Velká síň - taneční sál

First topic message reminder :



Po celou dobu slavností je tohle hlavní místo všech možných jednání a společenských aktivit. V prvním patře se nabízí catering, v patře druhém je pak velký taneční sál, ve kterém by měla (až na nejnutnější výjimky) hrát živá hudba všech možných žánrů, ale hlavně těch vážných, na které se dá tančit.
Tak s chutí do tance, vážení!

"Ano existoval." vzpomněla jsem si na Everesta, neustále se snažil mě dostat na svou stranu a zvát mě na rande. Bylo to milé, ale nebyl můj tip. I tak mi to chybělo. Její židle Raikageho byla vedle té mé tak jsem se vydala ke své, aby jsme u konverzace jen tak nestály. Mizukage tam také seděl sám.
"Takže zástupce Raikageho, dotáhla si to daleko. Je na to aspoň milý?" posadila jsem se.

"Všimla jsem si, že trochu přehnaně reagoval na sraze kágů." dala jsem si nohu přes nohu a sledovala bavící se lidi.
"A už si se konečně usadila nebo stále hledáš muže tvých snů?" dlouho jsem se takhle s někým nebavila. Kamarádky všechny zemřeli kupodivu ne mou vinou.

"Pár jich bylo. Už jsou mrtví." střelila jsem rychlým pohledem k Mizukagemu, a pak se podívala na Atsuku.
"Proč si vlastně odešla? Už si nějak nevybavuji okolnosti." zeptala jsem se. Pravda, lákala mě jistá myšlenka. Atsuku jako hodnou jsem si opravdu nedovedla představit. A že ji svazuje Raikage už vůbec ne.

"Tebe by nelákalo vrátit se zpět ke mě? Popravdě i mě chybí zástupce." zamrkala jsem nevinně a dívala se na ní. Byla bych ráda, kdybych měla u sebe někoho "normálního". Ne jako ty dva co se u baru opíjejí.

"Vím, proto si tady a sama." bylo mi to jasné. Zkrotit někoho jako je ona chce kuráž a dost pochybuju, že Raikage ji má. Podle mě musel dostávat docela čočky v Kumo.
"Kde vlastně Raikage je? Dostal strach sem přijít?"

https://www.youtube.com/watch?v=EwMRup02viI

Faito

Sledoval jsem, jak se všichni baví, ale neposlouchal jsem. Viděl jsem, jak se jim hýbou rty, ale neslyšel jsem žádná slova. Odhodlával jsem se k činu, o kterém by mé mladší já nepřemýšlelo ani v těch největších nočních můrách.
Nakonec jsem vstal, vzal pohár a zaklepal na něj lžičkou. Hudba utichla a dav také. Vstal jsem a rozhlédl jsem se po sále. Byli tu ti, na kterých mi záleželo, které jsem měl rád po svém boku. Až na jednu osobu...
Nadechl jsem se. Chtěl jsem začít formálně, ale cítil jsem, že tohle není projev, ale doznání...

