Cvičiště č. 3

First topic message reminder :

Cvičiště u vody. Je dobré pro ty, kteří mají vodní podstatu ^^

(Omlouvám se, já jsem si toho nevšiml, žes mi psala Gomen )
Otočil jsem se a chytil ji za ruku. ,,Ty nebudeš mít závaží, ale já ano." rozeběhl jsem se s ní a skočil do vody. Postavil jsem se a jí jsem držel v náručí. ,,Tak a pomalinku to budeš zkoušet. Neboj se, budu tady na blízku, takže tě kdyžtak rychle chytím." pousmál jsem se a pomalu ji pokládal na hladinu. ,,Soustřeď chakru do nohou a neboj se, jsem u tebe. Nenechám tě utopit se." pousmál jsem se mírně a přemýšlel jsem, jak je to fajn, někoho něco učit. Dost se u toho bavím, ale raději jsem se sousředil na to, aby nespadla pod hladinu. A zničeho nic jsem uslyšel hlas, pousmál jsem se a pozdravil taky slušně jak se patří. ,,Ahoj, jmenuju se Naoki a jakpak tobě říkají?" optal jsem se a stále sledoval Yoko, aby mi nespadla.

"Těší mě Naoki, ty budeš Yoko, že?" poznal jsem jí podle  chovaní.které bylo velmi zajímavé. . "jak už řekla já jsem Ruko. Co děláte?" byla to spíš řečnická otázka "podle všeho chození po stromech a vodě. Pousmál jsem se , když chtěla jít na stromy než chodit po vodě. Na chození po stromech jsem měl nepříjemné vzpomínky. Podrbal jsem se na hlavě. "Co já tu vlastně budu dělat,asi trénovat sám" pomyslel jsem si.

Pousmál jsem se, když mi skočila do náruče. ,,Na stromech, dobře, jak teda chceš." koukl jsem se na Ruka ,,Chceš s námi trénovat?" zeptal jsem se a dal jsem hlavu na stranu a skočil zpátky na pevninu. Hned na to jsem položil Yoko na zem. ,,Tak dobře, jdeme na strom." koukl jsem se trochu zamračeně na strom. ,,Hmmm, tak třeba ten přede mnou." vybral jsem a pousmál jsem se. a hodil kunai na kmen, co nejvýš. ,,Tak Ruko, ty umíš lézt po stromech?" optal jsem se. ,,Jestli né, tak pojď klidně trénovat s námi. Ten, kdo z vás první přinese ten kunai, vyhrál." pousmál jsem se. ,,Žádné podvádění, musíte jít hezky po kmeni." upozornil jsem je. ,,A až to uděláte, něco ode mě dostanete." pousmál jsem se a hned přemýšlel, co jim dát. Když já teď nevím, co. Kleknul jsem si a koukal, jak jim to jde.

"Tak trochu" odpověděl jsem na Naokiho otázku. Chození po stromech i po vodě jsem už uměl ale jen sem neměl co na práci, teda měl ale to je jedno. Pří reakci Yoko na to, že něco dostane, jsem se praštil do do čela a sklonil hlavu. Jedno jsem jí ale nemohl upřít a to nasazení. "Jak vidím tak na ten strom už nevylezu" řekl jsem, když se na to podívám jak ten strom sundala dolu, tak teoretický by ten kunai mohla vzít a přitom jít po kmene stromu. Nešla by rovnoběžně se zemí ale šla by po kmenu. Přišel jsem k ní a natáhl ruku abych jí pomohl vstát. Byl jsem sice mladší, ale jinak trénován. "Věřím, že to zvládneš jen musíš se více soustředit a půjde to jedna dvě" řekl jsem, chtěl sem jí nějak utěší přece jsme jeden klan.

