Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

Posadila jsem se, stále zrak upírající na roh stolu. Dala jsem si ruce do klína. Proboha seber se!
"Já....vlastně ani nevím..... zapříčinil mi další praskliny na rukou." pronesla jsem tiše. Jak leklá ryba jsem si připadala. Nevěděla jsem, jestli ví kdo to je, tak jsem mu jen řekla: "Je to Amekage, tedy byl." pronesla jsem suše.

Zvednu se ze židle a přejdu k ní. Pohladím jí po tváři a lehce jí zvednu za bradu. Pohlédnu jí do očí a na chvilku se zastavím. Uklidni se. Řekni mi prosím pěkně popořadě, co se stalo... Je úplně mimo sebe, opravdu mě zajímá co se jí stalo.

"jsem naprosto klidná." došlo mi jak se chovám a jak se chová on. Zvážněla jsem. Pořád jsem v hlavě měla myšlenky na Shoa. Snažila jsem se rozpomenout co bylo předtím.
"Šla jsem vyzvídat do Amegakure, byly tam rozbroje mezi Konohou a jimi. Bojovali s Amekagem byl tam někdo s krystalem, mám tušení kdo, ale nejsem si jistá. Zachránila jsem je před explozí." vybavila jsem si stěnu , kterou jsem na ně povolala. "pak jsem šla za prchajícím Amekagem, nabídla jsem mu, aby se k nám přidal, odmítl. Neudržela jsem se, byla jsem naštvaná a dost." zatnula jsem ruce v pěst. "Nevím proč ale najednou toho lituju." podívala jsem se na něj. O Hakuei ani prozření jsem mu raději nic neřekla.

Vyslechnu si celý příběh. A to tě tak sebralo? Jedno zabití? Zkus to nalhat někomu jinému... řeknu jí s úsměvem. Znám tě, Reino Kano. Ani by ses nezapotila. Ani bys nemrkla a nevěřím, že ses tak najednou změnila. Takže?

"Máte pravdu je to banalita." odsekla jsem mu a vstala ze židle. Podívala jsem se na tu hlavu a chtěla jí zničit. Šlo to celkem těžko. Zavřela jsem oči a luskla prsty. Krystal se samozřejmě i s hlavou rozpadl. Pak jsem teprve oči otevřela.
"Promiňte, že jsem vás rušila." prohodila jsem chladně.

Položím jí ruku na rameno. Nic se neděje. Nerušila jsi, od toho tu jsem a jestli tě někdy bude něco trápit, přiď a řekni mi to. Pomůžu ti. Nejsi pro mě žádný nástroj, i když jsi ET, beru tě jako živou členku mé vesnice a mocného spojence. A záleží mi na tom, jak se cítíš... 

"Právě... jste se mi vysmál z toho co jsem cítila." upozornila jsem ho na fakt, kterým mě donutil obrátit.
"Cítím se mizerně zabila jsem člověka jen proto, že se mě bál a bránil se útokem!" vykřikla jsem naštvaně, byla jsem naštvaná sama na sebe.
"Přesně takhle jsem se cítila úplně na začátku." šeptla jsem spíš pro sebe. CO to sakra se mnou provedli, bylo lepší když jsem byla kámen než to co jsem teď.

Uklidni se prosím. Jestliže na tebe zaútočil, nemohla jsi nic dělat. Udělal bych totéž. To je to co děláme, bojujeme a bráníme se. Je to naše povolání. Chceš aby svět vypadal jinak? Já se o to snažím ale ne vždy to jde tou snadnou cestou. Mluvím klidně, s otcovským tonem a vlídným úsměvem. Chci jí uklidnit.

"Vyprovokovala jsem ho." šeptla jsem na jeho obhajobu. Připadala jsem si najednou strašně staře. Nebyla jsem to já. Neměla jsem svou tvář, své tělo. Jen mysl byla moje a ta i teď z části patří Madarovi a z části Hakuei. Potřebovala jsem se zbavit vlivu jak Madary tak Hakuei, abych mohla začít hledat Shoa. Madara mi nařídil, abych se uklidnila a já se prostě uklidnila. Trápilo mě to, ale už ne tak moc. Třeba jsem jen přepracovaná. Až moc jsem ukázala světu mou slabinu. Vědí to Hakuei, Itachi, nikdo jiný už nesmí i oni jsou už moc.