"Tímto se doznávám..." řekl jsem do ticha. "Jsem, a vždy jsem byl, Faito Dansaku. Celý svůj život jsem zasvětil cestě ninji. Celé své srdce jsem nabízel k ochraně těch, na kterých mi záleží.A teď, kdy jsem zašel na konec své cesty, se mohu ohlédnout zpět.
V očích Kirigakure jsem zrádce a vrah. Zabil jsem Mizukageho, abych se stal nukeninem a zneškodnil nukeninskou buňku v Otogakure. Zabil jsem jeho ochranku i Oininy, kteří po mně šli..."
sklopil jsem pohled do země.
"...zabil jsem své rodiče..."
Chvíli jsem počkal, až ustane rozrušený šum.
"Pro svou cestu shinobi jsem zavrhl vše, co mě dělalo člověkem. Pro svou cestu shinobi jsem se vzdal emocí, a pro ochranu Kirigakure jsem dokázal zabít i to jediné, co mi v mém životě ještě zbylo..."
Sundal jsem klobouk Mizukageho, aby všichni viděli praskliny ve "skořápce" Edo Tensei.
"Neváhal jsem při tom ani chvíli. Chtěl jsem pozvednout Vaši slávu. A výsledek? Polovina světa mě nenávidí, ta druhá se mě bojí. Všem jsem ukázal, že mi nezáleží na životech, pokud jde o slávu, moc a mír. Zde, v Kirigakure, potkávám denně lidi, kterým někdo zemřel při vojenských akcích. Na můj rozkaz. Matky mne pozorují se slzami v očích, muži pokorně klopí zrak a doufají, že nebudou další ovce na porážku.
 I když existují lidé, kteří mi jsou blízcí, nevěřím, že jsem jim rovným přítelem, jakými jsou oni mezi sebou. Až teď, ve světle klidu a dočasného míru, jsem si uvědomil, že shinobi by ze všeho nejvíce měl zůstat člověkem. Neměl by zapomínat na to, co z nás dělá živé bytosti - štěstí, nenávist, zloba, radost, láska. Já jsem selhal. A proto jsem špatným člověkem. K tomu se doznávám...A prosím Vás všechny za odpuštění..."
Pomalým krokem jsem vešel doprostřed sálu.
"Máme v rukách ohromnou moc. Dokážeme spoutat živly, přivolávat tvory obřích rozměrů, ukončit něčí život během vteřiny. Nezneužívejme téhle moci ke svému prospěchu. Mysleme na to, že naši milovaní, naši potomci zde budou žít v době, kdy my tu již nebudeme. Nechme jim svět hezčí, než býval. Nenechte se zaslepit cestou shinobiho tak, jak to udělal ten nejhorší člověk, kterého znám: Nanadaime Mizukage Faito Dansaku..."
Upustil jsem klobouk kage doprostřed sálu a naposledy jsem se zadíval na Kashikeho, Keiga a Reinu. Věnoval jsem jim lehký úsměv. Snad mi někdy odpustí, že jsem jim nic neřekl. Snad mi odpustí, že utíkám jako zbabělec. Snad mi odpustí, že jsem nebyl lepším vůdcem, přítelem, sluhou...
"Sbohem..." řekl jsem a za doprovodu hrobového ticha jsem odešel z místnosti...

//Přesun. Někam daleko, někam, kde mě nikdo nenajde...

Už jsem se nadechovala, že Atsuce odpovím, ale Faito mě přerušil. Začal mluvit a já se celou dobu usmívala, ale čím víc mluvil, tím víc mi úsměv pozhasínal. Co to....co to dělá? pomalu jsem vstala a nevěřila tomu, co říká. Střetla jsem se s jeho krátkým pohledem a úsměvem. Nechápala jsem co to dělá. Teprve až když odcházel, jsem si uvědomila co udělal. Vzdal se všeho ve prospěch ostatních, chtěla jsem ho jít zastavit, ty lidi ho tady potřebují. Ale nebyla jsem schopná pohybu. Rozhodl se sám. Teď jsem si tu teprve připadala jako cizinec. Stála jsem tam na místě kágů sama. Nebyla jsem schopná ani Atsuce odpovědět. Co se teď bude dít?

Zrovna jsem chtěl něco říct Hise ohledně toho treninku, když si Faito vzal slovo... a řekl co řekl. Prakticky okamžitě jsem udělal krok jeho směrem ale pak se zastavil. Možná bych ho dokázal přesvědčit, že udělal hloupost a že ho potřebujeme, ale ani v mé pozici jsem na to neměl nejmenší právo. Místo toho mu jen oplatím pohled, srazím paty a naposledy mu zasalutuji. Hodně štěstí... řeknou mé rty šeptem, ale jelikož umí odezírat, ví moc dobře co jsem řekl.

Mlčky jsem sledovala co se děje. MIzukageho jsem neznala, takže jsem si myslela, že prostě jen odchází domů si odpočinout od všech těch lidí. Opět jsem se podívala na ty dva, a pak zpět na Kashikeho. To co udělal mě ale překvapilo. Dojdu k němu a chytnu ho za volnou ruku.
"Proč salutuješ?" zeptala jsem se ho tiše.

