Cvičiště č. 1

First topic message reminder :

Civčiště, které se nachází venku.
Je to takové "hřiště", které je vybavené pro cvičení. Jsou zde terče, cviční panáci a další vybavení.
Uděljte si vždy sami svou představu, neumím to popsat ^^')

Měl jsem se pomocí rukojeti meče odrazit nad Mizukageho. Kdo ale mohl tušit že takto rychlý pohyb nebudu schopný stihnout. Když jsem si tuto strategii probíral v hlavě tak nezněla jako kardinální blbost. Noha kterou mi chytil, chycená být měla. Využiji rukojeť abych se vyhoupl druhou nohou. Odrazím se rukama od rukojeti a díky tomu získám možnost kopnout druhou nohou do nechráněného obličeje. Noha se napumpuje vodou a tak se zvětší a získá sílu. Při chycení i této nohy je i minimální náraz celkem slušné dělo.

// To "chytím" bylo myšleno jako ekvivalent např. slova "utržím"... prostě že mě ten kopanec zasáhl  

Když se začne vyhoupávat na rukojeti meče, prostě jen pokrčím kolena a na místě se doslova propadnu do hlubokého dřepu. Na místě zůstane jen čepel mého meče, která sekne po celé délce jeho těla odzhora až dolů k zabodnutému meči.

Zásah nohou minul a mě zbyla poslední možnost. Tělo se opět změní na vodu. Tentokrát ale ještě před zásahem mečem. Voda se přemístí vedle katany zabodnuté v zemi. Možná se to bude počítat jako bod a boj končí.

Zatímco se voda přelévá vedle, já prostě udělám průtah a v momentě kdy se poskládá, mu moje čepel projede tělem. 
Je mi líto chlapče, tu poslední akci jsi ztratil přesně v momentě, kdy jsi zapíchnul meč do země. Myslím že teď poneseš následky za svou troufalost. 
Na chvíli se odmlčím a nechám ho, ať se trošku podusí v obavách. Od teď jsi součást mé osobní stráže. Tvoje pozice bude vždy dva kroky za mnou po mé levé ruce. Ve volných chvílích tě budu učit a ty budeš součástí mého týmu. Otázky? Námitky? 

Sedím, hledím a nic nechápu....
jsem opravdu zmaten... V jednu chvíli tu někdo cizí tleská, pak si šermující Mizukage pomalu potřásá rukou se svým soupeřem, ze stromu mu k nohám sletí další ninja od nás....

Ještě přijdou skřítci a zelené víly... to bych se přihlásil do klubu abstinentů... pomyslím si a mocně upiji obsahu ze své placatice...

Mizukage mě rozsekne vejpůl. Tím oddělí nohy od zbytku těla a tělo padne k zemi. Celou dobu co Mizukage mluví až po oznámení nové funkce ležím jako bez života. Podložím si na zemi hlavu rukou a sleduji příchozí dámu. Plán zabodnout meč zněl v hlavě líp než jsem ho předvedl. Ohlédnu se po meči a sleduji jeho délku. Možná si na příští trénink vyberu něco většího. Prohrál jsem a pravděpodobně meč nezískám, proto jsou další otázky zbytečné. Námitky si radši nechám pro sebe, stejně jich moc není. Krom toho zbytečného rozseknutí. Tělo se opět celé spojí a já se postavím na nohy Také pozici osobní stráže přijímám...pokud jsem měl na výběr. Opřu se oběma rukama o rukojeť meče. I když mi do toho nic není tak i já poslouchám. Není slušné poslouchat cizí rozhovory ale jako jeho stráž mám stát 2 kroky za ním a to právě dělám. V takové blízkosti prostě jde většina rozhovoru slyšet. Hmm meč Hiramekarei. Meč Hiramekarei vlastnil můj děda. Byla to pro Shirui zbytečná informace ale musel jsem to říct. Taky bych radši pil alkohol a sledoval kino uprostřed cvičiště. Ale předpokládám že alkohol ve ''službě'' je zakázaní.

