Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Procházel jsem se Konohou, až jsem se rozhodl, že by bylo dobré, se zase někdy ohlásit v kanceláři. Už to byl nějaký ten víkend, co jsem zde byl naposled. Dneska jsem to však chtěl napravit. Vystoupal jsem po schodech a stanul na chodbě, která vedla ke dveřím. Před dveřmi zrovna čekala Killunia. Kývl jsem na znamení pozdravu a opřel se o zeď kousek od ní. Přemýšlel jsem, co vlastně bude můj důvod návštěvy v kanceláři. Mohl bych požádat o nějakou misi, nebo o techniku. Trénink by mi prospěl. Každopádně na přemýšlení bude ještě dostatek času.

Jakmile Killunia vyšla z kanceláře, tak jsem se dostal na řadu já. Netrvalo to ani tak dlouho, jak se někdy stávalo. Přešel jsem tedy ke dveřím a lehce zaklepal. Chvíli jsem raději počkal, pak opatrně otevřel dveře a vešel dovnitř. ,,Dobrý večer." Řekl jsem radnímu a postavil se před stůl. ,,Doslechl jsem se o tom srazu, ale tohle můžu probrat i s Vámi." Tím jsem narážel na to, že zde byl klon a ne originál. ,,Chtěl bych požádat o nějakou misi nebo techniku." Na chvíli jsem se zamyslel a vyhodnotil situaci. ,,I když mise bude vhodná asi až po srazu, protože kdo ví, jak to dopadne." Tyhle srazy totiž nikdy neprobíhaly v klidu. Nic dalšího jsem už neříkal a čekal, co odpoví Kentaro. Jestli vůbec něco odpoví, protože jsem si zatím nebyl dost jistý, jaký postoj vlastně k sobě zaujímáme.

Na chvíli jsem se zapřemýšlel a sedl si na židli. I když mi Kentaro nedal žádný pokyn, ale mě tak strašně bolely nohy. ,,No, uvažoval jsem o tom, že si zkusím otevřít druhý element." Byla to pro mě docela vzrušující představa, ale ještě jsem nevěděl, jestli se mi podaří druhý element ovládnout. Suiton už jsem měl zmáknutý, ale tohle byla pro mě nová výzva. Taky jsem chtěl mít nějakou pojistku pro mojí ochranu. Nechtěl jsem být paranoidní, ale jako Assasinův bratr jsem to teď zrovna nevyhrál. ,,Dělal jsem pár pokusů a jako druhý element mi vyšel Fūton." Jen tak jsem se na něho pousmál a pokračoval. ,,Takže bych prosil Fuuton: Shinkyuu Gyaku a Fūton: Shinkūjin, pokud jsou zde k mání." Taky se mi nelíbila rostoucí moc Sabisu a s ní spojené věci. Jak nad tím takhle více uvažuji, tak toho moc pozitivního nevidím. Každý to však vidí z jiného úhlu a možná tyhle věci budou nakonec pro Konohu rozhodující.
(Fūton: Shinkūjin u téhle techniky nemůžu nikde najít, co je za rank...)

,,Vydržím." Podíval jsem se na něho a zároveň ho sledoval při psaní propustky. Moc dlouho to netrvalo a já už svíral potřebný dokument v ruce. ,,Děkuji." Ze slušnosti jsem poděkoval, ale nic víc jsem tomu nemusel dodávat. Pak jsem se postavil ze židle a udělal pár kroků ke dveřím. U nich jsem se zarazil a chtěl se ještě zeptat, co zamýšlí s Amegakure, protože mi na tom docela záleželo. Pak jsem si ale uvědomil, že Kentaro by mi to stejně asi neřekl, takže jsem to prozatím nechal být. Místo toho jsem otevřel dveře a pomalu vyšel na chodbu. ,,Na shledanou." Zavřel jsem za sebou dveře a kráčel pryč.(přesun)
(Díky za ranky).