Pousmál jsem se. ,,Tuhle sílu znám Yoko, taky jsem tohle dělal." ušklíbl jsem se vstal jsem a šel ke kmeni. Sebral jsem ze země kunai a hodil ho na další strom. ,,Takže, pojď semnou." šel jsem blíže ke stromu a pak jsem ukázal postoj. ,,Takže, soustřeď chakru do nohou a až budeš vědět, že to bude stačit, tak se na to vrhni. Prostě si představuj jako bys šla po zemi. Sice je to jiný zvyk, ale zkus to." pousmál jsem se a koukl jsem si na břicho. Trochu jsem odstoupil a byl jsem připravený chytit Yoko, kdyby zase náhodou padala. ,,Ruko, jakou máš podstatu?" zeptal jsem se ho a sledoval Yoko. Věděl jsem, co se v ní skrývá za chakru, co je to za sílu, ale nechtěl jsem, aby se něco stalo hlavně, tak se snažím sledovat všechny detaily, aby se něco nezvrtlo. Naklonil jsem lehce hlavu na stranu a sáhl si na břicho. ,,Hmm, už tě chci umět ovládat, šestko." bruml jsem si pro sebe a pousmál se.

"Jsem si jist, že jich mám víc ale prozatím ovládám jen suiton" odpověděl, asi mě naučí nějakou, pokud má taky suiton. Bylo by to super. pomyslel jsem. Opravdu bylo zajímavé jí pozorovat.. "Ty máš jakou podstatu Naoki-s.enpa?i" zeptal jsem se a doufal, že suiton. Mezitím Yoko zas spadla. Možná kdyby měla méně připomínek možná by ji to šlo líp, kdo ví.

Pousmál jsem se. ,,Suiton, nádhera, další, kdo má suiton." dal jsem hlavu na stranu, když zase spadla Yoko. ,,Yoko prosim tě, věř mi a pojď ke mně." stoupl jsem si a ukázal jí, jak na to. Nahromadil jsem si chakru do nohou a když jsem věděl, že jí je tam hodně, tak jsem dupl na strom. Ten se rozlomil. Zase jsem nahromadil chakru, ale teď méně, jenže jsem spadl zase na nohy. ,,Yoko viděla jsi, co jsem dělal? Ukazoval jsem ti dvě množství chakry, které nesmíš dát do nohou. Stoupni si vedle mě a dělej to samé. Snaž se dát chakru do nohou. Ano." cítil jsem její chakru tak trochu. ,,Přidej, neboj se toho...Už stačí.. a teď skoč na ten strom. Šup." pobídl jsem ji a poté se koukl na Ruka. ,,Mám Suiton. Doufám teda, že jich budu mít více, ale tak Suiton mám a jsem s ním spokojen." pousmál jsem se a udělal pečetě. ,,Chceš nějakou vidět?" optal jsem se a řekl: ,,Hlavně mi neříkej Senpai. Cítim se, jako kdybych byl starej." pousmál jsem se a naklonil hlavu na stranu. Natáhl jsem ruku před sebe a dal ji v pěst. ,,Ťukni si se mnou. Tohle je můj pozdrav. A tímto se známe, takže mi prosím neříkej Senpai." pousmál jsem se a koukl na Yoko. ,,Yoko, klidně si dej pauzu, jestli chceš."

"hmm,okej" řekl jsem a chviličku jsem se díval na ruku v pěst na konec jsem si sním tukl a usmál se. "Tak se ukaž " pověděl jsem a pozoroval ho. "Co pak asi vytvoří?" pomyslel jsem si v duchu.

Pousmál jsem se. ,,Tak dobře, něco ti ukážu a klidně naučím, jestli chceš. Teda jestli to už umíš, tak teda promiň." pousmál jsem se a dal ruce k sobě. Hned nato jsem mu zmizel z očí objevil jsem se za ním. Udělal jsem okolo něho vězení. ,,Suiton: Suirou no Jutsu." pousmál jsem se a dal hlavu na stranu. Byla to jenom chvilka a hned jsem to vězení dal pryč, abych ho neutopil nebo něco mu neudělal. Přece jenom jsem nechtěl nikoho zranit. ,,Tak co, umyl jsi se?" začal jsem se smát. ,,Tahle technika mě vždy dostane. A teď ty, pojď, ukaž, co je v tobě. Klidně na mě zaútoč." pousmál jsem se a dal hlavu na stranu.

