Tréninkové prostory

Vykoukla jsem zpoza rohu. Kde jinde hledat senseie než na cvičišti. Podvědomá hloupost žáků. V první chvíli jsem nevěděla, jak bych se měla cítit. Po tolika popáleninách z útoku na Kumogakure, které mě vlastně nakonec zachránily před výslechy a odhalením a pomohly mi utéct, jsem si ještě připadala zvláštním způsobem otupělá. Nemohla jsem najít svůj způsob uvažování, všechno se ve mě pletlo, myšlenky přeskakovaly jedna druhou a neudržely se na místě. Nejdřív mě kupodivu zasáhlo poznání z ženské stránky věci. Žárlivost. Nikdy jsem u senseie ještě neviděla takový výraz jako když se teď díval na Killuniu. Vypadal, že je jí zcela ohromen. Neznala jsem ji dobře, ale míjela jsem ji už dlouho. Vždy trénovala až do vyčerpání a to já neuměla. Možná mu ji Otokage přidělil jako novou studentku, když já jsem zklamala. Nebo možná dostal na starost i tu druhou? Ale ta nevypadala na Killuniinu nebo moji hodnost, minimálně její technika se tomu ani zdaleka nepřibližovala. Mohl mít ale úplně jiné studenty. Třeba tu teď nejsou. Koneckonců jsem byla pryč tak dlouho! Ani to ale na uzdravení popálenin nestačilo. Pod ukradeným nemocničním pláštěm, který byl díky cestě na mnoha místech rozpáraný a po kterým jsem vlastně neměla vůbec nic, se ještě červenala spálená místa. V lepším případě. V horším byla pokrytá zaschlou krví, jak jsem se snažila se sama ošetřit, abych se dokázala vrátit domů. Nejhorší to asi bylo se vlasy. Jelikož jsem je vlastně vůbec neměla, když jsem utíkala a nechala jsem si je dorůst v jediném okamžiku svou technikou, která umí vlasy prodloužit, tak jsem měla pocit, že mám do hlavy místo nich zabodané jehličky. Tisíce a miliony jehliček. Dalo se to zvládnout, až na to, že jsem jejich bělost měla promelírovanou krví. Když jsem se zase trochu vzpamatovala ze soustředění na bolest, vrátila jsem se k nim pohledem.

Druhý pocit, který mi v hlavě zanechal podstatnější stopu, byla moje vlastní bezcennost. Nechala jsem se zajmout. Nechala jsem se zranit bez boje. Utekla jsem z mise, aniž bych věděla, jak je na tom svět. Dopustila jsem, abych zůstala naprosto dezinformovaná. A místo abych podala hlášení, běžela jsem sem. Třetí významný pocit mě překvapil snad nejvíc. Stud. Podvědomě jsem si plášť přitáhla blíž k tělu. Stud a vina. Věděla jsem, že si mě už musel všimnout. Možná ne přítomné ženy, ale on určitě. Byl přece jen Jounin. Ale vyjít na světlo jsem si netroufla. Když mě takhle uvidí, stejně už mě nebude chtít za studentku.

Měnil tváře jako masky. A přitom na tónu hlasu by to člověk nepoznal. I když pravda, slyšela jsem ho jen z dálky. Trochu jsem zakolísala a pevněji jsem se chytila rohu zdi, za kterým jsem se schovávala. Bylo by nepříjemné teď spadnout, když jsem se na nohou udržela bez větších problémů celou cestu. Bohužel jsem neměla bezchybnou kondici ani před nehodou a teď to bylo ještě horší, proto jsem si dělala pravidelné přestávky. Teď už jsem byla na nohou dlouho. Ani jsem si to neuvědomovala. Byla jsem jako zkamenělá. Přemýšlela jsem, co bych měla udělat. Příčilo se mi, že by mě takhle měly vidět prakticky neznámé ženy. Dokonce se mi i příčilo, že by mě takhle měl vidět sensei. Něco uvnitř mi napovídalo, že by to tak ale mělo být. Nezáleží na těle ani na jeho stavu, jsem kunoichi a mám podat hlášení. A opak nic neomlouvá. Bojovala jsem s tím pocitem. Tentokrát jsem ho splnit nechtěla, jako kdyby mě zranění zlomilo na dvě poloviny a ty se nemohly shodnout, nemohly vykonat jednoduchý příkaz. Nakonec jsem se přemohla a vyšla blíž.

