Kancelář Mizukage

First topic message reminder :

Zde Mizukage tráví většinu svého času. Vchod do budovy je hlídán ANBU, kteří se po určitém čase vždy vymění. V přízemí je velký prostor s automatem na kávu, horkou čokoládu a další pochutiny xD. Jsou tam křesla, ve kterých můžete počkat, než na vás přijde řada. Dole také najdete pořadová čísla, se kterými budete postupovat do kanceláře. Na konci chodby je kancelář.
V posledním patře, než se vstoupí na střechu, je místnost, kde jsou všichni poštovní opeřenci. Pověření lidé je posílají ze střechy budovy.



Kancelář není nijak zabezpečená, ovšem veškeré dokumenty ano. Každý dokument je zapečetěný a pečeť může odstranit pouze Mizukage. V případě nepřítomnosti Mizukage pečeť odstraní její sekretář/ka.

Otevírací doba xD :
Po-Pá      09:30-20:30
So-Ne      09:30-19:30
BTW: Neberte to doslova, Mizukage je taky jen člověk
BTW: Autorská práva na tenhle post patří Lady Hitomi Yamada, Hachidaime Mizukage. xD

Věnoval jsem poslíčkovi přiopilý pohled. Nemohl jsem si pomoci, ale měl jsem dojem, že to nějakým způsobem usnadní naši komunikaci.
"Tak já tam teda přijdu, ale papírování není moje hobby. Jestli si ten lenoch myslí, že ho budu tahat z průseru, tak se sakra plete." zasýčkoval jsem a zapálil si cigáro.
"Promiň Kairi. Povinnosti mě volají. Doufám, že se zase brzy potkáme." rozloučil jsem se s bělovlasou dívkou a začal si razit cestu davem, přímo k budově, kde ráčil papírovat náš drahý Mizukage. Hádám, že mu z toho všeho jde hlava kolem.

Po nějaké době jsem se skutečně dostal na ono místo. Zaklepal jsem a slušně počkal na vyzvání ke vstupu. Také jsem začal intenzivně přemýšlet o tom, kam zahodím cigáro.

Vzhlédnu od stolu, když někdo zaťuká na dveře. Doufám že to je jeden z těch dvou... pomyslím si a vstanu. Dále!

Cvaknu si z placky rumu na kuráž a vejdu dovnitř. Nezvyklý pohled. Kashike jako Mizukage. Zajímalo by mě, jak s ním budu komunikovat. Před tím, než se ujal tohoto postu, jsme měli přátelský vztah a byli jsme taková ta typická hovada, co neváhají s účastí na jakékoliv špatnosti.
"Dobrý den, Mizukage-sama. Jsem zde, na vaše zavolání." uklonil jsem se a když mi nastoupal kouř do očí, uvědomil jsem si, že mám v hubě pořád cigáro. Ihned jsem ho velmi nenápadně schoval do květináče, který se nacházel na stolečku, po mé pravici. Snažil jsem se, aby mi přestaly slzet oči, ale na sto procent jsem je měl z toho krátkého nikotinového dýchánku pěkně zarudlé. Rozhodně na něj udělám dojem, doprdelkypráce.

Skvěle. Zdravím tě, Hine. Rád tě tu vidím, prosím posaď se. Potřebuji s tebou probrat pár organizačních věcí. Gestem mu pokynu k židli. Pro úplný začátek se vybodni na toho Mizukageho- sama. Mám jméno a byl bych rád, aby ho aktivně používali alespoň moji přátelé. Dáš si něco k pití? Myslím že tohle není úplně den pro střízlivého.

Přikývl jsem a usadil se do křesla. Zdá se, že se nezměnilo vůbec nic. Alespoň mezi námi. Otázkou však zůstává, či toho někteří Kashikeho přátelé nezneužijí. Lépe se vám říká "ty vole", než "vy vole".
"Děkuju. Rád se napiju. Slavnosti jsem přečkal až nezvykle střízlivý." ušklíbl jsem se. Ve skutečnosti jsem toho však nelitoval. Měl jsem skvělou společnost, před kterou nebylo radno se zkárovat. Vlastně jsem se nevylil na krupici tak dlouho, co zůstávala Michiko se mnou. 


