Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

Celou dobu jsem se dívala na značně rozrušeného Tatsuyu. Takhle jsem ho ještě neviděla.
"Než začneš mluvit, tak neprodleně dej rozkaz uzavřít celou vesnici nepouštět nikoho dovnitř ani ven, ani kdybych to byla já sama. Jasné? A jen já sama můžu rozhodnout kdo bude puštěný dovnitř. Ano? Jenom dovnitř ne ven. a Teď co pro mě máš?"

"Děkuji, že jsi to udělala." vstala jsem a šla ke dveřím, které jsem následně otevřela a promluvila na muže, který vždy hlídal tuto chodbu. Udala jsem mu rozkazy a poslala ho ven. Pak jsem se vrátila a otevřela okno a teprve potom jsem se zeptala: "Tak co pro mě máš? Hlášení z mise, které jsem ještě nedostala?" ano narážela jsem na fakt, že jsem ji poslala na misi a ona se mi po ní nepřišla nai ukázat jestli žije.

"Očekáváš, že budu milá potom, co si nesplnila můj rozkaz?" vrátila jsem jí to hned. Nevím, co si to dnešní generace představuje, ale já kdybych neuposlechla rozkaz nadřízeného, tak mě zabije. Shinobi jsou čím dál tím drzejší. To si můžu rovnou udělat všechno sama a vládnout si sama.

"Jsi shinobi této vesnice a jako každý řádný shinobi je tvoje povinnost poslouchat rozkazy velitele. Jen jsem ti dala rozkaz, aby si uzavřela vesnici. Jsi tady z vlastní vůle, moje drahá a já už nemám náladu rozmlouvat s lidmi, co nic neudělali a myslí si, že jim patří celý svět. Je mi jedno, že jsi nejlepší medik, jsi shinobi téhle vesnice a proto pro tebe platí stejná pravidla jako pro ostatní. Pokud se ti to nelíbí, víš kde jsou dveře!" vytáčel mě přístup všech lidí tady ve vesnici, Tatsuya, Nefrit a všichni ostatní co si myslí, jak jsou bůh ví co. Neuznávat autoritu je slabost ne odvaha.

"Hm moc daleko se stejně nedostaneš." pousmála jsem se, když odešla a v klidu se postavila k oknu, abych se podívala jak si povede u brány. Nepřekvapilo mě to, ale já už toho měla také plné zuby. Nejsem typ člověka, který když se dostane na vrchol bude poslouchat ty, co v životě nic nedokázali

Netrvalo to ani chvíli a velitel vešel do budovy, kde si to namířil přímo za mnou. Zabouchal a po mém pokynu vešel.
Nedůvěřivě se na mě podíval. Uklidnilo mě, že si pamatuje, jak mě má rozpoznat. Vyhrnula jsem si rukáv pláště a ukázala mu zápěstí. Viditelně se mu ulevilo.
"Co se stalo?" zeptala jsem se.
"Je tu posel z Kiri a na Vaše rozkazy - spíše nechceme ho pustit dovnitř, když nebude moci vyjít ven."
"Chápu, už jdu." líbila se mi jeho iniciativa, kéž by byli všichni takoví. Vyšli jsme z kanceláře a šli k bráně.

(přesun)

Později jsme došli do mé kanceláře. Za oběma jsem zavřela.
"Nevím jak se jmenujete, ale naše ubytovna Vám je plně k dispozici, neztratíte se tu, vše je téměř na dosah ruky, rozhodně vyzkoušejte zdejší bar." právě tam byla viděna má kopie.
"Avšak možná moc nezmiňujte, že jste z Kiri. Místní lidé občas překvapivě reagují." měla jsem na mysli některé nukeniny, či cholerické osobnosti.
"Říkal jste, že by jste rád pomohl. Tady v Oto byl viděn někdo, kdo vypadal přesně jako já. Podle všeho se chová i jako já, protože mí lidé téměř nepoznali rozdíl. Máme tady s kapitánem takové menší poznávací znamení." řekla jsem mu a podala jsem muži krystal - černý jako uhel.
"Kapitán má ten samí. Pokud si nebudu jistá, jestli jste to vy, vytáhněte ho." obeznámím mu situaci.
"Počas Vaší návštěvy budu zde. Prakticky nevycházím, dokud se nevrátí z mise lidé, kteří toho zločince chtějí chytit. Pokud zahlídnete cokoli podezřelého, tak to nahlašte nebo sám zasáhněte. Jinak si užívejte místní komfort. Nikdo se nesmí dozvědět, že je tu posel z Kiri, víme to jen my tři." kývla jsem na kapitána a ten zase odešel z místnosti hlídat bránu.
"Ubytovna je odsud pár set metrů, když vyjdete odsud tak napravo a pořád rovně. Tohle jim předejte." podala jsem mu svitek. Bylo to povolení k ubytování.
"Máte nějaké dotazy či poznámky?"