Měla jsem trochu nejistý krok, zastavila jsem se až kousek před senseiem. Kdyby to byl kdokoli jiný, koho bych znala, padla bych mu kolem krku. A možná bych plakala. Ale tohle byl můj tichý, milý sensei. Mistr převleků. To by byla jistě pěkná přezdívka. Byla jsem si jistá, že by to neocenil. Místo pozdravu nebo obětí jsem se tedy uklonila. Rozpuštěné vlasy mi sklouzly ze zad podél ramen a odhalily  spálený krk. Rudá kůže se táhla až pod vlasy, což bylo skutečně podivné, protože s takovou spáleninou bych neměla mít vlasy žádné. Narovnala jsem se. Dalo mi to zabrat. I každá složitější myšlenka byla těžká.
"Selhala jsem."
Po téhle větě byly i jednoduché myšlenky těžké. Natož slova. Stála jsem ale hrdě. Podvědomě jsem ztuhla v naprosto bezchybném postoji. Bylo jasné, že pod pláštěm nic nemám, už díky mnohdy zarudlé před časem spálené kůži, která díky mnoha trhlinám vykukovala na více místech, než by měla. Už jsem se o to nestarala. Musela bych se začít omlouvat za vše od toho, co se stalo až po to, jak vypadám. A na to jsem neměla sílu. Prohrábla jsem si prsty vlasy, odhrnula jsem si je z čela. Cizí brýle na nose mi příliš neseděli. Další věc, kterou jsem ukradla cestou, abych alespoň trochu viděla a zachovala si trochu důstojnosti. Zadívala jsem se na prsty, na kterých mi uvízla krev. Ani jsem si toho nevšimla. Mohla jsem se uzdravit, uměla jsem perfektní techniku. Neměla bych za chvíli ani škrábanec. Jenže já neměla chakru. Vyčerpala jsem svůj limit na bolestivý růst vlasů technikou, u které to ani nebylo primárním cílem. A zbytek šel na cestu a na jednoduché techniky, které mi pomohly ukrást si po cestě vše, co jsem potřebovala, abych dorazila domů. Skoro jsem měla chuť se začít hystericky smát. Jestlipak by mi slušely melíry barvy krve?

Sklopila jsem pohled k zemi. My všichni jsme selhali. Takže ani on nic nezjistil. Možná jsem měla být prozíravější. Měla jsem zůstat s ním, najít ho, krýt, pomáhat mu. Být jeho pravou rukou, studentkou v pravém slova smyslu. Ale copak jsem se od něj mohla učit, když jsem byla daleko? A když jsem byla tak hloupá, že mi fakt, že je Rei ve vesnici došel až potom, co mi zmizel z očí? Kdybych ho zadržela, možná bychom měli alespoň jednu malou informaci, což je víc než nic. A pak řekl něco, co jsem nečekala.

