Lázně

Bylo štěstí, že mi lístky neustále poletující po vesnici dávaly informace o pohybu všech a všeho. Přesto bylo trochu překvapující, když jsem zjistila, že zrovna v takové situaci zaplul do lázní.
Skryté párou vytvořenou vodou z jezírka, se ve vzduchu objevily modré lístky irisu. Poskládala jsem se z nich na jednom z kamenů nacházejících se na souši za Reiem.
„Budeme hrát na schovku?“ ozval se mu za zády můj hlas. Založila jsem si ruce na hrudi a se zvednutým obočím ho kupodivu lehce pobaveně pozorovala.

Posadila jsem se na kámen a ležérně si překřížila nohy. „Špehovat?“ zeptala jsem, naklonila hlavu na stranu a záměrně provokativně jsem s lehce přimhouřenýma očima přejela pohledem každý kousek jeho těla, který mohl být vidět z vody. „Hm...“ zamručela jsem a lišácky se pousmála.
„Doufám, že se nesnažíš navrhovat něco...nevhodného,“ řekla jsem se stále stejným úsměvem, ale pak jsem se zatvářila hraně zhrozeně. Shi by měla radost, že se konečně po dlouhé době nechovám přesně podle představ dokonalé Kage.
Nicméně stále jsem nezapomínala na to, proč jsem tady byla. Nehodlala jsem ustoupit. A už rozhodně ne potom, co s odmítnutím utekl z mé kanceláře.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a položila si ruku na srdce. „Já? Nikdy,“ dušovala jsem se, ale v očích mi ale pobaveně zajiskřilo. „Asi jsi holt neměl utíkat sem,“ pokrčila jsem rameny s úšklebkem na rtech.
Pak jsem se opět zatvářila vážně. „Tak za týden, šéfe. Nechám ti informace na stole,“ řekla jsem a protože se mu to, že má zastupovat, nejspíš nelíbilo, ještě jsem na něj drze vyplázla jazyk.

Ironicky jsem na něj našpulila rty a přimhouřila oči, jako bych chtěla říct: Tak určitě.
Nad jeho oslovením jsem se lehce zamračila a znovu si překřížila ruce na hrudi. „Jen počkej. Ještě jednou mi tak řekni a dostaneš po čuni,“ pohrozila jsem mu, ale přesto byla v tónu mého hlasu znát stopa pobavení.
„A to víš, že ti ji hodím na krk,“ utvrdila jsem ho v tom, a můj výraz naznačoval, že to udělám velice ráda. „Není nic lepšího, než sedět do noci v kanceláři, číst listiny a složky dokud tě nebolí oči, poslouchat žádosti a stěžování a ještě se u toho ve většině případů tvářit mile,“ vyjmenovávala jsem a tvářila se u toho jako marketingový prodejce představující své nejlepší zboží.

Vypočul som si ju a potom s úsmevom a provokatívne som povedal.
"E-R-O-K-A-G-E"
Na tvári som mal stále ten úsmev. Nemal som jej to hovoriť, ale teraz som mal takú provokatívnu náladu, tak prečo to neurobiť.
Začal som vidieť v tom byť zástupca Tsukikage aj svetlé stránky.
"Takže, ak budem Tsukikage, budem robiť teda tieto veľmi krásne veci? Ale to znamená, že budem mať k dispozícií celú pokladnicu Tsuki nie?!"
Dopovedal som a už som si v hlave tvoril plány čo z toľkými peniazmi.

Když to začal hláskovat, ušklíbla jsem se. „Ty vážně chceš, abych vstala, že?“ zeptala jsem a abych podpořila svá slova, položila jsem podrážky bot na zem a postavila se na nohy. Ještě jsem udělala výhružný krok blíž k němu.
Pak jsem se zatvářila jako neviňátko. „Jo ohledně toho...obávám se, že jsme na suchu. Poslední peníze šly do Shiiného kance,“ řekla jsem náramně provinile a pokrčila rameny. „Asi budeme muset začít šetřit,“ oznámila jsem, jako by se nic nestalo. A také, že ne. V tuhle chvíli by i hlupák dokázal říct, že si z ně dělám legraci.

Než jsem stačila něco říct, už na mě cákl vodu. Otevřela jsem pusu, ale nevydala jsem ani hlásku, jen jsem se nevěřícně podíval na a svoje napůl promočené oblečení. Pak jsem se na něj podívala s výrazem To-si-snad-děláš-srandu.
„Chtěla jsem říct, že ti tu nechám Shi jako dozor...Ale ta by se k tobě pravděpodobně přidala,“ řekla jsem, s nechutí si sundala svůj černo-modrý plášť a položila ho na kámen, na kterém jsem ještě před chvílí seděla. Viděla jsem ten jeho výraz. Ten To-neuděláš.
Přimhouřila jsem oči a sundala si boty. Pak jsem přešla k místu, kde se scházelo do jezírka a s obezřetným výrazem vlezla dovnitř až po kotníky. Dál se mi moc nechtělo.