Touhle dobou už by v kanceláři měl být jen jeden člověk, možná klon Hokageho nebo radní vesnice. Nebo klon radního. Nebylo tu moc možností na výběr. Snad ještě Hokageho bratr a to bylo vše. Ani jedna z těch možností by mě nepřekvapila, ani jedna by neznamenala problém pro to, co jsem nyní měla na srdci. Došla jsem k jednoznačnému závěru a doufala jsem, že mu nyní bude vyhověno. Jistým, rozhodným krokem jsem došla ke kanceláři. Každý schod před ní byl jako nová podpěra pro jistotu, že činím správně. Zaklepala jsem na dveře a vyčkávala na další okamžik, který změní můj život. Stal se z toho rituál. Snad bude tahle změna lepší než ta před ní.

Soshi

Dlouho jsem přemýšlel. O všem - o tom, čím chci být, co chci dělat.. a dospěl jsem k jedinému závěru - chtěl bych být diplomat nebo posel. Podíval bych se do jiných krajů, smál bych se s jinými lidmi. Ano, můj svět byl naivní. Ale byl veselý i přes veškeré útrapy.
Když jsem vyšel nahoru po schodech, v ruce jsem ještě stále držel knihu pohádek, kterou znalo snad každé dítě.
Před dveřmi už někdo stál. Když jsem zjistil, že je to Yaeko Uzumaki, vesele jsem se usmál a uklonil. Měl jsem skutečně dobrou náladu. A jak by ne? Spousta dětí se měla dobře a dvě se dokonce uzdravovaly. Byl to skvělý pocit.

Postávala jsem přede dveřmi už hodnou chvíli, když jsem zaslechla kroky. Otočila jsem se a usmála.
"Soshi-kun!"
Kývla jsem na znamení pozdravu. Pozorně jsem se na něj zadívala. Zdálo se, že se od našeho posledního setkání vůbec nezměnil. Zajímalo by mě ale, jak pokročil. Už to byla nějaká doba. Kdo ho asi trénuje teď? Sjela jsem pohledem ke knížce pohádek a jen to prohloubilo můj úsměv.
"Dobrý výběr," ukázala jsem na knihu.
Vždycky jsem chtěla děti. Sama jsem se divila, že ještě nepřišla příležitost je mít. Předčítala bych jim přesně takovéhle pohádky. Už mám na to nejvyšší čas.

Soshi

Podíval jsem se na knihu a možná jsem trochu zčervenal.
"Já si ji nečtu pro sebe. Tak malý zase nejsem. Ale děti v nemocnici ji zbožňují, kor, když některé z pohádek ožívají..." spiklenecky jsem na ni mrkl.
"Jak se máte?"

Ožívající pohádky? Neptala jsem se.
"Velmi dobře," nadhodnotila jsem svůj současný stav. "Chystám se na malou změnu práce."
To bylo vše, co jsem zatím o oné změně věděla. Ještě jsem se nerozhodla. Zároveň to ale vysvětlovalo, proč stojím přede dveřmi a nečekám za nimi jako asistentka Hokageho.
"Co ty, Soshi-kun?" otázala jsem se a vzápětí jsem reagovala na jeho předchozí slova. "Takže sis v nemocnici našel přátele?"
Chodit dětem číst do nemocnice... Vždycky se zdál až příliš hodný na to, že se vydal cestou ninji. Jen to posilovalo můj příjemný pocit bezpečí a klidu, který se mě dnes držel jako klíště.