Nechápala jsem, co mi vlastně říká?
Ale já... on...
Srdce mi zběsile bušilo a já se znovu dostala do situace, kdy jsem nevěděla, co udělat.
"To není mým přáním," odhodlala jsem se po chvíli, kdy jsem se vzpamatovala. "Vlastně bych měla říct, že to není přáním mé vesnice."
Tentokrát jsem k němu zvedla sice vyděšený, ale pevný pohled.
"Byl jste mým senseiem po jedinou misi, která navíc skončila neúspěchem. Nestihl jste mě naučit všechno. Pokud bych se stala Jouninem, byla by tu šance, že dostanu vlastní žáky a dokud nebudu znát vše, co mi můžete dát, nebudu toho hodna. Stále mi chybí znalosti a schopnost ochránit výsledek mise a s trochou štěstí i spolubojovníky..."
Svoje slova jsem nechala vyznít do prázdna. Ani jsem netušila, kde se to ve mě vzalo. S lidmi, které jsem měla ráda, jsem mluvila dlouze. Dlouhé věty a složitá souvětí, filozofické úvahy. Pomáhalo mi to vyjádřit to, co jsem měla na srdci. I když i mě samotnou to občas zmátlo víc než jednoduchá věta.
"Chtěla bych... Pokud bych měla právo volby, prosila bych vás..." nadechla jsem se k pokračování. "...Abyste mi dal ještě jednu šanci prokázat schopnosti při misi a trénovat nové techniky pod vaším vedením."
Srdce se mi zklidnilo. Řekla jsem všechno. Při celém tom mluvení jsem zapomněla na bolest. A teď jsem jen hleděla na něj a nevěděla, čemu mám věřit. Možná se zdálo, že je na mě hrdý. Ale na druhou stranu se mým povýšením mohl i jen chtít zbavit obtížného břemene, které ho zbrzdilo při poslední misi. Kdybych něco udělala jinak, možná bychom tu teď takhle nestáli. Mohl si myslet totéž. Mistr převleků. Snad poprvé mě jeho chování znepokojovalo. Stála jsem před ním prakticky nahá, až na ten hloupý, potrhaný plášť, a on mi jen bez sebemenšího zájmu oznámil, že jsme všichni selhali a pak se na mě usmál s tím, že mě povýší. Neuklidňovalo mě to. Stále jsem byla jen malá dívka, která má strach. Měla bych se radovat z toho, že mi navrhl něco, po čem jsem tak toužila. Přání být Jouninem mě dohnalo do jeho učení, to kvůli tomu mě Otokage-sama přidělil jako žáka zkušenějšímu shinobimu. A když jsem se toho přání prakticky vzdala jako někdo, kdo pro svou vesnici není dostatečně dobrý, mělo se mi vyplnit?

Trochu jsem couvla. Jeho plačící maska se mi vůbec nelíbila. Někomu se to mohlo zdát efektivní, ale na mě víc zabrala jeho slova.
"Můžu mít podmínku?" dovolila jsem si ho přerušit. "Únavu zvládnu, ale bez oblečení bojovat nechci."
Prohlédla jsem si jeho oblečení. (Jelikož nevím, co má postava na sobě, stačí následující slova nahradit čímkoli, co se dá bez větší újmy sundat a půjčit.)
"Chtěla bych si půjčit vaši vestu. Nezničím ji, slibuji."
A pokud ano, určitě bych zaplatila novou. Otokageho autoritu ale nikdo nesmí zpochybňovat. Dokonce i kdybych měla bojovat nahá. Stejně jsou to taky jen ženy a sensei... Sensei bude mít dost práce s vlastním protivníkem. Doufám. Odhodlaně jsem se usmála.

Byla jsem připravená. Pořád mi trochu splývaly myšlenky, ale přesun k pozitivnějšímu tématu a jistá půda pod nohama mi daly prostor normálně uvažovat. Raději bych čelila Killunii. Znala jsem ji. Od druhé jsem nevěděla, co bych měla čekat, každopádně o to větší výzva by to byla. Nehledě na bolest, na zranění a na oblečení, já nesmím prohrát! Neexistuje nyní nic důležitějšího, než dokázat Mareovi, že za něco stojím. Sama sebe jsem překvapila, když jsem ho v duchu oslovila křestním jménem. S tou odhodlaností a sebedůvěrou bych to neměla přehánět. Musím být dobrá jen tak, jak je to vhodné. A to je momentálně jakákoli úroveň, se kterou jednu z nich porazím.

V duchu jsem se pousmála, navenek jsem zůstávala vážná. Bylo mi trochu líto, že se rozhodl nevyhovět mému požadavku. Ale to se možná změní, pokud se mi podaří vyhrát. Tomu se říká skutečně silná motivace. Měla jsem málo chakry, to zaprvé. Druhý problém byl, že jsem prakticky neměla žádná útočná Jutsu. Byla jsem průzkumník a lékařský ninja. Tohle bylo trochu mimo kompetenci. Ale od toho jsou tréninky. Ne nadarmo se říká, že když je těžko na cvičišti, bude lehko na bojišti.