To, zda meč získáš nebo nezískáš je otázka času a cvičení chlapče. Potřebuji dobré, perspektivní šermíře. Ty perspektivní jsi, jen děláš hlouposti z nedostatku zkušeností. 
Vrátím meč do pochvy u pasu a otočím se, abych se podíval, kdo nám to tak nadšeně tleskal, když mi u nohou přistane Shirui a požádá o totéž co předtím Namashi. 
Gestem jí vyzvu, aby se postavila a podívám se jí do očí. O jejích schopnostech toho vím ze spisů i z několika plošných cvičení celkem dost. Skvěle, jdeš mi akorát do rány děvče. Můj tým a osobní stráž je tedy kompletní. Gratuluji. Od teď podléháš pouze mému velení a já budu dohlížet na tvůj výcvik, který z tebe udělá Legendárního šermíře. Otázky?

Ten souboj byl úžasný, doufala jsem, že jednou budu ovládat své Kekkei genkai stejně bravůrně jako Kashike. Když už to vypadalo, že je konec souboje, někdo z povzdálí zatleskal. Nějaká postava v černé kápy. Hm, kdo to asi je, má sebou ochrankou vesnice. I tak jsem svou pozornost zamířila na Kashike a pomalým krokem šla k němu. Pomalu jsem ani nevěděla jak ho mám oslovit.

Vykročím pomalým, důstojným krokem směrem k osobě v kápi a v mém oku se lehce blýskne. Skoro nepatrně. Když mi vyjde naproti Hisa, obejmu jí jednou paží okolo ramen a otočím jí. Pojď, půjdeme se pozdravit s Reinou... řeknu jí mile a zamířím k postavě v kápi.

"cože Reině?" skoro jsem nepatrně vykřikla a zadívala se na postavu v kápy. To snad ne, a já celou dobu stojím kousek od ní. Šly na mě mdloby.

Nehnutě dále stojím na místě. Kashike se vydal za mnou, tak proč mu jít naproti. Musela jsem uznat, že vidět ho opět bojovat bylo úžasné. Co dodat, pošlu k němu Kaguyi na prázdniny zřejmě. Mohli by se leccos naučit. Třeba dobrému chování.
"Lorde Mizukage, slečno Kaguyo." oslovím je oba. když se ke mě přiblíží.

Zdravím, lady Otokage... pozdravím Reinu, když k ní dojdu. Jaképak okolnosti vděčí Kiri za tak vzácnou návštěvu? Otázka je pronesena neutrálním tonem, protože podvědomě čekám zase nějakou pořádnou ťafku. Když uvážím že je to sotva den co jsem se z Oto vrátil, neumím si představit proč tu ta žena je.

"Politika, jako vždycky." dodám unaveným hlasem. Protože tohle řešit nebavilo žádného kageho. 
"Musím smeknout před Vaším soubojem, bylo milé Vás zase vidět po dlouhé době v akci." pronesla jsem, abych mu trochu zalichotila.

Když politika, tak politika. Za kompliment děkuji, to víte, člověk musí trochu cvičit aby zůstal ve formě. 
Na ta slova si trošku protáhnu ramena a prokřupnu krk. 
Nicméně dnes už nemám v úmyslu se vracet zpět do kanceláře. Přeci jen už je trochu pozdě a rozhodně po úředních hodinách. Navrhuji tedy přesun do mého sídla. Politika se dá probrat třeba u večeře. 

Pozval ji k nám do sídla? Znovu se o mě pokoušli mdloby, pro mě to znamenalo připravit rychle pokoj. Už jsem v hlavě uvažovala, co všechno doma nemáme.
"Zbláznil ses? Nemáme doma vůbec nic, čím ji pohostíme, není připravneý pokoj. Nevím jestli mám uklizeno." šeptla jsem naštvaně směrem ke Kashikemu, aby nás ona neslyšela.