Soshi

"Já vlastně také přišel změnit povolání. A nemocnice byla jediné místo, kde mě vždy viděli rádi. Chodím tam už od mala..."
Schválně jsem neřekl "od doby, co jsem dostal poprvé přes tlamu", Yaeko vypadala dnes stejně optimisticky jako já, nehodlal jsem jí kazit den.
"Jen ještě nevím, co budu. Být shinobim mě ale nebaví. Je to moc... je nás moc. Pořád se všichni připravují na válku. A když vypukne, stejně to odnesou obyčejní lidé. Lidé, kteří se mohou bránit jen tím, co sami dokážou. Myslím, že by měli mít větší respekt a obdiv nás "výjimečných..."
Klopil jsem zrak, jako bych se za svá tvrzení styděl. Možná jsem se bál, že zase dostanu nabito. Ale Yaeko působila dojmem důvěryhodného člověka.
"Chtěl bych pomáhat obyčejným lidem tady ve vesnici. Nebo být poslem. Nechci bojovat..."

Tohle bylo zajímavé. Ale nebýt bojovat a nepotřebovat umět bojovat jsou dvě rozdílné věci. Tak krutý je náš svět a žádný lepší není.
"Svět potřebuje shinobi," pokrčila jsem rameny. "Na druhou stranu to, co nejvíc potřebujeme, nás nejčastěji zničí."
Posadila jsem se na lavičku vedle dveří. Vypadalo to, že to tu bude ještě na dlouho.
"Řeknu ti tajemství," nadhodila jsem a poklepala na dřevo vedle sebe, aby se také posadil. "Jako malá jsem chtěla být medička a pomáhat tak lidem. Ale mám fóbii z krve. Překonanou, řekla bych, ale stejně..."
Zadívala jsem se do dálky. To je ale paradox! Kunoichi a s takovýmhle strachem! Chtěla jsem tím ale hlavně říct, že i člověk se šlechetnými cíly, odlišný od ostatních, může mít stejné povolání. Jen v jiné oblasti. Já se stala kunoichi, i když bych nikdy nemohla pracovat v nemocnici na operačním sále. On se mohl stát archivářem, poslem, knihovníkem, učitelem na Akademii... Pousmála jsem se. Učitel by k němu v mých očích pasoval nejvíc.

Soshi

Poslechl jsem a posadil se vedle ní. Knihu jsem položil vedle sebe a ruce jsem složil do klína.
"Vím, že kdybych chtěl, dokážu lidem ublížit. Moc ublížit. Vím, že kdybych chtěl, budu dobrý shinobi. U mě to není o strachu, ale o přesvědčení, že každý může být stejně potřebný i bez svých schopností..."
Podíval jsem se na ni. Zacházeli jsme do příliš depresivních témat.
"Slyšel jsem, že má být zvolen nový Hokage. Nevíte, kdo to může být?"

Tohle pro mě nebyla šťastná volba tématu. Vypadalo to, že jsem při jeho nové otázce trochu zbledla. Možná to bylo jen zvláštní uspořádání stínů a světla v mé tváři právě v tu vteřinu, kdy se zeptal. Pak to zmizelo. Normální výraz. Dalo mi práci si ho teď udržet.
"To opravdu netuším," odpověděla jsem upřímně.
Ani jsem se nesnažila předstírat, že by mě to zajímalo. Samozřejmě jsem chtěla, aby byla vesnice v bezpečí. Toužila jsem po tom celým svým srdcem, ale náhlý Hokageho odchod mě svým způsobem zranil. Nebylo to fér. Naivně jsem si myslela, že to vůči mě není fér. Udělala jsem toho tolik a nezasloužila jsem si za to ani jediné slůvko pro vysvětlení. Ale vždyť už jsem to říkala. Náš svět není zrovna dobrák od kosti.
"Dokonce ani nevím, kdo na nás bude čekat v kanceláři," dodala jsem, aby byla má odpověď kompletní.
Ani na tom nebylo nic, co by se mnou mohlo emočně hnout. Ani jedna z možností nebyla vyloženě špatná. Alespoň z těch, které mi přišly na mysl.
"Jsem si ale naprosto jistá, že Hokageho volba bude moudrá."
A zřejmě jediná, se kterou bych mohla nesouhlasit. Z malicherného důvodu - tato volba znamená jeho odchod.