Nestáli jsme od Killunii tak daleko. Udělala jsem pečetě na jedinou techniku, kterou jsem teď mohla použít. Katon: Gōkakyū no Jutsu. A to ještě ve chvíli, kdy stál Mareo přede mnou, dívka to tedy neviděla. Koneckonců jsem si sama prošla horšími popáleninami, než by jí mohlo způsobit to, co chystám. Jakmile se rozběhl sensei, rozběhla jsem se i já. A pak už jsem jen přiložila ruku k ústům a foukla. Chtěla jsem Killunii především zahnat do rohu. To byla moje šance. Nebo alespoň zahnat ji blíž ke zdi tak, aby mohla uhýbat jen do stran. A nebo znehybnit na místě, než k ní doběhnu. Velká ohnivá koule letěla trochu výš - tak, aby se musela sehnout nebo uskočit dozadu blíž ke zdi. Pohledem jsem zhodnocovala, jak daleko je od stěny. Jak daleko jsem od vítězství. Pokud by tedy nějakým zázrakem nepředpokládala, že za senseiovými zády jsou právě vytvářeny mé první pečetě, to by možná stihla i uskočit do strany a zkomplikovala by mi situaci. Jak mě instruoval sensei, myslela jsem na moment překvapení.
Jakmile technika vyletěla, dovolila jsem si při běhu i trochu mluvy.
"Myslím, že si v kontextu zranění nemáme, co vyčítat," vydala jsem ze sebe jen něco mezi normální mluvou a výkřikem.
Byla jsem na tom hůř než ona, takže mě uvnitř bodal osten závisti. Ona měla vybavení, já u sebe měla jeden jediný nůž. Ani ne kunai. A i ten vypadal, že se brzy rozpadne, možná ani nedoletí tam, kam budu chtít, pokud ho vůbec použiju.
"Ale pokud si myslíš, že mě nedokážeš porazit, tak by možná Otokage-sama mohl přejít tu díru ve stropě jenom s pár měsíci nucených prací," zaprovokovala jsem ještě a přikrčila jsem se, abych zhodnotila, jaké má ohnivá koule nadělala škody a jestli k ní můžu vystartovat a použít techniku, na kterou jsem spoléhala. "Nebo s degradací!"
Zopakování si akademie a nebo raději rodičovské výuky, především společenské výchovy a lekcí slušného chování, by některým prospělo. Pojem "autorita" by totiž dobrý shinobi měl důvěrně znát, každé písmenko, každý tón. Bez ohledu na okolnosti.

Chvilku jsem tak poslouchala a sledovala co se děje. Ty kr@vo! Vyhrkhla jsem když jsem slyšela méno Killunia. Ty si ta něžná květinka o které Otokage-Kun říkal že jí mám na starost? Nebyla sem si tím vůbec jistá, ale tak nějak mi to bylo i jedno.
Byla sem v dobré blízkosti, aby mě bylo vidět i slyšet, ale nevzbuzovala jsem předtím pozornost. Bylo to u mě více než zvláštní. Todle je naše budoucí generace. Vykřikla jsem ještě. Bylo to mířeno na to co udělali se stropem. Já sem to říkala. Že ten strop je úplně na ho*no...

Měla ocas a křídla. Mohlo mě to napadnout už dřív, bohužel to moje hlava ještě nějak nedokázala zpracovat a dát si jednu a jednu dohromady. Už jsem ji viděla s křídly probořit strop, ale nedošlo mi, že bych s nimi měla počítat i když na ni posílám techniku. Zamyšleně jsem ji sledovala a poslouchala, co říká. Nechápala jsem, kdy jsem jí lhala nebo kdy jsem se přetvářela. Poháněly mne myšlenky, které jsem nijak nezatajovala a považovala jsem je za nejčistší, jaké student může mít. Posadila se trucovitě na zem. Vypustila jsem z hlavy, co řekla předtím a otočila jsem se na senseie.
"To, že se vzdaly boje znamená, že jsme vyhráli?" nadhodila jsem s menším úsměvem.
Je to jednoduché počítání. Když čtyři bojují a dva skončí na zemi, tak ti dva prohráli a ti, co zůstali na nohou, jsou vítězové boje. To mi dalo méně práce, než jsem předpokládala. A to jsem z prohry měla takový strach! Lidé jako Killunia jsou si ale zjevně sami největšími nepřáteli.

