Tréninkové prostory

Ten chlap byl bez prstů. A nekřičel. Nedal najevo bolest. Zírala jsem za ním s pozvednutým obočím. Asi byl mutant. Nebo feťák. Jinak jsem si to nedovedla vysvětlit. A navíc normálně mluvil! Rozloučila jsem se se senseiem a ještě chvíli jsem tam zůstala s bradou přišpendlenou tím překvapením - šokujícím člověkem (mutantem!) - pevně k zemi.
Nakonec jsem se probrala, pokrčila rameny a vytáhla svitky. Možná mi sensei později vysvětlí, jak to bylo možné. Každopádně jsem ho po téhle příhodě začínala mít docela ráda. Udělá pro vesnici cokoli. A to mi imponovalo. S jedním svitkem v ruce jsem zamířila pryč. Ještě po cestě jsem ho rozevřela a aniž bych na ni dávala dokonalý pozor, zběžně jsem si prohlížela ilustrace k technice.

//Přesun

Trochu ospalá jsem se ve smluvenou dobu vrátila do tréninkových prostorů. Stihla jsem nastudovat obě techniky. A-ranková pracovala s postupy, které jsem ještě neznala. Neměla jsem žádnou tak těžkou techniku, kromě lékařských, které ale pracovaly na zcela jiné bázi. Možná by mi ještě prospělo se předtím trochu prospat, ale na to už nebyl čas, byla jsem tu tak tak v určeném termínu.
Posadila jsem se na jeden ze skalních převisů a čekala, až uvidím přicházet Marea.

Jistě, že bylo čekání nudné. Jistě, že jsem měla chuť mu skočit kolem krku samou radostí, že mě ho ušetřil a dorazil s tak malým zpožděním. Jenže se to nehodilo a navíc mě cosi v jeho postoji neúnavně přesvědčovalo, že je určitě strašně unavený. Kdo ví, kolik času musel strávit s tím zvláštním člověkem, který necítil bolest, ale z mého křiku šel do kolen.
Byl opravdu zvláštní.
Hbitě jsem vyskočila takřka do pozoru, ale když přišel až ke mě, skoro mi bylo hloupé přerušovat nastálé ticho.
"Konichiwa, sensei," osmělila jsem se nakonec k hovoru a tváře mi polila červeň nervozity.
Jistě bude očekávat pokroky, ale já opravdu s praktickou částí technik čekala na něj.
"Nastudovala jsem obě techniky, ale ani jednu jsem bez vás prakticky nezkoušela," oznámila jsem mu svůj postup. "Ale samozřejmě jsem se naučila pečetě a sehnala dva svitky a štětce pro Scroll Communication Technique."
Snad to nebylo málo. Možná bych pokročila víc, kdybych sama začala trénovat, ale pro mě byl rozkaz svatý, svědomí mi prostě nedovolilo cvičit, dokud nepřijde a neřekne, že můžu. Světe div se, uvykla jsem si na něj v době, kdy u mě ani nebyl.

Nedokázala jsem v jeho obličeji číst a tak jsem se prostě pustila do cvičení. Postavila jsem se ke stěně. Přišlo mi to pro začátek jednoduché, schovat se za místo, které důvěrně znám.
"Meisagakure no Jutsu," prohlásila jsem klidně a pustila jsem se do pečetí.
Neměla jsem kam spěchat, mohla jsem se soustředit na každý krok, před očima se mi zobrazovala písmenka jako kdybych měla fotografickou paměť. To ale přímo ne. Jen dobrou paměť, ta mi byla vlastní. A to mi stačilo.
Když jsem dokončila pečetě, zdálo se, jako kdyby se přede mnou rozvlnil vzduch. Částečně mě ukryl, ale technika nebyla dokonalá. Byla jsem si jistá, že jsem vše udělala správně - tedy kromě toho, že jsem neměla zkušenost a netrefila jsem rychlost a spotřebu chakry.
"Méně chakry, vyšší rychlost," zamumlala jsem sama pro sebe a chystala jsem se vyzkoušet techniku znovu.

