Lázně

Spokojeně jsem se usmála, ale rozhodně jsem nehodlala přestat. „Bohužel jsem v poslouchání asi stejně dobrá, jako ty,“ řekla jsem a vyplázla na něj špičku jazyka.
„Takže...“ zašeptala jsem a přejela mu trávou od krku až na břicho. Lehce jsem zavrtěla hlavou na znamení toho, že jeho přání nesplním.

Ještě chvíli jsem ho 'mučila', ale nakonec jsem se slitovala a přestala.
Špičkou květu jsem si zamyšleně poklepala na spodní ret a nasadila přemýšlivý výraz, protože jsem se snažila vymyslet, co teď. Naneštěstí mě nic nenapadlo.
„Tak...co teď?“ zeptala jsem se a trochu jsem připomínala Shi, když před sebou měla vidinu nějaké nové hry. Oči se mi rozzářily očekávám.

Naklonila jsem hlavu na stranu a znuděně jsem se na něj podívala.
„Jak originální nápad,“ řekla jsem sarkasticky a ušklíbla se, ale zvedla jsem se z něj a nechala ho tam ležet. Přešla jsem zpátky ke kameni a posadila se na něj do tureckého sedu.
S kytkou jsem si ještě chvíli pohrávala v ruce, než jsem ji odhodila na zem. Zaklonila jsem hlavu, zadívala se na nebe a s lehce nepřítomným úsměvem pozorovala hvězdy.

Byla jsem myšlenkami někde úplně mimo, takže jsem se lekla, když se u mně tak najednou objevil. Trochu jsem sebou trhla dozadu a zaostřila na něj svůj zrak. Svým uhnutím jsem se vyhnula Reiovu šťouchnutí a teď jsem jeho ruku trochu zmateně pozorovala.
Při jeho komplimentu jsem lehce stáhla obočí k sobě. Zcela automaticky jsem hned podezřívavě hledala jakoukoliv známku toho, že to nemyslel vážně, což se mi potvrdilo s jeho další poznámkou.
Lehce jsem ho plácla do hrudi hřbetem ruky a trochu do něj strčila.
„Pako,“ zamumlala jsem, ale na tváři se mi objevil úsměv a nevypadala jsem, že by mi jeho rýpání příliš vadilo.

Ušklíbla jsem se, když mu zakručelo v žaludku, ale uvědomila jsem si, že sama mám pořádný hlad. Nicméně místo myšlenek na to, že bych se měla jít najíst, mi na mysl vytanulo úplně něco jiného.
„Měla bych najít Shi,“ řekla jsem, spíš sama pro sebe. Už jsem to zvíře neviděla pěkně dlouhou dobu a to u ní nebylo nikdy dobré znamení. Pravděpodobně se někam zašila a kula svoje ďábelské plány na zničení dobré nálady všech ve vesnici.
Přešla jsem fakt, že bych ji prostě mohla přivolat. Měla by potom špatnou náladu celý týden a to bylo snad ještě horší.
„A pak se někam jít najíst,“ připustila jsem nakonec, protože i kdybych nechtěla, tygřice by mě k tomu stejně přiměla.

„Protože určitě někde tropí nějaký chaos, jak to má obvykle ve zvyku,“ řekla jsem s úšklebkem. „Měla bych ji najít dřív, než něco provede.“
Zapřemýšlela jsem, kde by asi tak mohla být. Poslední dobou ráda využívala Malaův úkryt. Ti dva společně nikdy nedělali nic dobrého a opička měla často ještě šílenější nápady, než tygřice.
„U Ocelového muže,“ odpověděla jsem na jeho otázku ohledně restaurace bez váhání. „Jenom pozor na škorpiony,“ upozornila jsem ho na místní specialitu a po rtech mi přelétl úsměv.

„To říkáš jenom proto, protože ji neznáš. Když má dobrou náladu, dokázala by dohnat k šílenství celou vesnici. To, že to ještě neudělala, jenom značí, že má v plánu určitě něco většího,“ řekla jsem a ani chvíli jsem o pravdivosti svých slov nepochybovala. Přece jenom jsem se Shi žila už 19 let.
„Tak hlavně, že jsem tě přesvědčila,“ řekla jsem s křivým úsměvem.
„To ano,“ přitakala jsem na jeho hodnocení restaurace pana Hoshiho. Měla jsem to tam ráda, i když jsem se tam většinou dostala jenom, když mě tam vytáhla Shi.
„Zase jsme zpět u vykání?“ zeptala jsem se nakonec se zvednutým obočím. Nemohla jsem si toho nevšimnout.