Soshi

Mizukage začal mluvit a já na něj zíral s otevřenou pusou. Z povídaček jsem věděl, že je to arogantní, pyšný člověk, hrdý na své činy, byť to byla sebevětší zvěrstva. A teď? Teď vidím úplný opak.
Ne, teď nesmíš odejít! Po tolika letech jsme se konečně setkali, i když o mě ani nevíš! Chtěl jsem ti toho tolik povědět...
Z očí se mi hrnuly slzy, a když jsem pochopil, že odchází nadobro, zabořil jsem hlavu do rukávů a propukl jsem v pláč.
"Tati..." zašeptal jsem, když procházel okolo, a toužil jsem, aby to slyšel. Bylo to ale marné. Neslyšel to asi nikdo...

"Hmmm... v tom případě je Konoha asi velice pěkné místo k žití." Řekl jsem, ale poté jsem trochu zbystřil, když jsem si všiml, že nad něčím přemýšlí. "Co se ti líbí na Kirigakure?"
Odpovědi jsem se ale nedočkal. Na "podium" vyšel Mizukage-sama a já se těšil na další jeho proslov. Měl jsem je rád, vždy to člověku dalo něco dobrého, co si z nich mohl odnést.
Tentokrát tomu nebylo jinak. Ale čím déle Faito Dansaku mluvil, tím víc jsem cítil, jak mi tluče srdce. Silně a pomalu. Hlavou mi nelétaly myšlenky. Jen pocity. Strach, zmatek, vztek, beznaděj.
Proč jsem se nepohnul? Proč jsem se prostě nesebral a neřekl, že vesnice ho stále potřebuje? Nikdo to neudělal, ani Kashike.
A když Faito domluvil, podíval se na mě. Hrdlo se mi stáhlo. Nemohl jsem promluvit. Ale zmohl jsem se na pohyb. Pěstí jsem se udeřil do hrudi. Možná příliš silně. V tom tichu to zadunělo víc, než jsem čekal. Nepoklonil jsem se. Ne tentokrát. Jen jsem se mu upřeně díval do očí, až dokud kontakt nepřerušil. Smutek v mých očích, byl očividný.
Neloučil jsem se s Kagem. Loučil jsem se s člověkem, kterého jsem svým způsobem uctíval a ke kterému jsem vzhlížel. S člověkem, kterého jsem si přál poznat mnohem víc, než jsem ho znal doposud.
Faito odcházel. A pak to Soshi řekl... Velice potichu, ale stál jsem přímo u něj a nikdo ani nedutal. Slyšel jsem. I když jsem myslel, že špatně. Nevěděl jsem, čemu se divit dřív. Potřeboval jsem si to utřídit v hlavě. Potřeboval jsem klid. Nikdo tu ale nepřevzal iniciativu. Všichni včetně mě, si pokládali otázku: Co teď?
Vystoupil jsem vpřed. "Rozhodnutí Mizukageho-sama, je pro nás v Kirigakure zákon. Nikdo se nedovolí mu protivit, nebo o něm pochybovat, protože našeho vůdce chováme ve veliké úctě. Vždy nás ochraňoval a staral se hlavně o naše bezpečí. Je to nejlepší vůdce, jakého si může vesnice přát. Prošel si mnohým... řekněte to ostatním, prosím. A doufejme, že si své rozhodnutí rozmyslí. Příjemnou zábavu a zbytek slavností..." Poslední větu jsem spíš jen zašeptal. Byla jen zdvořilostní, neměla moc význam. Možná jen ten, že slavnosti pokračují i bez Mizukageho.
Poté jsem se sebral a odešel. Už jsem chtěl mluvit jen s jedním člověkem, který mi nasadil brouka do hlavy. Ale o samotě. Nejlépe, až bude opouštět vesnici.

//Přesun Brána Kirigakure