Hokageho kancelář

First topic message reminder :

Pohled ze shora.

Cesta mi trvala déle, než jsem předpokládal, ale nakonec se přede mnou objevily dveře od kanceláře. Fuu. To byla makačka. Chvíli mi potrvá, než naberu zase pořádnou sílu. Každopádně jsem neslyšel z kanceláře žádné hlasy, takže jsem zaklepal a pak zkusil dveře otevřít.
Naštěstí byly otevřené a vevnitř byla jenom Hana. ,,Ahoj." Mile jsem se pousmál a šel blíže k ní. ,,Mise byla úspěšná. Itama je už jen minulostí." Kývl jsem hlavou a posadil do křesla. Snad jí to vadit nebude. ,,Po cestě sem jsem si všiml, že v okolí zasedací místnosti je docela rozruch. Nevíš, co se tam děje?" Tak nějak mi došlo, že když je pořád tady, tak že se bude jednat nejspíše jen o klon a originál bude už asi na místě činu. No, čekal jsem, co mi na to řekne.

Tohle jsem vážně nečekal. Hana začala rychle popisovat to, co asi teď provedl originál. ,,Cože?!" Rozuměl jsem jí moc dobře, ale i tak to ze mě vypadlo. ,,Odstranit radu? Možná i mě? Ale proč?" Zatím jsem tomu nerozuměl, asi stejně jako klon. Šlo však vidět, že klon má v sobě toho dost od "staré" Hany.
Pak začala mluvit o tom, co by jí mohlo zlomit. A já si vzpomněl na minulou misi v Kiri. Najednou mi to došlo a já musel silně bochnout pěstí do stolu. ,,Zatracený Hakuei. Během mise se Hana někde ztratila s jedním členem z té organizace. Tam ji museli nějak zmanipulovat." Tohle dávalo docela smysl. Od té doby se totiž Hana chovala divně. Teď ji ale nemůžu ztratit! ,,Co budeme dělat?" Podíval jsem se jí do očí a věděl jsem, že musíme opravdu rychle něco vymyslet.

,,Neublížila by mi." Nechtěl jsem a ani jsem nemohl věřit tomu, že by šla taky po mně. ,,Nevím, jak to udělali. A ani se to už asi nedozvíme." Zakroutil jsem hlavou a podíval se z okna ven. Budova rady byla docela dobře vidět, takže jsem viděl i následky...
Teď jsem vůbec netušil, co mám dělat. Takové momenty pro mě byly nejhorší. Udělal jsem toho pro Konohu tolik, že část mého já mi radila, abych ji šel zastavit, protože nás teď vážně ohrožovala. Druhá strana ale tuto možnost zavrhovala. Svěsil jsem hlavu a schoval ji do dlaní. Chvíli jsem tak zůstal a přemýšlel.
,,Vždycky je nějaká možnost." Podíval jsem se jí do očí a šlo vidět, že už jsem se rozhodl. Možná špatně, možná dobře. Možná z toho budu mít sám problémy. Pak jsem ji vzal za ruku a trochu se k ní přiblížil. Něco jsem ji pošeptal do ucha a pak ji lehce políbil. Věděl jsem, že se to pak přenese i na originál.
Následně jsem vzal svůj kunai a chytl ji lehce za ruku. Čekal jsem na to, až mi dá souhlas. Takhle to totiž pozná originál hned. Mohlo by to vyjít. ,,Tohle bude asi sbohem."

Když kývla hlavou na souhlas, provedl jsem kunaiem jemný tah tak, aby to stačilo na to, že se klon zruší. Pozoroval jsem ji, jak se rozpadá na malé papírky a přitom ji stále držel za ruku. Po chvíli jsem v kanceláři zůstal sám a rychle přešel k oknu. Teď už je to jen na originálu.
Bylo mi jasné, že tohle si budu muset nechat pro sebe. Nejlépe navždy. Každý si s sebou nosí nějaký hřích a já si od dnešního dne budu nosit ten svůj. Poprvé za život jsem totiž provedl něco jiného, než mi velila povinnost. Jenom doufám, že to nebude mít katastrofální následky, protože kdo ví, co teď Hana může provést?

