Cvičiště č. 1

First topic message reminder :

Civčiště, které se nachází venku.
Je to takové "hřiště", které je vybavené pro cvičení. Jsou zde terče, cviční panáci a další vybavení.
Uděljte si vždy sami svou představu, neumím to popsat ^^')

Vypadá to že jsem svědkem přijmutí mojí nový kolegyně. Osobní stráž nemusí být vlastně ani tolik špatná. Mizukage s dalšími ženami se vypařil jako pára nad hrncem. Sednu si do trávy a začnu sledovat Yumi. Dívky našeho klanu byli vždycky elegantní. Přeci jí nebudu pouze sledovat, jako uchyl v keři nebo na animefestu (-.-). Problémy s Alkoholem?. Otázka byla položena, i když jsem znal odpověď. Zrovna já měl něco o pití alkoholu říkat a to nejsem ani plnoletý.

Po tom co na mě Namashi promluvil jsem jen výmluvně pokrčila rameny a pousmála se. Alkohol dokázal člověka zbavit všech starostí a asi proto jsem si ho tolik dopřávala. S povzdechem jsem sebou sekla opět do trávy na záda a protáhla se. Měla bych začít něco dělat. Nespokojeně jsem se zamračila jakmile se opět ozvala bolest hlavy. "Máš pití?" Promluvila jsem směrem ke členu mého klanu. Drtivá většina z nás sebou tahala vodu a mě by se zrovna teď hodila.

Dvě části rozpůleného kůlu, říkejme jim špalky rozpůlím pomocí pseudo-techniky, která je něco mezi chakrou zvýšenou silou a skalpelem z též materie.
Nyní vlastním čtyři půlky, které opět dlaní rozseknu na půlky a Ty půlky na další půlky... a přede mnou leží  množina půlek dřeva .

Vzdálím se do blízkých křovisek kde sbírám materiál na podpal jako je suché roští, které se opravdu blbě u nás shání, větvičky či chvojí, když jsem s nasbíraným objemem spokojen dotáhnu jej k nasekanému dřevu, ke kterému dotáhnu kameny kterými ohraničím ohniště.

Vrstva větviček, chvojí kterou pro jistotu podpořím pár kapkami ze své placatice, pak následuje dřevo a již jen slavnostní podpal sirkou, roští zapraská a po chvíli se plamen lačně zakusuje do dřeva.

Usadím se u ohně a s veselým ksichtem si ohřívám ruce.

Pouze se usmála a tak mi gestem potvrdila mojí myšlenku. Pronesla něco ve stylu že by měla něco začít dělat. Nemohu nic jiného než souhlasit. Ačkoliv jí asi ohledně vody kterou nosím sebou příliš nepotěším. Nejsem jako drtivá většina a pití si beru pouze v případě kdy mám namířeno mimo vesnici. Nepotřebuji tahat zbytečné nádoby, který zabírají pouze místo. Píti u sebe boužel takhle nenosím. Když je opravdu nouze zajdu si na pití do restaurace. Občas si tam dám i nějaké to jídlo. Chtěla trochu aktivity a také pití. Mohl bych to vyřešit pozváním někam do butiku. Pití sice nemám ale mohli bychom zajít někam na vodu, juice nebo cokoliv jiného. Pokud to příjme tak půjdeme někam, kde se neprodává alkohol.

Když řekl, že vodu nemá nespokojeně jsem nakrčila nosík a začala sledovat osobu co si tam na férovku rozdělala oheň. Tady je to nějak populární.. Řekla jsem si v duchu a vzpomněla si na to jak tu ještě nedávno opékali buřty. "Chm.." Zareagovala jsem na jeho nabídku a vyhoupla se na nohy. Oprášila jsem si oblečení a upravila ledabyle vlasy. "Tak jdeme." Prohodila jsem k němu a vyrazila pryč ze cvičiště.

Vypadala nespokojeně že nenosím vodu u sebe. Takovou rychlou odpověď jsem opravdu nečekal. Než jsem to stihl skoro říct tak už měla namířeno pryč. Energie má dost jak na to koukám.  Mohli jsme se seznámit i bez toho abych použil Flunitrazepam. Chtěl jsem zajít celkem do slušného podniku ale vyšla první takže asi něco slušnějšího zná. Uklidím meč Wakizashi který jsme si pučil do pouzdra. Hned na to vyrazím rychlejším krokem abych Yumi doběhl.
//přesun

Oheň dohořel a v popelu jen sem tam zasvítí poslední z řeřavých uhlíků které si ještě uchovaly sílu ohně.

Chvíli šťourám klacíkem do popelu, ze kterého po mých zásazích ještě sem tam vylétne plamínek, který zase opět stejně rychle zmizí.

Nakonec ohniště řádně podobu podrážkami svých bot, pro jistotu ještě naházím na popel lehce navlhlou zeminu, následuje další kolo dusání.
Když jsem spokojen s výkonem, protáhnu se a pomalu odcházím do dáli.

/přesun/

Moje učenie techniky, ktorá by sa dala považovať za základ v našom klane, ktorý musí ovládnuť každý člen, netrvalo zopár hodín. Ale niekoľko dní. Narozdiel od iných som sa nikdy nemordovala až do odpadnutia, neťahala som zo seba posledné zvyšky chakry a už vôbec netrénovala až do noci. Vedela som kde sú moje hranice a tie som nikdy neprekročila. Pomedzi tréningy som mávala aj krátke prestávky. Na prechádzku či na jedlo. Podľa toho, na čo som mala chuť.