Pravda byla, že ho mé výsledky mohly překvapit, ale já byla z klanu mistrů na ovládání chakry, ovládala jsem techniku, která mi uzdravovala buňku po buňce. Ovládání chakry bylo zkrátka moje. S elementárními technikami bych ale měla problém, jejich ovládání bylo trošku jiné.
"Meisagakure no Jutsu!" prohlásila jsem již asi po páté.
Čelo se mi pomalu orosilo potem, ale technika se mi konečně podařila. Sice jsem ji neudržela dlouho, protože už mě trénink A-ranku tolikrát po sobě unavil, ale stačilo to na vyrovnání chakry.
Už to umím...
Pro někoho je A-rank příliš těžký na dvoudenní trénink. Budu samozřejmě trénovat déle, abych ji zvládla dobře. Do týdne bych ji mohla znát jako své boty. Ale pro mě jsou na základ pro tohle dva dny dost. Naopak, jak jsem dobře věděla, C-rank s elementy mi trval naposledy celých pět dní. To prostě nebylo moje. Učila jsem se jí prakticky jen kvůli Reině. Teď už se třeba elementům nebudu muset věnovat vůbec. Doufala jsem v to. Otočila jsem se k senseiovi s očekáváním dalších pokynů nebo výtek k poslednímu pokusu.

Po očku jsem mrkla ke dvěma svitkům rozloženým kousek od nás na zemi. Chtěla jsem. Ovšem, že jsem chtěla. Ušetřilo by mi to spoustu času. Nám oběma. A mohla bych si zajít vypůjčit další techniky a další a další a naučit se toho víc, abych mohla na Chuuninské zkoušky!
"Chtěla bych to zkusit, sensei," odhodlala jsem se k odpovědi.
Tuhle jsem sice zvládla nastudovat, ale ne tak podrobně, takže pro mě bude pravděpodobně trochu větším oříškem. Na druhou stranu byla nižší ranka a se známou manipulací chakry, takže jsem se jí nebála. Alespoň trochu síly navíc jsem v sobě najít musela. Jinak bych byla špatná shinobi.
"Až budeme v boji, nikdo se mě nebude ptát, jestli mám ještě dost chakry na další techniku," dodala jsem, abych ospravedlnila své (snad ne ukvapené) rozhodnutí.

"Hai," přikývla jsem pouze.
Skoro obřadnými pohyby kopírujícími teoretický postup, který jsem prakticky měla po noci studování před očima, jsem před sebe připravila dva svitky.
Tentokrát jsem jen utvořila pečeť, neříkala jsem název techniky. Nebylo to potřeba. Měla být použita ve chvíli, kdy špehujete a to není dobré místo pro hlasité výkřiky, které vám v žilách rozproudí adrenalin a chakru. Alespoň jsem si myslela, že je to proto.
Začala jsem psát, ale nic se nestalo. Když jsem byla takhle blízko konci sil, moje ovládání chakry bylo svým způsobem hrubší, rozhodně se nepodobalo jemným způsobům, se kterými jsem se léčila. Přestala jsem, na chvíli jsem zavřela oči a snažila jsem se uklidnit, uvést se do chvíle, kdy se budu zase zcela soustředit.
Pak jsem to zkusila znovu. Tentokrát už se na druhém svitku něco objevilo, což mi dalo znát, že konečně používám správné množství chakry. Jenže to nebylo to, co jsem psala na první svitek, jen na mém psaní nezávislé čáry. Zamračila jsem se a s hlavou nakloněnou na stranu přemýšlela o problému. Množství chakry bylo jistě správné. A rychlost psaní a další věci přenos nemohly ovlivnit, takže jsem nechápala, kde je chyba.
Nakonec jsem se musela smířit s nutností zkušenosti. Udržovala jsem stabilní množství chakry, které mi proudilo do dlaně a skrze ni do štětce. Vzdala jsem pokusy o složité znaky hiragany a katakany a udělala jsem něco jednoduššího. Prostě jsem nakreslila sluníčko. Na druhém svitku se objevilo trochu... nepřesné, šišaté a zkrátka zvláštní, ale rozhodně to bylo nejblíž původnímu úmyslu ze všeho, co jsem zatím zkoušela.
Odhrnula jsem si pramen vlasů z obličeje a zírala na své veledílo.
No... Tentokrát jsem se moc nevyznamenala.