Tak co máš na srdci? Jsem v očekávání. Těším na na projednávání věcí budoucích a zároveň jsem poněkud napjatý.

Dobrá tedy... řeknu odlehčeným tonem a odeberu se k malé barové stěně, kde nám naliji dvě sklenky čehosi co vypadá jako koňak. Jednu pak postavím před Hineho a s druhou se usadím do křesla. Na zdraví a na opičku... připiji a položím sklenku. Takže, o co jde... vím, že ti Faito poskytoval určité zdroje vesnice pro tvé výzkumy a práci. V tom chci samozřejmě pokračovat. Problém je ovšem v tom, že k té pomoci nejsou záznamy. Proto jsi tu. Chci abys mi řekl, co momentálně provádíš pro vesnici za výzkumy a jaký materiál k nim potřebuješ. 

"Na zdraví." usměju se a pořádně si loknu. Nebylo to vůbec špatný. Budu sem chodit častěji.
"Co se týče zdrojů, Faito mi pomáhal získávat některé těžce dostupné drogy, pro které bych se jinak musel vydat na kraj světa. Mimo jiné mi čas od času poskytl vězně, po kterém by se v případě neúspěšného experimentu nikdo nesháněl. Nedávno jsem mu psal žádost o jistý velmi specifický materiál, ale odpovědi jsem se již nedočkal. Možná by se ten dopis dal ještě dohledat. Většinu času věnuji zkoumání té modré hmoty, která zdecimovala naše hradby." nadhodil jsem.

Vyslechnu si informace a znovu si přihnu ze sklenky. Dobrá, to není tak zlé. Žádosti o látky si posílej rovnou do výzkumného institutu v Kiri. Dám jim vědět o zvýšené prioritě. Co se týče těch vězňů, s tím nemám problém. Beztak by nám jen ubírali zdroje. Ten dopis jsem nenašel, ale podívám se po něm. Možná bude někde zahrabaný nebo ho má Faito doma. Myslíš že tu modrou hmotu můžeme nějak využít pro obranu vesnice?

Byl jsem rád, že alespoň prozatím se Kashike neptá, co přesně žádám. Vzhledem k tomu, že také pochází ze vzácného klanu, tak se dokáže sakra dobře vžít do kůže člověka, který je lovnou zvěří, díky svému genetickému kódu. Nejspíš nebude souhlasit, nebo to přinejmenším neuvidí rád.
"Faito-sama mě trochu důkladněji kontroloval. Neměl jsem mu to nikdy za zlé. Ve výzkumném institutu mě znají velmi dobře. Nediv se proto, až si objednám pár kilo trhavin a oni se budou zdráhat mi je zaslat." dodal jsem napůl žertem a škytl. Znovu jsem si přihnul ze sklenky, kterou mi Kashike nabídl. Toto je fakt dobrý!
"Jsem rád, že otázku vězňů vidíš podobně. Můžu tě uklidnit, že je zužitkovávám do posledního kousíčku. Nepotřebuji jich mnoho. Popravdě se do mé laboratoře podívaly jen ty nejhorší případy. Vrazi, násilníci, sadisti. Lidé, u kterých již není sebemenší šance na nápravu. I když tak možná nepůsobím, přesto mám jisté morální zásady, pokud bych měl týrat obyčejného zlodějíčka. Nevadí mi působit bolest zločincům, kteří páchali zvěrstva na bezbranných osobách, nedej bůh na dětech. Když se někdo rozhodne ztratit lidskou stránku své duše, pak musí počítat i s peklem. Díky činům, které napáchali, mi sami poskytli souhlas, abych se postaral na vyrovnaní jejich karmy, není to tak? Byl bych rád, kdyby zůstal zachován tento exkluzivní výběr." mluvil jsem a celou dobu se díval kamsi do prázdna. Hrál jsem si na boha, který druhé soudil, rozhodoval o jejich utrpení a smrti. Na druhou stranu jsem však rozhodoval i o záchranách mnoha životů, které jsem samému shinigami vyrval z drápů. Jednoho dne, bude i má karma vyrovnána. Ale dnes ne...
"Co se týče toho tyrkysového neřáda, věřím tomu, že pokud pro něj najdu vhodnější zdroj síly, než hromadu uhnilých mrtvol, podaří se mi jej stabilizovat a bude možné jej ovládat. Slibovat nemůžu ale na sto procent zatím nic. Podařilo se mi část toho želé zakonzervovat, ale do inteligentního tvora to má sakra daleko. Pokud se mi podaří najít způsob, jak jej použít pro boj a znásobit jeho objem, mohla by to být nebezpečná zbraň. Až budeš přemýšlet nad tím, jak opravit, či dokonce vylepšit bránu, či hradby Kirigakure, zvaž i možnost, že by zde mohl být prostor pro masu ničivého slizu." dodal jsem už opět s příčetným výrazem.