"Tady mají malou paměť a hlavně na sebe nechtějí upozornit, ví jak jsem zlá." mrkla jsem na něj. Divné bylo jak jsem se cítila uvolněně, když přišel host. Po dlouhé době někdo, koho nechci zabít při prvním setkání a kdo mě neprovokuje.
"Uvidíš, kdyby něco jsi pod mou ochranou."

Sedla jsem si do svého křesla za stolem a pečlivě si ho prohlédla. Muž, který nechce jít do baru? To bylo podezřelé. Ten zločinec to ale být nemůže, protože v baru na můj účet nasával hodně.
"Máme velmi krásná rýžová pole a zrovna nedávno jsme umožnili zemědělcům, aby rozšířilo rýži o další tři pole. Když je poprosíte, třeba vám ukáží, jak se rýže sklízí a hlídá." zamyšleně jsem ho pozorovala.
"Také krajina podél vesnice je velmi příjemná a na stromech u cvičiště máme dokonce zvonkohry. A nebo doporučuji tu horu za hlavní budovou. Je tam někde vodopád. Někteří shinobi tam chodí uklidňovat svou psychiku." Jako kdysi já.

Z brány se ke mě doneslo, že se tým už konečně vrátil nicméně potáhnu je zase ven. Bylo na čase opět navštívit Kirigakure. Poslala jsem zprávy mé ochrance a Mizuki, aby se pohnuli z místa a dala rozkaz otevřít vesnici. Pak jsem se holograficky spojila s ostatními.

Po delší odmlce, kdy uplynul čas a já pozorovala bránu mi nebylo jasné, proč tam nejsou ještě. Snížila jsem se naprosto na minimum a rozhodla je jít hledat do baru. Nechtěla jsem o slavnosti přijít.


(přesun)

Do hlavní budovy později dorazil můj klon v doprovodu se šesti sférami. Dvě se postavily dveře hlavního vchodu. Dvě před dveře kanceláře a jedna se umístila na střeše, kde hlídkovala.
Klon se usadil v kanceláři a začal pracovat. Chvilku na to přiběhl i ANBU a poslední sféře s kočičí hlavou předal svitek s instrukcemi. Sféra okamžitě opustila budovu a později i území Oto.

(sféra přesun - cesta do konohy tak 2 a půl hodiny)

ANBU opět odešel a kancelář byla opět k dispozici ostatním občanům a shinobi.

Došel jsem až k Reinině kanclu a před budovou si ještě stihnul zapálit. Já mám kvůli ní zkaženej večer, tak si ona může počkat! Sledoval jsem dým, jak stoupá k zamračenému nebi a přemýšlel, co se zase bude dít. Mise mě nebrali už od dětství a nějaká dospělost se evidentně zatím nedostavila. Zahodil jsem nedopalek, nohou ho zaryl do země a vydal se dovnitř.
Na dveře jsem sice zaklepal, ale vešel jsem hned potom, takže to trochu ztrácelo smysl. Neřešil jsem. Pohled jsem upřel na blondie a nespecificky kývl hlavou.
"Přemýšlím, že s touhle děsně výhodnou práci seknu.." zabručel jsem místo pozdravu a bez dovolení se posadil do blízkého křesla. Znala mě dlouho a nejspíš nemohla čekat nic jiného.  "Tak co se děje?" zvedl jsem znuděně obočí.

Klon

Vzhlédl od papírů a podíval se na jednoho z Kaguyů.
"Počkáme, až přijdou všichni. Nebudu to opakovat dvakrát." pronesl klon a dál se věnoval vypisování dokumentů.