Konoha nemocnice

Když mi donesla rámen, tak už jsem se nemohl dočkat, až ho ochutnám. ,,Děkuji mnohokrát." Pousmál jsem se a misku si pomalu přisunul k sobě. Na chvíli jsem váhal, jestli jí to nebude vadit, když budu jíst, ale snad ne. Nakonec jsem se do něho pustil a zároveň ji poslouchal.
Jakmile jsem dojedl, odložil jsem misku a trochu se narovnal. ,,Dobrá. Slibuji, že nebudu dělat žádné prudké pohyby. Budu v pořádku." Pousmál jsem se a přikývl hlavou. ,,Dnes tu však ještě zůstanu a zítra se tam vypravím."

Při hovoru s Airis do místnosti vtrhla Sarada. Samozřejmě měla zase ten svůj nástup na scénu. Při její poznámce jsem zachoval klidnou tvář, protože na takové věci jsem už byl od ní zvyklý. Každopádně jí dříve odpověděla Airis.
Pak se tu ještě objevil Ryuuk, kterému jsem kývnul hlavou na pozdrav. Na mojí záchraně se dost podepsal, takže mu to budu muset někdy splatit. Avšak byl zde jen krátce, protože Airis už si ho brala ven. ,,Budu v pohodě." To bylo to jediné, co jsem stihl Airis říct, než zmizela.
Zůstal jsem tu tedy sám se Saradou. Podíval jsem na ni a lehce si oddychl. ,,Tak co to bude tentokrát?" Čekal jsem, že bude mít nějaké narážky na misi.

Nad její reakcí jsem se pousmál. Dalo se to od ní čekat. ,,Na takovou misi tě pošlu, až budeš pořádně připravená. Tříděním ovoce a zeleniny si musí prostě projít každý." Řekl jsem zcela vážně a na chvíli zavzpomínal na časy, kdy jsem i já musel nahánět kočky po celé vesnici, nebo pomáhat s tříděním. Někdy to však byla i zábava.
Pak se mě zeptala na to, s kým jsem vlastně bojoval. Byla z klanu Senju, takže měla právo to vědět. ,,Jednalo se o Itamu. Byl zatím jediný, kdo zradil náš klan. Myslím, že byl součástí organizace Shuuketsu, ale ta už asi pomalu neexistuje." Kývl jsem hlavou a znovu se na ni podíval. Itama byl můj bratranec, takže to byla záležitost klanu. Bohužel to dopadlo asi tím nejhorším způsobem a to jeho smrtí, ale nedal si říct.

,,No, je pravda, že se o něm v klanu moc nemluví. Je to taková černá ovce rodiny. Ano, dalo by se říct, že jsem ho našel." Z lehu jsem přešel na posteli do sedu a chvíli seděl. Musel jsem totiž počkat, až si tělo po dlouhém ležení zase zvykne na jinou polohu. Teď jsem seděl přímo proti ní.
,,Když jsem ho našel, dal jsem mu možnost volby. Každý by měl dostat takovou možnost. Řešit všechny problémy silou přeci není řešení." Na dlouhou chvíli jsem se odmlčel a pak pokračoval. ,,Stál si však pořád za svým. Takže to dopadlo tak, jak to dopadlo." Pokusil jsem se vstát, ale ze začátku jsem se musel o něco zachytávat. Postupem času už to bylo lepší a já tak přešel k oknu a podíval se ven. Dneska bylo nádherně. Snad takové počasí vydrží.

Kývnul jsem hlavou na souhlas a opět věnoval pohled jí. ,,Záleželo mi na tom. Chtěl jsem v něm vidět zase nějaké dobro a..." Zakroutil jsem hlavou a větu nedokončil. ,,Itama už je teď každopádně minulostí. A ano, vím, že to nemusím nést sám, ale nemohl jsem riskovat životy dalších. Z tohoto důvodu jsem to vzal na sebe, ať to stojí, co to stojí." Byl jsem rád, že mi chtěla pomoct. Bude z ní velmi dobrý shinobi. Pousmál jsem se na ni a ruku položil na její rameno. ,,Příště tě vezmu s sebou. Slibuji."
Pak jsem se od ní odtáhl a přešel ke stolku, kde byla sklenice s vodou. Trochu jsem se napil a sedl si zase na postel. Myslel jsem, že už budu schopný jít do kanceláře, ale ještě chvíli potřebuji odpočinout. A navíc, jsem vůbec na ten rozhovor s Hanou připravený? Tato otázka mi momentálně tížila mysl.