Přišel jsem s Asukou na cvičiště č.3. Cestou jsem si kontroloval, jestli jde skutečně za mnou. Přemýšlel jsem, jestli jsem na ní nebyl moc rychlý. Vlastně jsem všechno chtěl probrat v klidu tady, tam se mi to nezdálo ideální. Na cvičišti bylo pár lidí, snad si nás nebudou všímat a my jich také ne.
Po špičkách jsem se otočil na svého nového studenta a začal: "Tak. Než začneme něco dělat, řekni mi něco o sobě. Jaké máš podstaty, případně jaký máš cíl a hodnost a tak dále." pokynul jsem a sedl si na jeden pařez. Hned vedle byl další, takže kdyby si chtěla sednout, mohla. Já opřel hlavu o ruce a čekal, co řekne.

Nádych.. výdych.. Meč som mal končekom ponorený pod hladinou vody a so zatvorenými očami som si s ním pootáčaval v rukách. Presne som ale vedel, aké meno tejto technike dám. Aj keď bolo trocha bláznovstvo učiť sa dve naraz. Musel som si však sám o sebe pohnúť, zosilnieť v čo najkratšom čase čo najviac. Bolo to skôr kvôli tomu, že som nechcel skončiť ako jedna z mŕtvol shinobi, ktoré som deň pred týmto vyťahoval z vody. Navyše som mal plán.. a k tomu som sa potreboval vypracovať na Rank Anbu, skôr som s požiadavkou na techniku tichého zabíjania ku Mizukagemu ísť nechcel.
"Sakamaku ame!" Sykol som na čo som prudkým pohybom trhol katanou z vody smerom nad hlavu. Výsledok však ani náhodou nebol taký, aký som si predstavoval.Zo stále ľahostajným výrazom na tvári som len špičku čepeľe znova ponoril pod hladinu vody a znova som sa na chvíľku sústredil. Bolo mi jasné že ak má byť táto technika k niečomu dobrá, budem ju musieť praktizovať tak, aby som ju vedel použiť behom sekundy, nie s takouto prípravou.


