Budova Tsukikage

Přede dveřmi jsem se minula s dvěma lidmi. Chlapci jsem příliš nevěnovala pozornost, ale Aimi mě uchvátila. Měla vlasy prakticky vzato stejné barvy jako já, jen světlejší, zářivější a trochu do modra. Nestihla jsem je nicméně ani pozdravit a byli pryč. Příště se jí budu muset zeptat, jestli je to přírodní barva.

Zaslechla jsem své vyzvání ke vstupu. Svým způsobem jsem při něm znervózněla. Rozechvělo mě očekávání, co se stane, ačkoli jsem stále působila naprosto pevným, energickým dojmem člověka, který si je jistý svými bezelstnými motivy.
A tak jsem vešla. První, co ho na mně mohlo překvapit, byly dvě čelenky. Jednu jsem měla na krku a jednu v pase. První nesla znak Sunagakure no Sato a druhá Otogakure no Sato. Tím bylo jasné, která je novější. Měla jsem vlasy světle zelené barvy, trochu jako jehličí, trochu jako jarní tráva. Oči s nimi kontrastovali, byly temně černé jako pohled do nitra jeskyně, ve které nevíte, co vás čeká. Na druhou stranu vypadaly kompletně bezesltně. Měla jsem plné rty, průměrně opálenou pleť a pihovaté tváře. Moje oblečení bylo zvláštní. Vkusná kombinace stylů minimálně dvou vesnic, dalo by se říct.
"Tsukikage-sama, konichiwa."
Jako formu pozdravu jsem zvolila způsobnou úklonu. Ale to bylo všechno, co na mě bylo klidné. Jakmile jsem k němu zvedla jiskřící pohled, muselo mu to být jasné. Ne, že bych byla úplně dobrodruh, vždycky jsem měla ráda domov, kam se vrátit, ale teď mi chyběl... takže jsem vlastně byla tak trochu cestovatel. Opřela jsem se o svůj obrovský, černý vějíř.
"Mé jméno je Yomi Hikikomori," představila jsem se. "Hodností Jounin z... napůl ze Suny a napůl z Otogakure. Momentálně mimo službu. Ráda bych požádala o možnost tu strávit pár dní, dejme tomu něco kolem týdne."
Doslova jsem zářila. Byla jsem na jeho reakci zvědavá. A doufala jsem, že nezareaguje jako všichni ostatní, když slyší mé jméno. Hikikomori je totiž člověk, který se bojí byť jen vyjít ze svého pokoje, s nikým nemluví a má asi milión fóbií. A já byla odjakživa pravý opak svého jména.

Byl zvláštní. Vypadal, že je ještě velmi mladý, ale zároveň jako kdyby toho spoustu zažil. V první chvíli jsem litovala, že mi nenabídl, abych si povídala s ním. Někdo, kdo byl tak rozvážný, klidný... působilo to na mě jako smutná zkušenost. Určitě měl nějaký úžasný příběh, který by mohl vyprávět.
Klid, Yomi, klid!
Správně. Byla jsem tu na návštěvě, musela jsem být... hodná. Nadhodila jsem naprosto andělskou tvář.
"Arigato," poděkovala jsem a ani mě nenapadlo, že bych se při vstupu do nemocničního pokoje někoho úplně cizího měla cítit nesvá.


Jak by to mohlo být nepatřičné, když mě tam pozval samotný Kage? Otočila jsem se, abych odešla, když jsem se přede dveřmi zarazila a ještě jsem se na něj otočila.
"Tsukikage-sama... Mohla bych mít ještě jednu otázku?" mírně jsem zrudla.
Snad poprvé se mu mohlo zdát, že si něčím nejsem jistá. Ale já jsem se prostě potřebovala zeptat. Nemohla jsem to nechat být. Možná je tohle ta správná příležitost, to správné místo.
"Jaké je u vás obvykle počasí?"
Pronesla jsem to naprosto vážně. A odpověď pro mě byla skutečně důležitá.

Takže obvykle kolem dvaceti stupňů, ale ne moc deště. Na tváři se mi objevil spokojený úsměv. Možná se tu zdržím déle. Nikdo ještě nezjistil, jestli není nezdravé měnit klima tak často. Ale asi ne. Nejspíš netušil, proč mi na tom tak záleží. A nebo si ten důvod vyložil špatně, ale to nevadilo.
Znovu jsem se uklonila, poděkovala a opustila kancelář. Do týden se uvidíme. A kdo ví? Možná se potom budeme vídat častěji.

Tentokrát jsem schody neseběhla. Měla jsem chuť si zpívat. Naštěstí jsem měla dobrý, příjemný hlas, takže by to nikomu nemělo vadit. S hlasitostí jsem si nedělala hlavu. Ve stejně dobré náladě jsem pak opustila i budovu a zamířila jsem k nemocnici.

// Přesun

Konečně jsem tuhle budovu našel. I když mě mohlo napadnout už hned na začátku, že to bude asi ta největší budova ve vesnici. Každopádně jsem vyšel schody a postavil se před dveře. Tedy doufal jsem, že to jsou ty správné dveře. Jelikož nebylo slyšet žádné hlasy, zkusil jsem zaklepat a lehce poodstoupil. Nechtěl jsem tam jen tak vtrhnout bez povolení a tím ho rozhněvat, ale taky se mi nechtělo zbytečně povstávat na chodbě.
Rozhodl jsem se tedy pro první možnost a vstoupil do místnosti. Místnost jsem trefil, protože jsem stanul před Tsukimarem. ,,Zdravím." Pak jsem zavřel za sebou dveře a nic víc neříkal. Čekal jsem, jestli mě pozná. I když černý plášť a nezaměnitelná maska...To by si mohl vybavit.