"To bych zbytečně kazila večeři, ale ráda se nechám pozvat." usměju se, i když mu muselo dojít, že jako ET jíst nebudu. Ale oni dva si ji jistě dají. Otočila jsem se a nechala se vést.

(přesun)

To se nějak zařídí... uchlácholím Hisu a otočím se ke své nové skupince. 
Pro dnešek už máte volno. Rozchod. 
Otočka zpátky, úsměv od ucha k uchu a pomalu vyrazím směrem do sídla. Máme štěstí, že je dneska tak hezké počasí. Dokonce i viditelnost celkem ujde, je vidět až na 300m... nadhodím random téma k hovoru.

Protočím očima, on je v klidu ale hostitelka jsem já a o mě se pokoušela panika.
"Ještě máš u mě vroubek za tu návštěvu a nevšímavost, ale to si vyřídíme spolu potom." nadhodím také rando téma k rozhovoru a jdeme do našeho sídla.


(přesun)

Shromáždění lidu nám plynule odchází, zvednu již ztuhlou zadnici, opráším šat od nečistot.

Rozhlédnu se po okolí, protáhnu se, zívnu si... nakonec si uprdnu, docela dost hlasitě.
Jsem ztuhlý jako rybář po probdělé noci.... trošku se musím rozhýbat řeknu si pro sebe a vydám se kousek dál ke kůlům určeným k tréninku.

Poskakuji, dělám dřepy, zkrátka se snažím  řádně protáhnout, když jsem spokojený párkrát cvičně bouchnu do kůlu pěsti.
Ještě chvilku zpracovávám kůl přívalem pěstí a kopů když se na nebi zachechtá racek, což mě rozptýlí během kopu načež reflexivně přesunu chakru do chodidla... a horní půle kůlu s praskotem  odlétá kamsi do dáli.

Pohlédnu na výsledek mé práce "Jejda..." řeknu nahlas a vesele se zašklebím.

Otráveně jsem se doplahočila na cvičiště a svalila se do trávy pod strom. Bože...měla bych s tím přestat. Povzdechla jsem si, včera večer jsem to troooošičku přehnala s pitím a pamatovala jsme si jen útržky. Doufám, že jsem neudělala nějakou hovadinu. Zmáčkla jsem si spánky abych nějak zahnala mírnou bolest hlavy, ale bohužel to moc nepomáhalo. Bolestně jsem zaskučela a prostě tam dál ležela rozplácnutá a mžourala na oblohu.

Chvilku se ještě škrábu na hlavě načež se vydám hledat ukopnutou část kůlu kamsi do křovisek.
Po pár minutách se s blaženým úsměvem vracím s částí kůlu a nesu jej jako mimino, které uložím vedle ještě stojící části.
Prokřupu si klouby i obratle, párkrát tlesknu a uchopím zaraženou část kůlu, usilovně tahám, zároveň zadržuji větry, aby se nevydraly na čerstvý vzduch, chvíli s nepoddajným dřevem zápasím, nakonec jej však ze zeminy vydoluji a odhodím do trávy.
"Uff" zasyčím jako čajová konvice.

Mohu to rozmlátit na třísky a piliny, či to rozštípat na polena k otopu...? přemýšlím a se zálibou hledím na rozpůlený kůl.

Když na mě promluvila Shirui začala jsem mžourat na ní. "Trošičku." Odpověděla jsem jí a ušklíbla se. "Včera jsem se sama po dlouhé době dokázala hodit do kómatu. Nemám páru co jsem dělala." Pomalu jsem přešla do sedu a prohrábla si vlasy aby mi nepadaly do obličeje. Letmo jsem se koukla na osobu co tam trénovala a odmítavě se zakřenila. To bych asi v tomhle stavu nedala.
"Bojím se kouknout do peněženky...mám pocit, že jsem propila vše co jsem měla." Sklonila jsem hlavu a zírala do trávy. Ale tak co...i kdybych všechno propila vždy si dokážu najít někoho, kdo to za mě bude platit.