V mém postoji mě přesvědčil i sensei. A znovu mě donutil potýkat se se dvěma protichůdnými pocity. Uvědomila jsem si, že mi nyní říká "Kirin-san." To bylo zdvořilé, uctivé... Mohl mi říkat jen jménem, když jsem byla žák. Ani "Kirin-chan" bych mu nezazlívala. Ale on si vybral tohle a já se dmula pýchou. Na druhou stranu ve stejnou chvíli, kdy zabránil v pohybu Killunii v něm zabránil i mě. Hodila jsem po něm uražený pohled a založila ruce na prsou. I když to bylo spíš proto, aby ze mě nespadl můj ukradený doktorský plášť. Pak už jsem jen přikyvovala. Vždyť jsem to říkala před chvílí, je pro nucené práce jako dělaná. Nepovažovala jsem za nutné jí víc odpovídat, řekl všechno důležité. Jenže potom se objevil někdo nový a můj výraz se změnil. Nemohla jsem totiž uvěřit tomu, co slyším.

Ona. Ona řekla... Otokagemu-sama... Otokagemu-sama... Zamrkala jsem a sledovala jsem ji dál. Prohlédla jsem si ji od hlavy až k patě, obzvláště mě zaujala její páska přes oko a fakt, že asi jako jediná zde měla větší prsa než já. Ta páska se mi líbila víc. Nicméně nic z toho nemohlo přerušit to, co řekla.
"Sensei... "
Neměla jsem slova. Nemělo to cenu. Sice bychom se neměli vzdávat, ale oni ani netušili, proč by měli bojovat. Jak se mohli stát shinobimi, když v sobě neměli ani špetku citu pro uznávání autorit? A jak mohli s tímhle přístupem tak dlouho přežít? Otočila jsem pohled k Mareovi. A není něco špatně s námi? Ne. Ne, to určitě ne. Nemohla bych nakráčet k muži, jehož pozici i charakter nekonečně obdivuji, který chrání naši vesnici a naše lidi vlastním životem, nemohla bych k němu přijít a dovolit si mu říkat "Otokage-kun" nebo mu kousek od kanceláři probořit strop tréninkového zařízení. Už ty myšlenky pro mě byly jako kacířství. A ony přitom ani nemrkly. Když jsem skončila se svým prvním týmem, bláznivě zamilovaná do svého prvního senseie, přála jsem si dostat jako učitelku ženu. Tam by byla menší pravděpodobnost, že se bude opakovat situace, do které jsem se dostala. Ale teď jsem si byla jistá, že Otokage-sama zase jednou věděl, co dělá. Možná byl Mareo nemluvný, neprojevoval emoce a nechal mě měsíc v cizí vesnici samotnou, ale byl to člověk, který se o mě jinak uměl postarat, uměl mě naučit to, co mě zajímalo a jasně se už projevilo, že máme podobný charakter. Uznával to, co já a já díky němu dokázala přetvořit své nejasné názory v jasný postoj, za kterým jsem si dokázala stát. Spolkla jsem poslední slova.
"Jsme mezi barbary," vypadlo ze mě to jediné, co bylo v rámci slušnosti a stále se to hodilo pro tuto situaci.
Sensei ale zřejmě neměl moc času mě dále poslouchat, protože mu "žirafa" (nikdo mi neřekl její pravé jméno, takže mi nezbylo než o ní uvažovat titulem, který jí přiřkl Mareo) podkopla nohy. Frustrovaně jsem povzdechla a doufala, že alespoň zruší krystal, ve kterém mě uvěznil.

