Centrum Otogakure

First topic message reminder :

Centrum Otogakure, ve kterém se nachází několik monumentálních a architektonicky zajímavých budov. Zde také tráví Otokage většinu svého času.

Úplne bez výrazu ako som mal vo zvyku som vošiel tam kde stál "ten muzikant". To dievča práve zavrelo za sebou dvere. Pomaly som dokráčal k nim a oprel sa o palicu. Kapucňu som mal stiahnutú hlboko v tvári, nebolo vidieť jediný môj vlas. Previazané oči a všetok prach na mojom plášti pôsobili tradičný vzhľad niekoho starého aj keď po chvíli si človek všimol, že to tak nieje. Bol som na to príliš veľkého vzrastu a moc som sa nehrbil. Bol čas sa od tiaľto zase zdekovať niekam preč. Kto by tu aj ostával. Bola tu nuda a neustále napätie ktoré mi začínalo liezť na nervy, aj keď zo začiatku vo mne vyvolávalo také príjemné tajomno. Mal som svoje zásady a myšlienky, ale bol čas na chvíľu si zase zmeniť životný štýl. Dokonca už ani alkohol mi v Otogakure nechutil a to bolo čo povedať. Čas na prechádzku. Pomyslel som si ironicky.

Ještě jsem s ním chtěla mluvit, když měl plán ohledně Iwy, chtěla jsem jako velitel ANBU vědět podrobnosti, proto jsem zůstala. Stála jsem ale v koutu a sledovala procesí, které naléhalo na mise a snažilo se zaujmout Madarovu pozornost. Zajímavé. Já o to nestála a stejně mi ji projevoval. I když krutěji než k ostatním. Kdybych to už nebyla já, litovala bych, že jsem stále pod jeho vůlí. Přemýšlela jsem, kdy nastane ten pravý čas k tomu, aby to nenápadně zjistil...

Inu, nedá se nic dělat. Je čas... pomyslím si a přejdu ke skříni v kanceláři. Na Killuniinu otázku se jen usměju. Vyber si své lidi a ukaž, že jsi dobrý velitel. To je vše. Propustím jí a když se kancelář vyklidí, převléknu se do zbroje. Vezmu si meč a zbytek vybavení. Pak vyjdu z kanceláře ven. Jdu na misi, přebíráš velení vesnice. Povolen pasivní průzkum a obrané akce, armáda neopustí vesnici a krom týmů které jsem osobně vyslal na misi ven nikdo nikam nejde. Pokud chce někdo mise, dej jim práce ve vesnici a za dva dny zorganizuj společné cvičení. A žádné vylomeniny, všechno se dozvím... Na ta slova odejdu pryč.

// přesun

"Jak milé." procedila jsem, zase někam jde a já nevím kam a co tam bude dělat. Tohle hlídání ě už přestávalo bavit. Zase jsem stála ve své bývalé kanceláři. Stoupla jsem si k oknu a pak se zadívala na Killuniu. Doufám že nikdo nepřijde asi bych milá nebyla.

Madaru som počul až velmi zretelne. Odišiel a to bol akurát tak vhodný čas pre mňa. Počkal som kým Reina vojde do kancelárie a s úsmevom na tvári smerovaným k tomu muzikantovi zase odišiel. Vyzeralo to akoby som šiel na misiu s Madarom a sem na neho prišiel počkať. Niekomu to mohlo prísť divné, ale jediný komu sa mohol môj odchod zdať podozrivý bol už za dverami a nakoniec mohlo to byť niečim úplne normálnym, že som odišiel.
Skočil som si v rýchlosti pre pár dôležitých vecí a vyrazil k bráne.

(Presun)

(pardon za čekání, nečekaně jsem odjela )

 Otočila jsem se od okna opět na Killuniu. (ne opravdu jsem nevstoupila teprve do kanceláře byla jsem v ní celou dobu).  Přešla jsem k jedné ze skříněk napravo od stolu a chvíli v ní hrabala, až jsem vytáhla  složku. Podala jsem jí ji.
"Tady si ji prostuduj a hned ji zase vrátíš!" řekla jsem jasně a srozumitelně nepotřebovala jsem aby se mi listiny toulali někdo po vesnici.