Zůstal jsem sedět na posteli, ale cítíl jsem, že je můj stav každou chvíli lepší a lepší. Přeci jen jsem ještě pořád mladý a fyzické zdatnosti klanu Senju mají něco do sebe. Avšak nic se nemá uspěchat. ,,Myslím, že ti Hokage nějaké svitky jistě půjčí. Když tam budeš, tak jí vyřiď, že jsem v pořádku. A že se určitě brzo taky dostavím do kanceláře." Pousmál jsem se a pohled obrátil na prázdnou misku od rámenu. ,,Ne, ne. Jsem sice po těžkém boji, ale to neznamená, že se začnu hnedka cpát. Víš jak dlouho trvalo, než jsem se dostal do životní formy?" Dodal jsem s úsměvem. Začala se mi vracet i dobrá nálada, což bylo pro můj stav dobře.

Při její narážce jsem se usmál a lehl si zase na postel. S úsměvem jsem koukal někam do stropu a vymýšlel, co jí říct. ,,Tak u mě si tedy ještě počkáš. Mám já vůbec na takové věci čas?" Zatím jsem nikdy toto téma nebral pořádně vážně, ale spíše si z toho dělal srandu. Přeci jen jsem ještě nebyl ve věku, ve kterém bych se chtěl k němu až tak vázat. I když... Život je nevyzpytatelný. A jedna osoba tu byla, ke které mi až nějak často sklouzávají myšlenky. Zakroutil jsem hlavou a stále s úsměvem se natočil na ni.
,,Nebo můžeš najít Tobira. Ten se ale pořád někde potuluje." Když jsem si na něho vzpomněl, tak už je to taky dlouho, co jsem ho naposledy viděl. No jo, jaký otec, takový syn. Určitě ty svoje výlety podědil od Assasina.

,,Možná." Odpověděl jsem Saradě a lehce se pousmál. Pak si otevřela okna a chystala se odejít. ,,Měj se." Stihl jsem jí říct, než zmizela. Ale vážně, proč je chození oknem tak populární? Zakroutil jsem hlavou a trochu se na posteli uvolnil. Bylo mi už docela dobře. Dokonce se mi podařilo i znovu usnout.

Když jsem se pak probudil, bylo už odpoledne a slunce jasně svítilo. Už jsem se cítil fajn, takže jsem se pomalu postavil a navlékl na sebe jouninské oblečení. Jako první jsem chtěl navštívit kancelář. Ještě jsem se ujistil, že jsem nic na pokoji nezapomněl a pak se vydal na cestu. Já však šel normálně po chodbě, takže okno mohlo zůstat zavřené.(přesun)

Rychle jsem dobehla az na budovu nemocnice. Za pomoci chakry na nohou jsem ji prochazela a koukala se do oken. Nemela jsem cas ji hledat po chodbach a melo to probehnout v utajeni. Kdyz jsem ji tedy spatrila v jednom z oken, nejspis v jeji kanclu, sedla jsem si na parapet a zaklepala na okno. Potrebovali jsme ji a nejspis co nejdriv.

Pohled Airis me dost vystrasil. Proto jsem hlasite polkla a cekala, nez otevre okno. Jeji vyraz se ale zmenil, kdyz z meho vyrazu zjistila, ze neni neco v poradku. Momentalne jsem ale myslela jen na to, co se stalo v zasedaci mistnosti. "Airis-sama, nutne Vas potrebujem. Jde o zivot a je nutna akutni pomoc medika. Pojdte rychle semnou prosim." Nemohla jsem ji rict o co presne de, protoze tu mela navstevu a melo to byt utajene. Kazdopadne jsem ani necekala jen jsem se na ni podivala, jestli jde za mnou a rychle se vidala do zasedaci mistnosti.(přesun)