsem na zem a zůstal ležet. Teď jsem jenom doufal, že si někdo všiml ležící postavy před nemocnicí, protože já nebyl schopen pohybu.
Cítil jsem bolest ze všech ran, které mi Itama způsobil. Ať už to byly pořezané lýtka, stále krvácející rána na pravém boku, ale ze všeho nejvíce jsem teď cítil popálené záda. To pro mě nebyl vůbec příjemný pocit. K tomu nepočítám případné zlomeniny.
Každopádně mě Itama zase pěkně zřídil, ale byl jsem rád, že už je konec. Konec s Itamou. Teď musím jenom přežít a pokračovat.

Ryuuk mě našel včas a poskytl mi potřebnou pomoc. Trochu jsem vnímal, když mě ošetřoval. Příchod Airis už jsem ale nezaznamenal. Jako další věc si totiž pamatuji to, jak už ležím na lůžku a pomalu upadám do umělého spánku. Pak zase nastala dlouhá tma...

Po několika hodinách jsem se konečně probral. Nebylo mi vůbec dobře. Sice jsem cítil, že zranění mám vyléčené, ale asi si budu muset pořádně odpočinout. Alespoň mě dali do místnosti s dobrým výhledem z okna. Tak jsem mohl trávit čas tím, že se můžu dívat na těch pár stromů, co byly za oknem.
Pak mi přinesli jídlo a já se na to dlouho díval. Možná to mělo dokonce i něco připomínat, ale teď jsem si nebyl jistý, jestli mi chtějí doktoři pomoct, nebo chtějí, aby mi bylo zase špatně. Tentokrát by to bylo ale z jídla. Tác s jídlem jsem tedy odložil a raději se napil čisté vody. Tím nic nezkazím.
Trápila mě však ještě jedna věc. Nic jsem totiž necítil. Tím myslím, že jsem třeba mohl cítit uspokojení, nebo možná smutek z toho, že s Itamou už je konec. Nebylo tu ale nic. Nevěděl jsem, jestli je to dobře, nebo špatně. Já však něco cítit potřebuji. Takový už jsem. Nějaký cit vůči němu se musí dostavit.

Byl jsem rád, když zde přišla Airis, protože už to bylo několik hodin, co jsem tu ležel o samotě. ,,Taky zdravím." Pozoroval jsem ji, jak četla moji kartičku a pak mě ještě jednou zkontrolovala. ,,V pohodě. S tím jsem počítal, že nějaký ten čas v nemocnici ještě strávím." Pak jsem obrátil svůj zrak na jídlo, kterého jsem se ani nedotkl. Dříve tu spíše vyhladovím. To jsem ji samozřejmě něříkal, ale jen se nervózně pousmál. Chtěl jsem ji nějak naznačit, že se to tu prostě nedá jíst, ale obával jsem se její reakce. Přeci jen byla známá pro svoji sílu a kdo ví, možná že to jídlo sama připravovala. A já teď v žádném případě nebyl připraven na to, abych od ní dostal nakládačku.

Když se zmínila o tom jídle, tak jsem jsi upřímně oddechl, protože sdílela stejný názor jako já. ,,Hitparáda to zrovna není." Nic víc se k tomu asi říct nedalo. Pak se zmínila o rámenu a mi se hned rozzářily oči. ,,Tohle ani odmítnou nemůžu." Pousmál jsem se a na chvíli si představil tu příjemnou vůni rámenu. Napadla mě však jedna otázka. ,,Ehm, kdy budu moct jít do kanceláře?" Doufal jsem, že to bude co nejdříve. Musím totiž za Hanou. Potřebuju ji vidět a promluvit si s ní. To jsem ale Airis neříkal. Po tom souboji s Itamou jsem si totiž uvědomil pár věcí, ale teď musím vidět Hanu.