A bylo to tady. Hana se dostavila do kanceláře. Podíval jsem se na ni a byla to docela změna. Její pohled byl úplně jiný, než měl před chvíli její klon. ,,Vím už všechno. A moc dobře se to neposlouchá." Zakroutil jsem hlavou a byla to pravda. Slyšet od někoho blízkého to, že vás chtěl odstranit zrovna není nejlepší.
Pořád jsem tomu nemohl uvěřit, že ji mohli až tak změnit. ,,Neudělali nic špatného, sakra... Tak jak tu můžeš mluvit o zaslepenosti?!" Pronesl jsem docela naštvaně, ale nebyl jsem naštvaný na ni, ale na ty myšlenky od Hakuei, které teď sdílela i ona. Odstranit všechny vysoce postavené? Taková blbost. Vždycky se objeví totiž někdo, kdo usedne na jejich místo. Takhle by to museli opakovat pořád dokola, až by nezbyl nikdo.
Musel jsem se ale rychle uklidnit, protože teď stála hned vedle mě. ,,Tomu nevěřím. Někde uvnitř ještě pořád existuje." Podíval jsem se na ni a teď jsem se k ní zase o trochu přiblížil já. ,,To zase vidím já."
Byla to o dost složitější situace, než jsem předpokládal. Hana totiž vypadala, že je jí to všechno jedno. ,,Musíš zmizet." Sám jsem nevěřil, že to řeknu, ale už se tak stalo. ,,Ani já tě nemůžu krýt dlouho. Za chvíli se to dozví a pak tě prohlásí za nukenina. Ale ještě máš šanci. Běž někam, kde tě nenajdou a zkus opět najít svoje já. Každý si zaslouží druhou šanci." Přitom jsem se jí díval do očí a doufal, že to nebude jen tak ignorovat. Pořád mi totiž na ní zaléželo.

,,A kdo se něčeho zlého v životě nedopustil?" Nechtěl jsem se zrovna pouštět do této debaty. Každý však někdy provedl něco špatně. Ať už já, rada, nebo ona. ,,Víš, tím, že budeš zabíjet další lidi, tak ten nový svět možná nebude až tak nejlepší. Svět postavený na krvi se mi nezdá až tak parádní. Všiml jsem si toho, jak se ji mění hlas. Připadalo mi, že se propadá uvnitř stále více. Co se stane, až dosáhne úplného dna? Bude to jen mašina na odstraňování lidí?
Pak přešla zase k oknu a mluvila o tom, abych na ni zapomněl. ,,To se lehce řekne." Šel jsem za ní a stoupl si vedle. Všiml jsem si, jak drtí ten parapet. ,,Mi řekni, když už jsi na to všechno zapomněla, tak co ti brání vtom, aby jsi pokračovala za svým cílem?" Tím jsem narážel na sebe, protože podle toho, co mi řekl klon, jsem byl na seznamu i já. Chtěl jsem teď spíše jenom zjistit to, jak špatné to s ní je.

Zakroutil jsem hlavou. Tohle nikam nepovede, každý si totiž bude stát za svým. A navíc, vyhrát hádku proti ženě? Skoro nemožný úkol, ale i tak si budu stát za svým. ,,Tohle prostě nebyl správný krok." Podíval jsem se na ni, ale ona brzy pohledem uhnula. ,,Co přijde pak? Až tu nebude žádný nadřízený? Všichni se spokojeně chytnou za ruce a půjdou dále? Jenom tak zapomenou, co se stalo?" Pořád jsem nemohl pochopit ten důvod, proč to dělá. Přišlo mi to nějak nedomyšlené.
Každopádně na moji další otázku mi neodpověděla. Alespoň jsem věděl, že se ještě úplně nevypnula, ale že tam "stará" Hana pořád někde je. ,,Tak to jsme se dostali asi do slepé uličky." Opřel jsem se o parapet a zadíval se na Konohu. Něco mi říkalo, že tohle ještě dopadne špatně.