Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

*Pomaly vojdem dvonútra a zdvorilo sa ukloním. Počas toho uklonenia som si všimol tvoj prekvapený výraz, ale nič som na to nepovedal a potom som sa postavil a riekol*Hokage-sama mohol by som sa spýtať, či ste ma už priradili do týmu?*Hneď ako som to doriekol tak som sa len mierne usmial a dúfal som, že ak áno tak nebudú v mojom týme nejaký psychopati*

Kenji Kuramaj*Poviem s úsmevom a čakám až si ma nájde a čo povie. Jej tón hlasu bol milý a mne sa celkom zapáčila, ale potom som sa pozrel von oknom a uvidel menšie zamračenie oblakov a trocha som sa zamračil, ale potom som to nechal tak a znova sa usmial*

Vďaka za informáciu, kedy mám potom asi prísť aby som sa s nimi spoznal?*Spýtam sa, keďže neviem čo a jak, taktiež som jeden z najnovších takže neviem ako to chodí. Stále sa pri tom usmievam a dúfam len že to nebola moc hlúpa otázka*

Nemôžete mi dať do vtedy nejakú ľahšiu misiu?*Opýtam sa moju prvú otázku a neviem či mi vôbec dáš, tak si nechcem ani predstavovať čo za misiu by si mi dala a tak tam iba stojím s mierným úsmevom a čakám na odpoveď, ale som už vyrovnaný s tým, že asi žiadna misia nebude*

Hai*Poviem a usmejem sa. Není to teda niečo veľkého, ale aspoň lepšie ako sa ísť flákať po meste, aj keď asi by bolo lepšie to flákanie no neviem sa rozhodnúť, ale ja som už tú misiu prijal a tak by aom ju mal splniť a iba pomaly odchádzam a poviem*Keď to bude s mojím týmom poriešene, tak ma zavolajte *Hneď ako to dopoviem, tak kývnem na pozdrav a pomaly odídem*

Do okna vrazil opelichaný poštovní havran. Znaven dlouhou cestou bez přestávky padl k zemi mrtev. Na noze visela zpráva:

Zpráva:

Už předem mi bylo jasné, že kancelář bude prázdná. Nechtěla jsem si ale její plášť nechávat déle, než je to nutné. Mohlo by to vypadat nepatřičně. Proto jsem se nezastavila, ani když jsem nezaregistrovala ničí chakru.
Assasin-sama by to tu takhle opuštěné nenechal.
Měla jsem za to, že i Kentaro by byl lepší volba než prázdná kancelář a zároveň jsem si kladla za vinu, že jsem odstoupila dříve, než si za mě nová Hokage mohla sehnat náhradu. Dorazila jsem k budově, vystoupala po schodech a zamířila k nejbližším dveřím. Prvnímu úředníkovi, kterého jsem zde našla, jsem doručila Hanin plášť a požádala ho, aby jí ho předal hned jak se vrátí. Takřka zbožně ho položit na stůl vedle dokumentů.
Tak tohle mi na mé bývalé práci nechybí.
Rozloučila jsem se a zamířila do ulic. O misi si zřejmě budu muset říct jindy.

// Přesun

Po malé výměně názorů s Lucyininou sestrou jsem odkráčel až ke kanceláři, věděl jsem přesně co zde chci. Tentokrát jsem nikde nespěchal a proto jsem slušně zaklepal a čekal na vyzváni

Soshi

Nakonec jsem se rozhodl pro následování Kisukeho. Přeci jen, byla to jeho dcera.
Počkal jsem, až si mě před kanceláří všimne, a hluboce jsem se uklonil.
"Omlouvám se, ale zaslechl jsem Váš rozhovor před restaurací.
Víte...já sem tam pracuji v nemocnici. Čtu dětem pohádky a pomáhám jim cítit se lépe. Kdybyste chtěl, mohl bych Vašeho potomka hlídat, pokud nevěříte slečně Airis..."
Byl jstem trochu drzý, ale dal jsem do toho všechno nebo nic.

Stál jsem kousek přede dveřmi když přišel nějaký hoch a svěřil se mi že nás při rozhovoru poslouchal. Neměl jsem mu to uvnitř za zlé, ostatně dělal bych asi to samé. Na venek jsem však zůstal chladný a odtažitý. "Jsi troufalý" Prohodil jsem dost temným hlasem. "Špehovat takhle vysoce postaveného shinobi a ještě mu to přijít říct doufaje že ti svěří své děti. Určitě ne. Ty děti jsou budoucnost konohy, možná i světa a já rozhodně nenechám jiné dítě aby je vychovávalo." Až teď jsem mu daroval svůj pohled, který rozhodně nebyl příliš přátelský. "Jediné co bys zasloužil je trest." Byl jsem si vědom že i právě on může hrát důležitou roli v mém plánu proto jsem na něj byl zlý asi tak na třetím levelu zdeseti. "Byl bych rád kdyby ses o tom co si slyšel nikde nezmiňoval, přineslo by to jen neštěstí" Snažil jsem se ho jen nějak motivovat, vyhrožování by teď nebylo moudré

Soshi

Bál jsem se. Kdo by se nebál? Ani bych nemrkl a ležel bych na zemi, kdyby se rozhodl ztrestat mě za moji troufalost. Teď jsme ale hráli jiné noty. A v těch jsem byl dobrý. Lepší, než průměrné dítě mého věku.
"Doufal jsem, že mou troufalost oceníte. A nebojte, Vaše tajemství je u mě v bezpečí. Možná víc, než u kohokoli jiného." usmál jsem se a podíval jsem se mu zpříma do očí. V těch mých byl klid. Až přehnaný klid, řekli by mnozí.
"Nemyslel jsem vychovávat. Jen...hlídat. Sem tam mu něco hezkého povědět, aby vědělo, do jakého světa přichází, vyprávět mu o legendách, bájích, a tak...Rozhodnutí je ale samozřejmě na Vás..."

Soshi

Už když jsem skoro skončil s mým návrhem, koutkem oka jsem zahlédl blížící se postavu. Vida, že je to jeden ze sanninů, navíc ten, kterého jsem již dnes viděl, příjemně jsem se usmál a uklonil jsem se.
"Dobrý den, Shiroyaki-dono..." řekl jsem uctivě. Když jsem se ale narovnal, nebyla tam. Jen lehký záchvěv větru mi přivanul myšlenku, že se přesunula kamsi za mě.
Pak jsem ale ucítil tlak na zátylku a...tma. Poslední, co si pamatuji, byl náraz hlavou do země. To zase bude boule.

"Mé rozhodnutí platí" Stihl jsem ještě říct. Když v tom sem v mém zorném poli viděl ženu která mě před chvíli otravovala na ulici. Chtěl jsem ji ustoupit dozadu, jenže než sem stihl udělat celý krok už mé tělo padalo bezvládně k zemi. Jak velí zákon setrvačnosti padal jsem dozadu a hlavou praštil dost hlasitě do dveří za mnou.