Přešlápla jsem na místě a rozhodovala se, jestli jít dál...nebo ne? Voda byla příjemně teplá, ale zase se mi nechtělo namočit si oblečení. A to, co Rei navrhoval úplně na začátku, rozhodně nebylo řešení.
„Nechám ti jí tady. Ale opovaž se jí...“ Co, zkazit? To už víc nejde. Štvát? Poradila by si. „Rozmazlit,“ rozhodla jsem se na konci. Ano, to bylo ono. Větší ego tygřice už rozhodně nepotřebovala.
„Protože...“ začala jsem a podívala se vzhůru Jako bych na nebi mohla najít napsaný správný důvod, který by Reie konečně přiměl akceptovat ten fakt, že chci, aby byl můj zástupce. Přesně to ale byla chyba, protože v tu chvíli mě chytil za ruku a stáhl dolů.
Naprosto nekage-ovsky jsem zavřískla a potopila se. Po chvíli jsem se vynořila s několika nepěknými slovy na rtech.
„Já tě zabi-“ Zbytek věty pohltila voda, protože jsem znovu ztratila ne-tak-úplně nalezenou rovnováhu a znovu šla ke dnu. Raději jsem tedy doplavala ke břehu, kde jsem se chytla a mohla na Reie v klidu vrhnout nasupený pohled.

Pobaveně jsem zvedla obočí. „Krasavce?“ chytla jsem se ho za slovo a škádlivě se ušklíbla. „Ale máš pravdu. Musela bych si shánět nového zástupce.“
„Shi rozmazlí i dobré slovo,“ informovala jsem ho. Vůbec se mi nelíbil jeho úsměv. Těkla jsem pohledem k vodě a o okamžik později jsem jí měla plné dlaně. Rozhodnutá oplatit mu to, že mi zmáčel plášť, (a taky vymazat mu ten podezřelý výraz z tváře), jsem ho podrobila pořádné sprše.
Jistá si toho, že to nenechá bez odezvy, dala jsem se na úprk a zdrhla do nejvzdálenějšího koutu bazénu.

Když se objevil přede mnou, kousek jsem ustoupila dozadu.
„Kdybych ti to řekla, asi by ses urazil,“ ušklíbla jsem se na něj a pomalu ustupovala zpátky. A to, dokud jsem zády nenarazila do okraje jezírka.
Pomocí rukou jsem se vyhoupla nahoru. Voda crčela z mého promočeného oblečení, stejně tak z vlasů. Nicméně nohama jsem stále cákala ve vodě. Občas několik kapek naprostou náhodou přistálo i na Reiovi.

Nad jeho poznámkou o lhaní jsem jenom jenom s úsměvem pokrčila rameny. Znovu jsem máchla nohou do vody a poslala na něj další spršku kapek.
Dívala jsem se na něj seshora a zamítavě jsem zakroutila hlavou. „Nepodám,“ řekla jsem nejdřív a vyplázla na něj jazyk. Pak jsem ale naklonila hlavu na stranu, s povzdechem vytáhla nohy z vody a postavila se.
„Když tak hezky prosíš...“ svolila jsem nakonec, došla pro ručník a bez nějakého velkého míření a s úšklebkem na rtech jsem ho hodila směrem přibližně-k-Reiovi.
Pokud neuměl dobře chytat, nejspíš už byla látka nasáklá vodou.

Na jeho žádost jsem se k němu otočila zády a mezitím si začala prsty rozčesávat prameny mokrých vlasů. Pak jsem natočila hlavu na stranu a koutkem oka se podívala, jestli už se můžu otočit zpátky.
„Stále si myslím, že se na post zástupce hodíš,“ odporovala jsem mu. Na tohle téma prostě názor nezměním.
„A o tvém vzhledu už jsme se bavili, ne?“ řekla jsem s lišáckým úsměvem na rtech.
Vydala jsme se pomalu směrem k němu, ale na poslední chvíli jsem se stočila stranou, došla ke kameni, na kterém jsem před hodnou dobou seděla a vzala si svůj nyní již suchý plášť. Zachumlala jsem se do něj, takže se okamžitě znovu nasákl vodou, která stále odkapávala z mého oblečení.

Vítězoslavně jsem se usmála, když konečně ustoupil a přijal fakt, že bude můj zástupce. Nelíbilo se mi však, že přišel blíž, protože se svou krásnou výškou 163 centimetrů jsem musela zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí. Proč jsou všichni tak zatraceně vysoký?
„Nemusela bych tě sledovat, kdybys tak dětinsky neutekl z mé kanceláře,“ odporovala jsem mu, vzpurně našpulila pusu a založila jsem si ruce na hrudi, což ovšem díky plášti, do kterého jsem byla zamotaná, nebylo moc vidět.
„Takže je to tvoje chyba, že jsem tady,“ ušklíbla jsem se na něj.