Tréninkové prostory

Byla jsem připravená trénovat. Postavila jsem se, připravila si pečetě a zhluboka jsem se nadechla a vyfoukla vzduch.
Ehe?
Rozhlédla jsem se, ujistila, že tu nikdo není a uklidněná faktem, že toto selhání nikdo neviděl, pokračovala. Tentokrát správně.
Připravila jsem pečetě.
"Katon: Gōkakyū no Jutsu!"
Povedlo se. Skoro. Místo jedné velké jsem ale vytvořila jednu malinkatou ohnivou kouli, která opodál zapálila jeden list. Shořel a popel z něj spadal na zem.
Dostala jsem tik do oka. Začínala jsem být zoufalá. Potřebovala jsem to dokázat. Jinak mě člověk, kterého jsem začala mít ráda, nebude mít rád. A to bylo pro mě moc důležité. Zaťala jsem pěsti a zase jsem je uvolnila, abych se pustila do tréniniku. Znovu a znovu, dokud se mi to nepovedlo.

"Katon: Gōkakyū no Jutsu!"
Po úspěšném vytvoření techniky jsem klesla na zem, lehla si do trávy a spokojeně oddychovala. Bolelo mě všechno. Od úst, ve kterých jako kdybych měla stále oheň až po prsty, ve kterých jsem cítila mírné mravenčení po neustálém skládání pečetí.
Zvládla jsem to.
Ta myšlenka byla velmi příjemná.
Zvládla jsem to a ta impozantní žena mě za to určitě pochválí!
Neviděla jsem před sebou žádný jiný cíl. Jakmile se vydýchám, půjdu zase za ní.

//Přesun

Stála jsem před ním, ruce spojené v nervózním gestu a sledovala, co dělá. Přímo mě bolelo, když mé svitky dopadly na podlahu.
Au...
A poté mě překvapil otázkou.
"To záleží na tom, co mě vy můžete naučit," odvětila jsem rozvážně.
To ostatně byla pravda. Byla jsem medička, byla jsem kunoichi, která se raději schovala a pozorovala, než aby se dostala do přímého boje. Pozorovat lidi, zkoumat je... to bylo moje. Ale jestli to budu umět záleželo na tom, jakého budu mít senseie a já se na něj zatím dívala stále nedůvěřivě. Smířila jsem se se svým osudem rychle, koncekonců to byla Otokageho vůle, ale i tak jsem byla stále vyvedená z míry z toho, odkud znal mé jméno.

Udělala jsem, co řekl. Pomalu, nedůvěřivě jsem se blížila ke svitkům. Když k nim poslal kunai, jen jsem vzhlédla k němu a hodila po něm pohled alá: Děláš si ze mě legraci? Tohle jsem neznala. Vždy jsem trénovala vážně, na život a na smrt nebo s tréninkovými panáky. Ale že by mě někdo nepustil ke svitkům, díky kterým se zlepším, to mi přišlo... neúčelné. Kunai u mé hlavy mě nevyděsil, vyděsila mě mlha. Byla jsem ráda, když jsem viděla a jiní neviděli mě. I z toho důvodu mě ale děsil pravý opak. Brzy jsem ucítila jeho pěst na mém břiše. Překvapeně jsem vydechla a rozkašlala jsem se. Vlasy se mi nějakým překvapivým způsobem uvolnily z gumiček, bylo to jako reflex a po copech za překvapivou chvíli nezbylo vůbec nic. Jeho pěst najednou byla omotaná mými vlasy. I druhá. Byly až překvapivě dlouhé. Ta technika neměla přímý název v japonštině, říkala jsem jí, jak jsem chtěla. Nepotřebovala jsem k ní nic.
"Já nejsem... nejsem panenka na hraní!" po tom nenadálém výkřiku mi vlasy sklouzly z jeho rukou a jen mi v prodloužených pramenech nepřirozeně povlávaly kolem hlavy.
Jako kdyby zde byl vítr. Jako kdybych byla prokletou Medúsou a měla kolem hlavy hady plné jedu.
"Rozumíte? Máte být někdo, koho mám uznávat, cítit autoritu a obdivovat! Máte mě naučit, jak být lepším člověkem!"
O učení jsem nevěděla vůbec nic, ale tímhle jsem si byla jistá.
"A vy... a vy... vy..."
Vlasy mi spadly na ramena a zdálo se, že se trochu zkrátily. Shinobi by měl být klidný. Kunoichi by měla být o to klidnější, protože ženy jsou náchylnější k emocem. Musela jsem být klidná, pro Otokageho.
"Neznám ani vaše jméno a už jste si vydobyl právo mi ublížit! Tohle učitel... správný učitel tohle nedělá."
Brala jsem to jako kdyby neurvale porušil vůli Otokageho a ublížil mi, vzal mi moje svitky, měl ze mě legraci... Jinak řečeno neplnil správně jeho příkaz. A to byl v mých očích ten největší, neodpustitelný zločin.