Bedlivě jej poslouchám. Ten člověk je vážně zvláštní ale vidí věci stejně jako já. Teda, tohle bych do tebe nikdy neřekl. A vážím si jak tvého přístupu, tak tvé upřímnosti. Jak to tak vidím, v dohledné době se na tebe budu dost spoléhat co se týče obranných inovací vesnice. Mimochodem, až budeš mít chvilku volna, stav se u mně v sídle. V podzemí je tam plno technologie na kterou je třeba se podívat. Například ta hybernační komora, ve které jsem našel Hisu.

Věnoval jsem mu poněkud tázavý výraz.
"Myslel sis, že jsem magor, který rozřeže všechno co se pohne? Tak zlý to se mnou zase není." zavrtěl jsem hlavou a smutně se pousmál. Co by si asi pomyslela Michiko, kdyby věděla, že i Kashike má o mne a mých metodách nějaké pochybnosti.
"Stavím se. Dám nažrat zvířátku a dokončím pár neodkladných záležitostí. Ostatně nejsem horník, ani hledač tajných chodeb." neodpustil jsem si poukázat na fakt, že ta díra, kterou nazývá sídlem, je značně nestabilní. Je docela možné, že provrtat se ke knihám, které obsahují potřebné informace o tom, jak takový mechanismus sestrojit, nebude snadné vyhrabat. Bůhví jak dopadla místnost s onou hybernační komorou. Ukáže čas.

Dorazil ke mě posel se zprávou. Tedy... vykoktal cosi, co mělo být zpráva.
Měl jsem hned několik tipů, proč mě chce Kashike vidět. A i když jsem většinou pesimista, nenapadl mě jediný důvod, proč bych se měl obávat schůzky s naším novým Mizukagem.
Možná má pro mě hned od začátku nějakou misi, to je asi nejpravděpodobnější. Taky by tu třeba mohla být možnost, že mě uvede do služby mezi jednotky, které mají dbát na jeho bezpečnost... Není to můj šálek kávy, ty kluky od Mizukageho jsem vždycky litoval. Celé dny se skrývat a číhat na nebezpečí, to není žádnej med. Ale každopádně by to byla pocta...
Přemýšlel jsem cestou. Nebylo by dobré, nechat ho čekat.
Došel jsem před dveře Kashikeho nové kanceláře a uslyšel jsem z ní hlasy. Jeden z nich byl bezpochyby Kashike a druhý dle mého odhadu Hine. Moji přítomnost určitě zaregistrovali i přes zavřené dveře, o tom jsem neměl pochyb. Stoupl jsem si dál, abych zachoval diskrétnost, tak jak mi to velí moje povinnost a čekal, až mě Kashik vyzve ke vstupu.

Chodeb se neboj, dal jsem to dopořádku hned jak to šlo. Potřebuji prostě využít ten komplex na maximum, protože zatím je to jen mrtvá kapacita. Pod dveřmi se mihl stín nohou a tak jsem se "podíval" kdo za nimi stojí. Skvěle, druhý host už je tu. Keigo! Pojď dál!... zavolám na dveře a rovnou přejdu k baru, abych nalil další sklenku.