„Jen počkej, jestli ji někdy poznáš líp, budeš si přát, aby se tak nikdy nestalo,“ varovala jsem ho.
„Jen mi to přišlo zvláštní.“ Pokrčila jsem rameny, rozpletla nohy z tureckého sedu a seskočila z kamene na zem. Vzala jsem svůj černo-modrý plášť, rozklepala ho, aby nebyl tolik zmuchlaný a řádně si ho oblékla. Na chvíli jsem opět zatoužila po gumičce, kterou bych si mohla stáhnout dlouhé vlasy do culíku.
Byla jsem připravená najít tu neposlušnou tygřici, než vážně něco provede. Má důvěra v její dobré chování byla vážně ‚obdivuhodná‘.

Podívala jsem se na něj, jako by řekl největší tu kravinu na světě.
„Kde by pak byla všechna ta zábava z jejího hledání?“ zeptala jsem se s úsměvem. Někdy bylo pěkně zapeklité tygřici najít , což z toho činilo poměrně zábavnou aktivitu.
Nad jeho pozváním jsem se na okamžik zamyslela. „Půjdu, pokud mi přestaneš říkat Ero-kage,“ řekla jsem a ušklíbla jsem se, ačkoliv svou podmínku jsem myslela naprosto vážně.

Založila jsem si ruce v bok a podívala se na Reie s iritovaným výrazem. Ať už to bylo kvůli tomu, že mi odmítl říkat normálně, nebo kvůli jeho ‚komplimentu‘, to jsem si nechala pro sebe. Možná to bylo kvůli obojímu.
„Víš, možná je to zvláštní, ale jako většina lidí, i já preferuji, když mi lidé říkají mým jménem,“ řekla jsem mu naprosto vážně, než se mi pravý koutek úst vytáhl nahoru v polo-úsměvu a já zakroutila hlavou.
„Podmínku znáš,“ dodala jsem, poplácala jsem ho lehce po rameni - to aby třeba nebyl smutný z toho, že na jeho přemlouvání nereaguji, věnovala jsem mu ještě jeden drzý úsměv a prošla jsem kolem něho k východu.
Možná bude lidem uvnitř divné, kde jsem se tady vzala, když jsem dveřmi nepřišla, ale moc jsem se o to nestarala.

Nestihla jsem ani nic říct a Rei už zmizel s tím, že mám čekat. „Ale...já musím jít hledat...“ namítla jsem tiše a zjevně naprosto bezvýznamně. Povzdechla jsem si, přesunula váhu na jednu nohu a založila si ruce na hrudi, zatímco jsme na něj čekala.
Když se vrátil, přejela jsem ho kritickým pohledem. Vůbec se mi nelíbilo, že měl na sobě čisté, perfektně suché oblečení a já jsem byla stále oblečená v šatech nedávno vymáchaných v jezírku.
„Dobře...když dovolíš, taky bych se šla převléknout,“ řekla jsem a ještě jednou se nespokojeně koukla na svoje zmačkané oblečení. „A pak se můžeme jít někam najíst,“ dodala jsem nakonec.

Překvapeně jsem zamrkala nad tak rychlou změnou, jak jeho chování, tak plánu. Než jsem stačila něco říct, vypařil se.
Nakonec jsem tedy pokrčila rameny a tak nějak do prázdnoty zavolala: „Zatím!“
Chvíli jsem tam ještě stála přemýšlela, co budu dělat. Zástupce už jsem měla, úkol splněn. Prohrábla jsem si zacuchané vlasy a usmyslela si, že se nejdříve vážně zajdu domů trochu zkultivovat, najdu tygřici a společně se půjdeme najíst.
Měla jsem hlad jako vlk a Shi...Shi byla hladová vždycky, jídlem se u ní nikdy nic nezkazí. Odešla jsem od jezírka, prošla vestibulem, s přátelským „Zdravím“ zamávala na dámu v recepci, která překvapeně koukala, kde jsem se tam vzala, a opustila jsem budovu.