Soshi

"Já jen doufám, že nebude jako můj..." zarazil jsem se a chvíli mlčel.
"...jako Mizukage." sklopil jsem smutně oči.
"Nechci tu být zavřený jako v králíkárně a pro samé přípravy na válku ani nevidět sluneční světlo. Nemohl bych si užívat krás, které se skrývají v malých věcech..."

S Mizukagem jsem také neměla zrovna dobré zkušenosti. Sice jsem ho ve skutečnosti neznala, ale pořád jsem měla v živé paměti jeden balíček, který mi byl doručen do kanceláře. Byla hlava Tsuchikageho.
"Některé z nás naše práce... zkazí, byť její původní účel je ryze dobrý," odhodlala jsem se po chvíli ticha promluvit. "A některé zlepší. Věřím, že ty budeš ten druhý případ, ať už se rozhodneš pro jakoukoli úlohu."
Pokud se tedy život dá skutečně dělit na dobro a zlo.
"Ale pověz mi," změnila jsem téma. "Dostal jsi tým? Senseie?"
Zajímalo mě, jak to bude, pokud se rozhodne pro změnu. S týmem a senseiem by to bylo těžší než bez něj.

Soshi

Zavrtěl jsem hlavou. "Ne, nedostal. Ale byla to moje vina. Já jsem se o žádného ani neucházel. Nebudu zabírat místo lepším. Raději bych byl sám, abych někoho netáhl ke dnu, když máme vesnici plnu skvělých a talentovaných shinobi."
Povzdechl jsem si.
"...Já vlastně nevím, co chci, a to je moje nejvěší chyba. nikdy jsem se nerozhodoval. Rozhodl jsem se jen dvakrát a pokaždé to skončilo špatně..."

Potutelně jsem se usmívala.
"Co ten smutný tón? Jak by mohlo to, co rozhodneš smutný, být něčím, co tě v životě dovede ke štěstí?"
Rozhodla jsem se zkusit mu trochu poradit. Prohlédla jsem svoji tašku, než jsem našla kus papíru a tužku. Byla jsem připravená mu ty věci podat, pokud by se mu můj nápad líbil.
"Když jsem měnila zaměstnání a měla možnost výběru, nadepsala jsem si na papír všechny ty možnosti a k nim jednotlivé plusy a minusy, které by mi to přineslo," poznamenala jsem.
Nebyla to žádná zvláštní metoda. Ale mě pomáhala najít tu nejlepší možnost. A i kdyby se rozhodl špatně, je mladý. Vždy může změnit pole působení.

Tím to bylo jasné. Máme novou Hokage. Tohle byla možnost, se kterou jsem nepočítala. Ani jsem nemohla. Přesto mě to nezklamalo. Bylo to to nejlepší, co se mohlo po odchodu Assasina z jeho pozice stát. Naše vesnice potřebovala novou krev. Víc než kdy dřív.
"Hokage-sama," odtušila jsem, sotva dokončila svůj monolog a uklonila jsem se.
Je to čest být teprve druhou ženou v tomto úřadu. Bude mít spoustu práce. Jiné vysvětlení neexistovalo. Někdo z jiné vesnice nemůže zastupovat tak důležité místo, pokud do ní nepřejde. To mi ale k té významné, sebevědomé kunoichi vůbec nesedělo. A v té chvíli mi došlo, že tohle by mohlo znamenat spojení našich vesnic.
Jen jsem přikývla. Samozřejmě, že počkáme. A budeme v té době mít i o čem uvažovat. Byla jsem upřímně zvědavá, jak s tímhle naloží Kentaro, až se to dozví. Možná, že je v kanceláři a naše nová Hokage ho s tím právě seznamuje. Nebo se to dozví později v sídle své organizace. Jak to teď vlastně bude se Sabisu? Zavřela jsem oči a zkontrolovala jsem chakru uvnitř. Kentaro-sama. Samozřejmě. První možnost tedy byla správně.