Kashike dobře odhadl vzdálenost, která mě dělila od dveří a tak zvýšil hlas, abych ho vůbec slyšel. Brzy mi došlo, že nejspíš doslova "viděl", kde stojím. Velice užitečná schopnost...
Okamžitě jsem se otočil čelem ke dveřím a vstoupil jsem dovnitř. Stoupl jsem si na to samé místo jako vždy, provedl jsem perfektní úklonu, tak jako vždy a držel jsem si přesně vymezený odstup, který diktovala pravidla.
"Mizukage-sama, hlásí se Keigo Nakagami, ANBU číslo 4, poznávací kód 1491335. Přišel jsem na váš rozkaz." A tak jako z počátku u Faita, jsem se formálně představil a nahlásil, tak jak pravidla kázala. Poté jsem se postavil do pozoru a vyčkával na rozkazy.
Hineho přítomnosti jsem si byl samozřejmě vědom, i když mi na něj nesjel pohled ani na okamžik. Tušil jsem, že mu tam jsem teď určitě pro smích. Ale takové byly regule, tak se to odemě vyžadovalo, toto bylo spjato s prací, kterou jsem vykonával a pozicí, která mi byla udělena.

Když Keigo nakráčel do místnosti, musel jsem se chtě nechtě usmát. Úplně jsem viděl sebe v době, kdy jsem byl jen Faitův stín ani by mě nenapadlo se sápat na jemu podobnou společenskou úroveň. Zachovám však dost chladné hlavy a milým, otcovským tonem Keigovi odpovím. Skvěle. Pohov, zadek do křesla plácnout na můj povel. Teď. Vykání ukončit, oslovování jménem zahájit okamžitě. V momentě kdy vykoná mé rozkazy, přistane před něj sklenka koňaku. Rád tě tu vidím Keigo. Promiň, jestli ti svým přáním nějak narušuji tvůj etický kodex, ale ocenil bych kdyby přátelé zůstali přáteli. Stejně tak doufám, že mi nemáš za zlé celé tohle narychlozMizukágování. Chytrý chlap jako ty jistě ví, proč jsem nemohl dopustit aby tu seděl kdokoliv jiný. Sednu si zpět do křesla a svůj podivně pronikavý pohled zamířím na Keiga. Řekni mi, prosím, Keigo... po slavnosti jsi vypadal jako že chceš Faita odchytit u brány. Povedlo se ti to? Mluvil jsi s ním?

Na slovo "pohov" jsem rozkročil nohy a dal ruce za záda. Potom jsem napochodoval ke křeslu a z ostra jsem si sednul, až to skutečně pláclo.
"Nenarušuješ můj kodex, Kashike-sama..." Řekl jsem, abych potvrdil vykonání jeho posledního rozkazu. "...mým kodexem je přání Mizukageho a vesnice. Samozřejmě, že pokud Mizukage neurčí jinak, platí jisté standarty." Dovysvětlil jsem své chování a koutkem oka jsem se podíval na sklenku koňaku. "Díky." Ale nechal jsem ji tam ležet. Byl jsem ve službě a ve službě jsem vlastně pořád, takže jsem nikdy nepil. Další věc, která dozajisté přijde Hinemu víc než úsměvná.
Pak Kashike začal mluvit o přátelích. "Přátelé mohou zůstat přáteli, i když mezi nimi platí jistá pravidla, třeba i nová pravidla. Ale ty jsi ten, kdo je určuje, Kashike-sama. Pokud si nepřeješ nic změnit, nic se měnit nebude. Tvoje zvolení pro mě nebylo přílišným překvapením. I když jsem popravdě doufal, že alespoň chvíli zůstane ve vzduchu "naděje" na Faitův návrat. Chápů ale, že vesnice nemůže být dlouho bez vůdce a je lepší ho ustanovit dřív, než později... Při této příležitosti bych rád znovu pronesl své obavy ohledně potencionálního útoku nepřítele. Myslím, že by vesnice měla být po nějakou dobu v pohotovosti, jako při válečném stavu. Alespoň preventivně... něco se na nás žene, nemám z toho dobrý pocit..." Řekl jsem trochu ztrápeně a podíval jsem se ven z okna. Ten hnusný vtíraví pocit, že se něco stane. Člověk neví co, kdy a jak, ale ví, že tomu nejspíš nemůže zabránit...
Pak přišla řeč na Faita. "Ne, nepovedlo. Seděl jsem tam od konce jeho proslovu až do začátku tvého. Bylo nejspíš hloupé si myslet, že půjde hlavní branou. Ale kde jinde bych měl čekat?..." Poté jsem se na chvíli odmlčel. Podíval jsem se na Hineho a potom zpět na Kashikeho. "...Víte, je tu ještě jedna věc, kterou bych vám asi měl říct. Protože bude za potřebí, abych opustil vesnici. Jde o úkol, který mi zadal Kyuudaime Mizukage ještě před slavnostmi. Ale vzhledem k Hineho přítomnosti ho musím požádat, aby mi slíbil že se to k nikomu nedonese. A pokud si nejseš jist, že by si mohl slib dodržet, povím to Kashikemu jindy, zase tolik to nespěchá. Jde mi ale o to, že kdyby se o mojí misi dozvěděla jistá osoba, mohl by to pro mě být problém."
Sklopil jsem zrak. Rozhodně jsem nechtěl Michiko nasr*t, ani jsem nechtěl, aby ho varovala. Na druhou stranu by mi mohla pomoct s jeho lokalizováním, ale to jsem nemohl riskovat.
Ichishima... když si na toho chlapa vzpomenu, pálej mě záda...