Takeshi

Došel jsem před cvičiště, otočil se na ANBu, uctivě se jim uklonil a řekl jsem: "Slibuji, že nevyvolám žádný konflikt a mé zbraně zůstanou po celou dobu v pochvách. Děkuji za doprovod."
Muselo je unavovat pořád se za mnou tahat, i když to byla jejich práce. Nechtěl jsem být nezdvořilý.
Vešel jsem na cvičiště a uviděl sebranku několika lidí. To nebylo jako v Kumo, sem tam někdo, všichni flákačka. Tohle cvičiště očividně mělo dost lidí v oblibě.
S klidem jsem si prohlížel tváře všech přítomných a u jedné jsem se zarazil.
Ta dívka...to je ta před branou. Musela utéct při tom útoku na Kumogakure a dostat se až sem. A ostatní ji nejspíš znají. Proč tedy cestovala s někým, kdo byl podle spisů z Amegakure?
Nevěnoval jsem jí dlouhý pohled, měřil jsem si ji stejně jako všechny ostatní.
Zůstal jsem opodál. Ani jsem nevěděl, o čem se baví, prostě jsem tam pomalým krokem obcházel a díval se na cvičné zbraně a panáky, všiml jsem si díry ve stropě a nakonec jsem se postavil kamsi ke stěně a zavřel jsem oči. Vyčkával jsem, až si pro mě Otokage pošle.

Takeshi

Otevřel jsem oči. Schylovalo se k něčemu zlému. Viděl jsem mladou dívku s...poněkud podivnými tvary těla, jak si zarývá drápy do hrudi a nabízí v šanc svůj život.
Vzpomněl jsem si na toho otravného xenofoba, který udělal totéž a doplatil na to. Tahle dívka už jen svým vzhledem ale budila dojem toho, že je něco víc než jen člověk.
"Pokud se teď zabijete, budou Vás nesnášet do konce života. Jen když budete žít dál, můžete je přesvědčit o tom, jaký jste dobrý a krásný tvor..." řekl jsem a přistoupil k nim.
"Omlouvám se. Takeshi Kenpachi, potulný samuraj. Nechtěl jsem rušit, ale nemohu připustit, aby si kdokoli vzal bezdůvodně život..."
Podíval jsem se Killunii přímo do očí.
"Nedělejte to, prosím..."

A dáš si k tomu hranolky? Zakřičela jsem na ní.
Je totální p*čovina aby si se zabíjela. Vzpomenula sem si na to co se stalo mě když sem byla ještě mladá a blbá. Kdyby znala učení poraženého ninjy, nestalo by se to.

Tohle se nám trochu vymklo z rukou. Říkala jsem, že jsme obklopení barbary. S jejím vysvětlením jsem byla víceméně spokojená, ale její následné chování mě kapku šokovalo. Opravdu se nechovala jako kunoichi. Pokud ale musela mluvit pravdu, mohla ji říct i jinak. Je to sice na hranici lži, ale lež to není. Je to na hranici přetvářky, ale přitom to k ní má daleko.
"Lež i pravda mají spoustu podob," prohodila jsem tiše. "Můžeš říct, že lžeš, když řekneš pravdu ale ne to, co chce druhý slyšet? Jak bys jinak jako kunoichi prošla třeba nepřátelským výslechem?"
Sledovala jsem její drápy doslova ponořené do těla u vlastního srdce. Tohle se bude léčit dlouho. Pokud vůbec.
"Když nemáš někoho ráda, tak přece není přetvářka si to nechat pro sebe. Když řekneš, že něco, co je žluté, není červené, tak je to taky pravda. Když nechceš říct, že víš, kde je někdo tobě blízký, můžeš jasně říct, že víš, kde není."
Základy vyslýchání. Tohle mě učil můj první sensei. Bolela mě hlava. Možná i první technika byla na můj zesláblý organismus příliš. Tím ale bylo jasné, že z téhle pasti se nedostanu, dokud mě Mareo - nyní v kůži oné ženy, Reiny myslím - nepustí. Chvíli jsem přemýšlela nad jejím jménem. Zapamatovala jsem si ho asi správně, i když jsem ho slyšela jen jednou. Přesměrovat myšlenky zpátky ke Killunii bylo těžké. Přivřela jsem oči, když jsem ucítila tlak na řasách. Přes jedno mi stekl pramínek krve z čela a pokračoval dolů po tváři. Už bych s tím měla něco udělat, ale nejspíš budu potřebovat chakru i na další věci. Nemohla jsem si plýtvání dovolit.
"Není v ničím zájmu, abys umřela."
Mareo zůstával tiše. Pokusila jsem se přemýšlet nad tím, co by řekl on.
"Neměl by kdo opravit ten strop. Odcházet, když máš rozdělanou práci, se k někomu, kdo říká jenom pravdu nehodí. A támhleta Jouninka by neměla koho učit."
A trápit, protože její vyjadřování mi trhalo uši. Ale dá se říct, že to byla dobrá volba. Tahle stoprocentně nelže a o přetvářce se u ní nedá mluvit, takže s Killunií bude sdílet určité důležité hodnoty, které by se ve vztahu senseie a žáka, mají-li tvořit dobrý tým, měly nacházet. Jelikož už teď jsme zbytek zdejších lidí přehlasovali, tak se asi odhlasoval její život. Pokud nezvedne ruku někdo, kdo tu není, což bylo vysoce nepravděpodobné.