Takže jsi ho chtěla sejmout... doplním myšlenku. Byla to tvoje volba a už je to jednou uděláno, nemůžeš to vrátit. Nic s tím nenaděláš a nemá smysl si tím lámat hlavu. Jestli chceš, dej si pár dní volno aby ses srovnala. 

"Nechtěla jsem ho sejmout, chtěla jsem ho přetáhnou na naší stranu." Volno mi přišlo vhod potřebovala jsem navštívit Konohu a najít Itachiho, on měl první informace o Shoovi.
"Máte pravdu volno bude asi to nejlepší." kapitulovala jsem

Dobře. Ale žádný blbosti. Řekni mi kde budeš a tentokrát nezkoušej lhát prosím... podívám se na ní očima, ve kterých se zračí starost.

"Navštívím staré známé... Poblíž Konohy." řekla jsem pevně a bylo mi jedno jestli mi řekne, že nechce abych tam byla. Upravím si to po svém.
"Nikoho nebudu zabíjet, potřebuju informace, které má jen jediný člověk a jsou pro mě velice cenné. Pak odejdu zklidni své emoce do diamantových skal." dořekla jsem pro útěchu což měla být pravda, chystala jsem se tam už dlouho, zajímalo mě, jestli tam je stále mé dědictví a poklady.

Dobře... svolím a usednu zpět do křesla. Hlavně se mi v pořádku vrať... 

"za tři dny jsem zpátky snad v pořádku, děkuji moc." vykouzlím úsměv na rtech a najednou strašně ráda, jsem odcházela z kanceláře.
Těš se švagře!!!

(přesun)

Vyšla jsem schody a namířila si to k Madarovi. Byla jsem naprosto klidná a už dlouho jsem nebyla tak uvolněná. V celku v dobré náladě jsem zaklepala na dveře a čekala.

Vzhlédnu od knihy a probodnu dveře pohledem. Dále... Vpravdě jsem měl starosti. OD Marea jsem ještě nedostal jedinou zprávu a už jsou pryč moc dlouho.

Vstoupila jsem dovnitř.
"Tři dny uplynuly jak jsem slíbila." přišla jsem ke stolu místo pozdravu.

Také tě rád vidím... odtuším klidně a pokynu jí aby se posadila. Jdeš jako na zavolanou. Mám pro tebe misi.

"No skvěle." usmála jsem, sama sebe jsem se překvapovala jak najednou v pohodě jsem byla.
"Co je to za misi?" posadila jsem se naproti němu a pozorovala ho

Před nějakou dobou jsem do Kumo poslal dva zvědy. Marea a tu holku, Kairin. A pořád od nich nemám žádné zprávy, tudíž mají asi problém. Tvůj úkol bude prostý. Dostat je odtamtud. Ovšem pozor, na naší vesnici nesmí padnout žádné podezření. Sáhnu do stolu a vytáhnu měšec. Tohle máš, aby sis mohla najmout pomoc. Udělej cokoliv abys mi ty dva přivedla a nikdo nezjistil že je v tom Oto zapletená... ano?

"Peníze si nechte. Zvládnu to sama mám špionážní techniku." ušklíbla jsem se.
"Mám je tedy dostat z vězení a přitom nebýt viděna. To bude těžké."

"nerada se spoléhám na jiné ne nadarmo se říká, co si žena neudělala sama to nemá." pronesla jsem zase trochu vyvedená z míry. Ale musela jsem ho poslechnout, abych se neprozradila.
Vzala jsem si měšec ze stolu a postavila se.
"Uvidíme se později."

Dobře. Hlavně se všichni 3 vraťte v pořádku. Hodně štěstí... popřeju jí a gestem jí propustím.