Se zájmem si vyslechnu co mi Keigo říká. Víš, pokud se ukáže nějaká naděje na Faitův návrat, beru si vás jako svědky ke slibu, že tuto pozici opustím v ten moment, kdy Faito vkročí do dveří. Vím že sem nepatřím, ale dokud se Faito nevrátí, budu střežit jeho odkaz za každou cenu. Pak přišla na přetřes ta mise. Ohledně tvé mise jsem nenašel žádný záznam, ty jsi ANBU a znáš jako jediný její zadání. Nechám tedy čistě na tvém uvážení, zda je vhodné aby byl Hine přítomen. 

Celou dobu jsem seděl pohodlně uvelebený v křesílku a popíjel. Keigovo představení mě přimělo k úsměvu. Kdyby viděl jak uctivě jsem zdravil Kashikeho já, asi by mu to udělalo krásný den. No dobře, až na to cigáro v hubě, já si to neuvědomil.

Poté jsem pohledem hypnotizoval jeho skleničku. Byla plná toho výborného pití. Koňáááček. Ta jedinečná chuť, co se mi rozlévala na jazyku mě donutila horečnatě přemýšlet, jak se jeho skleničky zmocnit. Mohl bych vytvořit dutý šíp, jako když jsem se tehdá snažil otrávit toho hromotluka z Hakuei. Použil bych jej jako brčko... Mohl bych požádat nějakého macatého pavouka, aby přilezl a skleničku mi podal. Ale riziko, že se vyleje tu je... Mohl bych vystřelit pavučinové vlákno a s rychlostí blesku si ji přitáhnout... no jo. Ale to se to taky vylije žejo. Sakra. Na mé tváři bylo vidět hluboké soustředění.
"Vypadám snad, jako někdo kdo by donášel nepříteli?" pravil jsem s vykulenýma očima a zorničkama velikosti špendlíkové hlavičky. Pomalu jsem pohled ze skleničky přesunul na Keiga. Otáčel jsem hlavu tak pomalu, jako bych se bál, že si zablokuju krční páteř.
"Ale respektuju soukromí, takže odejdu, pokud budeš klidnější." dodal jsem s už příčetnějším výrazem.

"Nebojim se, že budeš donášet nepříteli, ale příteli." Řekl jsem poměrně potichu a chvíli jsem rozmýšlel.
"Mým úkolem je zlikvidovat Ichishimu." Chvíli jsem nechal klid a čekal, jestli třeba někdo něco neřekne. Pak jsem pokračoval.
"Půjdu sám a sám to provedu. To je bez debat. Ale ocením informace a jakoukoliv pomoc před misí. Od tebe bych potom potřeboval nějaké... upgrady..., Hine. Kuli tomu jsem za tebou byl před slavnostmi. Moje tělo je ti k dispozici na jakoukoliv vychytávku, která mi může pomoct... Myslim že oba víme, co je ten člověk zač. A že sám o sobě na něj prostě nemám. Potřebuju plán, informace a esa v rukávu. To všechno si hodlám obstarat, ještě než vyrazim. Nepůjdu dřív, dokud nebudu řádně připraven."
Mluvilo se mi trochu ztěžka. Věděl jsem, co mě čeká a taky že budu riskovat život. Ale rozkaz byl rozkaz. A byl to poslední rozkaz, který jsem od něj dostal. A já ho k*rva vyplnim!