Hleděla jsem na něj jako kdyby mě polili studenou vodou. Buď mám halucinace... nebo je pán vtipálek. Pravděpodobnost byla na obou stranou stejná. V mlze mohlo být něco, co mi způsobilo tyhle halucinace a nebo se dokázal tak dokonale proměnit, což jsem si ale nedokázala vysvětlit.
"Halucinogeny v mlze?" pozvedla jsem obočí.
Uvnitř jsem ale praskala vzteky. Jak se opovažoval mě napodobit? Pozorně jsem poslouchala jeho slova, ovládala třes vzteku. Moje vlastní vlasy se mi omotávaly kolem těla. Když se dotkly kůže, uvědomila jsem si, jak jsou jemné. Zasmála jsem se. Ne proto, že by mi přišla situace vtipná, ale protože to zalechtalo. Pak už to bylo nepříjemné, ale ten pocit už zůstal. Moje vlasy byly jemnější než jaké měl kdokoli jiný - měly přece speciální schopnost. A to mě jako ženu těšilo. Mohla jsem se podívat sama na sebe. Okusit vlastní techniku! Slyšet vlastní hlas z cizích úst. V očích se mi pomalu rozčilení měnilo na zvědavost.
"Jsi lhář," šeptla jsem, když mé dokonalé dvojče skončilo. "Lékařské techniky nejsou mojí prioritou."
Dál jsem si ho zvědavě prohlížela. Nebo spíše ji. Pokud jsem měla volnou ruku, natáhla jsem ji k jeho obličeji. Dívala jsem se do vlastních očí a viděla jsem se v nich jako v tůni. Poprvé v životě jsem si připadala krásná.
Možná to s ním nebude tak strašné...
Jen jsem si nebyla jistá, jestli to myslel tak, jak jsem to pochopila.
"Ettoo..." trochu jsem zčervenala. "Myslíš, že bych se mohla podívat, jestli máš stejné i... no... ty víš... moje..."
Jedno bylo nyní jasné. Neměla jsem problémy se studem.

Mareo Renjiro...
Hezky se mu rýmovalo jméno. Tedy pokud jsem ho správně vyslovila. Nemyslela jsem si, že ze mě udělá jiného člověka. To nikdy. Ale na tom, v čem bude žák nejlepší, má většinou největší podíl jeho sensei. Pokud budu trávit veškerý čas s ním, tak budu muset cvičit to, co řekne on. Tedy v tom budu lepší než v tom, co on neumí a co mě učit nemůže. Tak jsem to brala já. Věděla jsem, kým chci být. Ale do mých soukromých cílů mu nic nebylo - dokud mě nebylo nic do jeho.
"Dobře," přikývla jsem.
Též se mi zrovna nechtělo být příliš sdílnou. Připadal mi arogantní, neviděla jsem ho v boji a já jsem se za důstojného nepřítele zřejmě ještě nepovažovala. Jako kdyby si myslel, že ho potřebuji, že bez něj nic nedokážu a to mě uvnitř sráželo na kolena. Nevyvolávala to ve mě pocit, že bych mu měla dokázat opak. V tomhle jsem byla trochu zvláštní.
Hleděla jsem na něj s očekáváním, co naplánuje nyní.

//Ale ruce jsem ti už pustila v tomto příspěvku.