/26.4.2014/

Sťažka som odfukoval. Meč som zvieral v oboch rukách a s postupujúcim tréningom sa mi zdal meč stále ťažší a ťažší. Boli to však práve moje ruky, ktoré oťaželi a začali strácať silu. Bol som úplne mokrý a to nie len od potu, ale hlavne od vody. Hladina sa okolo mňa nepokojne hmýrila. Bol som už tak blízko, cítil som to. Obe techniky môjho nového šermiarskeho štýlu. Stále však tomu niečo predsa len chýbalo. Znova som sa postavil do postoja no jedna z nôh sa mi trocha ponorila pod hladinu vody. Ja som zakolísal no hneď som ju vytiahol, obnovil som koncentráciu a znova ju pevne položil na hladinu. To že som bol k väčšine veciam ľahostajný neznamenalo, že som sa nedokázal snažiť. Zavrel som oči a znova som začal sústrediť moju chakru. Potreboval som to vyvolať.. tú.. vec.. tú vec ktorú som pred tým cítil. Nevedel som čo to je, no bolo to vo mne.. driemalo to vo mne...
"Shajiku no ame!" Šepol som, pri čom som moju chakru nahrnul ku špičke mojej katany. Voda sa spod mojich nôh začala zdvíhať ku katane a som si od sústredenia rozskusol spodnú peru. Vodné "liany" začali obaľovať povrch mojej katany a pri špičke sa začali stáčať a znova oddeľovať od jej chladnej čepele. V tom som však sústredenie prerušil a voda sa znova roztrieštila o hladinu jazera. Spravil som pár krokov dozadu no neustúpil som.
"Sakamaku AME!" Tento krát som meno techniky zreval no nijak mi to nepomohlo. Vodná hladina ktorú som rozčesal čepeľou očividne rezignovala a ani sa neobťažovala nasledovať hrot mojej čepele a vytvoriť tým obranný val z vody, ktorý vytvoriť mala. 
Odpľul som si z úst nahromadené sliny a len som sa pozrel k oblohe. Začalo sa zmrákať. Nebolo to nič zlváštne no dnešok nevyzeral na to, že by malo pršať. Teraz však oblohu zakrývali obrovské mračná. Musel som si prechytiť katanu páč mi začala vypadávať z ruky. Nemal som silu k tomu, aby som ju v rukách udržal. Voľnou rukou som si z čela stiahol čelenku Kirigakure no sato a začal som si z ňou obväzovať ruku tak, aby som si k nej Katanu doslova pripevnil. Takto mi aspoň nevypadne a ja som mohol v tréningu pokračovať ďalej. Nevedel som, kde sa vo mne hromadila toľká chuť, alebo skôr odhodlanie. Nedalo sa ani povedať, že by som to niekedy pred tým zažil. 
Prvé z kvapiek dopadli na moju tvár. Nepozrel som sa hore, nepotreboval som to. Vlastne to bolo až podivne príjemné. Aj keď som mal jednu ruku čelenkou pripevnenú s katanou, prechytil som si ju aj druhou rukou a znova som sa postavil do postoja. Tento krát som však bol znova úplne pokojný. Započul som, ako začali bubnovať kvapky dažďa padajúce na hladinu. Príjemný zvuk. Hlboký nádych, hlboký výdych. Stále so zatvorenými očami som tam len stál a držal v rukách katanu. Začal som pomaly otvárať oči, akonáhle sa tak stalo, rozpršalo sa ako z krhli, alebo skôr ako v vedra. Dážď začal z mrakov bubnovať do zeme a vody v priestranstvách tohto cvičiska a v jeho rozsiahlom okolí. Toto .. nebol normálny prírodný jav. Až teraz som sa stále s rovnako ľadovým pokojom pozrel k oblohe a uvidel som, že sa mračná zoskupujú do hustého "kruhovitého" mraku priamo nado mnou.. Vyvalil som oči... že by ?
Zodvihol som meč nad hlavu oboma rukami a nechal som moju chakru voľne poletovať v mojom okolí. Dážď sa zmenil na doslova lejak, ktorý pripomínal dažde v monzúmových pralesoch.
Stoj.. Ozvalo sa mi zrazu v hlave. Bol to skôr taký podvedomý príkaz. Nebol som si však tak úplne istý komu som tento príkaz položil. V tom sa však stala tá najdivnejšia vec, ktorú som za celý svoj život videl. Dážď sa na zlomok sekundy zastavil. Kvapky vyseli vo vzduchu no nepadali.. len tam.. boli. V tom som pocítil silnú závrať a bolesť hlavy, na čo som sa zrútil na kolená do vody a celý dážď znova pokračoval vo svojom bombardovaní všetkého, čo pokrýval.
Keby že mám plný žalúdok, pravdpeodobne by som sa povracal. Bolo mi hrozne zle, z vyčerpania a z nedostatku.. hocičoho.. iného. V očiach mi však asi prvý krát za celý môj život horelo vzrušenie. Nebol to však plameň ako by sa dalo oćakáavť. Bol chladný, pokojný.. sebaistý a hlavne skalopevne presvedčený. Kto vie o čom som taký presvedčený bol. Bez toho, aby som katanu zastrčil späť do púzdra som sa znova povzdiechal na nohy a s veľkou námahou som sa odpratal z cvičiska preč. Dážď.. ma samozrejme následoval. Aj keď na cvičisku stále ostával len sa .. dá sa povedať o niečo rozšíril spolu s tým, ako som sa ja prvý krát pohol.

(presun)

Hned jak jsme přišli, vybalil na mě sérii otázek. Chvilku si to srovnávám v hlavě a pak spustím: Jmenuji se Asuka Kyoshi, hádám že o mém klanu už jste slyšel. Jsem hodností chunnin, zaměřená na ošetřování raněných v poli. Mou podstatou je Voda. A co se týče mých osobních cílů, jsem toho názoru že vám do nich nic není. Opravdu se mi nelíbilo, když strkal čumák dál než musel.

Kashike

Dorazím na cvičiště, kde jsem tušil Asuku. Letmým pohledem jsem jí našel s tím jouninem jak si povídají. Kouknu na hodinky a usměju se. Dobře, ještě chvilku vám nechám... ale pak si jí beru. Sednu si do rohu cvičáku a rozbalím jeden ze svitků, které jsem dostal o klanu. Bylo na nich zvláštní zařízení pro rychlý pohyb. Fakt, že bylo možné zajistit rychlý pohyb jednotky, aniž by docházelo k adekvátnímu vyčerpání a jednotka mohla dorazit k boji čerstvá, mě velmi zaujal...