Zamyšleně sleduji Keiga a přemýšlím co s tímhle udělat. No, asi takhle... proti tvé misi nemám vůbec nic. Ale splníš ji až na to budeš připravený. Pokud to zvládneš, jakože věřím že ano, bude z tebe ideální Oinin. Do doby než budeš připravený nechám po tom muži pátrat a získat nějaké informace, abychom věděli co je zač. 
Na chvilku jsem se odmlčel a oboum dvoum pohlédl do očí. Pánové, jsem rád, že jste se za mnou rozhodli zastavit. Já jsem vám již řekl vše co jsem potřeboval probrat. Pokud už vy nemáte nic na srdci, tak se s vámi rozloučím. Čeká mě ještě plno práce. 

Tvářil jsem se, jako kdyby se mě debata netýkala. Ichishima. Je mi celkem jedno co s tím chlapíkem bude. Ostatně se mě pokoušel zabít. Zavzpomínal jsem na naši debatu ve vězení, během které mi stihl dát najevo, že jsem idiot, ožrala a naprostý ignorant, který je narozdíl od něj, smrti mnohem blíže. Oháněl se slovy plnými pohrdání. Údajně se nestará o Kurumi, nezajímá ho ani osud Kirigakure, ta je mu též ukradená. Z nějakého důvodu si k mé maličkosti vypěstoval averzi na první pohled, avšak ani kdyby mě tenkrát doopravdy zabil, nejspíš by to nebylo to, co doopravdy chtěl. Co tedy k čertu chtěl? Michiko mi vzala slova z úst když po něm vykřikla, ať odejde, pokud ho tu nic nedrží. Ichishima byl záhadou, kterou jsem chtěl rozluštit. Nezbývalo mi než doufat, že za tím vším není jen zoufalá touha po pozornosti a vykřičení pocitů do světa.
"Rád jsem si popovídal. Půjdu opět pracovat - víme na čem." mrknul jsem na Kashikeho. Věřím, že nezapomene najít můj dopis. Bůh suď, co by mi odepsal drahý Faito Dansaku. To byl člověk na svém místě. Posílal samý lepší materiál. A jeden velice dobrý kousek materiálu se schovává na postu Mizukageho. Jaká škoda.

Zvedl jsem se z křesla a vydal se vrávoravým krokem ke dveřím.
"Tak papapa a pozor na kytičky..." zamumlal jsem. Alkohol začínal působit o poznání silněji. Možná za to mohly ty prášky, které jsem spolkl před hodinou. Vykročil jsem a pověsil se na kliku. Pak už po mne nebylo památek. Keigo a Kashike možná zaslechli zvláštní zvuky, linoucí se zvenčí, jako kdyby se něco kutálelo po schodech.

Přesun

"Měj se." Kývnul jsem na Hineho a trochu jsem se pousmál nad jeho spokojeným stavem. Jeho větu na rozloučenou jsem znal s rybičkami, né s kytičkami, ale což, buď jak buď.
Když Hine odešel, vzpomněl jsem si ještě na jednu věc. Soshi mě přeci o něco požádal.
"Kashike-sama, je tu ještě jedna věc. Nenazval bych to jako poslední rozkaz, spíš jako poslední přání. Dansaku-sama dal najevo, že by rád ze sídla Dansaků udělal sirotčinec. Ani se tomu moc nedivím, přeci jen, tadle budova ve vesnici chyběla a náš předchozí Mizukage v něm stejně skoro téměř nebyl. Co si o tom myslíš? Najde na to vesnice prostředky? Vzhledem k tomu, kolik dětí teď přišlo o rodiče... myslím, že by to bylo vhodné."

Přenesu pohled na Keiga a zamyslím se. No, prostředky nebude lehké sehnat. Nechci úplně sahat klanu Dansaku do financí, protože mi to nepřísluší. Ale uvidíme co by se s tím dalo dělat. Idea je to rozhodně dobrá a má mou plnou podporu. 
Z dalšího hovoru mě vytrhlo zaklepání. No nic, myslím že to je pro teď všechno příteli. Dej si trochu pohov ve vesnici a zkus se podívat na tu věc se sirotčincem. Hlavně víš jak... nedělej žádné hlouposti, jako se nechat zmrzačit nebo zabít. Vlídně se na Keiga usměji, vstanu od stolu a doprovodím ho až ke dveřím.