"Není zač." pronesla jsem pomalu a šla složku zase založit zpět mezi ostatní. Pak ji zavřela a chvíli se o ní opírala rukama. Vracel se mi ten pocit, kdy jsem tu byla paní já. Chybělo mi to. Pohladila jsem skříňku a pak přešla ke stolu. Tohle byla kdysi moje kancelář. Rozhlédla jsem se po ní důkladně, téměř nic se tam nezměnilo. Měla jsem tu svou kočku, své leopardy. Teď nemám nic než nesmrtelnost a pár znovuvzkvétajících emocí, které ještě nesmím prozradit ostatním. Dopadla jsem na samé dno. Obešla jsem stůl a posadila se do křesla a uvelebila se. Zavřela jsem oči a v mysli se mi promítalo jak přesně v téhle kanceláři se mě pokusil Faito zabít lstí. Jak vytvořil vzpouru. Jak jsem převzala křeslo po Orochimarovi. Vzpomínky se vždy jen na okamžik zastavily a zase plynuly dál. Střídaly se. Nemohla jsem se občas ubránit úsměvu.

Vzhlédla jsem a chtěla si konečně na někom ventilovat svoje nervy, ale pak mi řekl o mém vzhledu to už jsem pomalu vstávala a kdybych mohla tak rudnu v obličeji vztekem. Dokončil to úžasně. Reiničko? To už jsem po něm vystřelila shotonové shurikeny.
"Dovol mi otázku...Zetsu....když tu tak debatuješ o mém vzhledu, jak starý si ty? Vsadím se, že tvůj otec je Tyranosaurus." procedila jsem skrz zaťaté zuby

Pomalu se na něj otočím.
"Nechci raději vědět, která z rostlin byla tvá matka, třeba Cykasa ta je ti docela podobná." Pak jsem se zase posadila zpět do křesla.
"Nepřišel si mě ale navštívit jen tak z dobré vůle že? Poslední dobou, když za mnou někdo přijde něco chce a není to zrovna dvakrát hezké."

"To chápu, neboj nechám si to pro sebe, ale nediv se až zmizíš a já si jí sem pořídím, aby mi aspoň občas připomněla jak vlastně vypadáš až se zase na pár let vypaříš." Otočila jsem se křeslem na něj a chvíli ho pozorovala, zatímco jsem si promýšlela co mu odpovím na jeho otázku.
"Mám se.....mrtvě, nejsem Otokage, nemám rodinu, nemám částečně svobodu, nemůžu spát, vypadám jak dřevo a vážně jsem se dlouho nezasmála. Trčím tu zavřená, pak se dozvíš, že člověk co tě chtěl kdysi zabít je Mizukage a ty máš zákaz ho jít zabít. Může se cítit mrtvola frustrovaně?" dala jsem si pomalu nohu přes nohu a založila si ruce na prsou.

"Až se stavíš příště tak mi ji přiveď a neměl bys mě nejdřív požádat o ruku než mě představíš mamince?" postavila jsem se a přešla k oknu.
"Tobiru není přes kolena, je to můj synovec. Je to syn mé sestry." podívala jsem se na něj vážně

"Tobiru se mě pomalu bojí, holt mě má pověst předchází. Tahle část rodiny mě nepodporuje." pronesla jsem sklíčeně.
"Tak proč jsi tu, myslím, že už je dost srandy, i když jsi první kdo mě za tu dobu co jsem mezi živými pobavil." sledovala jsem dění ve vesnici. I tenhle pohled jsem už zapomněla.
"KDe máš svou drahou tmavou polovičku? Myslela jsem že jste jako dvojčata."

"Zajímavé, koukám že těch trapáků se čím dál tím víc rozšiřuje." posadila jsem se na parapet. Nečekala jsem že by se Madara mohl objevit hned po svém odchodu. Celkem se mi tu začalo velice líbit.
"Hm a co je ve světě nového, znáš to Oto má přísná pravidla nesmíš dovnitř ani ven, nikam se nedostanu, vlastně jsem z vesnice byla jen párkrát, máš nějaké drby?"

"Páni tobě ta pusa jede." usmála jsem se.
"Tak Kisuke to mě nepřekvapuje, jmenuj mi někoho kdo mě zabít nechce." mrkla jsem na něj. "V Konoze to je novinka tedy. A Benjiro není náááhodou takhle mrtví? A o Shuketsu mi ani nemluv. S oběma organizacema jsem měla už co dočiněníl" pronesla jsem nakvašeně, ale byla jsem ráda za jeho přítomnost konečně někdo s kým jsem si normálně mohla promluvit, aniž bych se rozčilovala nebo on by po mě něco chtěl .