Pokyvoval jsem hlavou, u toho dumal a hladil si bradu. Všechno jsem si zopakoval v hlavě a pak se zarazil. Toto asi nebude ledajaká něžná dívenka, což hádám už podle jejích slov. "Dobrá. Nebudu se ti plést do tvých věcí, akorát mám jednu otázku: Máš zatím objevenou jenom jednu podstatu?" zeptal jsem se. Je faktem, že většina shinobi má dvě, ale ona je ještě chuuninka a má dost času, najít si i druhou.

Kashike


Vzhlédnu od papírů a pohlédnu na pár. Tak jo, konec hrátek... Vstanu a dojdu k nim. Na Asuku jen kývnu a rovnou se zaměřím na jounina. Kashike Kaguya, jounin Kirigakure. Tahle dívka je podle rozkazu Mizukageho přeřazena pod mé velení. Celé oznámení je podané takovou formou a tónem, který opravdu nemíní připustit jakékoliv pochyby.

Jeho technika mě velmi ale velmi překvapila. Vůbec jsem nečekal, že použije vodní vězení, čekal jsem nějakou jinou techniku. Na jeho otázku jsem neodpovídal pouze jsem se usmál. "Dobře" řekl jsem, když mě vyzval k souboji. Poskládal jsem pečetě, které mu možná byli známé. "Mizu bunshin no jutsu" řekl jsem a vytvořil jsem šest vodních klonu. Ninjutsu byla ta moje silnější stránka.Dva klony se rozběhli proti Naokimu a jeden z nich udělal skluz, aby spadl. Já si mezitím vytáhl kunaie. Jeden kunai do jedné ruky.

Rozhlédl jsem se a uviděl, jak přicházejí další lidé trénovat. ,,Hmm." pousmál jsem se, protože Ruko to myslel vážně a zaútočil. ,,Páni, pěkný." sáhl jsem si na záda a zasekl jsem se sakra. Vždyť už nemám katanu! vycenil jsem zuby a vytáhl kunai a hodil ho na jednoho klona, který se sklouzl proti mně. Toho druhého jsem praštil nohou, kterou jsem vykopl hned jak přiběhl na mou vzdálenost. Poskládal jsem pečetě a pousmál jsem se. ,,Tak pojď, Ruko!!!" zakřičel jsem a dal hlavu na stranu a nato jsem zavřel oči. Tak schválně, jak si povede.

Neb\l jsem jeden z nejchytřejších ale snažil jsem se všímat jeho pohybu a chovaní. Přeci jen pro to co chci být to je důležité. Jeden ze zbývajících klonu se mi postavil přede mně. Stihl jsem ale spatřit, že Naoki vytváří další techniku. Byla velká pravděpodobnost, že to bude suitonová technika. Taky jsem skládal pečetě. Klon přede mnou tam byl naschvál,aby nemohl poznat techniku, protože by jí podlé pečetí určitě poznal. Naoki mě zas vyzval k útoku. Připadalo mi to jako, kdyby zkoušel mé schopnosti Vyběhli jsme všichni, jak já tak i klony. Neběželi jsme však v řádě. Dva útočili z boku, jeden z levá a druhý z pravá. Další na něj útočil z vrchu a zbytek ze předku.

Pohlédl jsem na chlapíka, co byl předtím s Asukou v baru. Vyslechl jsem jeho slova a prohlédl si ho od hlavy k patě. Nadzvedl jsem obočí a nakonec přikývl. Jeho hlas byl až moc vážný na to, aby si vymýšlel. "Dobrá, Asuku ti nyní přenechám." souhlasil jsem a pokynul Asuce, že může jít s ním.

Kývnu na Totsukiho a zamumlám cosi na rozloučenou. Pak se otočím na Kashikeho. Co to má být? proč pod tvé velení? vyhrnu ze sebe ne příliš přívětivým tónem.