Deň prvý nebol ničí,m zvláštny. Prvý krát som odlepila nos od zvitku s popisom techniky a všetkými potrebnými informáciami, ktoré užívateľ vedieť musí, a postavila sa pred ťažkú výzvu. Dobre, nebola ťažká, ale zase nebola som žiadnou zručnou užívateľkou tohto elementu, ktorý som prebudila len prednedávnom. Nebolo to pre mňa jednoduché. Zložila som pečate.
"Yōton : Yōkai no Jutsu!" Sotva som techniku vyslovila a pripravovala sa na vypľuvnutie obrovskej masy lávy, nestalo sa absolútne nič, miesto toho mi zabehlo a ja som si tam takmer dušu vykašľala, kým ma to prešlo. Premýšľala som, kde sa stala chyba, že som nevypľuvla ani ten kúsok lávy, čo som už mala celkom zaužívané. Premýšľala som, ale neprišla som na nič. Neostávalo mi teda nič iné, než sa proste snažiť ďalej, aj keď tie ďalšie pokusy nedopadli o nič lepšie než ten prvý. Pozorovateľ, ktorý by ma náhodou pozoroval z diaľky a nevedel o čo sa jedná, by si najskôr myslel, že mám nejaký astmatický záchvat alebo tak niečo.
"Dnes na to zvysoka kašlem." Zamrmlala som si pre seba popod nos s pomerne mrzutým výrazom tvári, otočila sa a jednoducho odkráčala preč.

Ďalší deň som sa tu vrátila, avšak s optimickejším výrazom, pretože som našla riešenie! Vedela som, kde som urobila chybu a ako ju napraviť! Vtipné na tom bolo, že som sem dorazila ešte s rožkom v hube, pretože som sa nevedela dočkať toho, až to moje revolučné riešenie, ako som to ja teda nazývala, vyskúšam. A ono to fungovalo! Vážne to fungovalo, pretože po pár niekoľkých nevydarených pokusoch som vychrlila menšie množstvo lávy. Teda. Niečo také by neublížilo snáď ani muche, tak málo toho bolo. Jednalo sa len o maličké guličky. Zmenšenú verziu techniky, ktorú som už ovládala. Ale aj to bolo niečo! Nikto učený predsa z neba nespadol. Ten deň som bola na cvičisku snáď až do večera. Netrénvala som nonstop, sem tam som si zbehla domov po jedlo či len tak sa šla do mesta prejsť. Kúpila som si sladké a také somariny, s ktorými som sa rozmaznávala. Dokonca som si z nejakého hračkárstva doniesla na podporu pokébal!
"Yōton : Yōkai no Jutsu!" Ozvalo sa vo večerných hodinách celým cvičiskom, následne sa ozvalo divné špluchnutie a syčanie, keď sa taká čudná hnedastá hmota dostala do styku s trávou, ktorú začala okamžite rozkladať. Nebolo jej veľa. Povezme, že jej bolo asi toľko, čo by sa vošlo do klasického kýbla.
"Yosh! Yoko, si dobrá!" Za celý deň som sa zlepšila natoľko, ,že sa z niekoľkých kvapiek stali približne dva litre. Viac som už ale nepokračovala. Doliehala na mňa únava a tak som sa vybrala domov, kde som sa uložila do spánku.

Sotva však odbilo šesť hodín ráno, stála som opäť na cvičisku, plná energie a elánu. V očiach mi horeli ohníčky, bola som tak zapálená do učenia sa techniky, že som začala hneď, ako som tam dorazila. Mnohí ešte spali. Ale ja nie. Buď dnes alebo zajtra. Ani o deň viac. Taký som si dala záväzok. Do zajtra už tú techniku ovládať jednoducho musím. Chomei sa opäť ozval, čo ma prekvapilo, ale tie jeho blbé poznámky už nie. Aké typické. Kedykoľvek mohol, snažil sa mi zraziť sebavedomie, hoc aj bez jeho vplyvu som ho už mala dosť nízke. Vlastne žiadne. Ale ja mu natriem zrak. Ukážem mu, že nie som tak naničhodná!
"Yōton : Yōkai no Jutsu!" Vyslovovala som názov techniky znova a znova, neustále som opakovala tie isté pečate a chŕlila na trávu stále rovnaké množstvo "lávy", ale nevzdávala som sa. Nepatrila som k tým ľuďom, ktorí proste len tak niečo zahodia, vzdajú sa, keď sa im hneď niečo nepodarí. Verila som, že to dokážem, i keď tu bola stále pochybnosť, že to nezvládnem a pekne sa zahanbím.
Dnes to ale nebude. Zvládneš to! S touto myšlienkou som v tréningu pokračovala. Nebolo to také marné. Pretože keď som tú techniku zopakovala už aspoň po stý krát dnes, konečne sa mi techniku podarilo dotiahnuť k dokonalosti, čo sa prejavilo tým, že som kyslým bahnom zaplavila celý trávnik. Najprv som sa na to dívala s nevierou v očiach. Nechcelo sa mi veriť, že som to dokázala, ale keď som si uvedomila, že to nie je sen ani ilúzia, naplnila ma obrovská eufória z úspechu.
"Ja som to...dokázala..." Šepla som si pre seba so širokým úsmevom a rozžiarenou tvárou sťa slniečko.
"Ja som to dokázala!" Zopakovala som hlasnejšie a poskočila si od radosti do vzduchu. Práve som si dokázala, že nie som ta neschopná, ako som si myslela, a vlastne som to dokázala i Chomeiovi, ktorý radšej mlčal.

Spokojne som sa usadila pod strom, musela som si trochu oddýchnuť, bola som vyčerpaná, čo som tak veľmi nevnímala, už len preto, aká nadšená som bola. Zdvihla som pohľad od zeme smerom k nebu, z vrecka som si vytiahla kyslích hadíkov a začala si ich jeden po druhom pchať do úst. Považovala som to za odmenu.