Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

"To nevydržíš dlouho, na to tě znám až příliš dobře. Budu na oplátku po tobě chtít službičku, až přijde ten správný čas. Mizuki to nemusíš říkat. Bude to jen mezi nám, rozumíš?" Zvedla jsem se ze židle a šla pro jakýsi papír, pak jsem se vrátila a něco do něj vpisovala. Podala jsem mu ho. Byla to úmluva ohledně trénování jeho syna.
"Žádné kecání mi do práce, žádné chlácholivé kecy, když přijde domů řekněme trochu ne vcelku, nepřebírám za něj zodpovědnost, pouze ho budu učit jak nebýt ty." ušklíbla jsem se nad poslední větou a hned jsem pokračovala.
"Tvůj syn bude zcela v mích rukách, souhlasíš? Na noc vám ho budu posílat domů." zabubnovala jsem prsty po stole a čekala co na to řekne. Chci od něj písemné prohlášení, že ví do čí rukou svého jediného syna posílá a hlavně, pojistka, že tu službičku splní až přijde čas.

"S Mizuki si to vyřídíš sám jsi chlap a hlava rodiny. Ty svého syna zaprodáváš ďáblu a ty chceš aby z něj byl shinobi, který nebude mít za zadkem maminku. Takže se o Mizuki postaráš, jedna výhružka proti mě a budeš si ho trénovat sám." vzala jsem si listinu podepsanou, sama jsem ji podepsala a založila si ji k pozdějšímu užití.
"U tebe jsem se ani nesnažila tě předělat, ale Minato je ještě mladý. To půjde.... alespoň trochu." věděla jsem, že to bude hajzlík, ale už jen z principu, že jsem nikdy nikoho netrénovala a já potřebovala někoho, kdo by mohl sdílet mé zkušenosti a myšlenky. Potřebovala jsem se vybít a nemyslet na to, že veškeré mé možnosti mít vlastní rodinu jsou ty tam. Byla jsem ráda, že mi tu nabídku Tatsuya dal, ano byla jsem přímo nadšená, i když to bude těžké, ale nedala jsem to moc najevo.
"Každopádně, lehké to nebude mít ani on se mnou."

"Tak to se nedivím, vybral sis časovanou bombu za manželku, ale tobě to jen prospěje." usmála jsem se a posadila se na parapet okna a dívala se na něj. Nad jeho dalším výrokem o rodině jsem se odmlčela a podívala se z okna. Mít rodinu bylo to jediné co jsem chtěla. Proto jsem dělala ten tyjátr se svatbou se Shoem. Chtěla jsem, aby ostatní věděli, že to myslím vážně. Bohužel to nezabralo. Jen to zhoršilo mou osobnost.
"Myslela jsem si, že mě znáš natolik dobře, že si na tuhle otázku odpovíš sám." poznamenala jsem hořce a podívala se na něj zpět. Mohl vědět, že kdybych něco takového necítila, kdybych byla takový padouch, jak si všichni myslí, nikdy bych nesouhlasila s tréninkem jeho syna.

Poslouchala jsem jeho řeči, je vlastně jedno, že nemám rodinu, ono to nějak přejde, zvlášť když je to na věčnost. Věčnost to bude bolet. Měl pravdu. Ale byla to moje pitomost, kdybych se nevrhla do toho boje na záchranu toho pitomce, mohla jsem mít dceru. Jedině ale Crystal to věděla. Tatsuya se změnil od té chvíle, co byl s Mizuki, ne tolik ale změnil, proto i jeho objetí mě víc než překvapilo, ale potřebovala jsem to. Pousmála jsem se a objala ho rukama kolem pasu a hlavu mu na chvíli položila na rameno. Prozatím si ale svou sebedestrukci nechám pro sebe, abych mu nechyběla. Když mě pustil a vznesl svůj návrh na misi jen jsem kývla.
"To bude pro tebe a Mizuki peklo jít na misi mimo vesnici a nechat syna na pospas mě." neodpustila jsem si komentář. Těšila jsem se na jeho trénink, já se potřebovala někde vybít, on taky takže vlastně si oba uděláme službičku.