Pár minut bloudil. Když tu náhle uviděl vchod do podzemí.  "Tak tohle je dívný. Co tam asi může být?"  Nejdřív z toho měl husí kůži že můsí do podzemí. Ale po chvilce se odvážel a vešel. Jak šel tou chodbou tak uslyšel pár hlasu, jak se to tam ozývalo. Ale nevěděl jestli je to ozvěna nebo už se zbláznil. Pak uviděl světlo a pomalu a jistě se přibližoval.  Jeho zvědavost ho hnala dopředu. Strach aby se vrátil. Neměl strach z temnoty. Pro člověka co žije 20 let sám. Nechodí do společnosti a žije v temnotě. Je to asi nemožné.  Bál se nevědomosti, co by tam mohlo být. Jak se přibližoval tak byl stále víc opatrný. Když došel k světlu. Tím víc se nažil zahalit se do temnoty aby ho neviděli a dával si pozor, kam jde. Vždycky chodil ve stínech, až našel dobrý místo na pozorovaní. Co tam ta dvojice asi dělá. Ať už oněm věděli nebo nevystrčil nos ze stínu. Na to neměl odvahu. Radši zůstal v Temnotě jako vždycky. A pozoroval je dál.

Zamyšleně jsem naklonila hlavu na stranu.
"Těžko na cvičišti, lehko na bojišti," odpověděla jsem po chvíli. "Ale já dávám přednost variantě, která má před cvičištěm uvedené ještě teoretické studium."
V knihách je moudrost. A ve svitcích.
Mohla jsem si ty svitky už vzít. Ale kdyby mě zase zastavil a pokračoval v pro mě nepříjemné hře, jistě by mi zkazil celý prožitek z toho mít svitky od Otokageho v rukou. A nechtěla jsem je poškodit. Nikdy bych je například jako on jen tak neodhodila. Studium pro mě znamenalo mnoho.

Vzala jsem si své svitky. Čtu rychle. A pak už mám pár hodin na promyšlení.
"Děkuji," věnovala jsem mu úsměv. "Přijdu brzy."
Možná tu budu i o trochu dřív. Zdejší skalní převisy, když jsem si vzala lampičku, byly skvělým místem na studování. Nikdo tu nerušil, bylo tu ticho a člověk se nemusel ničeho bát. Měla jsem to tu kvůli tomu ráda. Také nebylo, kam se schovat. Všude písek, písek a písek.
Zamířila jsem pryč, ale ještě než jsem se zcela vypařila, otočila jsem se a zamávala mu. Otočka zpátky do směru cesty mi ale do cesty postavila neznámou osobu, což mi málem způsobilo pořádný šok.
"SENSEI!" zaječela jsem instinktivně, když na mě přímo ze stínu přede mnou vykoukly dvě velké, kulaté oči.
S intenzivními reakcemi jsem měla problém, často jsem nevykřikla ani ve chvíli, kdy bych měla, kdy mě něco ohrožovalo... ale já jsem měla ze tmy trochu strach. Tedy ne přímo z tmy, ale z toho, že mě někdo vidí a já jeho ne. A tohle byl toho ukázkový příklad. A právě tak se ode mě, která nikdy nekřičím, dostal výkřik, který mohl Reiovi přede mnou téměř protrhnout ušní bubínky. Když už, tak už. Udělala jsem dva kroky zpátky, v hlavě mi šrotovalo, co se mohlo všechno stát, co tu dělá, kdo to je... A vlasy mi začaly povlávat jako kdyby tu byla prakticky vichřice (což bylo ale v podzemí úplně nemožné). Prodlužovaly se jako automatická obrana, jako Medúsini hadi.
Ten člověk to tu určitě neznal, protože jinak by věděl, že jinudy než právě touhle cestou do ulic, hlavním východem, se neodchází. Alespoň já jsem si to myslela, nikdy jsem to tu neprozkoumávala celé, nebyla jsem ten typ.