Zatnula jsem ruku v pěst, v druhé jsem doslova drtila štětec. Cloumal mnou vztek. Copak si opravdu myslel, že bych mohla nechat svou vesnici padnout? A copak opravdu nedokáže uznat sílu našeho Kage? Jeho by přece nikdo neporazil, vesnice by proto nepadla! To, že shinobi v Suně nebyli dost silní nebyl problém mojí vesnice. V mém obličeji vztek nebyl vůbec znát, jen na těch zatnutých rukou a snad i na strnulém postoji. Utvořila jsem pečeť a začala jsem psát. Jenže tentokrát se na druhém papíru neobjevilo vůbec nic. V tomhle stavu jsem nedokázala psát, soustředit se. Dobře jsem si ale uvědomovala, že bych to měla přemoci, měla bych se snažit víc. V bitvě se mě na to nikdo ptát nebude.
"Kdyby se tu dnes v noci objevil někdo, kdo by chtěl zničit naši vesnici a nějakým zázrakem byl silnější než Otokage-sama, stejně by mi v její obraně tahle technika nijak nepomohla," odpověděla jsem konečně. "Kdybych se učila jinou, útočnou, stejně bych nevyhrála nad někým, kdo by byl silnější než Otokage-sama." 
Tohle bylo přece jasné!
"Zrychlením učení technik, přirozeného vývoje shinobiho, který je zvyklý na své tempo, se nezabrání aktuálnímu problému," dodala jsem. 
Cítila jsem se lépe, když jsem mluvila. Uklidňovalo mě to. Rozebírání problému na milimetrové okamžiky a na slova bylo neskutečně uklidňující, dokonce jsem se přitom zvládla zároveň soustředit i na přípravu techniky.
"Jsem Chuunin, nemám šanci porazit někoho, kdo zničil vesnici a přes noc nebudu lepší..." zamyslela jsem se. "Pokud by se to stalo, dokázala bych se ale uzdravit a pak bych léta trénovala svým tempem, abych lepší byla a svou vesnici bych pomstila a založila společně s dalšími přeživšími znovu."
Zřejmě jsem s tímhle tématem byla rychle hotová. Možná bych pak vedla nemocnici. Že bych se stala Otokage mě ani nenapadlo, to byl pro mě příliš vysoký post. Každopádně jsem už přestala mluvit a začala jsem po další pečeti znovu psát. Úhledné písmo se stejně úhledně zobrazilo na druhém svitku. Hotovo. Techniku jsem zvládla.

Pozvedla jsem obočí. Měla jsem za to, že ne každý má na tohle talent. Já nebyla z těch, kdo by se dokázal hecnout a udělat díky tomu něco lépe, rozhodně ne. To už mohl poznat. 
"Hai, sensei," souhlasila jsem nakonec pouze s odchodem. 
Potřebovala jsem si po tomhle odpočinout.
"Na shledanou."

//Přesun

Přišla jsem na cvičiště a rozhlížela se kolem. Bylo to tu opravdu divné. Kdyby tu někdo použil nějakou silnější techniku, určitě by to tady všem spadlo na hlavu. Měla sem nutkání to udělat, bylo by to hezké pískoviště, ale neměla jsem u sebe bábovičky. Posadila sem se tady na místo kde se dalo sedět, a přemýšlela jak budu šikanovat svého nového učně co dostanu. Psychicky to semnou moc dlouho nevydrží. No, hlavně aby to vydržela fyzicky. Bude to pro ní peklo, ale pokud to zvládne, budu jí možná moct předat titul mého budoucího nástupce.