Naštěstí mě poznal, takže mé pátrání po něm vyšlo. ,,Děkuji." Přešel jsem ke křeslu a pohodlně se na něj posadil. ,,Pátral jsem po smyslu života." Pod maskou jsem se pousmál a podíval se na něho. Samozřejmě jsem žádný smysl nehledal, ale byla to první věc, co mě napadla. Já už totiž svůj smysl života dávno našel a vyhovuje mi.
,,Jak dokáže být svět zábavný, že? Nedávno jsme Tsukigakure no sato ničili a teď tu sedíme. Plány se asi opravdu mění za pochodu." Bylo to opravdu zvláštní. Každopádně vypadala Tsuki pod jeho velením docela organizovaně. Vlastně všechny věci které dělal měly jistý řád, což se mi líbilo. ,,Ještě pořád je cílem vytvořit ve světě chaos?" Podle mě už však chaos ve světe vytvořený je. Někde méně a někde zase více.
Pak tu vrazil ten kluk. Naštěstí jsem domluvil včas, takže z toho, co jsem řekl, nemohl nic slyšet.

Vyslechl jsem si jeho slova a pak dlouze mlčel. Abych řekl pravdu, tak jsem byl teď z toho trochu vedle. To se mi však stalo poprvé. Ještě chvíli jsem byl potichu, což už mohlo být trochu nápadné, ale pak jsem se rozhodl už něco říct. ,,Ať je tedy po vašem. Budu vás následovat, ale u toho si musím však vyřídit i pár svých záležitostí." Hlavně jedna záležitost mi stále ležela na mysli. Abych ji však splnil, budu muset navštívit opět Konohu. Na to je však ještě čas...
,,Spojit tyto dvě vesnice? Zajímavý plán." Představil jsem si před sebou mapu a na chvíli se zamyslel. ,,Než jsem přišel zde do vesnice, tak jsem slyšel o nějakém útoku na Kiri. Možná už teď probíhá, takže můžeme počkat a možná někdo udělá práci za nás." A když jsme takhle mluvili o spojování vesnic, tak jsem si vzpomněl na další věc. ,,A ještě jedna novinka, ale tu už možná víte. Konoha se spojila s Amegakure a Hokage je Hana Ichiro. To znamená, že Assasin je buď mrtvý, nebo se vzdal funkce."

,,V téhle věci máte pravdu." Tím jsem narážel na Assasina. Dlouho jsem pobýval v Konoze a vyrůstal i s Assasinem, než se moje cesta dala jiným směrem, ale i tak jsem ho znal. Přišlo mi však divné, že se funkce vzdal. Času budu mít dost na to, abych zjistil, co se stalo. A informace já sbírat umím.
,,Co se týče Hany. Pár informací mám, protože jsem měl už tu čest ji potkat. Zabránila mi kdysi v zabití Assasinova bratra, což je ale nepodstatné." I tak jsem se zamračil a vzpomněl si na ten souboj. Tenkrát už jsem ho skoro měl, kdyby se tam neobjevila ona. ,,Ovládá techniky papírů, jako to uměla legendární Konan. O jejich schopnostech tedy není pochyb, ale její politický pohled na svět neznám. Myslím však, že bude zastávat stejné názory, jako její předchůdci."
Pak jsem se dozvěděl o Kentarovi. Věděl jsem o koho se jedná. Starý muž, který sedí v radě. I přes jeho věk ho však nemůžu podcenit. Tahle mise se však náramně hodí, protože znám jeho chakru a pro mě, jako senzibila, nebude problém ho v Konoze vypátrat. ,,Pokud už však něco nevyzradil." To by pak byla moje zodpovědnost trochu diskutabilní, jestli něco prozradil před, nebo po zadání této mise.

,,Tak takhle už tomu rozumím." Pousmál jsem se a byl jsem rád, že se to vyřešilo. Nemám rád komplikace. Kdyby se totiž nějaké informace rozšířily, čekala by mě těžká práce. Takhle musím udeřit rychle a přesně.
,,Tímto bych viděl naše setkání za vyřízené." Pomalu jsem se zvedl a přes masku se na něj podíval. ,,Ať se vám daří." Kývl jsem rukou a zmizel. Nechtěl jsem ztrácet čas, proto jsem se díky Hiraishinu přesunul rovnou do blízkosti Konohy.
/přesun

Vstúpil som do miestnosti a po zatvorení dverí som pred Tsukimarom vystrúhal stručnú a vojenskú poklonu.
"Pane." Pozdravil som ho jednodu. Nepotreboval som využívať všetky možné prirovnania typu -dono -sama a podobne. Aj tak polovicu ľudí len urazili a druhej na tom vôbec nezáležalo. 
Bolo by fajn, spomenúť si, prečo som sem vlastne chcel prísť. Tak som sa len zatváril dôležito a nechal som Tsukimara rozpamätať sa na niečo dôležité, ako keby ma sem sám zavolal. Na starých dedkov to pôsobilo, brali to ako vlastnú chybu.. bol som zvedavý ako sa z toho vyvlečie on. Proste zachovať chladnú hlavu a nanútiť mu, že si ma sem zavolal.. áno.. to bol môj plán.