Chvilku polevil v ostražitosti a už měl problémy. Když se u něj objevila Kirin a zaječela. Málem mu praskly bubínky. Chytnul se za uši, aby to zmírnil. Ale moc se mu to nepovedlo a zamotala se mu na chvilku hlava. A ze stínu vypadla postava a zahučela do toho písku pod ním. Chvilku byl mimo. Pak se probudil a zkoušel vstát. Nedařilo se mu to na vysoký tony opravdu nebyl zvyklý tak ještě spadl na zadek a chvilku seděl. Ještě se dával do hromady z toho výkřiku. Pak uviděl ještě její vlasu a tak promluvil. „Počkejte, prosím já nejsem nepřítel. Jen jsem si chtěl někde zacvičit.“ To bylo jediné, na čem se zmohl. Utíkat nemohl, protože jeho smysli, se ještě nezotavili. "Pokud mi dáte šanci ja Vám to vysvětlím.Teda pokud mi ještě dáte chvilku." Byl ještě v šoku a potřeboval se zotavit.

Když přistoupil, k němu Mareo a nabízel cigaretu, odpověděl mu. "Ne děkuji. Já nekouřím. Radši bych si meditoval." Zavřel na chvilku oči a začal meditovat. Nejsou žádný emoce, je jen mír. Není žádná vášeň, je jen klid. Pár krát se nadechl a zas otevřel oči. " A omlouvám se. Nechtěl jsem Vás nějak vystrašit. Jen jsem si chtěl jít zacvičit a nevěděl jsem, kde máte tréninkové prostory.A pak jsem uslyšel hlasy tak jsem šel za nimi. A zbytek už víte." Už bylo vidět, že byl o něco klidnějši ale pořád se na Kirin a ještě si na ní chvilku dával pozor. Protože po tom incidentu se jí ještě víc bál. A navíc je zvědaví co tu dělají, ale radši se neptal. Kdyby se začal nějaký neznámí shinobi vyptávat vypadalo by to divně a moc podezřelí.

"Odkuď jsem? Heh haha já nikam nepatřim." A začal se smát, zase mu přeskočilo nebo už se zbláznil?. "Chceš mě zabit? Posluš si nemám co ztratit." Mareho neměl mu připomínat odkud je. "Copak, jen do toho. Vadí ti troška krve?." Začal ho furt pobízet. "Třeba to zjistím v pekle, kam patřím." Už se uplně zcvoknul. Ani se nebrání v jeho očích je už jen prázdnota. Začíná už byt jen tělo bez duše. Další otázky už z něho nedostane. I kdyby to znamenalo smrt.

Znovu jsem si začala připadat, jako kdyby mě někdo z něčeho důležitého vynechal. Jinak řečeno jsem se cítila jako vzduch. Na druhou stranu to vypadalo, že jsem byla užitečná a že se dotyčný záškodník z mého křiku jednoduše zcvoknul. Sledovala jsem vývoj situace s mírně překvapeným výrazem, který se ale brzy změnil v zcela vyrovnaný, klidný. Rozhodně jsem nehodlala Mareovi v ničem bránit.
"Tenhle jeho psychický stav způsobil můj křik?" neodpustila jsem si ale malou otázečku. "Gomenasai!"
Neomlouvala jsem se ale Reivoi za to, že mu málem praskly ušní bubínky nebo za to, že z něj můj sensei pravděpodobně hodlal vyčerpat všechnu krev, ale senseiovi za to, že to díky mě možná není schopný výslechu.

"Vážit si života? Proč bych měl, vy si ho taky nevážíte." Když začal řezat, bolelo to ale stim už nic nenadělal.  "A co chcete vlastně tím řezaním dosáhnout.? Neřeknu Vám nic.“ "Každý říká Vážit si života, co s tím furt mají proboha. Je to můj život můžu si sním dělat, co chci.  Ah.. ať už mě lidi nechají na pokoji." Začal jen čekat, co se bude dít dál. Rozhodně se už ničemu nechtěl bránit, nemělo by to cenu.

Když ho na záda zvedal. Tak si uvědomil že mu usekal všechny prsty na praví ruce. To je velký problém, protože to byla zrovna ta ruka, kterou drží meč při bitvě. A vlastně už nebude moc dělat ani pečetě tak život shinobi už může zahodit. A začal přemýšlet co bude dál. Vývíjí se to podle něj zatím zajímavě.

/Přesun