Když jsem zahlédla Takeshiho, trhla jsem sebou. Pak jsem si znovu uvědomila, že jsem připoutaná na místě. To nebyl moc dobrý tah. Tenhle člověk mě ještě před měsícem vedl za Raikage a teď se tu ukázal jako potulný samuraj. Samuraj. To vysvětluje jeho výzbroj. Dřív mě to nenapadlo, nikdy jsem samuraje neviděla. Vlastně jsem v tomhle byla trochu barbarem já a měla jsem za to, že už prakticky "vyhynuli." Není divu, svět shinobi je převálcoval na plné čáře.
"A navíc," pokusila jsem se tvářit, že mě ten muž neznervózňuje. "...Který šílenec by se zabil, když by ho někdo zrovna nepřímo nazval dobrým a krásným tvorem?"
Žena asi ne. Muži to občas měli v hlavě pomatené. I když Takeshi byl na ni možná kapku starý a hodností o dost výš. Zase se mi myšlenky stočily někam, kde jsem je nechtěla mít. Ale udržet pozornost bylo těžké, tak těžké! Nehledě na to, že se tu zřejmě lidé sházeli jen aby se podívali, že jsem kromě toho pláště takřka nahá! To nemůže někdo projevit trochu sociálního cítění a půjčit mi alespoň plášť? V téhle situaci to asi bylo hloupé přání. Měla bych se soustředit na to, že tu někdo chce spáchat sebevraždu v přímém přenosu.

// Trojky, možná čtyřky? Ideální velikost. Ale pokud má Killu na sobě to, co na avataru, tak to Kirin nemohla dobře odhadnout a mohla se splést.

Takeshi


I když jsem se opravdu ujistil, že Kirin je skutečně ta slečna z Kumo, nehnul jsem ani brvou. Jako bych ji neznal. Jedna z nejméně oceňovaných, avšak velice cenných vlastností samuraje.
Ta dívka, Killunia, byla ale trochu zmatená.
"Takže i kdyby se zvedly tři hlasy proto, abyste zemřela, neudělal byste to? Byla to tedy jen planá výhružka?
Poradím Vám to, co jsem poradil jednomu mladíkovi. Nikdy nedávejte svůj život v šanc, neboť na světě je spousta hyen, které si ho bez otálení vezmou..."
Podíval jsem se na všechny přítomné a vida, že Kirin je opravdu ve špatném stavu, vzal jsem ji kolem ramen.
"Pojďte, slečno, posaďte se..."
Na chvíli mne přemohl stud, neboť mi až teď došlo, v jakém oblečení tam stojí, pak jsem ale s klidem odepnul zbraně, sundal jsem si kyrys, prošívanici a tu jsem dal slečně.
"Možná je trochu stará, ale zaručeně zahřeje..."
Možná je i trochu těžká, ale bylo to to jediné, co sjem mohl v danou chvíli udělat. Navíc, mně zima nebyla, měl jsem okolo skoro celého těla omotané látkové obvazy.
Když jsem se ujistil, žeje vše v pořádku, obrátil jsem se zpět na Killuniu.
"A teď Vy. Co Vás tak moc vytočilo, že jste se tak bezhlavě chtěla odevzdat spárům smrti?"


//Přestaňte tu řešit prsa, všechna jsou nádherná :-p
Odepíšu cca kolem páté, šesté.